Göreme open Air muzeum
V neděli večer do našeho dočasného příbytku přijela další cestovatelka. No, byla to spíše turistka, jak se nakonec ukázalo. Byla to Rakušanka, co je zrovna na stáži v Gaziantepu a chtěla podobně jako my, někam vyrazit na vánoce. Ale prostě to byla turistka, protože nebyla absolutně vůbec schopná najít byt, až asi po dvou hodinách a deseti telefonátech se jí Sergej vydal hledat. A když přijela, a i pozdějc, měla na sobe světlý tenký džíny a koženou kabelku. Jako nevim, nejsem odborník na módu, ale do mínus deseti a bahna bych si to nevzala, ale budiž. A taky si začala rozkazovat, jak je tam zima, že chce ručník, přezůvky a tak… No, asi si to spletla s hotelem. Co se musí uznat, uměla asi deset jazyků… Ale to bylo všechno. Ve složení všech obyvatelů bytu jsme se v pondělí vydali na cestu.
Do Göreme open air muzea jsme jak jinak, stopovali. V muzeu jsem byla podruhé, tak jsem byla trochu jako průvodce, a navíc jsem se konečně podívala do toho Temného kostela, kam jsme minule nešli, protože se tam vybíralo extra vstupné. A rozhodně to stálo za to! Samozřejmě, i když jsme měli muzekartu, ta moje studentská tam neplatila, tak jsem to tak jako tak musela zaplatit extra. A protože tam bylo vylidníno, pořídila jsem i ilegální fotku zevnitř jednoho z kostelů, protože tam hlídačů bylo pomálu. Na fotce upozorňuju na omítku zničenou zejména v místech obličejů…
Po muzeu následovalo povinné focení u místního stromu plného nazarů, pro srovnání přidávám dvě fotky – najděte deset rozdílů – září 2016/prosinec 2016.
Po návštěvě open air muzea jsme zašli do Love Valley. Jo, byla jsem tam na Štědrej den, ale Love Valley člověka neomrzí. Navíc jsme šli jen na kraj, opět k pánovi na čaj. Dal bychom ani nedošli, protože bylo všude strašně bahna, že jsme nedošli skoro ani tam. A navíc s námi byli dva lidi, co tam ještě nebyli. Jak jinak, dostopovali jsme tam.
A jak jsme čekali na zbytek posádky, pozorovali jsme konečně balóny – byly od nás pár metrů, že jsme slyšeli, jak si povídají – byli to samozřejmě Číňani, tak s nima Hoan prohodil pár slov. Po Love Valley jsme se rozdělili, protože Yulia měla pracovní povinnosti. My cestovatelé jsme se rozhodli, že zajdeme konečně za světla do toho čavušinskýho zámku a že to ukážeme Luise. Ti dva zůstali na cestě a stopovali. Asi za deset vteřin jim zastavil taxík, a oni mu vysvětlili, že potřebují jet zadarmo – parasiz. A taxík je vzal. Nevím, jak je to možný, ale Sergej si jednou stopnul i dálkovej autobus a jel zadarmo.
My jsme přes hřbitov dolezli do Čavušinu a přišli k zámku tentokráte zespoda. Vyškrábali jsme se nahoru a následovala opět prolejzačka, i když menšího rozsahu - jak jsem psala, světlý džíny a kožená kabelka není úplně na prolejzání zřícenin.
Cestou z hradu jsme se zastavili na pozvání v místním obchodě, a pak, když jsme stopovali domů, rozhodli jsme se to vzít přes Avanos – jakoby druhou stranou, protože Avanos je větší městečko a je vyšší pravděpodobnost, že tam zrovna někdo pojede, než skrz maličké Göreme. A teď to začalo. Hned nám zastavilo první auto, super chlápek s kobercema, a dovezl nás do Avanosu na odbočku směrem k Ürgüpu, protože jel jinam. Už byl večer, tma, lidi zalezlý a začalo pěkně mrznout… Ale ani jsme skoro nestihli zavřít dveře tohodle auta a přeběhnout silnici na dalši stop, a už nám zastavilo auto. Tady prostě člověk stopuje aniž by stopoval. Zastavil nám černý luxusní pasaat, což je na Turecko celkem neobvyklé, ale budiž. A chlapík v něm se po chvíli projevil jako značně divný. Telefonoval někomu přes videohovor, mluvil tam anglicky, v uších měl sluchátka a telefon jednou rukou na volantu. Pořád do toho telefonu něco halekal a my nevěděli, jestli se ptá nás, nebo osoby na telefonu. Pak neustále opakoval věty jako „hele ono venku mrzne a je tma a oni chudáci tady stopovali tak jsem je vzal“, „…ale nezabíjej mě, jsou tu dvě holky a jeden kluk, hele…“, „… no oni neutečou, nemají kam a nikdo jinej by jim už nezastavil…“, „… až za tebou přijedu tak tě zabiju, jestli budeš žárlit…“. No dobře, bylo to divný. Ale ještě víc to bylo divný, až když nám sdělil, že ten člověk na telefonu je jeho přítelkyně z Maroka a začal nám ji ukazovat. Přísahám na všechno na světě, že na tom displeji byl chlap. Evidentně totéž si mysleli i moji kamarádi, ale přítelkyni jsme mu pochválili. Po několika dalších výhružkách o zabití směrem ke jeho krasavici nastalo trapné ticho. Tak jsem se zeptala, co je jeho práce, když se on ptal na nás. Odpověděl „prostě práce“ a zatvářil se nanejvýš tajemně. Po další trapné minutě řekl, že pracuje pro vládu, tak to už jsme se opravdu radši neptali na nic, naštěstí už jsme byli v Ürgüpu a nechali se vyhodit na křižovatce.
