Autonehoda

           Podle názvu článku, tenhle zážitek vůbec nebyl veselý, ale to se přece děje – ne všechno, co se člověku přihodí, je veselé. Ale v dnešní době se mluví skoro jen o těch pozitivních zážitcích, což taky není dobře, protože když se stane něco špatného, ne každý ví, co s tím. Proto jsem se rozhodla tenhle text napsat, i když s odstupem času, protože i když to byla hrůza, už vím, že se mi to stalo a kdyby se to stalo nedejbože ještě jednou, budu už klidnější a budu snad vědět, co dělat.

          Šli jsme s několika kamarády po silnici lesem do sousední vesnice, byli jsme na jedné akci od fakulty a vydali jsme se klasicky nakoupit nějaké občerstvení na večer (prostě jsme šli pro chlast). Už byl večer a začínalo zapadat slunce, prostě pohodička. Najedou se před námi za zatáčkou ale vylouplo něco podivnýho, na levý straně silnice nějaká tmavá škodovka, dveře dokořán a kolem pobíhali asi dva lidi. Asi dva lidi píšu proto, že vlastně celý následující sled událostí mám v jakési mlze, protože se všechno seběhlo tak moc rychle a stalo se tak moc věcí, že jsme asi všichni jeli na mozkovýho autopilota a prostě se všechno nedá zapamatovat. Už z pohledu bylo jasný, že je to nějaká autonehoda, naneštěstí (možná naštěstí) ta silnice nebyla moc frekventovaná, takže jim zatím nikdo nepomohl, bylo to teda na nás. Jako vždycky jsem měla zrovna mobil v ruce kvůli mapám, tak jsem hned zahlásila, že volám záchranku. Najednou jsem ale nevěděla co vlastně říct – operátor na lince mě okamžitě zastavil a jen se vyptával, kde jsme. Nějak jsem mu vysvětlila, kde vlastně jsme – na silnici z té do té vesnice, pár upřesňujících otázek a operátorovi to naštěstí stačilo. Potřeboval ale vědět, co se vlastně stalo, aby mohl poslat dostatečnou pomoc – už jsem mu řekla, že je tu asi hodně lidí. Kamarádi mezitím chytili zmateně pobíhající paní, které byly v tom autě, ale vůbec nevěděly, co vlastně dělat. Našly v autě asi tři vesty, což je super, protože povinná je jen jedna, a snažily se složit trojúhelník a do toho volat záchranku. No ono když vám crčí krev z pusy a máte šok, nic moc. 

          Naštěstí nás „kolemjdoucích“ bylo hodně, tak jsme se toho ujali – já byla pořád na lince s operátorem, jeden šel s trojúhelníkem, někdo si vzal vestu a ostatní šli hledat zraněné. Já začala detailně mapovat situaci a s telefonem na uchu jsem obcházela zachraňující kamarády. Nějak jsem se snažila i kontrolovat situaci kolem, i když jsme byli na malé silničce, mohlo kolem ještě projíždět auto a další nehodu jsme nechtěli. Nahlásila jsem přibližnej počet zraněných jako pět, protože auto jelo evidentně plné, ale šla jsem dopředu a viděla jsem paní sraženou autem a jednu, co hodně krvácela, takže toho asi bude víc. Dostali jsme instrukce se sraženou paní nehýbat a krvácející nějak donutit si ránu stlačit, i když to nebylo jednoduchý, protože byly pěkně v šoku a vůbec neposlouchaly, ale kamarádka je nějak ohlídala a pomáhala jim. Další byl řidič, naštěstí při vědomí, ale hrozně v šoku, pořád vykřikoval, že asi usnul, že je všechny zabil a že za to může – s trochou snahy a námahy se nám podařilo ho přesvědčit, ať se hlavně nehýbe kvůli páteři, vyndali jsme klíče ze zapalování a někdo u něj zůstal, aby mu přidržel hlavu a ohlídal ho. Šla jsem dál a vždy jsem se ptala, co se děje, přetlumočila jsem to operátorovi na lince a ten poradil, co dělat. Většinou jsme věděli, co dělat, když jsme si nebyli jistí, operátor na lince popsal postup a případně jsme se doptali na detaily. Naštěstí byla valná většina lidí při vědomí, i když v té situaci je to možná na škodu, protože ta situace byla strašně hystericky zmatená, trochu jsem se začínala ztrácet a bála jsem se, abychom na někoho nezapomněli nebo ho nepřehlédli a pak ho našli už pozdě… Naštěstí nás bylo celkem dost a lidí v bezvědomí málo, tak to šlo jakž takž zvládat. Obcházela jsem auto dál, víceméně samé krvácení, modřiny nebo omdlévání z šoku, rychlá rada operátora a jde se dál, o život moc nešlo, jen spíš situaci zabezpečit a uklidnit do příjezdu pomoci, která už byla na cestě. Šla jsem dál a uviděla jsem kamarádku, jak začala resuscitovat miminko! To mě docela vzalo, ještě vedle seděla jeho maminka, byla chudák v takovém šoku že tam jen tak apaticky seděla a koukala. Byl to zázrak, že miminko v autě našli, bylo prý někde v dece pod sedačkou, no jen idiot vozí dítě bez sedačky v náručí.

          Dobrá, pořád jsem byla na lince, operátor mi dal instrukce, kamarádi i já už jsme věděli co a jak a že za cca 15 minut dorazí pomoc. Už jsme si neměli co říct, tak jsem mu řekla, že už všechno víme a že zavěsím, abych mohla přiložit taky pořádně ruku k dílu, už jsem si připadala jako největší idiot, že se kolem mě lidi válí v kalužích krve na zemi a já si tam telefonuju, navíc už jsme si neměli co říct a prý kdyby něco, ať ihned volám znovu. Vylezla jsem tedy na silnici, abych naposledy rychle zběžně zkontrolovala celkem uklidněnou situaci a už už jsem málem zavěsila, když jsem si všimla někoho, kdo mi do naší skupiny úplně nezapadal, ale ani nebyl zraněný. Už byla docela tma a v té rychlosti a šoku jsem si přestala být jistá snad vším, tak jsem ho pár vteřin pozorovala. Byl to chlápek, v kožené bundě, v kulichu a s šátkem přes obličej a zkušeně si v pohodičce otevřel kufr od auta a začal si vyndávat, co mu přišlo pod ruku. Pak šel dopředu a obhlížel, jestli se s autem nedá odjet a v tu chvíli mi došlo, že tam vážně nepatří a že ani pomoct nám nepřišel. Poprosila jsem operátora aby hned vyslal i policejní hlídku, dostala jsem přísný zákaz jakkoliv se pokoušet ho zadržet, jen jsem ho měla nenápadně pozorovat, kdyby chtěl dělat něco víc, než jen vyklízet kufr od auta.

          A najednou se situace z relativního klidu mrknutím oka změnila v blázinec, všechno bylo snad ještě rychlejší, než doteď. Aby toho nebylo málo, z lesíka se zpoza rohu (zpoza stromu) vyvalili dva týpci s křivou chůzí a prázdnýma lahvema v rukou, vrhli se za zpěvu „Na Pankráci“ k nám a začali nám vehementně pomáhat. Jejich pomoc ovšem byla dost na škodu, ale nebyli agresivní, jen překáželi. Já stále s telefonem na uchu, snažila jsem se nějak odlákat opilce, nebo je aspoň nějak zabavit nebo zaměstnat, během toho být k dispozici pro to, abych valící se dotazy kamarádů z různých stran tlumočila operátorovi a jeho rady jim zpátky, do toho jsem musela obezřetně pozorovat týpka v kožený bundě, který nějak změnil taktiku a vytáhl z auta jakýsi blíže neidentifikovatelný kanystr a začal jeho obsah rozlévat všude kolem auta, na auto, v lesíku a sháněl zapalovač. Výborně, pošlete prosím raději i hasiče, už to snad ani horší bejt nemohlo.

