Antalye… zpátky za teplem a mořem ❤

Do Antalye jsem se dost těšila, protože mi o ní všichni dost básnili. Všichni, kdo jezdí k moři do Turecka, jedou do Antalye. Spolubydlící tam má emigrovanou půlku rodiny a v létě tam pracovala, pořád o tom mluví. Všichni učitelé říkali – už jsi byla v Antalyi? Ještě ne? No jeď, dokud je počasí! Dobře, klid! Počasí se pomalu začalo kazit, tak jsem si řekla, teď a nebo nikdy. Navíc, v Konye nastalo pár byrokratických problémů až v takové míře, že jsem se fakt namíchla, až jsem prostě musela jet pryč. Tak co v Antalyi? Zkusím couchsurfing, nebo třeba airbnb nebo si zaplatím hotel?

Tou dobou jsem si psala s mojí kamarádkou ze střední, která byla už dávno na Erasmu v Ispartě, když já jsem ještě ani nevěděla, co je to Erasmus. Ta o Antalyi taky pořád básnila. A ona nepoužívá žádné sociální sítě a na e-mail má pouze své kancelářské hodiny – ale já měla neuvěřitelné štěští, při její smůle. Chudák onemocněla, tak mi nějak odepsala na e-mail hned, ne po třech měsících, jako obvykle… Zmínila jsem se jí, že zrovna tenhle víkend chci do Antalye, tak mi poslala telefonní číslo na jejího kamaráda z Isparty, který žije v Antalyi. Zkusila jsem to a za dvě hodiny telefon – „Ahoj Báro, ty znáš Mirku? No a kdy chceš přijet? Pozejtří? Ok, v pohodě. Můžeš bydlet u mě a ukážu ti město. Tak ahoj.“ – aha, tak jo. Asi už mám plán na víkend.

V pátek jsem přirachala do Antalye, z Konyi je to šílených pět hodin, z Isparty tam jezdili snad za 2-3, což jim teď neuvěřitelně závidím. Ütku na mě čekal na autobusovým nádraží, sice mi tvrdil, že mě nepoznal mezi Turkama, ale určitě si to vymyslel, aby mě potěšil, že jsem splynula s místníma. A začalo mé nadšení z Antalye – za prvé jsem měla za kým jet, měla jsem průvodce městem, nemusela jsem laborovat kam co jede a podobně. A navíc mluvil úplně naprosto dokonale anglicky, prostě jako američan. Byla jsem celkem v šoku, protože potom mi prozradil, že sice dělal akce pro lidi z Erasmu, ale nikdy nebyl v cizině. Ale teď už má minimálně dvě kámošky v Čechách, takže Míjo, jestli čteš tenhle blog, musíme něco zorganizovat ;).

Kupodivu jsme jeli hromadnou dopravou a nikoliv autem, další plus – žádný předvádění se s třicet let starým mercedesem jako obvykle. A v autobuse jsme několikrát posloužili jako turistické informace, protože nás lidé slyšeli mluvit anglicky – pár holanďanů se nás ptalo na cestu. Konečně jsem si přišla jako v normálním světě. Na bytě jsme dali welcome drink a pak šli na véču, do restaurace se super výhledem. A pak na pivo a na procházku do centra. A pak jsme se potkali s další kamarádkou z Ukrajiny, která tu pracuje. S tou byla taky sranda, konečně pár lidí, co jdou normálně na pivo. A pořád se nám malí syřani snažili prodat balíček kapesníků, to je tu celkem byznys – cca šestiletý děti běhají po ulici a „prodávají“ balíček kapesníků. Blbý je, že když potřebujete kapesník, tak jako by se po nich zem slehla. Nastal zase moment dohadování se, kdo bude platit. „No tak, bydlím u tebe zadarmo, tak tě pozvu aspoň na pivo, ne?“ Ne, prostě ne a ne a ne. Ale k mé radosti jsem to uhrála aspoň na to, že já budu platit druhej den. Aspoň večeři…





V sobotu jsme se vydali k moři, jeli jsme celkem daleko, ale cestou nás čekaly tři úkoly – koupit mi žabky, koupit mi brejle a nasnídat se. Tak jsme to vzali přímo direcht centrem, to mi oči přecházely, z těch obchůdků pro turisty a taky bylo dost vedro (předposlední víkend v řijnu, upozorňuju). Boty se mi žádný nelíbily, nakonec jsem si ale vybrala. A brejle jsem si koupila zaručeně pravý rejbenky, z čehož mám radost. A ceny byly také celkem příznivé, protože jsem měla turecky mluvícího průvodce. A po cestě jsme potkali dost zajímavé existence, trochu začínám věřit na toho Dana Nekonečnýho z předchozího článku. K snídani jsme dali zase nějakej ten jejich sendvič, moc to do nás nelezlo, přecejen měli jsme více či méně kocovinu a česnečku nikde neměli.

Dorazili jsme k moři a – ten výhled, ty hory, to moře – to bylo něco. Kupodivu tam bylo relativně dost lidí, tipuju Němci a Holanďani. Hned jsem vlítla do vody, na panelu psali 26 stupňů. Podle mě to 26 nebylo ani náhodou, ale koho to zajímá? Bylo to super. Na Ütkuho prej ledový, tak se mu tam nechtělo, nakonec tam trochu skočil, aby se neřeklo. A pak jsme pozorovali nějaké dvě turkyně, jedna stála ve vodě a přesvědčovala tu druhou, že „né, voda není studená, pooooď..“ a klepala se u toho zimou, až se propadala do země. A druhá jí říkala: „Kecáš, nejdu nikam.“

Za horama je Isparta

Já a moje nový brejle rejbenky

Navečer jsme společně ještě s jedním kamarádem nakoupili občerstvení a měli housepárty, pouštěli jsme si naše pecky z youtube – a za to jsem dost ráda, protože aby bylo jasno – můj nový kamarád totiž hraje na bicí a na baskytaru, tak má dost obstojnej vkus na hudbu, ne jako většina lidí tady – tak jsem poprvé poslouchala normální tureckou muziku v podobě kapely Duman, kterou mám už ve svých oblíbených kapelách. Pak se mě snažili naučit tu ďábelskou hru backgammon, ale já jsem vůči tomu imunní. Taky jsme otestovali spárování gopro kamerky a telefonu, z čehož vznikly velmi kvalitní fotky (doporučuju, je to zábava na celej večer).

