Kashan, náboženské oslavy, sama po setmění venku

Do Kashanu jsme dorazili večer, takže nebylo moc času na velké oslavy nebo procházky. Ale seznámili jsme se s naším hostitelem (couchsurfing) a naším spolubydlícím, co tam zrovna přebýval. Měli jsme volně k užívání celý spodní byt, tam sice nic nebylo, jen koberec a pár židlí, ale vyfasovali jsme matrace a deky a měli jsme luxusní příbytek. Dali jsme čaj a trochu jsme pokecali, vyfotili se s jeho sestrou, která miluje příchozí turisty, ale anglicky nemluví. Ještě večer jsem přes zprávy v couchsurfingu obdržela kontakt na jednoho Vietnamce, co sháněl parťáky na zítřejší celodenní výlet po okolí Kashanu. Tak jsem to s ním domluvila a měli jsme brzo ráno sraz, dokonce za námi s tím taxíkem přijeli skoro až k domu.

První zajímavou věcí bylo, že taxikářka byla ženská. Jako první jsme ráno zastavili u Mohammed Hellal Shrine, což byla naprosto kouzelný místo, navíc ranní obloha k focení přímo vybízela, a odtamtud mám právě jednu z mých nejoblíbenějších fotek. Vlezli jsme i dovnitř, já jsem samozřejmě už od vstupu měla na sobě čádor, což se mě zase dělalo neobratný pytel brambor. Mimochodem u vstupu byla obrovská cedule, že se dovnitř smí jen v čádoru, ovšem kde ho vzít? Obvykle se dají půjčit, ale tady jsem je nikde neviděla. Vlezli jsme do prvních náhodných dveří s dotazem a pán nás trochu ztrapnil, protože ty čádory byly pěkně schované v šuplíku přímo v té ceduli, co právě nutnost čádoru přikazovala. Takže až někdy budete hledat čádor a uvidíte poblíž skříňku s nápisem „oblékněte si dovnitř čádor“, s nejvyšší pravděpododností jsou v té skříňce šuplíky a v těch šuplících čádory. Ať nevypadáte jak blb.

Další cesta nás zavedla do pouště, a to hodně daleko do pouště Maranjab. Museli jsme dávat ke kontrole i pasy a zaplatit, no připadala jsem si, jak když vjížděl Sherlock do baskervilskýho vojenskýho výzkumáku na bratrovu ukradenou legitku. V poušti bylo totiž i solné jezero, no sice tam žádná voda nebyla, ale někdy určitě byla. Potkávali jsme i dost náklaďáků plných soli, takže evidentně funkční důl. (kdyby to někoho zajímalo, sůl jsem samozřejmě ochutnala a byla dobrá, slaná.) A jeli jsme opravdu hodně daleko, byl to zážitek, jet s Renaultem pouští, bála jsem se, kdy zapadneme a navždy zůstaneme v písku. Byla vidět i nefalšovaná fata morgana přes skoro celej horizont. Taky jsem poprvé v životě zažila roletu, což jsou velmi malé ztvrdlé hrbolky nebo vlny na cestě v poušti, poprvé jsem o ní slyšela od lidí ze žlutých trabantů a říkala jsem si – jooo, přehánějí, vždyť je to blbost. Nepřeháněli. Byla to vážně hrůza, po tom jet. A nedalo se nic dělat. Ale auto se nerozpadlo, takže dobrý. V poušti to bylo taky super v tom, že jsme tam byli během brzkého dopoledne, takže bylo normální počasí. A taky jsem poprvé v životě viděla naživo volně pobíhající vembloudy!!! Jupí!

Vrátili jsme se do Kashanu na oběd. Zde jsme byli postaveni před hotovou věc, řidička nějak neakceptovala ten fakt, že nepotřebujeme jíst v restauraci, ale že nám stačí ideálně levné bistro, ale prostě jednou jste turisti, tak jste turisti. Dali jsme si nějakej kebab s rejží a že bych si to musela dávat dvakrát… Bylo to dobrý, ale že bych z toho padla na zadek, za tu cenu… Restaurace byla hned u Fin Garden, podle internetu a průvodců nejkrásnější zahrady na světě (bystřejší čtenáři si možná všimli, že v Íránu existují jen věci nejkrásnější, nejstarší, největší, nejvzácnější, nejzáhadnější, nejlepší, ale i nejdražší). Ale co se mi líbilo, měli tam ukázku výroby té růžové vody. Růžová voda z Kashanu, to je pojem. Zaprvé muslimové se všude a vždycky patlají voňavou vodou, ideálně růžovou, hlavně na modlení, a zadruhé touhle růžovou vodou se v Mekce umývá „ta černá kostka“. Přesně touhle vodou z Kashanu. Výroba nebylo nic složitějšího, prostě extrakce destilace a tadá. Zahrada byla sice nádherná, ale tady je asi opravdu lepší zajet sem v létě. Ale jde tam vlézt i do dobových lázní (hamam) a ty stály za to.