          Mohlo. Kamarádka, která doteď poctivě držela a uklidňovala řidiče, aby si  šoku nepoškodil páteř, taky viděla týpka v kožené bundě (ostatní asi byli tak zaměstnaní pomocí, že to nějak přešli bez povšimnutí), akorát v tom šoku a v šeru a vůbec, nedošlo jí, že může bejt fakt nebezpečnej, a odešla ho za auto asi něčím praštit. Naštěstí jsem si jí všimla a zakřičela na ní, ať to nedělá, jenže jakmile odešla, už jsem jen viděla barevnou šmouhu postavy řidiče, jak se v šoku zbláznil, z auta utekl směrem do lesa a… prostě utekl. Operátor mi opět důrazně doporučil za ním neběhat, jen ať si pamatujeme směr, policie že ho prý najde. Navíc v tu chvíli už si to tím samým směrem do lesa šinul týpek v kožený bundě s kanystrem, takže jsem doufala, že ten zapalovač nenašel.

          Už toho bylo dost, instrukce podané, záchranka, policie i hasiči na cestě, už jsem doopravdy hovor s operátorem ukončila a šla pomáhat. Podle psaní tohle vypadá, že to vše trvalo strašně dlouho, ale od nálezu auta až doteď mohlo uplynout maximálně čtyři až pět minut, pyroman, opilci a útěk zraněného řidiče se udál tak v rozmezí třiceti vteřin. Zbývalo „už jen“ počkat na příjezd pomoci, přijeli za asi 15 minut, což bylo štěstí. Mezitím jsem ještě šla kamarádce pomáhat zvládnout ty dva opilce, s kterýma se snažila někam odpotácet dál od všech zraněných a pořád jsem se všech vyptávala, jestli nepotřebují pomoct nebo znova zavolat na linku pro radu. Po cestě jsem ještě kontrolovala bezpečnostní situaci, jestli se na nás nevalí nějaká další hrůza, a jestli týpek v kožený bundě stále hledá zapalovač. Zapalovač nenašel, oznámil mi „nečum“ a rázně odkráčel po cestě pryč. Do příjezdu pomoci se naštěstí nic dalšího nestalo, přijelo několik sanitek, hasiči a za chvíli i policie. Popsala jsem jim přibližně co se stalo a oni už si postupně začali zraněné přebírat a odvážet…

Poznámka na konec 1: článek je celkem dlouhý, i když popisuje události tak pěti minut, navíc jen z mého pohledu – bylo i spousta věcí, které jsem ani neviděla a nestihla zaregistrovat. Bylo to vážně náročné a je pravda, že už to nikdy nechci zažít a nikomu nepřeju, aby to zažít musel.

Poznámka na konec 2: kdo dočetl do konce, možná se mu to zdálo přitažené za vlasy, že jsem si něco vymyslela nebo přimalovala. Ne, takhle se to opravdu stalo, přesně jak popisuju. Ale možná se ptáte, jak nakonec dopadli všichni ti zranění, jestli má tenhle příběh dobrý konec? Ano, má. Musím říct, že při téhle autonehodě nikdo nebyl zraněn, ať už z nás kolemjdoucích, pasažérů nebo náhodných kolemjdoucích. Šlo o simulaci autonehody na kurzu první pomoci od naší fakulty (však jak píšu na začátku – „jednou na fakultní akci“.

http://www.prvnipomocprfuk.eu/ 😊

Continue Reading

Tipy na cestu Íránem

Už několik měsíců (jo, již se to počítá v měsících, dobrá práce) jsem chtěla sepsat pár postřehů a tipů o Íránu. Sice na Írán nejsem absolutně žádnej odborník a než jsem tam letěla, jen jsem o něm věděla, že je někde na východě, ale už o něm něco vím – a nerada bych to zapomněla. Taky by bylo fajn si tenhle text za pár let přečíst a porovnat situaci – jak napíšu později, Írán se velmi rychle mění. Taky mě překvapil zájem lidí z mého okolí, mně to už jako taková exotika nepřišlo (letěla jsem tam po několika měsících života v Turecku), ale když jsem se doma zmínila o Íránu, všichni se celkem dost začali vyptávat a dozvídat se i překvapivé věci. Takže zde je těch pár postřehů a tipů na cesty:

Postřeh č. 1 – vykašlete se na všechny články „postřehy a tipy na cesty Íránem”.

… a prostě jeďte. Tím myslím i většinu blogů, průvodců, článků a fotek. Zejména oblíbený knižní průvodce Lonely Planet. V Íránu je vlastně úplně k ničemu. Možná vám pomůže rozhodnout se o trase, ale k tomu není potřeba velká těžká kniha za několik stovek. Írán se tak rychle mění, že i kdybych tenhle článek napsala včas, hned jak jsem se vrátila, už by byl neaktuální. 

Rozhodně si moc neprohlížejte fotky od dobrého fotografa. Je tam opravdu nádherná architektura, spousta barviček a s tím si takový dobrý fotograf tak pěkně vyhraje, až z fotky zachycující realitu je vlastně malovaný fantastický obraz se pouhým základem v realitě. To byla asi moje zásadní chyba a pak, když jsem vše viděla na vlastní oči, přišlo malinké zklamání. K těmto účelům mohou stačit špatné fotky zde, na mém blogu. To vás pak realita nezklame. Naopak příroda na vlastní oči mě příjemně překvapila. Ta se tak snadno nepřimaluje. Hlavně Írán je tak obrovská země a každý z nás má jiné zájmy (příroda/architektura/lidé…), a každý kdo tam byl, to viděl jinýma očima…

Postřeh č. 2 – vízum

Vízum je nejlepší, pro lidi z České republiky (jako jo, jsme z EU, ale nevím, jestli vstup mají Slováci za stejných podmínek, takže tenhle odstavec naši bratia přeskočí), když se zařídí tzv. VOA, visa on airport. Dá se vyřídit i v Praze na ambasádě, ale údajně stojí asi 50 € záloha a trvá to tak dlouho, že než vám ho dají, tak jste z Íránu s náhradním vízem z letiště zpátky a těch padesát euro vám nikdo nevrátí. Podle informací na stránkách ministerstva zahraničí (listopad 2016) by měli Češi dostat vízum na 14 dní, přesněji „při vstupu v pondělí musí opustit zemi v pondělí za 14 dní” (to aby nebyly dohady o tom, kolik je vlastně 14 dní). Není to pravda, my dostali vízum na měsíc. A všichni, koho jsme potkali, taky. Podle jedné konspirační teorie dostanou měsíc ti s biometrickým pasem (ten s plastovou stránkou) a čtrnáct dní ti s klasikou (bez plastu). Toto se provádí jedině v Tehránu ihned po příletu. Takže pozor, první přistání v Tehránu, jinak zpátečka domů. 

Probíhá to asi tak, že je tam velmi důležitý pán a rozdává (s absencí jakéhokoli systému) formuláře a nahání lidi do fronty na poplatky. Vyplní se papíry, zaplatí potřebné poplatky (75 € a pojištění, viz níže) a všechna lejstra společně s potvrzením o rezervaci hotelu min. na první noc se předají monsieur šéfovi. Ten řekne „wejt hír madam“ a předá papíry dál. Tam zkontrolují vaše údaje, ověří existenci toho hotelu a dají vám vízum. My čekali asi deset minut, ale přiletěli jsme, když tam bylo volno. Někdo prý čekal i několik hodin. 