V neděli jsme zašli na útes na snídani a pak jsme se vydali směrem k přístavu. Potkali jsme asi pět svatebních průvodů, je to oblíbená lokalita. Měla jsem slíbenou vyjížďku lodí, to jsem se těšila. Jezdily tu samý Černý perly a jiní piráti, tak jsem byla zvědavá, co vyfasujeme my. Došli jsme tam a Ütku na mě: „Hele teď na mě chvíli nemluv jo?“ Protože jsem natvrdlá, tak mi chvíli trvalo, než mi to došlo, tak se mi trochu smál – no ušetřil nám každému minimálně dvacet lir, protože jsme za dva lidi zaplatili patnáct lir, a nevěřím tomu, že když zaslechnou angličtinu, tak si taky řeknou patnáct lir za dva, ani za jednoho. Týpkovi trošku posmutně výraz ve tváři, když jsme po dojednání ceny začaly mluvit anglicky. Nalodili jsme se na vcelku normální loď, bez pirátů, bez medúz… Vyjížďka byla super, vlastně jsem nikdy v životě neviděla tak nádherné moře. Navíc bylo i krásné počasí, opravdu nádhera. Pak jsme se i dost pobavili, protože jsme byli svědky zajímavého výjevu – klasicky na takových lodích pouštějí muziku, asi kdyby se lidi nudili – no a místní dámské osazenstvo si tam začalo celkem pařit. A tu loď řídil dědek, kterej měl to řízení za takovým pultíkem nebo barem a seděl si tam jak pan velký šéf. A protože ty ženský tancovaly kolem toho jeho plácku, vypadalo to dost realisticky, že ten starej tlustej dědek je DJ-Bobo a pouští tam ty písničky. Smutnější výhled byl z lodi ven na pobřeží, na všechny ty chátrající hotely a penziony padající z útesu do moře. Prý bylo letošní léto tak moc kritické, jak si to ani nedovedeme představit.







Na podvečer už jsem bohužel měla koupený lístek do Konyi, vůbec se mi nechtělo. Do zimy. A poprvé jsem šla použít servis bus směrem na otogar, tak jsem z toho byla zase nervní. Velmi milá (myšleno ironicky) paní v kanceláři nás ujistila, že autobus mi může zastavit v Konyi v kampusu, protože pokračuje do Kayseri, tudíž projíždí kampusem. Jen se mám prý připomenout. Super, to se hodí, protože příjezd vychází plus mínus na jednu v noci a já tuším, že v jednu v noci tramvaje nejezdí a že v jednu v noci se mi nechce jít deset kilometrů pěšky na kolej. Servis bus jsem zvládla, aby ne, rozloučili jsme se a dál už jsem nemohla splést cestu – jeli jsme ale snad hodinu a nabírali jsme lidi všude po městě. Pak hurá do busu, kde jsem se optala na ten kampus a jak to mohlo dopadnout? Samozřejmě, tento autobus do kampusu nejede. Výborně. Aspoň cesta byla v pohodě, protože jsem jela zase s jiným dopravcem a ti měli sedačky jako Pegasus v první třídě. Přijeli jsme do Konyi a – hurá, viděla jsem tramvaj, jak souběžně s námi jede směrem do kampusu. A protože tady tramvaje jezdí extrémně pomalu, stihli jsme tu tramvaj předjet, pak jsem stihla dojít z busu na zastávku, vyčkat na okamžik nepozornosti ochranky (abych jela načerno, na kartě totiž byly param yok) a tu tramvaj jsem stihla! Takže tenhle výlet jsem uzavřela jako všeobecně úspěšný.

Continue Reading

Za školou

Tady nejde o žádný hlubší příběh, ale aspoň pár fotek, o kterých si myslím, že se celkem vydařily, na to, že jsou z telefonu (ono je to totiž obvykle rukama, a ne fotoaparátem) a na to, že byly focené skoro za tmy.

Asi v půl šesté večer jsme se s holkama vypravily „do hor“. Ráno jsem říkala – holky, pojďte do hor. Tak ve tři, ve čtyři. Ať to stihneme do západu slunce. Tak jsme v těch půl šestý vyrazily. Holky se nabalily na dobytí severního pólu a šlo se. Ihned po opuštění zóny chodníku se k nám připojil divoký pes. Nedá se říct, že bych z nich měla strach, ale dobrý pocit to člověku nepřidá. Ono to možná vypadá, alahví kam jsme nešly, ale my máme hory hned za barákem. Jsme totiž úplný okraj města. Tak jsme vylezly za kopec, krásný výhled, jedna farma a nic. Slovo nic tu dostává úplně jiný rozměr. Šly jsme 4, dvě trochu hysterčily z toho psa, a my ostatní jsme předstíraly, že jsme v pohodě. Dost se stmívalo, tak jsme musely zahnout na neověřenou cestu, tady člověk nikdy neví, kde bude další pes. Překonaly jsme další kopeček a užily si pořádnej výhled na západ slunce a město. Bylo krásně vidět, jak ve městě nic není. Prostě nic v Konye. Příchod zpět do kampusu byl trochu dramatičtější, protože jsme musely projít kolem asi třiceti dost zuřivých psů, přičemž s námi pochodoval ten „náš“ pes. No veselo s pejskama až na půdu, a to mi jako výmluva, proč opravdu nechodit běhat, stačilo.

Malajsie 2x staví sněhuláka, Čechy a Kyrgystán fotí selfí

Pro doladění atmosféry místních drsných hor na téhle fotce chybí už jen major Kuneš

Continue Reading

Jak přijel prezident

Dozvěděla jsem se to vlastně náhodou – všude okolo byly billboardy s tím pánem, jenže protože jsem líná jako veš, tak ještě pořád neumím turecky měsíce – tak jsem se zeptala – to asi budou brzo nějaký volby, co? Dozvěděla jsem se, že ne volby, že má do Konyi přijet sám pan velký šéf. A za dva dny už!!! Super, další věc, co mi nikdo neřekl, ale už mě to nepřekvapuje.

Zásady pro bezpečné přežití v zemi, kde probíhá plíživá změna státního zřízení k diktatuře a teroristi lítají vzduchem:

-          Nechodit na přelidněná místa

-          Nevyjadřovat svůj názor

-          Nechodit na místa, kde je někdo důležitý

-          Nezúčastňovat se veřejných akcí

-          Nebýt nápadný

-          Nebavit se o politice a o náboženství

Celkem se to ve mě pralo, jestli se mám na prezidenta jet podívat, nebo ne. Holky z Malajsie to z výše uvedených důvodů odmítly hned, ale naštěstí jsem tu našla dvě spřízněné duše, které navíc k tomu umí turecky – tak bude i překlad. Stejně jsem byla i tak na vážkách, ale napsala jsem do Česka třem kamarádům – abych dostala jednu kladnou, jednu zápornou a jednu rozhodující odpověď. Ale i kdyby byl výsledek ne, stejně bych šla. Kolik z vás může říct, že viděli naživo tureckého prezidenta? Nikdo. Já jo.