Dál jsme zavítali do červené vesničky Abyaneh, což se mi taky dost líbilo. Vesnička už je turistickou atrakcí, takže jsme museli zaplatit vjezdné a vydali se na cestu. Nedovedu si to představit v létě, to musí být přelidněno, až hrůza. Procházeli jsme si vesničku, párkrát omylem prošli hnojem, ztratili vietnamského kamaráda, který si nenechal vysvětlit, že fotku jako z letáčku nevyfotí, obdivovali jsme krásny místní chudoby a na konci na nás čekalo naše auto. 

Dál jsme tak různě projížděli vesničky, stavili jsme se v Natanzu, kde jako klasicky nebylo nic k vidění, ovšem nechali nás za to zaplatit vstupné. Podle průvodce se tam nacházel i Fire Temple, chrám ohně. Naše řidička nám pyšně ukázala, že je to támhle, za mešitou, tak jsme tam došli… a tam jen zřícenina a ruiny a sqat a nic. Tak jsem říkala, hele, kluci, to asi myslela něco jinýho, to jsme blbě… Nene, to je tohle, kluci mě přesvědčili celkem logickými argumenty, protože viděli fotky z průvodce a obrysy těch zbytků vypadaly na Fire Temple, tak jsme si oddychli, že aspoň na tenhle Fire Temple vstupné nechtěli. Pak jsme se vydali zpět do Kashanu a cestou, k našemu překvapení, nám naše řidička zastavila u jiného chrámu ohně, kde sice taky nic nebylo, ale aspoň byl vcelku. Ale už zapadalo slunce, tak jsme jeli domů. Kamaráda jsme vysadili na autobusáku a my se nechali dovézt domů.

Večer jsme s naším švýcarským spolubydlícím vyrazili na večeři, na místo, které mu předtím někdo ukázal. On ovšem místo už nenašel, tak jsme měli klasicky falafel v jiném náhodném bistru. Cestou zpět jsme koupili ještě chleba (ten můj oblíbený) k snídani a vydali jsme se zpět. Došli jsme skoro k domu a opět jsme se ztratili, jako asi už miliardkrát předtím, prostě tahle spleť uliček kolem našeho domu je jako černá díra. A já jsem usoudila, že jsme toho moc hostitelům nepřinesli, jakože obvykle koupíme něco k snídani, hrozny nebo pomeranče. Nějak se to dohodlo a já šla sama z domu na nákup. Týjo, po setmění sama v Íránu na ulici!!! Na první hlavní nic neměli, šla jsem snad miliardu kilometrů, dokud jsem nenašla jediný obchůdek s prapodivnými pomeranči, tak jsem je vzala, k tomu pár granátových jablek, zaplatila místnímu tlouštíkovi pokuřujícímu šíšu (která je tu mimochodem napůl zakázaná). Celkem úspěšně jsem se vrátila, dokonce bez zabloudění. A to jsem si ještě pokecala s místním dědkem ve večerce při nákupu sušenek.

Druhý den jsme měli v plánu samotný Kashan a odjezd, který jsme zařídili večer. V samotném Kashanu jsou k vidění historické domy a pěkný bazar, samozřejmě mešity… To psali v průvodci. No ale tady nastal ten kámen úrazu, byl prostě svátek. Otevřeně přiznávám, že se v těch jejich svátcích po upřímné snaze neorientuju a ani nejsem schopná to zaručeně vyhledat, jen vím, že to bylo nějaké výročí úmrtí jednoho z ímámů. Pro účely blogu musí stačit, když napíšu, že absolutně všechno bylo zavřené. A když jsem toto psala o Yazdu, myslela jsem si, že horší to být nemůže. Může.