Postřeh č. 3 – pojištění

Vízum nedostanete bez platného pojištění. A normální pojištění, co si přivezete, je podle Íránců v Íránu neplatné. Takže vás naženou do fronty, kde je nutné zaplatit 15 $ nebo 15 € íránského pojištění, i kdybyste měli stopadesát pojistek na celý svět včetně skoku padákem. Tohle vám budou tvrdit oni i všichni ostatní, ale není to pravda. Když máte celosvětové pojištění (nebo jen na Írán nebo cokoliv, co tam z našeho pohledu platí), stačí si poprosit hodnou paní v pojišťovně, ať vám na anglicky psaný výpis z pojistné smlouvy (prostě ten nejdůležitější oficiální papír) připíše a orazítkuje a podepíše větu „validity – worldwide, including territory of Iran.“ Oni se zřejmě nepovažují za členy světa, ale co už… Mě to ušetřilo 15 dolarů, a to se vždycky hodí.  Udělala bych to, i kdyby šlo o jeden cent. A dokonce to byl jen vytištěný scan toho výpisu. 

Postřeh č. 4 – telefon a internet

V dnešní době je pro lowcost cestování na vlastní pěst skoro nutností mít nějaký místní telefonní tarif – když se zařizuje couchsurfing, hotel, na mapy, nebo prostě na cokoliv. Obecně směrem na východ jsou tarify levnější, a to výrazně. Ihned po příjezdu jsme si pořídili SIM kartu ve stánku Irancellu v dolním patře tehránského mezinárodního letiště. Už údajně neměli nejlevnější čtrnáctidenní tarif, tak jsme si museli koupit měsíční balíček, kde bylo asi 4 GB dat a nějaký volání a smsky. Nevím, kolik to bylo. Samozřejmě jsme to zdaleka nevyužili při skoro pořád zapnutých datech, tak jsem to ani nesledovala. Ani vlastně nevím, kolik to stálo – ale myslím, že něco okolo 150 korun v přepočtu. Podepíše se tam smlouva a dá se otisk prstu (hahaha), okopíruje pas a můžete telefonovat. 

Internet. Je super, že máme koupený 4 GB mobilních dat, ale k čemu to, když nic nefunguje, že? Co vím, že je v Íránu určitě nelegální a tím pádem blokované je facebook. Dál nevím, protože jiné sítě nepoužívám, ale asi i instagram a tak… Určitě servery booking.com nebo airbnb.com v Íránu nenajdete. Sociální sítě naprosto všichni používají, k odblokování stačí jednoduše VPN síť. Nerozumím tomu. Ale stačí si stáhnout nějakou aplikaci, pro iPhone je dobrý Betternet a pro Android něco, kde běhá králík a jmenuje se to přibližně "fast wifi". Já měla Betternet, ale celých 14 dní jsem se na fb dostala snad jednou, jinak ne, nevím proč. Přitom při plošném krátkodobém blokování soc. sítí na podzim v Turecku mi Betternet odemkl všechno. 

Jinak couchsurfing se normálně používá, ale někdo tvrdil, že to taky není úplně legální a vždycky se hned snažili konverzaci přesunout na jiný komunikační kanál a nikdy nechtěli o couchsurfování mluvit na veřejnosti, vždycky jsme byli „kamarádi, co přijeli na návštěvu.“

K dorozumívání používají klasicky whatsapp, viber nebo telegram. 

Postřeh č. 5 – peníze

Peníze v Íránu jsou strašná věc, co jsem nepochopila a nikdy nepochopím. Měna, kterou se zde fyzicky platí, se jmenuje riál. Sto tisíc (100 000) riálů je něco pod 70 korun (listopad 2016). Jenže měna, ve které vám řeknou cenu nákupu, se jmenuje toman. A sto tisíc riálů je deset tisíc (10 000) tomanů. Takže českých sedmdesát korun je buď sto tisíc riálů (papírové fyzicky existující peníze) nebo deset tisíc tomanů (neexistující měna v které se mluví o ceně). A aby to nebylo jednoduché, protože tam máme moc nul a tisíců, říkají to bez tisíců (nebo bez třech nul…?). Takže vlastně znova: sedmdesát českých korun je 100 riálů. Vlastně ne, je to 10 tomanů. Ale těch deset tomanů se zaplatí 100 000 riály. Nebo jinak – obchodník za něco chce dostat 100 000 riálů. Tak si řekne 10. Deset tomanů. Vlastně deset tisíc tomanů. Ale to je 100 000 riálů. No nekup to! 

Protože neumím vysvětlovat a sama jsem celou dobu natvrdle přepočítávala, přikládám vysoce profesionální finanční vývojový diagram. (Nakonec nic nepřikládám, protože se mi ten diagram nechtělo kreslit).

Kovové mince se nepoužívají. Hodnota materiálu přesahuje nominální hodnotu mince. Ale je to fajn suvenýr, zkuste se v kavárně nebo restauraci zeptat, vrátí-li vám v drobných a možná vám je i dají navíc. Jiní vykukové je prodávají po jednom euru kus, což je tak stomilionnásobná marže. 

Peníze musíte mít všechny s sebou v hotovosti. Naše karty tam nefungují ani pro placení, ani pro bankomaty. Lepší je možná dolar, ale – oni v podstatě vezmou cokoliv, co platí. Důležité je, nikdy neměnit peníze v bance!!! Vždy pouze v exchange office, dokonce i jednou jsme museli na ulici (týpek ze směnárny ve dveřích směnárny) a bylo to v pořádku, bez provize. Jen pozor na obejdy okolo směnáren, mají dost pravděpodobně neplatné nebo falešné bankovky. Protože se o turistech ví, že mají hotovost, může prý dojít k pokusu o loupež, ale to jsme opravdu nezažili ani v nejmenším a myslím, že to je jen výmysl – průvodci s taxikáři nás elegantně oloupili dost :D

Riály se dají vyměnit hned na letišti v Tehránu – v horním patře letiště je malý stánek exchange office a je tam spousta lidí. Pozor, jsou tam i banky, banky nebrat!!!

Nastala několikrát divná situace, kdy po mě někdo chtěl peníze za záchody – to je lepší mít někde schovanou takovou dvou až pětitisícovku, pokud nemáte menší. Nikdy jsem nevěděla, jestli jim dávám málo nebo moc, ale jako co – persky neumím a možná vlastně ani peníze nechtěli, ale všichni jsme byli spokojení. Horší by bylo mít v kapse jen půlmilionovku, to by se záchod prodražil :D

Postřeh č. 6 – doprava

Letadlem:

Doprava po Íránu se vyplatí na delší vzdálenosti rozhodně letadlem (např. Tehrán-Shiraz). Tam je potřeba v Tehránu přejet na domácí letiště, které je asi hodinu cesty od mezinárodního – dá se tam dostat zatím jedině taxíkem (listopad 2016, snad se chystá metro). Taxík by údajně neměl stát více, než 600 000 riálů, ale taxikáři jsou samozřejmě spolu a vy je potřebujete. Na domácím letišti jsou pobočky libovolných aerolinek a tak se koupí letenka a nejbližší let. My využili IranAir. Let stál pár stovek, trval dvě hodiny a dostali jsme celkem velkou a dobrou svačinu, což mě dost překvapilo. Jo ale předtím mě dost vyzmatkovaly všechny ty kontroly, tam totiž přesně začaly všechny ty extra ženský oddělení a já měla zezačátku problém s orientací, když všichni šli normálně a ženský musely do koutečku za závěsem. Tak na to pozor, ale nejsou zlí, jen vás prostě pošlou jinam. 

