Istanbul, den čtvrtý. Cesta časoprostorem a Sentimentov

Čtvrtý den, výlet na úžasný ostrov Büyükada

Poslední použitelný den v Istanbulu byl vyhrazený pro návštěvu ostrovů nedaleko města. Na ostrov Büyükada se jede něco kolem hodiny trajektem, přičemž se několikrát staví na ostatních ostrovech. Za pár lir, cesta do pohádky. Byla sice znát zima, člověk to na tom otevřeném moři pocítí, ale co na tom.

Istanbul

Ostrov Büyükada se vyznačuje několika věcmi – stěžejní věc je, že se na ostrově nesmí používat nic, co má motor. Takže se na dopravu z místa na místo používají kola, kočáry (jakože s koňma) nebo skútříky na elektromotor. Člověk by tomu nevěřil – taková hloupost a dokáže vytvořit dokonalou atmosféru. Ale to není jediná věc – ostrov mi připadal, jako by byl někde za portálem pro přesun v časoprostoru, protože nejen, že jsme se přesunuli do doby kočárů a bicyklů, ale i někam úplně mimo Turecko. Ostrov byl zastavěný převážně dřevěnými velmi krásnými vilami, s velkými zahradami plnými květin, spoustou koček, jehličnatým lesem… Naprostá paráda, jako někde v pohádce. Celkově na mě město hned prvním dojmem zapůsobilo jako městečko ze seriálu Simpsonovi, které se jmenovalo Humbleton, v překladu Sentimentov – tam se v jednom díle odstěhoval Flanders a byl to v první chvíli ráj na zemi. 

Co bylo horší, byl kopec. Ostrov byl vlastně jeden veliký kopec, bohužel zrovna na tom kopci byl nás cíl. To se mi už tak nelíbilo, ale stálo to za to. Cestou jsme prošli kolem obrovské dřevěné zbořeniny, což byl bývalý sirotčinec – a stavba to byla skutečně obrovská. Pěkně uprostřed ostrova, uprostřed jehličnatého lesa, všude kolem příroda, ticho, moře a klid. To mě zase přesunulo do prostředí Hercula Poirota a britských internátních škol nebo domovů pro děti. 

Bývalý sirotčinec

Následoval kopec jako blázen, bohužel, cesta byla lemovaná strašnou spoustou odpadků. Při bližším ohledání jsem zjistila, že ne všechno jsou odpadky – vyskytovalo se tam až moc etiket z pet lahví uvázaných pečlivě na větvičkách roští, tak asi nějaká pověra nebo co. Nahoře na kopci byl famoźní výhled! Do širého moře, na ostrůvky a na část toho tak obrovského Istanbulu. Ale co je hlavní, byl tam kostel. Kostel Aya Yorgi je druhý kostel tady v Turecku, co jsem viděla. Pěkné místo.

Protože jsme věděli, že musíme chytit trajekt zpátky (trajekt jede něco kolem hodiny), museli jsme trošku přidat do kroku na cestu zpátky. Navíc se začalo trochu kazit počasí a už jsme viděli všechno, tak byl čas. Skoro jsme to nestihli, trajekt, co měl jet v 15:00 už tam stál, akorát to nevypadalo, že by jelo moc lidí. Nakonec jsme i museli popoběhnout, společně s námi běžela skupinka dalších asi deseti lidí. Ale když jsme doběhli dovnitř, na ceduli svítil nápis: „další trajekt jede v 17:30.“ To už jsem tušila nějakou zradu, ostatní se taky zasekli. Zeptali se pána z ochranky a ten to potvrdil, v půl šestý jede další. Co je to sakra za blbost, přece v Turecku není možný, aby jeden trajekt odjel na vteřinu přesně? Bylo přesně 15:00 a trajekt jsme neviděli odjíždět. Trochu mě zmátlo, že na nástěnných hodinách bylo 16:00. Šli jsme tedy k vedlejším trajektům a tak taky – 16:00. Proč všude odjíždějí trajekty jinak a proč je jinak hodin než ve skutečnosti. Byli jsme na to sice dva, ale i tak nám to dalo chvíl zabrat. V noci se měnil čas z letního na zimní! Ještě jsem ráno cloumala s telefonem, proč idiot nefunguje a proč mi vrací špatný čas, když dám automatickou volbu. Tak jsem si to nastavila ručně. Původní vysvětlení tedy bylo, že si to tady na ostrůvku ještě pro dnešek nezměnili, prostě turecký styl. Když jsme se vítězoslavně (po zmrzlině na uklidnění) nalodili na trajekt, nastalo rozuzlení záhady – uvnitř byla televize a skutečně čas o hodinu jinak. Ten, kdo nás převezl, nebyl ostrůvek Büyükada, ale opět samotný pan nejvyšší, který bez okolků ke konci září prostě zrušil zimní čas, aby měli hodiny blíže k Mekce.