Ráno jsme se vydali směrem do centra a absolutní náhodou jsme narazili na připravující se průvod lidí, kteří právě takhle oslavovali ten den. Já jsem vždycky z takových shromáždění nesvá, když jediná nejsem místní a tady to platilo dvojnásob. Ale dostali jsme kakao s kardamomem a skořicí a chvíli pokukovali, co se buse dít. Ale. Všichni svátečně oblečení a my tam turisti, navíc já ten den měla červenou verzi modelu, což je v Íránu celkem špatný. Všichni v černém, ženy v čádoru. A pak se průvod vydal do ulic, zpívali, měli i menší kapelu, co šla první. Samozřejmě šli chlapi první a ženy za nimi. Až skoro jedna z posleních, co šla, se nás přišla zeptat, odkud jsme, jestli víme, o co jde a že se máme podívat a ať si to užijeme. Jinak bych řekla, že jsme nebyli vítaní ani v nejmenším, a i tahle paní asi přišla i jen tak ze slušnosti, aby se neřeklo. Taky jsme se tam nějak moc necpali. Ten obřad jsme později potkali uprostřed toho zavřeného bazaru a byl to celkem silný zážitek, spousta lidí, všichni v černým, odříkavali něco, bičovali se (jen naoko) do zad a procházeli celým tím bazarem.

Došli jsme k místu, kde jsou historické domy a zjistili, že jsou zavřené. Holka u vchodu řekla, že nás dovnitř pustit nemůže, ale že máme jít „támhle“. Támhle byla samozřejmě předražená restaurace a nic. Chvíli jsme pokukovali po okolí, potkali i skupinu čínských turistů a ani ti nevěděli, jak dovnitř (doufali jsme v průvodkyni či VIP prohlídku). Pak jsem se pokoušela ještě ukecat místní prodavače v suvenýrech, jestli nevědí o někom, kdo by nás tam pustil. Ne, ne, ne, ne. Je svátek. V takovým Turecku, tam by to za menší úplatek (který jsem celou dobu zřetelně nabízela) šlo zcela jistě. Ale ukázal nám aspoň místo, kde šlo vylézt na zeď a přibližně něco vidět. A tam stál pán. Ale taky nás dovnitř nevzal. Vysvětlili nám, že by nás rádi dovnitř vzali i mimo otevíračku, což dělali i dřív, ale vláda jim tam vpodstatě na všech památkách zavedla kamerový systémy, tak už to nejde, nejde to mimo otevíračku, nejde to bez lístku na slevu, nejde to na množstevní slevu, prostě nic.

Prošli jsme tedy naposledy městečkem, prolezli po polorozpadlých hradbách a navštívili velmi pěknou mešitu, kam nás pustili i zadarmo! Protože jsme před sebou měli dlouhou cestu, vydali jsme se zpět, zabalili, poseděli, rozloučili se a vydali se na cestu do další destinace. Už nás totiž štval věčný mráz, tak jsme se i přes veškerou nelogičnost rozhodli vydat zpět do tepla. Ve hře byl ostrov v Perském zálivu, ale vzhledem k stáletrvajícím svátkům byly veškeré autobusy i vlaky vyprodané, nebo v Íráku. Takže prostě nebyla dostupná doprava. A potom nestihnout letadlo v Tehránu, to jsme si nemohli dovolit. Kam jsme se vydali? Příští článek…

Continue Reading

Všechno zavřeno, vylidněno, piknik pod mostem

Do Esfahánu jsme přijeli nějak po půlnoci a měli jsme zamluvené místo v hostelu, protože jsem přes veškerou snahu nebyla schopná sehnat žádný couchsurfing, což je politováníhodné. Ale důvod byl prostý, my jsme si totiž k návštěvě Íránu vybrali nejblbější čas, a to tak, že v tomhle týdnu byly snad tři dny volna kvůli státnímu svátku (ale kvůli těm náboženským, přes to prostě nejede vlak). Na autobusovém nádraží jsme se pokusili sehnat taxíka, ono sice 4 kilometry do hotelu možná nejsou moc, ale s báglem a když člověk chce spát, ještě bůhví po jaké čtyřproudovce, to je lepší taxík… I když… Mí místní oblíbení podnikatelé nechtěli o slevě ani slyšet a řekli si o 150 tisíc za ty čtyři kilometry, tak jsme se napůl doopravdy a napůl naoko zvedli, že půjdeme pěšky. Venku jsme zahlídli naše staré známé, čínskou rodinku, kteří právě přijeli. Měli hotel blízko nás, nakonec jsme se nějak narvali do auta, domluvili aspoň minimální slevu a konečně dojeli do hostelu. 