Autobusem:

Asi nejlepší transport je autobusem – je to relativně levné a spolehlivé. Autobusové nádraží je vlastně všude a autobusy jezdí dost často. Na turisty jsou celkem zvyklí, ale moc anglicky většinou neumí. Dálkové autobusy (v podstatě všechny) jsou třeba jen pro 30 lidí a sedačky jsou tak obrovské a dají se tak sklopit/natáhnout, že můžete pohodlně spát celou cestu. To by vás ovšem nesměla rušit každých pár hodin nesmyslná pasová kontrola, kdy se vás voják s vaším pasem v ruce pro jistotu optá, jak se jmenujete, odkud jste, co děláte v Íránu a jestli je tohle váš manžel. Po vyhovujících odpovědích vám odvětí „welkam tú Írán“ a jde dál. 

Vlakem:

Vlakem jsme bohužel jet nestihli, ale prý na ostrov Qeshm je to nejlepší způsob dopravy. Třeba zajistit místa předem, nefunguje to jako v ČR. 

Taxíkem:

Taxikáři jsou opravdu velmi aktivní a snaživí, i když moc angličtinou nevládnou, naslibují vám hory doly a obvykle si řeknou cenu za auto a den. Benzín je tam vlastně zadarmo, ale to rozhodně neznamená, že jsou taxíky levné. Na ceně se předem velmi pečlivě a jasně dohodněte. Vyplatí se sdílet taxíky s ostatními cestovateli. Po městě se pak vyplatí sdílené taxíky, které jezdí kolečka po městě a nabírají lidi. Ale na to je potřeba se poptat místních, okolo jejich stanovišť postávají podnikavci s desetinásobnými cenami. Klasika taxikáři. Nezkoušela bych si půjčovat a řídit vlastní auto, pokud vás zastaví hlídka, bez znalosti perštiny se nedoplatíte, i když jsou i tací, co to tak udělali – ale já bych se doahdovat nechtěla. 

Postřeh č. 6 – dress code aneb nebuď tlustej pytel na brambory

A jsme u toho. Írán je islámská republika, a tak tam platí nějaká pravidla. Paradoxem je, že ta pravidla nemají s islámem mnoho společného – je to jen způsob, jak si korán vykládá současná náboženská vláda republiky. Pro chlapy je to celkem jednoduché – žádné krátké rukávy a šortky, asi ani sandále (byli jsme tam v zimě, tak tohle nevím). Pro ženský je to složitější, ale taky nic nesnesitelnýho – musí být zahalené vlasy (hidžáb), ramena, paže, nohy (obecně u nikoho nesmí být vidět holá kůže, kromě obličeje a rukou) a nesmí se moc okázala ukazovat ženské tvary – dlouho jsem nad tím špekulovala, protože jsem nechtěla vypadat jako idiot – pak jsem se bavila s kamarádem Íráncem a dospěla jsem k ideální kombinaci – legíny a šaty do půlky stehen. Wow, celkem odvážný, neměla by být vidět ani kolena. Ale ty šaty se mi v pračce srazily, původně byly ke kolenům. Hlavní je, že nebyla vidět holá kůže a neměla jsem džíny natěsno přes zadek (zrovna u mě by tohle asi byl opravdu problém). Oblečení obecně by nemělo být nijak křiklavé nebo moc vzorované, výrazně světlé nebo červené. Nic se nezkazí černou, tmavě modrou, šedivou, jednobarevnými věcmi. Ale já byla i v křiklavě červené a nic se nestalo. Přišlo mi, že to už ani tolik neřeší – nejdůležitější prostě je zakrytá kůže a vlasy. Ale v křiklavém nebo sportovním oblečení budete jako pěst na oko, ale pokud vám nevadí, že lidí zírají… Jsem ráda, že jsem to riskla, protože mám celkem normální fotky, když jsem viděla některé „vzpomínky na Írán“ a tam tlustej pytel od brambor s ručičkama, to bylo srandovní…

Vlasy nemusí být zahalené úplně, naopak móda je nosit šátek jen na temeni, kdy je vidět přední polovina vlasů. Chcete-li splynout s davem, nesmí chybět velmi výrazné, avšak vkusné a opravdu do-ko-na-lé líčení a plastika nosu. 

Šátek je potřeba mít na sobě všude na veřejnosti, kdekoliv v soukromí je pak většina žen hned sundavá. Někde kolují historky, jak ženě vítr sfoukl nedopatřením šátek a už ji zatkla policie – to je samozřejmě nesmysl, nejen, že dnes už je Írán dost benevolentní a otevřený (myslím tím v porovnání sám se sebou před pár lety), ale samy dámy se vždy navzájem upozorní na chyby, zejména k turistkám jsou shovívavé a rády pomůžou. Ale výjimka, že by žena šátek mít nemusela, neexistuje. Pro ilustraci přikládám můj íránský lookbook.

Photo: Vu Nguyen

Postřeh č. 7 – ubytování

Všude se dozvíte, jak je ubytování superlevné. Není. Nejlevnější hostely byly za 10 dolarů na osobu a noc ve sdíleném pokoji. Možná jsme špatně hledali? Zkuste hledat lépe. Jinak hotely se daly, ale opravdu bych za ně víc jak v průvodcích avizované 4 dolary nedala. Používali jsme i couchsurfing, ale tam není vůbec žádnou výjimkou, že si za to řeknou peníze – oukej, jsou chudý a my jsme zbohatlíci z Evropy, ale… buď dělám couchsurfing, nebo nedělám. U jedněch lidí jsme za cs zaplatili, jeden si tak nějak nenápadně nechal udělat kompletní nákup do prázdné lednice, couchsurfing zde byl evidentně zdrojem obživy. Ale našli jsme i velmi pohostinné couchsurfery, kteří si nic neřekli – to ten nákup udělám sama od sebe a radši. Čtěte hlavně reference! Couchsurfing tu opravdu funguje jako jeden z největších zdrojů peněz, protože jiné hostitelské servery jsou tu nelegální a blokované. Zejména upozorňuju na jednoho experta, který je hostitelem v Kermanu, má opravdu hodně, ale hodně referencí, ale nezištně to fakt nedělá. 

Opačným extrémem byli ti přehnaně pohostinní, se kterými jsme se na ničem nedohodli, a oni mi pak ublíženě psali, že kvůli nám uklidili celej dům předělali plány na víkend a kdesi cosi kecy v kleci… Mě pak z toho bylo smutno a oni nedostali vytoužených 15 dolarů. 

Postřeh č. 8 – jídlo

Na jídlo nejsem odborník a necestuju kvůli jídlu, takže toho moc nevím a obvykle si dám, co doporučí místní. Přitom si ale hlídám, aby to nebylo jídlo typu „vařené skopové mozečky“, protože na tomhle jídle je pro mě nepoživatelné každé slovo samostatně, natož všechny dohromady. Nejlepší, a paradoxně nejlevnější byl pouliční falafel v Šírázu. V přepočtu asi za 15 korun, výborná chuť a nacpala jsem se k prasknutí. A všeobecně falafel. Pak hodně jedí jakési kaše z luštěnin, to mi taky dost chutnalo. A pak klasicky kebab (což jsou kousky masa) s rýží, nebo těstoviny s omáčkou v bagetě, pečený kuřeta a tak různě… Míchaný vajíčka, k snídani džem a marmeláda… mohlo by se to na první pohled zdát dost obyčejný, ale oni to umí tak okořenit a dochutit, že je to fakt pecka… I když zrovna klasickej kebab moc neumí – proti Turkům to je jako když vaří moje máma nebo já. Na tureckej kebab nic nemá. Ale döner kebab jo. Občas, když jsme byli celý den na výletě a měli jsme celodenního taxíka, řidič nás zavezl do „nejlepší restaurace v okolí“ a byl to celkem… nic moc… Věděli jsme, že nás povede do nějaké předražené přeplácané turistické restaurace, ale nikdy si to nenechali vymluvit a dělali, že nerozumí. Nevím, proč skoro každý průvodce trpí syndromem „přijel sem aby zde jedl špatné napodobeniny svého jídla tak ho vezmu do nóbl restaurace“. Neexistuje placení zvlášť, nechápou to, občas to ani nechtějí udělat – a překontrolujte si ceny. Čísla persky nejsou těžká a minimálně tisícovku vám to za celý výlet ušetří. My takhle málem přišli asi o 7 stovek. 