Cestou jsme z trajektu pozorovali nádherný západ slunce nad městem a nezbývalo než se rozloučit, protože druhý den mi letělo letadlo domů.

Což byl mimochodem taky excelentní zážitek – stačí tam bejt hodinu předem, když je to domácí let, říkali. Neboj se, když je to domácí, říkali. Netrvá to dlouho, když je to domácí let, říkali. Přišli jsme tam, fronta jako blázen, když se desítičlenné rodiny s tunou kufrů snažily odbavit zavazadla. Všechny domácí lety, ať už kamkoliv, se odbavovaly neorganizovaně na všech přepážkách a ani to nestačilo. Výborně. Nenápadným přesunem po páskou s aktivovaným módem „neviditelná“ jsem předběhla celou frontu, načež mě týpek vyhodil, ať si počkám. Úspěšně jsem předstírala, že nerozumím a vecpala se (k všeobecné radosti ostatních) jinam, ženská mi ještě chtěla baťoh vnutit na palubu, aby to nemusela odbavovat. Následovala bezpečností kontrola, kde byl celkem zmatek, že nebylo možné zjistit, kdo a co kde pípá. A pak už jen sprint ke gatu a ve finiši už jsem doběhla na last call, což už nikdy nechci. Ale přiběhlo nás asi deset, protože letiště prostě ten nápor lidí nezvládá. Let byl asi to nejhorší, co jsem zažila, poprvé jsem se v letadle doopravdy bála a byla jsem ráda, že to, co pilot v Konye trefil, byla opravdu runway, protože to vypadalo, že možná ani nejsme v Konye.

Tak a teď mám sepsané všechny cestovatelské příběhy a můžu s čistým stolem pokračovat z dalšího výletu, který začne za malou chvíli. A pokud někdo zavítal na tenhle blog poprvé, tenhle příspěvek shrnuje téměř vše doposud napsané.

Continue Reading

Půlka je pryč, ohlédnutí za 2 měsíci v Turecku

Nemůžu tomu uvěřit, že už je to dva měsíce, co jsem v Turecku. Nebo spíš teprve dva měsíce? Za dva měsíce, podle mě relativně krátké období, jsem toho stihla jakž takž dost, i když pokud bych měla pytel zlaťáků, stihnu toho mnohem více. Pokud někdo začal číst můj blog teprve teď, je prakticky nemožné to všechno přečíst od začátku. Leda by to byl opravdový knihomol, jenže já nejsem E. L. James, abych někoho udržela několik hodin u čtení nudných keců. Proto si dovolím malé ohlédnutí s odkazy na články, kde si každý může rozkliknout to nejlákavější.

Chce to odvahu, vzít obrovskej kufr a prostě zmizet do země, kde se dějou věci. Proto je dobré se trochu osmělit v cizím prostředí, které je ale vlastně doma – ideální místo, Vídeň.

Pak následuje kulturní šok i přes to, že očekáváte naprosto všechno. Ve snaze zahájit svůj Erasmus pobyt se vším všudy, o čem jste kdy od jiných Erasmáků slyšeli, budete v Turecku velmi zklamáni. Nic totiž nefunguje.

Abych se z toho nezbláznila, odjela jsem na svůj první výlet, celá vykulená a neznaje jediného slova Turecky. Poprvé jsem jako pravý cestovatel regulérně začala s couchsurfingem a seznamovat se s ostatními, taky jsem nafotila reklamu. To byla nádherná Kappadokye.

Po návratu zpět následovala ovšem další hořkosladká konfrontace s krutými nástrahami muslimského města Konya. Tam jsem nepobyla ovšem moc dlouho a vydala jsem se na jedenáctidenní cestu napříč západním pobřežím Turecka, ovšem dokázala jsem termín „lowcost“ cestování dostat do extrémů – stačí se zúčastnit vědecké konference, kde jsou v ceně (v lístku od kamaráda) zahrnuty dva výlety a večeře, a lowcost je na světě. Po perfektní konferenci jsem si sama zavinila dost špatnej a kritickej den, který naštěstí skončil dobře. Zavítala jsem do městečka Bergama, kde to bylo jako v ráji. Došlo na velmi dojemné shledání s neznámou paní a také došlo k zázraku po 26 letech, který si doteď nedokážu vysvětlit.

Další zastávkou bylo velkoměsto Izmir, kde jsem oprášila své střelecké umění, seznámila se s mnoha zajímavými lidmi a odhalila tajemství bible. Nesměla chybět ani návštěva Efesu, ovšem trochu to překonal můj zážitek z prvního potápění v životě.