V hostelu zima jak v psírně, to mě trochu vyděsilo. Měli jsme zamluvený sdílený pokoj, tzv. dormitory, protože to bývá nejlevnější (ve většině průvodců a webů o cestování jsme se dočetli o ubytování maximálně za 3 dolary, ovšem nikde jsme na nic takového nenarazili, tohle byla standardní nejnižší cena, deset dolarů). V pokoji naštěstí bylo teplo. Bohužel tam už byl jeden obyvatel (ve sdíleném pokoji, jak překvapivé), což se projevilo ráno, když v šest vstal a začal cvičit nějké bojové umění a pak si s hlasitým mlaskáním vychutnával snídani (nojo, Japonec). My jsme se ráno nasnídali a sbalili, protože jsem našla ubytování přes couchsurfing (sice si za to řekli opět peníze, ale pořád méně, než tady v hotelu a navíc všechno by bylo lepší než tenhle hotel). Přesunuli jsme se na místo určení, seznámili se s našimi novými hostiteli a vydali se na obhlídku města.

Prázdno

Začali jsme na Imam square a pokračovali skrz bazar do centra. Esfahán je vyhlášený tím svým obrovským bazarem, ovšem to by ten bazar nesměl být zavřený. Ale i tak, poprvé jsem viděla zavřený bazar. A byl opravdu obrovsky rozlehlý, to se musí uznat. Došli jsme až k bráně Qeysarie gate, která uzavírá Naqsh-e Jahan square, a to byla opravdu krása. Vše zdobené, do detailů vykreslené… Prošmejdili jsme to tam kolem dokola, mešita, krámek, mešita, krámek, mešita… a tak dokola… Samozřejmě, všude vstupné. Taky se tam s námi začalo vybavovat i pár lidí, přesně tady bylo vidět, jak chtějí obchodníci vydělat (ale nebylo to tak vlezlý, jako jinde). A přesně tady jsem měla vyhlédnuté dvě pohlednice, které pošlu rodičům a babičce a druhé babičce. A přesně tady jsem ty pohlednice zapomněla poslat. Takže nic nepřijde, nečekejte.

Já v hidžábu po stopadesáté první

Boží světlo

Podle popisku nejkrásnější mešita na světě (jako každá)

Zde se modlí ženy, ve sklepě. Lepší než jako obvykle za botníkem.

Dál jsme pokračovali do nedalekého parku Hasht Behesht, kde je i dřevěný palác, a v tom parku jsme objevili na zdi nasprejovaný symbol Anonymous. Ten sám o sobě není ničím zajímavý, ale symbol poloilegální skupiny počítačových hackerů, kteří se účastní těch největších počítačových útoků, to bych v Íránu opravdu nečekala. Ale údajně se podíleli na demonstracích v roce 2009 během prezidentských voleb (jsem si zpětně přečetla na wikipedii).

Frozen

Poslední věcí, co jsme ten cen stihli, byly celkem známé Esfahánské tři mosty přes řeku. A to bylo opravdu krásné, ta jejich náplavka, všechno nové, čisté, moderní, máme co závidět! Lidé kouřící vodnici, na pikniku kolem mostů, ve světle zrovna zapadajícího sluníčka, kluci pořádající pěveckou soutěž pod klenbami mostu, že to dodávalo tu správnou akustiku… prostě pohodička. Jen tam tak trochu chyběla ta řeka.

Hlavně neskákat po hlavě

Pokus o stylovou fotografii

Bylo toho celkem dost, akorát tak, abychom došli do bytu. Jenže, měli jsme hlad a prázdniny – naštěstí jediné otevřené bistro v celém Esfahánu, a tam jsme měli megaobrovskej falafel a místní náhražku piva (nealko radler). Pěkně napapaní jsme se vydali zpět, ale protože nás byt byl v blízkosti hlavní mešity, ještě jsme se tam zastavili. Proklouzli jsme normálně dovnitř, bylo to tam nádherný, ale já z toho byla trochu jako na trní, protože asi zrovna skončilo kázání a začali se trousit davy místních lidí, co dost okázale čuměli (spíš čuměly, hlavně ženský - kdyby mi radši půjčily čádor, aby čumět nemusely, ale ony bohužel jen čuměly). Ale stálo to za to, bylo to tam hezky osvětlené.