Postřeh č. 9 – co koupit a jak

Rozhodně bych si z Íránu přivezla (a chci si dál nechat přivézt, až tam někdo pojede) šafrán – kupovala jsem 5 gramů asi za 200 korun. Pravý krásný šafrán. A pak ještě existují falešné šafránové esence, to jsou cca 200ml lahvičky. Ty ale nevím, kolik stojí. Žádná íránská domácnost se bez nich ale neobejde. O ceně šafránu se absolutně nesmlouvá. 

Rozhodně bych nevynechala tzv. gaz, což jsou bonbónky, které vypadají jako turecký med, ale je to měkká hmota s pistáciemi, šafránem a růžovou příchutí. Kilo jsem kupovala asi za 100 000 riálů. 

Dál klasika jako kurkuma, kardamom nebo skořice, ale to asi není zas až tak nedostupné zboží. 

A co je podle mě absolutní špička je cokoliv z růží v Kashanu. Růžová voda, snad litr mi nabízeli za 100 000 riálů (jistě, tourist quality, ale i tak). Růžové a jasmínové parfémy, stejná cena, kvalita neuvěřitelná. 

Dalších spousta věcí by se určitě našla, jenže jak jsem v ten čas bydlela v Turecku, dost věcí jsem měla už za „obyčejné“. Jistě, majetnější si koupí ten lítající perský koberec :)

Jak nakupovat? Každý obvykle uměl alespoň pár slovíček anglicky, ale při nakupování stačí ruce a nohy. Navzdory mému očekávání Íránci ani trochu nesmlouvali. Naprosto pevný ceny, snad jen dvakrát se mi podařilo usmlouvat malilinkou slevu, ale to bylo při velké útratě a mimo turistickou sezónu. Je potřeba se vždy ptát na měnu, ve které vám říkají cenu (čekoholiv). Zřetelně si ujasnit, chtějí-li danou částku v tomanech nebo riálech (viz výše). Je to velmi účinná a používaná iluze. 

Postřeh č. 10 – tareoff

Netuším, jak se to píše, ani co to znamená v překladu. Ale jde o jednoduchou věc – pokud vám někdo něco nabídne, ze slušnosti musíte odmítnout, i když si věc chcete vzít. Pokud vám je věd nabízena podruhé, opět byste měli odmítnout. A do třetice všeho dobrého, pokud je vám věc skutečně nabízena, abyste ji přijali, až po třetím nabídnutí si můžete vzít. Totéž, pokud chcete někomu něco dát – pokud odmítne, neznamená to, že to nechce. Nabídněte danou věc podruhé, zase odmítne. Nabídnete-li potřetí, teprve si může nabízenou věc vzít. Prostě až podle třetí odpovědi se ukáže, zda-li nabízenou věc skutečně chce, nebo nechce, případně chce dát nebo nechce dát. Jedná se především o jídlo a pití. Údajně by to mělo platit i u peněz, ale ty si každý bral hned. 

Postřeh č. 11 – palec nahoru (y)

Palec nahoru prostě neukazujte. 

Postřeh č. 12 – návštěva mešity

Íránci jsou šíítové. Druhou skupinou jsou sunitové, ti jsou převážně v Turecku. Každá z obou skupin si myslí, že je lepší než druhá. Ale z mého pohledu jsou méně vírou svazovaní sunitové, v Turecku stačilo jen zahalit vlasy při vstupu dovnitř do mešity. I když zase v tom Íránu hraje roli náboženská vláda… A tak to třeba dopadlo, že nejen, že jsem musela mít zahalené vlasy, ale musela jsem byť jen při vstupu na „dvoreček“ mešity mít na sobě čádor. Ty tam byly vždycky k dispozici a u větších mešit byly i bezpečnostní kontroly a i paní, které s tím čádorem pomohly. A při vstupu do mešity samotné samozřejmě zout boty a použít vchod určený pro ženy/pro muže. Někde se stalo, že nás přímo do mešity dovnitř ani nepustili, protože nejsme muslimové. Mohli jsme se jen podívat skrz dveře. 

Postřeh č. 13 – vstupné 

Vstupné zaplatíte úplně za všechno. Prý ještě v létě 2016 byly všude vstupy do třiceti korun, obvykle tak deset korun v přepočtu. My jsme tam přijeli a kdekoliv zaplatili vstup minimálně 200 000 riálů. I když vevnitř nic nebylo. Vstup byl nakonec asi největší položkou rozpočtu, nedá se smlouvat, nedá se jít bez lístku, nedá se být student, nedá se zjistit, má-li to cenu platit, nebo ne – „na pozdější reklamace nebude brán zřetel“. Jo a kdyby se vám zdálo, že místní platí nějak málo, nezdá se vám to. Místní platí vstupy desetkrát levnější. 

Postřeh č. 14 – žena v Íránu

Než jsem tam jela, snažila jsem se toho zjistit co nejvíc – přecijen už je to země, kde žádné ženy nejsou rovny mužům a to jsem nikdy vlastně nezažila. Nejsem feministka, ale zároveň asi nejsem úplně nesamostatná blbka, takže jsem taky občas byla z chování některých místních nervózní. Překvapivě vždycky, když se můj parťák rozhodl jít fotit hory nebo nejít dovnitř do nějaké památky. Potřebovala jsem si koupit vstupenku, týpek v pokladně řekl „nou ingliš“ a otočil hlavu do papírů, i když předtím jasně jiným turistům tu vstupenku prodal. Prostě se nebude bavit se samotnou holkou. Potom jsme se taky zezačátku snažili poplatky za víza nebo za hotel platit každý zvlášť, protože jsme měli každý své peníze. Ale to neexistovalo, a ani moje jméno v žádných oficiálních dokumentech nijak zvlášť nefigurovalo. Jednou máš cenu kusu hadru, tak jsi kus hadru a nikoho nezajímá, že si můžeš pas nosit sama, platit vlastními penězi nebo mluvit sama za sebe. Samozřejmě tohle je nadsázka, vůbec se tak nechovají všichni – naopak spíš menšina. Ovšem ti, co se chovají „normálně“, jsou obvykle ti nešťastní v současné situaci a chystají se na emigraci. Ten jiný pohled na ženy jsem pak pocítila ještě mnohokrát – třeba lidé hodně zastavují turisty na ulici jen tak, povídají si a potřesou rukama – obvykle ne se mnou; v autobusech hned otázky na manžela (i když spíš se ani neptali a automaticky jsme byli manželé); obecně neochota se vybavovat se samotnou holkou (když jsem na šla cokoliv domluvit); absolutní vytřeštěnost kluka, co nás ubytoval přes couchsurfing, že má v bytě holku a jestli mi nevadí bejt v místnosti s jinýma lidma. K dokonalosti to dotáhl jeden voják, když jsme čekali, až nám náš místní spřízněnec sežene sdílený taxi do Tehránu – přišel k mýmu parťákovi, seznámili se, potřásli rukama a následoval asi desetiminutový přatelský pokec, kdy ačkoliv jsem stála asi metr od nich, byla jsem naprosto absolutně neviditelná.

