Aspoň jednou v životě...: Kus historie, první mešita a inflační efekt

Geniální grafika s designem, za který by se žádné dvanáctileté dítě nemuselo stydět!

Večer jsme v hotelu byli odchyceni mladým párem cestovatelů, jestli prý nechceme sdílet cenu za taxík na výlet do Persepole. Samozřejmě, že jsme chtěli, dokonce měli od jiných cestovatelů telefon na nějakého celkem levného taxikáře. Sice se z něj nakonec vyklubal naprosto průměrný taxikář, ale byl levnější než všech padesát lidí, co se mi nabízeli na couchsurfingu. Ráno jsme tedy vyrazili směr Pasargad, což bylo místo ještě „extra“ k původní ceně, protože to byla zajížďka. Ale jako správní turisti jsme se rozhodli vidět VŠECHNO. Ti dva lidi se nám hodili, byly to jejich poslední chvíle v Íránu, tak nám dost věcí poradili a povyprávěli. Taxikář byl takovej potrhlej týpek, co moc neuměl anglicky, ale nám to stačilo. Pořád pouštěl nějaký místní hitovky a do toho tančil. Cestou zpátky zaplatil pokutu za to, že neměl pás, a podle toho co říkal, ta pokuta bylo to, co jsme mu za ten celý den zaplatili.

Přijeli jsme do Pasargadu a šup první vstupný. Dohodli jsme se, že půjdu první a zkusím začít mluvit aspoň turecky, protože angličtina má v Íránu velmi inflační efekt. Bohužel moje brilantní turečtina nepomohla, ani všemožné studentské kartičky ani prostě nic. Později jsme se dozvěděli, že tenhle systém se tu zavedl asi 4 měsíce zpátky, a i když ve všech průvodcích je, že uznávají ISIC studentskou slevu a podobně, nikde to neuznávají. Všude jsou standardní vstupy, pro místní a desetkrát dražší pro turisty, ani se nedají usmlouvat na vstup bez lístku, protože jsou všude kamery. Takže všude vstupy dvě stě tisíc riálů, což je v přepočtu asi 140 korun.

Pasargad je sice velmi významné místo, ale klidně bych se bez toho obešla, hlavně za ty peníze... Je tam… vlastně nic. Pasargady byly hlavním městem perské říše, založené kolem r. 546 před naším letopočtem. Je tam jediná zachovalá věc, a to je hrobka Kýra Velikého (Cyrus the Great), což byl zakladatel perské říše. Jediná tato hrobka přečkala invazi arabských vojsk a to tak, že tehdejší správci araby přelstili, že je to úplně jiné hrobka, takže ji arabové nezničili. Jinak tam v podstatě nic není. Zbytky velbloudína, zbytky pár budov, hrobek a pak úplně poslední zbytky pevnosti Toll-e Takht. Je to plac rozlehlý, tak tam jezdí autíčko jako kyvadlová doprava a k našemu podivu zdarma.

Po Pasargadu následovala zastávka u Nekropole, což se doopravdy jmenuje Nakš-e Rustam, ale nevím, proč se tomu všude říká Nekropolis. Jsou to překrásně zdobené hrobky vytesané do skály. Opět datované do pátého století před naším letopočtem. Na doporučení taxikáře jsme ani nešli dovnitř, protože za 140 korun vidět totéž, co jsme viděli zdarma, by bylo smutné. Nešlo totiž jít dovnitř do hrobky, tak to nemělo cenu.