Situace pro splnění výše uvedených pravidel byla ideální. Už svým vzhledem, kdy ani jedna nenosíme hidžáb a vypadáme prostě JINAK, jsme pravidla hravě nedodržely. Následovala cesta tramvají, která byla asi ve dvou třetinách přerušena – právě kvůli bezpečnosti nastaly manévry a prostě žádná hromadná doprava nejela. Místo tramvaje přijel kyvadlový autobus, do kterého jsme se doslova narvali, a to myslím fakt vážně, že narvali. A kdo pamatuje ježdění pardubickou 13 v pátek odpoledne, to bylo proti tomu slabý kafe. Ironické, v zemi, kde v autobuse nesmí sedět žena s mužem. Tím bylo porušeno pravidlo o přítomnosti v přelidněném místě. Došly jsme do města a teď – kde to je? Stačilo následovat všechny ty lidi s tričkama s nápisem Erdogan. Došly jsme do centra a to byl masakr už z dálky – z reproduktorů někdo něco hlásal, lidi seděli na kolejích, na stromech, na plotech, na střechách – všude, kde se dalo. Abych trochu dotvořila představu té atmosféry, představte si zatemnělé nebe s možným podzimním deštěm, lidi všude kolem, rudo úplně všude kolem – čepice, šály, vlajky a vzduchem se nese z reproduktorů hlas, který neustále dokola opakuje stejné věci takovou dikcí, že bych i uvěřila, že je něco kolem 19:40.

No a tím byla asi všechna výše uvedená pravidla bezpečného žití porušena, protože víc už bych je mohla porušit jenom tím, že bych zahájila nějakej protest. Chtěly jsme samozřejmě co nejblíž, tak nás nahnali do vchodu – klasika jako na rockovým koncertě, akorát chlapi a ženský šli zvlášť. Samozřejmě, koho prvního vyhmátli na kontrolu – z těch všech hidžábů moje rudý vlasy moc nepůsobí nenápadně, tak mě braly hned 4 ženský, ať jim ukážu tašku. Atmosféra byla fakt napjatá, všichni nedočkaví – sice jsme šly pěkně pozdě, ale prezident tam ještě nebyl – někdo se snažil donutit dav, aby odstoupil od pódia, jinak nepřijde. Jak naivní představa. Trvalo to asi 30 minut, než se podařilo dav odsunout, celou dobu jsme museli poslouchat příšernou disco pecku o NĚM, všichni nadskakovali, dostaly (vzaly jsme si) jsme zdarma vlajku, kvůli který jsem tam šla, no – plno očekávání, že jsem koukala, kdy zpoza rohu vyskočí Dan Nekonečný a začne rozdávat rozkoš. V mezičase jsem zkontrolovala, jestli jsou vojáci dobře strategicky rozmístění, jestli helikoptéra dobře lítá, jestli tam není nějaká nálož a po těch 30 minutách šéf konečně přišel. Lidi se mohli pominout, oni ho fakt milujou. A on si sednul do sesličky a nic neříkal. To mě trochu zklamal. Ale bylo to tak, že někdo pořád kecal a lidi se za šéfem chodili vyfotit nebo popovídat – nevím, podle čeho se jim dostala ta čest, ale obvykle to byl nějakej mrňous nebo postižený, podezřele vyšňořený – asi to věděli předem, že se náhodou půjdou vyfotit s šéfem. A dostali dárek! Holt, lidový prezident. Skoro jako u nás.

Voják I

Voják II

Voják III

Pak kecal premiér a pak konečně on. Kecali pořád o tom samém, jak je Konya nejlepší, jak jim dali hodně peněz, jak je důležité školství a jak je důležité ctít demokracii!!! Tak si to pamatujte a ctěte demokracii! (mimochodem tenhle článek píšu se značným odstupem ve dnech, kdy v zemi už druhým dnem ne náhodou nejde instagram, whatsapp a mluví se i o odstavení youtube a facebooku).

Asi po pěti minutách projevu jsme se radši šly najíst, dala jsem si specialitku Konyi, etliekmek. Je to normální maso zapečený na těstu, vlastně taková pizza, ale je to místní specialita. A protože jsme zrovna natrefily na nějakou nově otevřenou restauraci, dostaly jsme čaj a dezert zadarmo, to bylo super!!!

Selfíčko nesmí chybět.

Místní specialita etliekmek (v překladu etlichleba)

A poslední zážitek dne, z kterýho jsem byla trochu v rozpacích – měly jsme ty naše tři poctivě ukořistěné červené vlajky u mě v batohu, abychom to nemusely tahat. Měla jsem to jako anténku za krkem. A proti nám v parčíku šla rodinka s podobným super suvenýrem – měli obrovský balón s nápisem „Město Konya“ a s městským znakem. Už se dost stmívalo, ale vypadali nějak ušmudlaně… Holky šly pár metrů přede mnou a děti se k nim přihnaly, loudily peníze. Začalo mi těch dětí být trošičku líto, ale zase – měly balón a já ne. Hlavou mi asi na dvě vteřiny projelo, že tomu usmrkanečkovi to svoji vlajku dám, ale ten malej syrskej smrad mi vyskočil na záda a naprosto suverénně si všechny ty vlajky vzal! Zkušeně začal hned zdrhat, ale pořád jsem byla rychlejší než on – chytla jsem ho, trochu zaklepala za svetr, vytáhla do vzduchu a vzala si vlajky zpátky. Chtěla jsem ho úplně původně sejmout až na zem, ale byl malej a já byla tak v šoku, že jsem mu ani nevynadala. To bylo podruhé, co mě tu okradli, a doufám že už to mockrát nebude. Pěkně na závěr dne.

Continue Reading

První potápění a poslední den výletu

Je to tady, den D, na který jsem se těšila – měla jsem slíbené potápění nebo/a túru do hor. Ale moc se mi to nezamlouvalo, protože celou noc lilo jako z konve. Lilo tak hodně, že to bylo moc i na mě, a to jsem v Turecku za ostříleného skautíka, že mi počasí moc nevadí. Lilo tak hodně, že mi kamarád z Izmiru psal smsku, jestli jsme se někde neutopili. V Izmiru totiž lilo ještě víc.