I přes to všechno je mnoho holek a i některé znám, které samy strávily třeba i měsíc v Íránu… Ale všechny ty pohledy a otravy bych asi já osobně nezvládla, zase nejsem blázen a nejdu přece do rizika… ;)

Postřeh č. 15 – alkohol

Do Íránu nezkoušejte přivézt, poslat, nezkoušejte ho tam koupit, a když už, nenechte se chytit policií. Lidé v Yazdu nám tvrdili, že při chycení s alkoholem následuje záznam a zmrskání, podruhé totéž, a při třetím záznamu poprava. Člověk v Kazvínu nám tvrdil, že se v Íránu vůbec nepopravuje a že alkohol je jen na pokutu (čti úplatek). Lidé zase jinde nakoupili karton piv a litr kořalky a jeli na piknik. Takže si vyber… Umřít na otravu methanolem z domácí pálenky nebo na otravu krve po zmrskání?

Šťastnou cestu!

Continue Reading

Sníh na blízkém východě

Zima v Konye

Než jsem přijela do Turecka, nevím, co jsem si představovala, ale rozhodně ne dva metry sněhu a lyžařská střediska. Jak mě to později pěkně překvapilo…
Když jsem si zjišťovala víc o místě, kam pojedu, uzavřela jsem to tak, že jedu na dva měsíce do léta a na dva do zimy, kde bude mínus deset stupňů. Když jsem sem přijela, počasí mi ukázalo jednu ze svých tváří, co jsem neznala – pouštní počasí. To znamenalo ráno léto, přes oběd pršelo a k večeru pomalu stavět sněhuláky. Ale bylo to super, protože to léto nám celkem dlouho vydrželo. Ale místní mě hned od začátku iniciativně přesvědčovali, že to tu určitě nepřežiju a že takovou zimu si nedovedu představit a že tu bývá mínus třicet. Aha. Řekla jsem jim, že máme občas u nás taky sníh a že mě žádná zima nerozhází, ba naopak, že se na ni těším. Nad tím nevěřícně kroutili hlavou, ale dali pokoj…

Jak to dopadlo? Zima přišla celkem náhle, ale ne přes noc. Ale dvouměsíční deštivý a bahnivý podzim jsme tu neměli, což bylo super. A pak najednou nasněžilo. Jeden den začlo celkem roztomile sněžit, moje malajsijské spolubydlící nadšeně pobíhaly kolem dokola na ulici, a vůbec, v ulici, kde jsou budovy koleje, stačilo vyjít ven a shromažďovali se tam zahraniční studenti zejména z Malajsie a z různých koutů Afriky a pokřikovali „sněží, sněží…“. My jsme to taky pokřikovaly, ale jenom doma v teple, protože už víme, jak sníh chutná. A tak jak večer začalo roztomile sněžit, ráno jsme se probudili a na zemi se válel tak půlmetr sněhu a byla zrušená veškerá výuka ve škole, kvůli sněhu. Rušily se i domácí lety. Jako vždy, když nasněží, nastala všeobecná panika, bylo vidět, že na to moc připravení nebyli. Zatím se škola rušila celkem osmkrát, pluhy projely tak dvakrát a nikdy se nesolilo ani neštěrkovalo, to byl moc velký mráz a nebo to tu neumí. A navíc kvůli nedostatku strojů se ani nikdo nesnažil nějak protahovat cesty, prostě se jezdilo a chodilo, kudy to šlo. Celkem jsme pak měli snad metr a půl sněhu a navzdory mému očekávání to vydrželo dost dlouho, ne jen týden. A avizované mínus třicítky byly pravda, sice byly v Čechách, ale byly. Tady maximálně mínus dvanáct. Ale pouštních – dry cold/dry hot. 

Nakonec jsem se dozvěděla, proč z toho bylo takové pozdvižení – naposledy tu údajně tolik sněhu bylo v roce 1966, takže jsme měli padesáté výročí. 

A pokud by někomu nestačil sníh z Turecka nebo mráz z Česka, divné věci se dějí všude – v Íránu jsme totálně zapadli sněhem po celém dni mrznutí.

Mešita a Mevlana muzeum pod sněhem

Vlastenci

Lyžařsko-gastronomický víkend

Nějakou podivnou náhodou jsem se dozvěděla, že mám vlastně za rohem lyžařské středisko. Vlastně to nebyla náhoda, na konferenci analytické chemie jsem se seznámila s profesorem z Kayseri (původně je z Libanonu, Turci obecně nelyžujou), který mě tam pozval. Tak jsem si naplánovala počkat na sníh a vyrazit na lyžování. Kdo se může pochlubit tím, že lyžoval v Turecku? Ok, dnes už to není zas takový terno, dost lidí z Čech tu lyžovalo, ale rozhodně je to víc k chlubení než Krkonoše nebo Alpy. Navíc pro místní lyžaře tady jsem byla za idol, protože jsem lyžovala v Alpách, což je pro ně snad ještě větší sen než povolení k pobytu v Německu. Středisko u Kayseri jsem si vybrala ze tří míst, které jsou obecně nejpopulárnější — Bursa, Isparta a Kayseri. Bursa je daleko a podle zvěstí je to jen středisko pro saudy, aby se ukázali, kdo je bohatší, takže je to tam drahý jako prase; Isparta je blízko, ale podle fotek to byl spíš takovej cvičnej plácek pro děti a né sjezdovka; vítězí Kayseri, podle fotek luxusní, cenově dostupný a navíc tam loni Ledecká vyhrála nějakej světovej pohár, tak to asi musí bejt dobrý středisko. 

Sníh napadl a vyskytl se volný víkend, jede se do Kayseri. Cesta tam byla lehce dramatická, protože jsem málem nestihla autobus a na otogaru mi v půl šestý řekli, že nejbližší jede o půlnoci. To bych ale nesměla být v Turecku, aby nestačilo obejít přepážky a poptat se, sehnala jsem lístek na autobus za dvacet minut. Cesta byla v pohodě, ale potom jsme projeli nějakým magickým pásmem, před kterým jsme dokonce dvacet minut stáli a chlapi něco montovali na autobusu – no montovali tam sněžný řetězy, protože za tím magickým pásmem jako když někdo mávne proutkem, bylo všude, ale naprosto všude po silnici třicet centimetrů sněhu a sněhová bouře, z čehož jsem byla trochu jako na trní. Taky jsem se bála, že zůstanu o půlnoci trčet na otogaru v Kayseri, protože jsem nevěděla, jestli jede do centra servis bus nebo tramvaje nebo co. Vetřela jsem se do servis busu úplně jiné společnosti, ale dovezl mě až v podstatě před dům. Tam na mě čekala Radka, se kterou jsme se poznaly přes couchsurfing (překvapivě) a která mi obětavě každých pár minut volala, kde jsem, protože už měsíc tu žiju bez kreditu v telefonu (doporučuju, jak jsme tu všichni posledních pár dní, máme neaktivní telefony a musíme se scházet postaru, jako třeba sněhová koule do okna, zvonění na zvonek nebo klepání na dveře, a jak je to super, že to ještě zvládáme…). Radka mi ukázala můj dočasný příbytek, což bylo s ní v domě místní neziskové organizace, kde ona zrovna trávila svůj dobrovolnický program. A bylo to v nejstarsí ulici z Kayseri a bylo to super, výhled z okna jako na zámku…

Hned druhý den jsem měla sraz s Mesutem, což byl místní kluk, co lyžuje a přihlásil se ke mě přes couchsurfing. A to jsem přesně potřebovala, aby mi někdo ukázal jak se tam dostat a kde si půjčit lyže. Dojeli jsme do střediska a už jsem věděla, že to bude do-ko-na-lý, protože bylo skvělý počasí. Půjčila jsem si lyže za spřízněnou cenu (protekce od Mesuta) a vyrazili jsme na svah, ješte se k nám přidal jeho bratránek. Bylo to super, projeli jsme všechny sjezdovky a opravdu to stálo za to – včetně strašný vichřice na najevyšší lanovce, kde jsem se opravdu bála… kolem poledne se k nám připojili mí staří známí z Ürgüpu, Yulia a Sergej. Ti blázni dostopovali z Ürgüpu až na sjezdovku, oba si půjčili snowboard a bylo vidět, jak si to užívají – Sergeje jsme nemohli odtrhnout od foťáku a Yulie byla poprvé „na horách“, takže nadšení ze všech stran.