Jeden falafel prosím

Druhý den v Esfahánu jsme zas až tak akční nebyli. Navštívili jsme tu hlavní mešitu ze včera, znova za denního světla – to byl můj přiblblý nápad, že když tam půjdeme za dne, dostaneme se i dál dovnitř, na rozdíl od času kázání. No samozřejmě nás nechali zaplatit to příšerný vstupný (jako, platit vstupný, dobře, ale to, že musím platit vstup opravdu do každé fungující mešity tady, to je proti všem pravidlům islámu, a právě celkově takovým chováním je pro mě Írán uzavřená kapitola). V mešitě samozřejmě nic nového vidět nebylo, sice byla krásná, ale 140 korun za vlez na dvoreček mešity mi nepřijde levný.

Vlastně jsme se vrátili na včerejší místo činu (šli jsme na bazar), protože tohle město bylo moje číslo jedna na nakupování suvenýrů. Nechala jsem si napsat persky seznam koření, co si určitě musím z Iránu odvézt a šli jsme. Bazar byl sice super (mě ty bazary vážně baví), ale po tom, co jsem na něj slyšela chvály, mě celkem dost zklamal. Nic moc. Koupila jsem pár pěkných šátků u paní, a pak se šlo na koření. Pořád mi vrtaly hlavou ty podivné směsi a vrstvy koření, došlo mi to vlastně až doma – poprvé v životě jsem viděla kari. 

Pak jsem koupila konečně první věci, kde jsem ukecala solidní slevu – opravdu mě to v Íránu nebavilo, nikdo nikde nechtěl o slevě ani slyšet, Íránci prostě nesmlouvají. To mi hodně chybělo Turecko, tam se obchodník usmlouvá sám, stačí mlčet. Pěšky jsme se vydali směrem, kde jsme tušili směnárnu a měli jsme na programu náš cíl dne, Monar Jonban. Cestou jsme potkali zajímavého dědulu, co se nás (jako desítky jiných) jen tak na ulici zeptal, odkud jsme, a začal s námi svou perfektní angličtinou rozprávět. Vyprávěl nám všechno, historii města, míst, o tom jak se naučil anglicky, o jeho rodině a pak nás pozval večer na jakési představení. Tam jsem cítila zradu, tak jsem se ho zkušeně zeptala, kolik stojí lístky. Tak se začal hrozně smát a moc mě pochválil, že je vidět, že se vyznám a hned vysypal ceník. To mě potěšilo (to, že mě pochválil, ne ten ceník). Zmínili jsme Monar Jonban a on nám poradil, jak se tam dostat bez taxíku. A dobře udělal, taxík by si řekl tak 150 tisíc, a my tam jeli autobusem snad za 40 tam i zpět. 

Jestli někdo četl předchozí článek, psala jsem tam o tom, že v Íránu jsou jen dva chvějící se minatery. Jeden v Kharanaqu a jeden… V Esfahánu, samozřejmě, a to je právě ten Monar Jonban. Nějak jsme našli autobus, podplatili řidiče a jelo se. Taky zážitek, autobusy rozdělené na dvě části, pro chlapi a pro ženský. Je to fakt zvláštní pocit. Dorazili jsme na místo a museli počkat na představení, protože prý už turisty nahoru do minaretů kvůli častým nehodám nepouštějí. Tak mají profesionálního shakera (anglicky shaking minaret). Musím říct, že dosud to byl asi nejlepší zážitek z celého výletu. Pán vyšplhal nahoru do minaretu, chytil sloupek a začal celým minaretem zevnitř cloumat. Na minaretu viselo pár zvonečků, tak se rozcinkaly. Ale co bylo lepší, výkyvy se přenesly díky speciální kostrukci samy od sebe do druhého minaretu, který se začal také kývat a rozezvonil svoje zvonečky. Vážně super věc!

Chvějící se minarety

Dostali jsme se trochu do slepé uličky – vlastně jsme tu viděli všechno, a protože byly prázdniny, moc autobusů do dalšího města nejezdilo. Tak jsme se rozhodli tak trochu narychlo a vydali jsme se na cestu. Museli jsme taxíkem, protože tu byl autobusák daleko. Autobusový nádraží tady na východě miluju, to člověk přijde na terminál a hned má kolem sebe deset prodejců nabízejících veškeré dostupné i nedostupné destinace. Nějak jsme tedy koupili lístek, dostali se do autobusu a konečně se jelo. Tahle cesta byla krátká, jenom asi tři hodinky, ale pasy nám cestou zkontrolovat nezapomněli, ostatně jako vždy…

Continue Reading