Naštěstí se to dost uklidnilo a ještě než jsme vstali, tak bylo počasí v pohodě. Šli jsme na snídani, to bylo spoustu jídla! My tomu říká me švédské stoly, ale oni si ty věci servírují rovnou na každý stůl – no a překvapila mě růžová marmeláda. Ne růžová barvou, ale růžová jako z růží. Překvapivě dobrá.

A následovalo konečně to potápění – bylo pod mrakem, schylovalo se k dešti a vítr pofukoval. Ideální počasí na to jít do vody, když jedeme na lodě na vodu, v jiném počasí než v takovém vlastně výlety neznám. Následovala lekce potápění, naštěstí jsem dostala instrukce od jiného potápěče – protože můj průvodce již předem uznal, že neumí anglicky tak moc dobře na to, aby si mohl dovolit mě vzít potápět. Podepsala jsem papír, že když se mi něco stane, tak oni za to nemůžou. Klasika, ale v tu chvíli mi to přišlo srandovní. A do vody jsem šla zase s jiným člověkem. To byl borec, pán cca 50, dlouhý vlasy, náušničky, tetování chobotnic, typický mořský vlk. Vlastně mi skoro všechno potom vysvětloval znova, aby všechno bylo v pohodě.

Nasoukali jsme se do ploutví a následoval trénink dýchání, což bylo něco pro mě, protože já neumím dýchat pusou :D :D Ale nějak jsem to zvládla a vyrazili jsme, tak jsem se těšila, až jsem se tak po dvaceti metrech začala skoro topit, protože mi „došel vzduch a nemůžu dýchat“. Samozřejmě, že je to blbost, ale prý takhle panikaří všichni, kdo jsou s přístrojem poprvé pod vodou. Tak jsme se zasmáli, já se uklidnila a dalších asi 30 minut pod vodou byla hračka, a hlavně to bylo super! Cestou jsme potkali chobotnici tak ochočenou, že si myslím, že jí tam chovají jen kvůli tomu potápění. Ale chce to trochu tréninku, aby si člověk nepřipadal jako nehybná velryba na suchu a mohl se trochu rozumě pohybovat.

Po vynoření následoval komplikovaný úkol vysoukat se z neoprenu, skoro by bylo lepší v něm zůstat, protože začalo zase pršet. Tak porůznu jsme potom pozorovali další dvojici, co šla pod vodu – asi plavali dál, pán už vypadal zkušeně. Bohužel pro ně, přívalový déšť vyrobil něco příšenýho, co teklo ze všech ulic do moře.

Vyfoť mě s rybama

Po téhle akci jsme se odebrali zpět do Izmiru, kde měla následovat ta túra do hor. Jenže byly už tři odpoledne a průvodce asi moc nedomyslel, že když se jde tam, musí se i zpátky, takže mi celou dobu tvrdil, že půjdeme šest kilometrů, což jsem samozřejmě považovala za hračku a že to v pohodě stihneme. Tak nějak mezi řečí se mi zmínil, že to je šest tam a šest zpět, přičemž ještě do kopce. Aha. No tak to asi nestihneme, ne? Ptala jsem se, jestli to stihneme do tmy. Předpokládám, že mi nerozuměl. A nějak jsem myslela, že když je průvodce, tak to promyslí on. Ale nějak jsme se domluvili, že to necháme na jindy. Aspoň jsme se tedy stavili v Decathlonu na nákup věcí a pak mě dovezl do města, kde jsme se rozloučili.

To bylo celkem podle mého plánu, protože jsem nechtěla nikde za tmy šaškovat po horách, raději jsem se šla rozloučit s mým hostitelem číslo jedna, kterému jsem vyrazila dech, když jsem pěšky a sama dorazila do jeho kanceláře (jo, s gps navigací to není zas až takový problém, ale o jeho mínění o ženském myšlení jsem psala v jiném článku). Moc jsem se už s nima vybavovat nechtěla, tak jsem vyrazila „za roh“ pro baklavu a svačinu. Pak jsme ještě pokecali, rozloučila jsem se se starším kolegou srandistou, došla předat dluh krabičky cigaret za spravené boty, našli jsme autobus, co mi jede domů a pak mě večer odvezli na otogar. Kupodivu mě nechali jít samotnou.

Na kolej jsem dojela někdy ráno a pak jsem hned jako uvítání dostala první napomenutí, že jsem byla deset dní pryč a že se to musí napsat předem na formulář (prý se za dlouhodobou nepřítomnost počítá jedna noc). Ok, řekla jsem, že těžko můžu plnit pravidla, když se nikdo neobtěžoval mi je říct, a vyplnila jsem formuláře pro všechny mé další nepřítomnosti, ať si z toho udělají třeba nástěnku měsíce října.

Konya v šest ráno. Klid

Tímhle bych asi blog jako deník ukončila, protože už jsem si na život v Turecku jakž takž zvykla (není to už tak zajímavé) a protože tím skončil můj vícedenní výlet. Dál si asi zapíšu jen pár hlavních bodů za delší časový úsek nebo pár věcí, co mě tu štve nebo obecně stojí za zmínku. 

A bude následovat pár kratších výletů, ale na konci listopadu přijde asi znova deník z jednoho velkého dobrodružství, které snad dobře dopadne. Pak Vánoce, nový rok a hurá domů.

Continue Reading

Ephesus a proč je důležité cestovat sám

Na dnešek jsem přes couchsurfing měla domluvený výlet do Selçuku na Ephesos, na což jsem se dost těšila. Ozval se mi totiž přes couchsurfing jeden člověk s tím, že je průvodce po horách a potapěčský instruktor, a že si chce udělat zkoušky v angličitě, tak se učí anglicky a potřebuje pokecat s cizincema. No dobře, řekla jsem si, to by mohlo být super, takové normální lidi aby člověk v Turecku pohledal. Navíc bychom na výlety jeli jeho autem, což je taky super, než se pořád tahat autobusem.