Následuje období bez velkých výletů. Co tedy dělat, když je nuda v Konye? Přijel prezident! Měly jsme odvahu tam jít, nebo ne? A co ta naše škola, jak to tam vlastně po večerech vypadá?

Dlouho se na jednom místě být nedalo a rukou osudu jsem se ocitla v úžasné Antalyi ve skvělé společnosti. A protože v Antalyi bylo moc teplo, nedalo mi to, a vydala jsem se do chladného Istanbulu, který jsem si taky, ostatně jako všechna místa v Turecku (až na Ayvalik) zamilovala.

A co následovalo po všech těch cestách? Poznala jsem dost skvělých lidí a snažíme se vymýtit nudu z Konyi. Zatím se, myslím daří. I když je to úkol těžký. Jsem zvědavá, jaké bude shrnutí příštích dvou měsíců, a vzhledem k tomu, že toho dost chystám, sama jsem zvědavá, jak to všechno dopadne. Držte mi palce.

Continue Reading

Istanbul, okružní jízda po památkách, den druhý

Tento den byl na programu Topkapi palác, a to bylo veliké štěstí, protože se na chvíli rozjasnilo a bylo opravdu krásně. Ale jen na chvíli. Topkapi palác a jeho okolí je fakt nádhera, rozhodně stojí za to to navštívit.
Mají tam i artefakty jako prorokovy vousy a podobně, což je věc na pohled dost nechutná, ale všichni to musí vidět. V muzeu archeologie mají třeba první diplomatickou dohodu, pěkně vytesanou v kameni. To mě osobně přišlo zajímavější, ale ostatním lidem asi ne. Nejzajímavější věc ovšem bylo muzeum „historie vědy a technologie v islámu“. Tam nejde nejít. Muzeum značně zapadlé, skryté před zraky všech turistů a uvnitř nikdo. Je to škoda, protože teprve tam se člověk dozví pravdu. V podstatě tam bylo uvedené (když to napíšu hodně zjednodušeně), že všechno se tak nějak převzalo a že dneska islámské kultury zkoumají jen jejich historii vědy, a nedělají žádnou novou vědu, právě kvůli víře, která je k tomu tak nějak… prostě nevede. Částečně jsem si zopakovala věci z přednášky dějin alchymie a chemie, pány Galéna, Gebera a Avicennu (velmi doporučuju knížku Alchymie, dcera omylu, matka pravdy od prof. Karpenka).

Výhled z Evropy do Asie

Otáčení kebabu poháněné párou, vrchol islámského výzkumu a vývoje a stěžejní bod muzea.

Yeni Camii, bohužel v rekonstrukci. Istanbul z jiného úhlu pohledu.

Sulejmanova mešita, Süleymaniye Camii, následovala odpoledne a cesta do mešity je opět krásným příkladem rozdílu mezi hezkou a hnusnou částí města. Cestou tam se muselo projít opět skrz bazar, kde jsem si všimla chlapíka s laminovačkou. Mám podezření, že vyráběl pasy a občanky na počkání. V mešitě bylo zrovna kázání, tak bylo lepší asi půl hodinky počkat. Ale to nevadilo, okolí stálo taky za to. Mešita uvnitř byla opět překrásná, ale přišla mi stejná jako všechny ostatní.

Překonávám se v tvorbě selfíček.

Mešity jsou prostě hezčí než kostely, to už mi nikdo nevyvrátí.

Po mešitě následoval návrat do Karaköy, měla jsem tu čest projít absolutně nejpříšernější ulicí Istanbulu hned pod mešitou, u výstupu metra se zúčastnit jakési demonstrace a potom konečně došlo na tu skvělou Galatskou věž, Galata Kulesi, která byla svého času nejvyšší budovou města. Je z ní krásný výhled na město, ale taky je do ní pěkný nával. A opět se musí platit, u kasy je trochu okrádačka, protože něco jiného pro vstupy je napsáno anglicky a něco jiného turecky. Místo 25 lir jsem jako turecký student zaplatila lir deset, což už je podle mě znatelný rozdíl (obyvatelé Turecka platí patnáct lir). Výhled byl krásný, akorát se západem slunce. Překvapilo mě, jak rychle to slunce zapadá a den končí brzy.

Beverlly Hills, ano, v této ulici se normálně bydlí.

Ahoj babi, neboj, jsem v bezpečí.

Výhled z Galata Kulesi

Co se týká nacionalismu, máme se ještě co učit.

Continue Reading

Istanbul, okružní jízda po památkách, den první

Cesta

Výlet do Istanbulu jsem měla celkem dlouho naplánovaný, protože milý Pegasus udělal akci na všechny letenky za polovic. Ten den jsem bohužel byla na cestě z Kappadokye s třemi procenty baterky v mobilu, takže jsem nakonec pořídila jen letenku do toho Istanbulu. Původně jsem chtěla pořídit i letenku domů, do Tel Avivu, do Tbilisi, do Izmiru, případně někam jinam. Ale evidentně jsem nebyla jediná, kdo o akci věděl, protože přetížením totálně spadly servery a stránky pegasu se úplně rozložily, až vůbec nefungovaly. Ale za asi pět stovek (korun) do Istanbulu tam i zpět, tak dobrá cena.