Večer jsme na zasloužené večeři marně vysvětlovali, že vegetariáni nejedí ani kuře, ale nakonec jsme se domohli celkem slušného jídla… To zmiňuju proto, že prostě v Turecku kuře není maso. A ryba? Pf, ta už vůbec. Zajímavý a důležitý poznatek. 

Protože prostřední den na lyžovačce je den krize, druhý den jsem se rozhodla na svah nejít a místo toho navštívit město… Protože ve městě vlastně nic není, dojely jsme s Radkou do místní zooo a technoparku. Vstupné do zoo pro studenty za liru a do technoparku za dvě. Přepočteno na koruny, 24 korun celkem. Zoo byla malá, ale nad moje očekávání pěkná. Měli tam i tygry a žirafy… V technoparku jsem nakonec byla bez Radky, protože měla své povinnosti a už tam byla den předtím… tak jsem se tam ocitla já a stopadesát malých dětí. Ale strávila jsem tam poctivě snad tři hodiny a bylo to fakt dobrý!

Klasika sodík do vody

V centru města je zajímavý zastřešený bazar, mešita, zámek… bohužel, zámek je v rekonstrukci, tak jsem se jen tak prošla po tom centru, po bazaru a jela zpátky. Tak měli v té neziskovce konverzační hodinu angličtiny, tak jsem se na chvíli připojila, abychom se zhádali, jestli se banán loupe z jedné nebo druhé strany, a po skončení hodiny jsme se domluvili na další den na sjezdovce. Nad moje očekávání se nás nakonec sešlo dost, i když původně jsme myslely, že pojedu jen já a Radka. Domluva s Turkama není vůbec jednoduchá, to platí pořád. 

K večeři jsme vyrazili na burger, byli jsme v místním americky stylizovaným podniku a pěkně jsme se přežrali. Podnik doporučuju, ale bohužel si nepamatuju jméno :D

V neděli jsme se vypravili v počtu sedmi lidí na svah hned prvním kyvadlový autobusem, ale jeli jsme poloprázdným, protože poslali hned dva a všichni se našlapali do prvního. Půjčili jsme lyže, koupili lístky a vyrazilo se. Z kluků vylezlo, že na lyžích v životě nestáli a že to ani neumí obout. Takže jsme v počtu dva profíci, dva samostatní lyžaři a snad pět absolutních začátečníků dojeli na vrch první sjezdovky, tam jsme to pošéfovali, s Mesutem jsme dali instruktáž, dvě hodiny jsme začátečníky přesouvali na začátečnický svah a zmizeli jsme na pokročilou sjezdovku na druhé straně kopce. Bylo tak nádherný počasí, že dokonce otevřeli jednu lanovku, kterou Mesut jel poprvé, a to je místní. Přes koncem otvírací doby jsme se vydali posbírat a přepočítat začátečníky, které jsme našli polomrtvé u hospody. Vyjeli jsme naposled nahoru, jako dělový koule to naposled sesvištěli a byl konec :(

V půjčovně byl takovej servis, že jsem ani nedošla dovnitř a už mi někdo nesl lyže, někdo jiný odebral hůlky a vevnitř jsem ani nerozmrzla a už mi někdo sundal lyžáky a naservíroval čaj… To se mi dost líbilo, takže pro příště vím, kde si půjčit lyže. Polomrtví jsme se kyvadlovým autobusem vrátili do města a různě rozloučili, ale skupinka pěti statečných pokračovala.

Pod Erciyesem, jako v ráji

Erciyes

Filtresiz pivo (nefiltr) a DJ Bobo

Lanovka a muslimské ženy

Byli jsme pozvaní jedním z kamarádů k němu domů na večeři (kterou uvaří máma se ségrou), protože jsem se den předtím zmínila, že potřebuju v Kayseri ochutnat místní specialitu mantı. Jak nerada chodím k cizím lidem domů, tady se v tom přímo vyžívají… Situace – do bytu se nahrne pět rudých a smradlavých strašáků příchozích přímo z celodenního lyžování, z nichž skoro polovina neumí Turecky, máma pro ně vaří večeři, táta se skoro na chodbě modlí a ségra musí prostírat stůl. Divné. Ale nakonec to byl fajn večer, protože rodiče byli pohodáři a podle mě na návštěvy cizinců zvyklí. Večeře perfektní, nacpali jsme se, ale to nám asi nestačilo a proto jsme se cestou domů ještě zastavili v dalším místním americky stylizovaným podniku na vafle. Tam jsme si zaškrtali, co na vafle chceme za suroviny a bylo to… samozřejmě jsme to zprasili jak jsme mohli, ale přecpali jsme se a bylo to fakt dobrý. Už jsme byly (já a Radka) dost unavený a kluci nás vehementně doprovázeli až domů, kdy obvykle následuje další posezení tam nad čajem, což ale Radka nechtěla, protože to dělají pořád a skoro pak nemůže jít spát. Diplomaticky jsme je poslaly do háje (jakože mě ráno jede autobus) a tím skončil náš sportovně-gastronomický víkend. 

Continue Reading

Vánoce v Turecku II

Göreme open Air muzeum

V neděli večer do našeho dočasného příbytku přijela další cestovatelka. No, byla to spíše turistka, jak se nakonec ukázalo. Byla to Rakušanka, co je zrovna na stáži v Gaziantepu a chtěla podobně jako my, někam vyrazit na vánoce. Ale prostě to byla turistka, protože nebyla absolutně vůbec schopná najít byt, až asi po dvou hodinách a deseti telefonátech se jí Sergej vydal hledat. A když přijela, a i pozdějc, měla na sobe světlý tenký džíny a koženou kabelku. Jako nevim, nejsem odborník na módu, ale do mínus deseti a bahna bych si to nevzala, ale budiž. A taky si začala rozkazovat, jak je tam zima, že chce ručník, přezůvky a tak… No, asi si to spletla s hotelem. Co se musí uznat, uměla asi deset jazyků… Ale to bylo všechno. Ve složení všech obyvatelů bytu jsme se v pondělí vydali na cestu. 

Do Göreme open air muzea jsme jak jinak, stopovali. V muzeu jsem byla podruhé, tak jsem byla trochu jako průvodce, a navíc jsem se konečně podívala do toho Temného kostela, kam jsme minule nešli, protože se tam vybíralo extra vstupné. A rozhodně to stálo za to! Samozřejmě, i když jsme měli muzekartu, ta moje studentská tam neplatila, tak jsem to tak jako tak musela zaplatit extra. A protože tam bylo vylidníno, pořídila jsem i ilegální fotku zevnitř jednoho z kostelů, protože tam hlídačů bylo pomálu. Na fotce upozorňuju na omítku zničenou zejména v místech obličejů…

Po muzeu následovalo povinné focení u místního stromu plného nazarů, pro srovnání přidávám dvě fotky – najděte deset rozdílů – září 2016/prosinec 2016. 