Navíc jsem už celkem dost potřebovala vypadnout, ne že by se mi v Izmiru nelíbilo, ale Turci jsou až příliš pohostinní – až tak, že jsem myslela, že vyletím z kůže – můj izmirský hostitel to totiž bral tak vážně, že mě pomalu nepustil ani za roh koupit svačinu, protože si asi myslel, že jsem úplně blbá, nebo já nevím – když jsem se mu snažila vysvětlit, že cestuju sama a že dokážu přejít ulici, že u nás taky máme silnice a auta, a podobně, vysvětlil mi to tak, že jednou jsem jeho host, tak se mi musí věnovat – tak jsem se snažila to navlíknout na to, že určitě musí do práce, což bylo k ničemu, protože firma byla jeho. Ok, bylo to otravný, ale zase ne tak hrozný, jako když za mě všechno platil – ale opravdu VŠECHNO. Nakonec jsem vymyslela, že mu za odměnu koupím aspoň ten nazar, když už nic jinýho. Byl totiž dost nadšenej, že vím, co to je – člověk musí nazar dostat od někoho, aby to byl talisman pro štěstí – nesmí si ho koupit sám. No a když jsem nazary kupovala, tak ten blb prodavačce z ruky vyrval moje peníze a zaplatil to sám. Tak jsem ho poslala do háje a řekla mu, že je idiot a že mě urazil. To se trochu zklidnil a pochopil, že asi ženský v Evropě opravdu fungujou jinak. Ale co, dva dny jíst a bydlet zadarmo, plus asi 8 piv, to není k zahození. A mimochodem když se mi líbily kožený kozačky u toho jeho kamaráda, chtěli mi je dát zadarmo. To jsem taky štvalo, protože mi je nakonec vnucovali a bylo to dost trapný. A to jsem si o sobě myslela, že nejsem feministka. Asi jsem. No a proto jsem odsud potřebovala vypadnout, jinak bych ho už zaškrtila.

Odjezd do Selçuku jsme měli domluvený na ráno z parku nedaleko bytu, sešli jsme se a jelo se do Ephesu – a tam přišla první kontrola. Mají zavedené vzhledem k výjimečnému stavu kontroly dokladů, což se prý už stalo, že někdo neměl pas a byl z toho parádní problém. Připadala jsem si fakt divně, ono prostě není pro evropana běžný, že vám vojáci kontrolujou pas. Mají tu totiž různé složky – nebo spíš momentálně nemají – policie, ta (ne)funguje ve městě. Pak jsou tu městské nebo univerzitní (v areálu) „ostrahy“, které fungují jako naše ochranky – když se něco děje, zavolají policii. No a pak je tu jandarma, což prý patří sice pod armádu, ale plní funkci policie – mimo město – jako italský carabinieri, i to tak překládají. No a momentálně (nevím, jak to bylo před tím osudným dnem) tu funguje de facto jen jandarma. Aspoň na západě. V Konye jsem snad nic, co by se podobalo policii ještě nepotkala, nejnebezpečnější je asi vrátnej z koleje. V Konye totiž vše pohlídá víra. A kontrola v Selçuku dopadla dobře, můj pas prošel, podpořeno dokladem o studiu.

Ephesus byl na první pohled prázdný, tak se na nás stánkaři vrhli s lákavou a jistě výhodnou nabídkou. Ale za turnikety už tolik vylidněno nebylo, nedovedu si to představit v sezóně, to musí být hrůza. Prošli jsme první část a pokračovali nahoru – tam jsme se minuli asi se třemi školními výlety a všechno prolezli. Bylo to fakt super, dokonale zachovalé ozdoby a sochy… Prostě zajímavé místo.

Stavili jsme se ještě v „Domě Panny Marie“, což je velmi významné místo a celkem mě překvapily všudypřítomné nápisy „toto je svaté místo, proto se chovejte patřičně tiše a ohleduplně a oblečte se slušně“ a seznam, jak se člověk má obléci. A to vše v sedmi jazycích. Na to, že jsem nikde předtím v Evropě v kostele neviděla nic jiného, než symbol zákaz focení, mě to zrovna v Turecku překvapilo.

Příjezdová cesta do přístavu

House of Virgin Mary. Zeď s napsanými přáními, místo úplně ztrácí význam, lidi fotí selfíčka, pořvávají a je jich tu moc.

Po čase mě začalo trochu vysilovat to, že můj průvodce vlastně vůbec neuměl anglicky tak, jak to podle domlouvání výletu vypadalo. Nakonec mi řekl, že se naučil anglicky sám přes internet, takže umí lépe psát, než mluvit. No, uvedla bych to tak, že mluvit uměl tak na úrovni A0,006 a rozumět mi dokázal na úrovni A0,009. Což mě trochu zklamalo, protože jsem se těšila trochu na výklad – místní a ještě průvodce. Ještě horší to bylo, když se mě po prohlídce Ephesus zeptal, co chci dělat. Jak co chci? Byli jsme domluvení, že on to tu zná a že mi ukáže okolí. Ne, že bych úplně nevěděla, kde jsem, ale prostě jsem měla slíbený výlet s průvodcem, tak jsem neměla přesný plán.

Prý můžeme jet kamkoliv chceš, jsi můj host. Na tuhle větu a všeobecně „řekni co chceš“ jsem dost alergická, tak to nebyl zas až tak super výlet. Zajeli jsme někam na oběd a opět – jsi můj host, já platím. Asi tisíckrát jsem se to pokoušela rozmluvit, no ale už jsem neměla sílu. Byla jsem tam, odkud jsem z Izmiru utekla. Při obědě z něj vypadlo, že teda pojedeme do toho kempu a zítra se potápět. Cože? Kemp byl jako jedna z možností, ne že bychom se dohodli. A potápění nebo hory zítra…? Nakonec jsme se shodli na tom, že jsme si jen nerozuměli, kvůli té angličtině. Tak jsem řekla, že mám věci v bytě v Izmiru a že jsem počítala jen s denním výletem. Že prý to nevadí, že všechno na kempování má. Ne, já chci svoje věci, protože tohle nebylo domluvené. Ne, to nevadí, věci mám. Takhle jsme se přetahovali několikrát, protože prostě nechci dělat něco, s čím jsem nepočítala a v cizím spacáku spát nebudu. I když stanuju ráda. Prostě ne. Naštěstí původní „naplánované“ místo kempování bylo tak, že se prý stejně jelo přes Izmir. Tak jsem si v Izmiru sbalila věci a jelo se. Po cestě z průvodce vypadlo, že vlastně neví, jestli je ten kemp otevřenej. No potěš koště :D

A k tomu ještě tak strašně řídil. Když jsem něco říkala, díval se na PŘÍMO mě. Což je slušnost, ale ne když jedete 150 po dálnici. Když jsme jeli do zatáčky, jel rovně. A když jsem se ho zeptala, proč to dělá, odpověděl mi, že má oči i na stranách a že se může koukat na mě. A že do zatáček je lepší jet rovně protože je to úspornější, než zatáčet, když je volná silnice. Tak jsem mu vysvětlila, že to takhle nefunguje, že ty silnice jsou spočítaný a nakloněný tak, aby se projížděly zatáčky do zatáčky a ne rovně, což ho trochu rozhodilo a měl o čem přemýšlet. No. Měl Dacii. A když mi nerozuměl, řekl, že „no problem“. To byl den.

