První den v Íránu, přelety, víza a tajná policie

Stínohra nad Istanbulem

Tedy, výlet mi začal u v Istanbulu, když jsem si schválně nechala celé odpoledne na přestup a zkušeně jsem si zajela do centra, podívala jsem se na již známá místa, grand bazar, Sulejmánovu mešitu, dala poslední turecký kebab a vyrazila k večeru zpět – ještě, že mě napadlo jet s předstihem, protože jsme normálně hodinovou cestu jeli hodiny dvě a byla to hrůza. Na letišti jsem už měla pohodičku, protože jsem si nechala udělat check-in až do Tehránu už v Konye (což bylo mimochodem taky vtipné, protože vzhledem k tomu, že Konya moc často nedělá odbavení lidí s pasem České republiky, co letí do Tehránu, týpek hledal v brožurce vízové povinnosti a když to nemohl najít, dal na mé čestné slovo, že mě tam může pustit a pustil mě). Výzva toho večera byla najít mého parťáka, musela jsem proniknout pasovou a bezpečnostní kontrolou, na pasovce mě pobavil třicetiletý chlapík, co měl v ruce sedm pasů a za zadkem šest žen v nikábech, vypadalo to fakt divně. Asi ségry. Přes bezpečnostní jsem pronesla pěkně láhev pití, protože ženský si zrovna porovnávaly laky na nehty a konečně se mi podařilo najít parťáka, dali jsme welcome drink a směle do letadla na Tehrán.

Pohodička Istanbul

Moc lidí nebylo

Krásné počasí

Tehrán nás přivítal celkem nejistě, chtěli jsme se v letadle vyspat, ale já se půl cesty modlila, abychom nespadli, protože to letadlem třískalo ze strany na stranu. Ale v téhle situaci stačí krátký pohled na letušky v klidu požírající buráky, tak to asi nic moc nebylo.

Víza. Byla jsem zvědavá, jak to bude probíhat, protože Íránci jsou ještě víc na východ od Turků a kdo někdy zažil změnu životního stylu (zejména kanceléřský styl) směrem na východ, dovede si představit, co se mi za hrůzy při představě íránské kanceláře pro víza honilo hlavou, specielně po zkušenostech z Turecka. Nezklamali, a jo, bylo to padlý na hlavu. Nejprve jsme měli problém to najít, pak jsme se různě rozmisťovali a přemisťovali z fronty do fronty, snažili se pochopit zmatené instrukce místního velitele okrsku a nezabít věčně předbíhající ruskou kněžnu. Já jsem si chytře nechala od pojišťovny vytisknout kouzelný papír, tak jsem ušetřila patnáct dolarů za jejich přiblblý pojištění, o které okradou každého turistu, zaplatila 75 euro a poslechla instrukce „madam sit dér and wejt“. Upozorňuju, že oficiální informace úřadů je, že pro občany ČR je základní vízum na 14 dní, taky jsme si proto podle toho koupili letenky zpět. Dostali jsme vízum na celý měsíc (od 30/8/1395 do 29/9/1395) a šli jsme pro batohy, které už byly mezitím vyhodnoceny jako nechtěné. Naštěstí jsme vše stihli včas, přihrnul se zájezd čínských turistů a velitel okrsku se radši zabarikádoval v kanclu. Nakonec jsme z toho ještě vyšli dobře, co jsem ostatním nakoukla pod ruce, platili za víza 100 euro.

Další výzva – výměna peněz. Že se nemá vyměňovat v bance, ale ve směnárně, to jsme věděli, ale že je to až takový rozdíl, to jsme netušili. Protože jsme v první chvíli měli problém tu směnárnu najít, nakoukli jsme do kurzovního lístku i nějaké banky, když ve směnárně dávali 10, v bance dávali 7. Naštěstí jsme po chvíli směnárnu našli a já se poprvé v životě stala milionářem.

Radost z miliónů nám hned překazil taxikář, když jsme nějak nesebrali dost sil smlouvat, byli unavení s chtěli se přesunout na druhé letiště, celkem nás stáhnul, ale dostali jsme se na druhé letiště a čekali na domácí přelet. Zde bohužel nastalo více chyb, co nás nechaly ve výsledku dost dlouho čekat na letadlo – podle dostupných informací bývají domácí lety vyprodané nebo naopak nenaplněné a pak se ruší, tak jsem letenky kupovala z Turecka předem. Bohužel jsem to nechala na mém kamarádovi, co měl íránskou kreditku, ovšem vyhodnotil, že se nedokážeme přesunout včas a let nám koupil až na odpoledne. Z toho plyne mé oblíbené – radši si zařiď sám. Na druhou stranu jsme se aspoň konečně trochu vyspali a já dostala první důtku od módní policie. Ona je to sice asi náboženská nebo tajná policie, ale já tomu říkám módní policie. Prostě dvě ženský ke mně přišly. Měla jsem holé ruce skoro až k ramenům a to prostě ne-e, to se nesmí. Co na tom, že jsem seděla v koutě kde nikdo nebyl.

Já a můj celkem precizní íránský outfit

Konečně jsme se dostali na řadu, třikrát se změnila přepážka k odbavení a dvakrát se rozbila, ale nějak jsme tam ty zavazadla naházeli. Další srandovní momenty nastaly, když jsem vůbec nechápala, co po mě chtějí u bezpečnostní kontroly – po chvíli mě teprve trklo, že musím projít úplně jinudy, protože ženský jsou tady dost striktně oddělené, protože musej prolejzat ty jejich hábity. Konečně jsme se naletadlili ale musím říct, že hezčí letušky jsem zatím neviděla. A dostali jsme megaobrovskou svačinu a z okna byl krásnej výhled. A doletěli jsme šťastně do Šírázu.

Vzali jsme taxíka do hotelu a nestačili žasnout, co ten hotel byl zač. Recepce jednotná pro asi tři hotely, ale ve skutečnosti to byl jen jeden blok domů co fungovaly jako hotel. Chodbičky a zdi v barvě písku, nikde žádná tráva ani stromy, ornamenty a barvičky, několikapatrové terasy, posezení na střeše, koberce, fontánky, světýlka, tma, teplo, ticho… prostě vítejte v Persii!