Po návštěvě open air muzea jsme zašli do Love Valley. Jo, byla jsem tam na Štědrej den, ale Love Valley člověka neomrzí. Navíc jsme šli jen na kraj, opět k pánovi na čaj. Dal bychom ani nedošli, protože bylo všude strašně bahna, že jsme nedošli skoro ani tam. A navíc s námi byli dva lidi, co tam ještě nebyli. Jak jinak, dostopovali jsme tam.

A jak jsme čekali na zbytek posádky, pozorovali jsme konečně balóny – byly od nás pár metrů, že jsme slyšeli, jak si povídají – byli to samozřejmě Číňani, tak s nima Hoan prohodil pár slov. Po Love Valley jsme se rozdělili, protože Yulia měla pracovní povinnosti. My cestovatelé jsme se rozhodli, že zajdeme konečně za světla do toho čavušinskýho zámku a že to ukážeme Luise. Ti dva zůstali na cestě a stopovali. Asi za deset vteřin jim zastavil taxík, a oni mu vysvětlili, že potřebují jet zadarmo – parasiz. A taxík je vzal. Nevím, jak je to možný, ale Sergej si jednou stopnul i dálkovej autobus a jel zadarmo.

My jsme přes hřbitov dolezli do Čavušinu a přišli k zámku tentokráte zespoda. Vyškrábali jsme se nahoru a následovala opět prolejzačka, i když menšího rozsahu - jak jsem psala, světlý džíny a kožená kabelka není úplně na prolejzání zřícenin. 

Cestou z hradu jsme se zastavili na pozvání v místním obchodě, a pak, když jsme stopovali domů, rozhodli jsme se to vzít přes Avanos – jakoby druhou stranou, protože Avanos je větší městečko a je vyšší pravděpodobnost, že tam zrovna někdo pojede, než skrz maličké Göreme. A teď to začalo. Hned nám zastavilo první auto, super chlápek s kobercema, a dovezl nás do Avanosu na odbočku směrem k Ürgüpu, protože jel jinam. Už byl večer, tma, lidi zalezlý a začalo pěkně mrznout… Ale ani jsme skoro nestihli zavřít dveře tohodle auta a přeběhnout silnici na dalši stop, a už nám zastavilo auto. Tady prostě člověk stopuje aniž by stopoval. Zastavil nám černý luxusní pasaat, což je na Turecko celkem neobvyklé, ale budiž. A chlapík v něm se po chvíli projevil jako značně divný. Telefonoval někomu přes videohovor, mluvil tam anglicky, v uších měl sluchátka a telefon jednou rukou na volantu. Pořád do toho telefonu něco halekal a my nevěděli, jestli se ptá nás, nebo osoby na telefonu. Pak neustále opakoval věty jako „hele ono venku mrzne a je tma a oni chudáci tady stopovali tak jsem je vzal“, „…ale nezabíjej mě, jsou tu dvě holky a jeden kluk, hele…“, „… no oni neutečou, nemají kam a nikdo jinej by jim už nezastavil…“, „… až za tebou přijedu tak tě zabiju, jestli budeš žárlit…“. No dobře, bylo to divný. Ale ještě víc to bylo divný, až když nám sdělil, že ten člověk na telefonu je jeho přítelkyně z Maroka a začal nám ji ukazovat. Přísahám na všechno na světě, že na tom displeji byl chlap. Evidentně totéž si mysleli i moji kamarádi, ale přítelkyni jsme mu pochválili. Po několika dalších výhružkách o zabití směrem ke jeho krasavici nastalo trapné ticho. Tak jsem se zeptala, co je jeho práce, když se on ptal na nás. Odpověděl „prostě práce“ a zatvářil se nanejvýš tajemně. Po další trapné minutě řekl, že pracuje pro vládu, tak to už jsme se opravdu radši neptali na nic, naštěstí už jsme byli v Ürgüpu a nechali se vyhodit na křižovatce.

Podzemní města

Další den jsme začali tím, že jsme autobusem dojeli do Nevşehiru a odtamtud do Kaymaklı. V Kaymakli je totiž jedno z podzemních městeček. Hned se nás chytali průvodci, ať už licencovaní či nudící se taxikáři, ale poradili jsme si a prolezli jsme si to sami. A bylo to dost zajímavý a opravdu to podzemí bylo obrovský. Odsud jsme si stopli auto do Derinkuyu, což je druhé podzemní městečko asi deset kilometrů odsud. Zastavil nám opět černý pasaat, haha, jako naschvál. Ale tentokrát v něm byli normální lidé, a byli do Kurdové. Asi dvacetrát se pán ujistil, jestli jsme to dobře pochopili, že nejsou Turci ale Kurdové. Pak mi řekl, že Konya není hezká, na čemž jsme se shodli a vysadili nás skoro až u pokladen do podzemního městečka. To člověku hned spraví náladu. V Derinkuyu bylo podzemí ještě větší, rozhodne stojí za to navštívit obě. Navíc, kdo má müzekart, má vstup zdarma… 

Podzemí viz fotky, bohužel technicky je nějak nemůžu přetřídit, tak je to trochu mix… jen bych ráda upozornila na fotky z Derinkuyu – mrtvé městečko okolo vstupu do podzemí, ale prodejci neztácí naději… a starý řecký kostel s nápisem Allahu Akbar (a pohled dovnitř skrz klíčovou dírku). K tomu kostelu jsme se přiblížili a hned se kdesi zjevil místní bezďák, řekl nám, že je to "greek church" a že je zamčeno a řekl si za to o tři liry… tak jsme mu dali dvě a nenápadně se ho zbavili. 

Po návštěvě podzemních městeček jsme jeli autobusem do Nevşehiru a odtamtud nějakým školním autobusem našlapaní do Uçhisaru. Rozhodli jsme se totiž, že musíme vidět Uçhisar castle za každou cenu. A zase mě dostala do kolen ta ochota místních, jak se vším pomáhají a radí, když vidí někoho, kdo neví. Dorazili jsme do Uçhisaru a byla příšerná mlha. Co na tom, že je Uçhisar nejvyšší bod široko daleko a že je odtamtud vidět všude. Nic jsme neviděli a ještě k tomu mále zmrzli, ale byli jsme tam!

Z Uçhisaru jsme zase nějak dostopovali do Ürgüpu, jako každý den povečeřeli v mezinárodním režimu, poslechli nějakej rock od tureckýho, přes českej až po čínskej protestní a šli spát. Druhý den jsme se vypravili na poslední okružní jízdu. Zastavili jsme se v Ürgüpu u typických sklaních útvarů a pak se vydali do Červeného údolí. Následovala celkem dlouhá cesta skrz Červené údolí, se snahou přelézt do Údolí růží, ale tak nějak se to všechno proplétalo, že jsme prostě pořád šli. A pořád nevycházeli z údivu z panoramat. Potkali jsme i vytrvalého prodejce uprostřed údolí, který nám nabízel džus za pět lira, a jak jsme nechtěli, tak zlevnil až na „tú lira maj frend“. Ale byli jsme zlí. Dostali jsme se až k místu západu slunce, kde už jsem cestu znala (tam se mě minule pokusil zakousnout pes). Došli jsme pěšky do Göreme, kde mě čekala mise nákupu vína, protože jsem na Štědrý den koupila dokonalý místní víno a chtěla jsem ho přivýzt do Konyi. Kupovala jsem ho za 30 lira. Tady jsem vlezla do prvního obchodu a týpek si za něj řekl osmdesát!!! Tak jsem mu trochu naznačila, že je mimo a koupila to vedle za třicet. Obchod je obchod. Vydali jsme se na cestu zpět, a to už jsme se rozloučili, sbalili věci a jeli dál – my s Hoanem do Konyi a Louisa do Pamukkale. I když u ní si nejsem jistá, jestli to našla. 

Continue Reading