Podzemní města
Další den jsme začali tím, že jsme autobusem dojeli do Nevşehiru a odtamtud do Kaymaklı. V Kaymakli je totiž jedno z podzemních městeček. Hned se nás chytali průvodci, ať už licencovaní či nudící se taxikáři, ale poradili jsme si a prolezli jsme si to sami. A bylo to dost zajímavý a opravdu to podzemí bylo obrovský. Odsud jsme si stopli auto do Derinkuyu, což je druhé podzemní městečko asi deset kilometrů odsud. Zastavil nám opět černý pasaat, haha, jako naschvál. Ale tentokrát v něm byli normální lidé, a byli do Kurdové. Asi dvacetrát se pán ujistil, jestli jsme to dobře pochopili, že nejsou Turci ale Kurdové. Pak mi řekl, že Konya není hezká, na čemž jsme se shodli a vysadili nás skoro až u pokladen do podzemního městečka. To člověku hned spraví náladu. V Derinkuyu bylo podzemí ještě větší, rozhodne stojí za to navštívit obě. Navíc, kdo má müzekart, má vstup zdarma…
Podzemí viz fotky, bohužel technicky je nějak nemůžu přetřídit, tak je to trochu mix… jen bych ráda upozornila na fotky z Derinkuyu – mrtvé městečko okolo vstupu do podzemí, ale prodejci neztácí naději… a starý řecký kostel s nápisem Allahu Akbar (a pohled dovnitř skrz klíčovou dírku). K tomu kostelu jsme se přiblížili a hned se kdesi zjevil místní bezďák, řekl nám, že je to "greek church" a že je zamčeno a řekl si za to o tři liry… tak jsme mu dali dvě a nenápadně se ho zbavili.
Po návštěvě podzemních městeček jsme jeli autobusem do Nevşehiru a odtamtud nějakým školním autobusem našlapaní do Uçhisaru. Rozhodli jsme se totiž, že musíme vidět Uçhisar castle za každou cenu. A zase mě dostala do kolen ta ochota místních, jak se vším pomáhají a radí, když vidí někoho, kdo neví. Dorazili jsme do Uçhisaru a byla příšerná mlha. Co na tom, že je Uçhisar nejvyšší bod široko daleko a že je odtamtud vidět všude. Nic jsme neviděli a ještě k tomu mále zmrzli, ale byli jsme tam!
Z Uçhisaru jsme zase nějak dostopovali do Ürgüpu, jako každý den povečeřeli v mezinárodním režimu, poslechli nějakej rock od tureckýho, přes českej až po čínskej protestní a šli spát. Druhý den jsme se vypravili na poslední okružní jízdu. Zastavili jsme se v Ürgüpu u typických sklaních útvarů a pak se vydali do Červeného údolí. Následovala celkem dlouhá cesta skrz Červené údolí, se snahou přelézt do Údolí růží, ale tak nějak se to všechno proplétalo, že jsme prostě pořád šli. A pořád nevycházeli z údivu z panoramat. Potkali jsme i vytrvalého prodejce uprostřed údolí, který nám nabízel džus za pět lira, a jak jsme nechtěli, tak zlevnil až na „tú lira maj frend“. Ale byli jsme zlí. Dostali jsme se až k místu západu slunce, kde už jsem cestu znala (tam se mě minule pokusil zakousnout pes). Došli jsme pěšky do Göreme, kde mě čekala mise nákupu vína, protože jsem na Štědrý den koupila dokonalý místní víno a chtěla jsem ho přivýzt do Konyi. Kupovala jsem ho za 30 lira. Tady jsem vlezla do prvního obchodu a týpek si za něj řekl osmdesát!!! Tak jsem mu trochu naznačila, že je mimo a koupila to vedle za třicet. Obchod je obchod. Vydali jsme se na cestu zpět, a to už jsme se rozloučili, sbalili věci a jeli dál – my s Hoanem do Konyi a Louisa do Pamukkale. I když u ní si nejsem jistá, jestli to našla.