Ale to není všechno!!! Kemp byl samozřejmě zavřenej, vždyť je říjen! Ale naštěstí to bylo ve městě toho jeho potápěčského klubu, tak jsme se jen vrátili a tam měl klub restauraci a ubytování. Dali jsme večeři, u vedlejšího stolu se slavily narozeniny, tak byl i dort a jinak to bylo všechno, co se ve městě dělo. Ubytování bylo v pohodě, pěkně dvoupatrový „řadovky“, že by se nás tam vešlo i deset. Tak jsem si zabrala horní patro, a byl klid. Prosím, ať na mě zítra někdo mluví anglicky…

Continue Reading

Zoo, lidičky Izmiru, jak je to s tou biblí?

Večerní Izmir - "Ukaž, já mám lepší telefon" - "Ne, nemáš. Uhni."

Ráno (ráno asi v jedenáct) jsme si dali snídani v nedaleké uličce od kanclu, a totálně jsem se do té čtvrti zamilovala, všude tolik jídla, ovoce, zeleniny, kalhot, svetrů, bylinek, bohužel i ryb, prostě všechno. K snídani jsme dali gözleme, což jsou takový placky a jedí ve obvykle se sýrem nebo špenátem. Pak jsem měla slíbenou izmirskou zoo, protože jsem ji viděla v Bergamě na plakátě na navíc se zrovna v Praze narodil malý sloníček, tak ať můžu porovnat jejich slony a naše. Prý „ne, zoo není daleko“. Jeli jsme tam snad 45 minut a čekala jsem všechno, ale ne tohle – za prvé vstupné stálo v přepočtu asi 15 korun, což jsem lehce nepochopila. A za druhé – ta zoo byla perfektní. Pěkná, nová, udržovaná. Sice ne tak velká jako Praha, ne tolik pavilónů, ale líbilo se mi tam a moc. Je pravda, že plánek se jim moc nepovedl co se týče přesnosti tras, ale obrázky byly roztomilý. Jen mě zklamali, protože jsem tři a půl hodiny hledala tučňáky a nebyli tam. Ale na plánku byli! Taky tam měli slůně, ale nebylo už moc mini. A vůbec, měli tam všechno. Nejlepší bylo občerstvení se somrujícíma pávama chodícíma mezi stoly.

Povedená ulička na snídani

Potom jsme jeli do města, měla jsme vyhlídnuté centrum a kemeralti, což je bazaar a mešity okolo a prostě je to tam super. V Izmiru fungují jako městská doprava trajekty, samozřejmě, tak jsme jeli. Dost jsem se těšila, ale trochu mě zaskočilo, jak se ta loď houpala, nevím co jsem si myslela, ale přecejen moc na trajektu nejezdím. A pak mě štvali racci, co nás otravovali pro kus rohlíku. Není nad pověstný kebab z racka za 8 korun, na který jsem slyšela samou chválu, ovšem jsem ještě neměla tu čest si ho koupit. Zatím jsem kloním k tomu, že je to jen výmysl, protože živých racků tu bylo až moc. Až ten kebab potkám, dám si pro jistotu hned dva.

Prošli jsme si kemeralti, dali něco k obědu – ten bazar byl super, měli tam všechno – zlato, stříbro, oblečení, mejdla, nazary, vodnice, bylinky – prostě ráj na zemi. Mimochodem henna kilo v přepočtu za 100 korun asi. Jak píšu, ráj na zemi. Pak jsme šli do mešity, vlastně se trochu stydím, byla jsem teprve teď poprvé v mešitě – nějak se mi do těch menších mešit lézt nechtělo, protože lidi divně koukají a obvykle to ani není až tak vevnitř zajímavý – ale tady jsem měla jako průvodce celkem normálního muslima, kterej mě uklidnil, že tam opravdu můžu kdykoliv a všude a pečlivě mě ošálil (=omotal kolem hlavy šátek). Vevnitř to byla opravdu krása a i když nebyl zrovna čas kázání, modlilo se tam dost lidí. Všude okolo byly knihovny, Ismail mi celou dobu tvrdil, že arabsky neumí, ale vzal první část koránu a začal číst. Je to fakt divný, vidět naživo někoho číst zprava doleva. Ale vysvětlil mi, že sice čte, ale nerozumí tomu – asi jako já rusky. Pak si ze mě venku dělal srandu, protože mi řekl, že si první musím obouvat pravou botu, což je pro mě neproveditelný úkon, tak mi to dalo celkem zabrat. Vůbec být tak silně levostranej jako já je v muslimské zemi občas přinejmenším divný.

Příprava na mešitu

Pak jsme se tak nějak pohybovali po městě, že jsme jeli zase pozdravit kamarády do jeho kanceláře – to mě vůbec dost bavilo, protože jak občas přivede nějakého cestovatele z couchsurfingu, mají v kanceláři aspoň trošku veselo. Jeden starší kolega, místní srandista, se zajímal o VŠECHNO – klasický výslech, odkud jsem, co dělám… Ale pořád to na mě chrlil turecky, tak jsem mu na všechno řekla, že jo a měl radost. Pak tam byl pán, co umí dobře anglicky a perfektně německy, a jakožto (stavební) inženýr (nevím přesně překlad, používají výraz civil engineering, pod to lze podle mě zahrnout snad všechny technické obory, v Turecku určitě i mnohé další) jezdí skrz firmu často do Německa, kam by se měl teď služebně přesunout na pár let…

Dál jsem se seznámila s dalším super člověkem, co měl za rohem dílničku, kde vyráběl boty a kabelky z kůže, ovšem jak už to u takhle šikovných lidí bývá, živilo ho spravování nekvalitních cviček. Tak jsem si u něj nechala za krabičku cigaret spravit svoje trekový boty, který jsem se ještě doma pokoušela opravit chemoprenem (kovářova kobyla… až budete spravovat něco chemoprenem, nezapomeňte, že s něčím to může udělat chemickou reakci a vzniknout ještě větší díra, ale ne že by se mi zrovna tohle stalo). Každopádně mám slíbeno, že ať si namaluju nebo vyfotím jakýkoliv boty na světě, tak mi je vyrobí.