Hrobka Kýra Velikého

Já a pozůstatky pevnosti v Pasargadu

Selfíčko se stylovým zátiším

Nekropolis zpoza plotu

Náš kočár

Náhodná mešita po cestě

Následovala pauza na oběd, řidič nám objasnil systém – že nemá provizi za to, že nás přiveze, ale že jeho oběd bude zdarma. Dobře. Sliboval nám krásnou typickou restauraci a dovedl nás do příšernýho kýčovitýho disneyladnu, ale co už, měli jsme hlad. Jídlo nic moc, měla jsem kebab a od té doby už jsem si moc kebab nedávala, kam se hrabou na turecký kebab. Když došlo na placení, řidič se totálně zkušeně vypařil. Naštěstí jsme tam měli naše už zcestovalé parťáky a holka začala procházet účet, protože jsme chtěli zaplatit zvlášť. Zjistili jsme ale, že nám naúčtovali salát a polívku navíc a samozřejmě řidičův oběd. Tak jsme řekli, že to platit nebudeme a zakroužkovali jsme, co chceme vytisknout na jednu účtenku a co chceme na druhou (jak jsme chtěli platit po dvojicích). Potom jsme to zase a zase kontrolovali a přepisovali, škrtali, až se i sám pokladní trochu spletl a nakonec jsme místo původního miliónu zaplatili asi sedm set tisíc. Což je smutný, když si člověk uvědomí, že ho chtěli okrást o 300 tisíc, až nakonec okradli asi o 50 tisíc sebe. Dobře jim tak, ne všichni turisti neumí číst perská čísla a ne všichni turisti jsou bohatí.

Oběd nic moc

Poslední zastávka byl Persepolis a ten tedy stál rozhodně za to! Kasa hned u vchodu, museli jsme tam nechat tašky – nevím moc proč, ale nechtějí, aby jim tam uvnitř lidi svačili, bivakovali nebo poušteli bomby. Potom se šlo asi 300 metrů k pravému vchodu, kde chtěli vstupenky. Naši parťáci se museli vrátit ke kase, protože jejich metoda průniku celým Íránem byla dělat hloupé turisty a nekupovat si lístky, ale tady jim to neprošlo, samozřejmě. Persepolis jsme prolézali všude po skalách, po chodníčcích, já se smála turistkám v nikábu a fotila jsem jedno selfíčko za druhým. Bohužel nebylo moc sluníčko na focení, ale na deset minut nám vykouklo a bylo to super! Spousta obrovských sloupů, reliéfy do neuvěřitelných detailů, ale především to byl obrovský prostor! Víc snad není potřeba dodávat, fotky mluví za vše, a vůbec, jeďte se tam podívat, dokud to jde!

Večer jsme se zastavili u brány koránu, což jsem našla na mapě, že by se tam člověk měl stavit, ale že bych to teda musela vidět dvakrát…

Učební pomůcka na výuku čísel

Já a Persepolis

Nejlepší jídlo za cca 15 korun

Dojeli jsme na hotel, rozloučili se s taxíkem, dali skvělej pouliční falafel a vydali se na večerní prohlídku nedalekého místa plného mešit, že vlastně ani pořádně nevím, jak to nazvat. Ale v letáčku se to jmenuje The Holy Shrine of Shah-e-Cheragh. Když jsme tam došli, nejdřív jsme vyzkoumali, že vchod pro ženy je vlevo a chlapi vpravo. Jenže já nikdy nevím, kde si mám obléct čádor a kde ještě nemusím, tak jsem tam tak nejistě postávala, až se mě ujala Eman, místní studentka psychologie, co tam po večerech dobrovolně a zdarma provázela návštěvníky. To bylo super, protože mi pomohla se zakuklením – normálně jsem musela přes bezpečností rám, prohledali mi tašku a dostala jsem poslední model slušivého čádoru, do kterého mě ženy společnými silami se slovy „sluší ti to“ zabalily. Já jsem byla jak chodící pytel, pořád jsem si na to šlapala, padalo mi to, nic jsem neviděla, ale usmívala jsem se, protože mi to přece slušelo! Ale ta nádhera, co jsme tam viděli! Byla tam starší část i pár let nová, krásné místo. Bohužel nás nepustili dovnitř, protože nejsme muslimové, jen jsme směli nahlédnout dveřmi. Viděli jsme spoustu nádherné výzdoby, spoustu lidí a dozvěděli jsme se spoustu (pro mě) nových věcí o islámu, protože Íránci jsou převážně šítové a v Turecku jsou sunitové. Moc dobrých fotek nemám, protože v čádoru mám problém i chodit, natož fotit, a navíc ta nádhera tam se skoro vůbec na fotku zachytit nedá. Málem jsem dostala infarkt po výlezu ven, když jsem si sundala čádor a můj parťák na mě zakřičel "bacha spadnul ti šátek z vlasů", což by normálně bylo vtipné, kdyby mi za to nehrozila módní policie. To se tak člověk nechá vystresovat různými věcmi...

To byl celý vyčerpávající první den, další den jsme odpočinkově věnovali prohlídce města...