Ale nejvíc jsem si zamilovala pána, co měl kdesi ve spleti uliček svoje bistro. A jeho systém. U každých dveří v ulicích v okolí cca 5 ulic od jeho bistra byl zvonek. Klasickej domovní zvonek s mluvítkem. A všechny zvonky vedly do toho jeho bistra. Stačilo zazvonit, ozvalo se něco, pak říct svoji objednávku a místo určení a za pár minut byl čaj nebo káva u vás. S tímhle jsme si užili moc srandy, protože pán byl srandista sám o sobě, natož když do čtvrti přijela na návštěvu holka z Evropy (jakože já). Obvykle čaj servíroval a u toho něco neustále mlel, ale vážně neustále a kluci křičeli smíchy – prostě bavič. A pak mi vysvětlovali, že se pán hrozně styděl, protože to není moc obvyklý, aby se tu holky takhle vyskytovaly – takže byl ochota sama, nosil mi cukříky navíc, dokonce se i snažil anglicky naučit „here you are“ (prosím při servírování), aby mě potěšil, což dopadlo maximálně roztomilým příchodem s čajem pro mě a hlasitým „thank you“ k tomu. No to už jsme brečeli smíchy a pán k tomu ještě pár hlášek přidal. Pak jsem si u něj chtěla domluvit práci, že budu dělat ty čaje, abych nemusela zpátky do Konyi, což byla taky sranda – samozřejmě, že u něj můžu pracovat, ale prý nemusím pracovat, že stačí jen zůstat v Izmiru a bude mě živit. Takhle se hledá práce v cizině!!!



Po pár objednávkách jsem tak zdomácněla, že nastal čas, abych objednala já. Dostala jsem instrukce, co říci do mluvítka, pečlivě jsem to procvičila a šlo se na to. Ismail zazvonil, vyčkal na signál a já jsem řekla heslo – prý znova – znova – znova – to už se mohli potrhat smíchy, protože dědek je trochu nahluchlej, tak jsem to musela říct asi desetkrát, až objednávku potvrdil. Po chvíli mi došlo, že jsem mu neřekla, kam má kafe donést – kluci mě uklidnili, že určitě ví, protože není v celém jeho dosahu jediná ženská kromě mě, která by se mu ozvala ze zvonku. Samozřejmě, že věděl, kam to donést. Jenže jsme nebyli v Ismailově kanceláři, ale v dílně toho kamaráda. Čekali jsme na objednávku asi 20 minut a najednou se dědek vynořil zpoza rohu a strašně se smál, protože moji objednávku správě donesl do kanceláře, ale my tam nebyli, tak ji dal těm lidem, co tam byli :D Toliko asi k životě v uličkách Izmiru.

Večer jsme jen pokecali na bytě, přišel tam zase jinej kamarád a já jsem na webu sledovala výsledky voleb – došlo k velmi intelektuální diskuzi o ČR, když jsem nebyla schopná vysvětlit, co to jsou kraje a proč je Praha na volební mapičce bílá. Taky se jako velké překvapení dozvěděli, že se u nás nemluví německy a že se u nás vyrábí auta a tramvaje („cože, vy máte techniku na to vyrobit tramvaj?“ Ne, žijeme v jeskyních a k obědu máme mamuta). Dál jsem jim řekla, že ta „naše kniha“ jako „jejich korán“ není „bubble“ (bublina), ale bible… Taky jsme zkontrolovali správnost turecké wikipedie – v pořádku – a šlo se spát.

Continue Reading

Izmir, střelnice a pivo

Zprava: město Izmir, já, neznámý pán, Wall-E

Tenhle den byl čas na odjezd z Bergamy, vydala jsem se přes místní zaplivaný otogar do Izmiru. Tam jsem měla domluvené opět bydlení přes couchsurfing. Dokonce pro mě i přijel na otogar, což bylo fajn, protože jsem se v Bergamě asi desetkrát zeptala, staví-li autobus ve městě nebo jenom na otogaru. Samozřejmě mi řekli, že jedině na otogaru, ale potom se stavělo na každým rohu. Na hlavním otogaru jsem se trochu ztratila, protože mi poslal špatné souřadnice ještě z auta, když přijížděl, což mě trochu svedlo z cesty – ale dobří lidé vždy pomohou a následoval klasický postup – turecky mluvící kamarád na telefonu je předán náhodné osobě na ulici a ta osoba dostane instrukce, co se mnou. Tak mě náhodný pán dovedl zpět na cestu. Potkali jsme se s týpkem z couchsurfingu, vypadal v pohodě, takže dobrý. Uměl i dost slušně anglicky. 

Pak jsme jeli do města, on pořád něco zařizoval, byli jsme v kanceláři jeho kamarádů, kteří si se mnou hned udělali selfíčka, ačkoliv anglicky neuměli ani slovo, ale Spartu znali, tak měli radost. Pak jsme jeli na oběd, potom jsem si konečně jenom hodila batoh do bytu a šli jsme trochu po městě – vlastně už byl večer, tak jsme dali pár piv s dalšími kamarády, já se učila, jak se co řekne turecky – buráky, pistácie, olivy, okurky… Pozitivní bylo, že tam měli Kozla. Byli jsme v super podniku, kde hrála i dost slušná hudba a perfektní starší pár tam rozjížděl taneční kreace.

V pohodě atmosféra, v ČR ten den poprvé sněžilo asi.

Když jsme pak odcházeli, kluky napadl super nápad projít se po pobřeží a tam zkusit střelit na balónky – taková zábavička, na vodní hladině jsou nějak přidělané balónky, asi 20 metrů od břehu a týpek se vzduchovkou. Tak jsem se trochu potutelně usmívala, protože jsem tušila, že by to mohlo být plus pro mě, ale nechtěla jsem říkat hop, přecejen po 4 kozlech se nemíří nejlíp… Kluci začli a asi z deseti střel od obou z nich byl pryč jeden balónek. To se mi přestalo líbit, protože mě nebaví věci, co mně nejdou, co když se taky netrefím? Ale doufala jsem, že ve mně ještě krapet střelce zůstal – no ze třech ran jsem úplně normálně trefila tři balónky (mimochodem to bylo lehký facka) a dostala jsem vynadáno, protože „hej jak je to možný, já byl v armádě a netrefil ani jeden…“ No, takže asi toliko ke střelnici…

Kousek za stovku, no nekup to, když je to český a jsou k tomu buráky zdarma.

Šli jsme spát, měla jsem pro sebe gauč v obýváku (význam slova couchsurfing), konečně došlo na spacák (nemám radost, když tahám spacák a nevyužiju ho), ještě jsem dostala instrukce kde co v bytě je, včetně toho že jsme v kumbálku vedle koupelny našli spícího kamaráda, o kterém jsme nevěděli, jak se tam dostal. Celkově to byl dost veliký a normální byt s dveřmi vždy otevřenými pro kamarády, překvapilo mě to, protože to byl až moc velký byt, ale asi mají jiné cenové relace. Škoda, že mě ráno vzbudily sbíječky z ulice, ale já byla v pohodě, zato oba kamarádi se nějak po pivu netvářili. Myslím, že pivo se s lidma z Česka nemůže pít prostě jen tak…

Continue Reading

Místo, kudy kráčela historie - zázrak po 26 letech

Tento den můj spolubydlící opustil hostel. Po večerním velkém rozhodování jel autobusem a trajektem do Istanbulu, ale předtím chtěl letět letadlem – sehnal letenku za 17 euro, ale ztroskotalo to na nemožnosti webového systému pro placení kreditní kartou. Prostě to nešlo zaplatit. Já jsem si po jeho vzoru našla taky letenku na neděli z Izmiru do Konyi za osmnáct euro, ale to zase ztroskotalo na nemožnosti mít víc jak 6 kilo batoh nebo nůž, což samozřejmě obojí mám. O chvíli později nás opustila i ztřeštěná Číňanka, která měla mega krosnu a k tomu kufr. No s tím se musí parádně cestovat.

Dala jsem si dneska den volněji, protože tuším nějaké to pivo v Izmiru, tak abych byla odpočatá. Po poledni jsem se vydala do města na oběd, museli ze mě mít srandu – místní totiž neustále vysedávají venku s čajem a já nosím celkem nápadné barevné kalhoty – a v půlce cesty jsem si vzpomněla, že nemám peněženku. Takže jsem chodila sem, tam, sem, tam… Opět jsem v bistru předstírala plynnou turečtinu. Opět mě fascinovaly místní zvyky s roznášením/neroznášením jídla – obvykle platí, že si člověk prostě sedne na židli a někdo se ho přijde zeptat, co si dá. Pak normálně jídlo přinese, odnese nádobí, ale platit se chodí ke kase. Nic moc odlišného od našich zvyků. Ale vždycky mě mate kdo je místní a kdo ne – lidi se tam tak okolo motají a na jídlo jsou schopní zeptat se čtyři různí lidé, z nichž ani jeden nevypadá jako číšník nebo cokoliv co by naznačovalo, že patří k tomu podniku. Dneska to asi úplně nevyšlo, protože celkem dost dlouho trvalo, než se mě první člověk zeptal, co chci. Aby ne, byla jsem tam sama, tak čekali, až mi přijdou kámošky. A další jejich zlozvyk – mají potřebu odnášet věci dřív. Takže jsem si svou plechovku koly musela pečlivě střežit, protože tři lidé si mi ji pokusili coby prázdnou odnést. Kasu střežila tříčlenná ochranka s čaji v ruce – chtěla jsem tu rozměnit padesátku – to je taky častý problém – vzhledem k miniaturitě veškerých podniků člověk nemá moc šancí zaplatit padesátkovou bankovkou, natož stovkou, protože v kase to není ani tržba za celej den. A to je problém, když vám dojdou drobný. Naštěstí tam na to byli tři, tak si porozměňovali mezi sebou. Jo a mimochodem asi po měsíci jsem zjistila, že existuje i dvoustovka…

Pan Galén

Vydala jsem se na Asklepieion, což je místo, kde působil Galén a vznikl tam dnešní symbol medicíny – dva stočení hadi, a prostě je to velmi významné místo. Ovšem zase jsem udělala již klasickou chybu s google mapama a šla jsem tam opět uličkama, kde nejen, že kočky tahaly zbytky z popelnic a prádlo se sušilo na ulici, ale i něco velmi podivného tvořilo stoku uprostřed cesty. Vylezla jsem za městem v největším bordelu světa, všude plastový sáčky, slupky od brambor a od melounů, slepice a kočky, a uprostřed toho se pásl osel a hrály děti. Pozdější cestu zpět jsem zvolila pro jistotu po hlavní silnici a přežila jsem to, co by google mapy nepřežily – o 200 metrů delší trasu. Semtam i někdo seděl před domem v plastové židličce (chlapi kouřili a ženský loupaly brambory) a protože vždycky tak blbě čuměli, řekla jsem jim merhaba a hned byla radost na světě. Naštěstí mě nikdo nepozval na oběd.

Na kopci - Pergamon. Významné místo taky z trochu jiné perspektivy.

Asklepieion je obehnán všude plotem a u vstupu turnikety – důležitou funkci vykonal pán, který vzal moji kartu a vložil ji do turniketu, čímž mi výrazně usnadnil život. V areálu nikdo nebyl. Kromě tří nudících se lidí u kasy a dalších tří u suvenýrů. Později jsem potkala dva důchodce a potom, když jsem téměř odcházela přijel zájezd. To se mohli přetrhnout. Dlouho nic a najednou zájezd. Asklepieion bylo něco úžasného, celkem dost zachovalé – a divadlo bylo krásně zrekonstruované. Vlastně to byly asi první lázně na světě, tak jak je známe dnes – místo, kde se léčí. Prostě nádhera. A hic. A myslím, že o tom nejlépe vypoví fotky. A nejvíc se mi líbilo, že odtamtud bylo vidět na Akropolis.

Zpátky jsem zvolila zdánlivě bezpečnější cestu po hlavní, ale o moc lepší to nebylo, protože tam zrovna pokládali nově kostky – ale v pohodě, po vzoru místních jsem prostě prošla po hromadě a skoro dělníkům přes ruce. Potom zastavilo nějaké auto a ptali se mě na cestu, což mě dost šokovalo, protože vůbec nechápu, jak si mohli myslet, že jsem místní. Pak jsem jen nakoupila něco k snědku a šla pomalu do hotelu. A následovalo velké překvapení z domova - chtěla jsem se pustit do pořádného studia turečtiny, ale následoval super videohovor domů, jehož výsledkem je následující fotka. Vůbec to nechápu, jak je to možné, ale fotku černobílou a fotku barevnou od sebe dělí 26 let a navíc barevná vznikla zcela bez vědomosti o fotce černobílé. Prostě občas se na světě stane něco, co nikdo nikdy nevysvětlí...

Kdyby měl táta jen fotku z Turecka. On má fotku z Bergamy. S tou samou sochou. V té samé pozici. 

Continue Reading