První výzvou bylo dostat se v Konye na letiště. Taxíka bych si přece nikdy nekoupila, tak jsem frajersky opět splývala s místníma a jela kyvadlovým autobusem z otogaru. Jako jízdní řády má ten autobus pouze čas výjezdu z centra, což je perfektní, když máte nastupovat na poslední zastávce. Asi po 30 minutách čekání společně s dalšíma lidma jsme se dočkali, zaplatili 10 lir a jelo se na letiště. Tam začal zmatek, protože celej den nic, a najednou zájezd. Navíc domácí letiště, takže ochranka byla celkem v pohodičce. Nějaký pán jim tam začal anglicky vysvětlovat, jak by měli kontrolu lépe zorganizovat, kam dát krabičky a podobně, aby se jim netvořily fronty. Tak jsem mu vysvětlila, že je v Konye, ať se nenamáhá, že mu za prvé nikdo nerozumí a za druhé je to každýmu buřt. Poprosil mě, ať jim to teda přeložím, tak jsem mu vysvětlila, že ne. Pán byl Holanďan a nemám tušení, co tu dělal. Pak se ochrance něco nelíbilo v mojí tašce, ale už jsem byla v režimu „letiště“, tak jsem mluvila jenom anglicky a řekla jsem jim, že nevím, co po mě chtějí, ať mluví anglicky. Podle mě by aspoň pár základních věcí anglicky měl umět každý na letišti, ať už je to letiště v Praze, Pekingu nebo Horní Dolní. Vyprodukovali „camera“ a „bag“, tak jsem jim ukázala gopro. Nevím, co si mysleli, že je uvnitř, ale musela jsem to otevřít. Jojo, gopro je ideální věc na pašování třaskavin a drog.

Na checkinu se mi líbilo, jak bylo znát, že je to miniletiště. Bylo to trochu jako ten jeden pan průvodčí na S jedničce, který vždycky zakřičí „Karle, kopni to tam!“ a vlak se rozjede. Cestou do letadla musel jeden pán asi čtyřikrát vyfotit nějakýho týpka, s letadlem, bez letadla, pod schůdkama, na schůdcích, s letenkou, bez letenky, přede dveřma a vedle dveří. Pak se mě ten model ještě ptal, kde je jeho sedadlo. Asi neuměl čísla (spíš neuměl arabský číslice), tak jsem byla na vteřinu letuška a ukázala mu, kde sedí. Moje místo u okýnka už suverénně obsadila nějaká bába, tak jsem jí nechala, ať z toho okýnka třeba vypadne. 

Cesta byla výborná, chtěla jsem se konečně vyspat, protože jsem byla vzhůru do noci. Aby byl můj spánek klidný a ničím nerušený, řada za námi byla obsazená dvěma dětmi ve stáří asi pěti let a matkou s kojencem. Samo o sobě by to bylo v pohodě, ale mimino celou cestu řvalo, jako když ho na nože berou a sourozenci skákali a kopali po mojí sedačce, chytali mě za vlasy, až jsem měla chuť je tím okýnkem prohodit. A vůbec zdejší matky jsou perfektní matky. Obecně na mě působí dojmem, že vlastně neví, co mají s dítětem dělat, a že jim je to vlastně jedno, protože každej se na ně usmívá a pitvoří a prostě miminko ňuňuňu. A že by se starala o ty dva starší? Ne. Nic takovýho, nejlepší byla metoda pro uklidnění mimina. Sklopila si stoleček a začala do něj rukou mlátit, nevím, co to mělo znamenat, ale dítěti se to asi moc nelíbilo, protože řvalo ještě víc, a ona ho ještě kvalitnějc uklidňovala. Matka roku, a musí sedět za mnou v letadle. Smůla.

Istanbul

Istanbul mě přivítal trochu blbě, byla tam totiž dost zima. Od moře jsem čekala spíš teplejší atmosféru, ale co se dá dělat. Koupila jsem si zkušeně istanbulkart, což je základ – jezdí totiž i nějaké speciální autobusy, směrem na centrum – a ty stojí třeba dvacet lir jednorázově. Ale s istanbulkart jezdí přímý bus za necelých pět lir až do Kadiköy, což je centrum. A Istanbul je opravdu megaměsto, protože to jelo snad hodinu.

Bohužel jsem se opět spolehla na telefon a v aplikaci Trafi (taky doporučuju) jsem si našla, že mám přestoupit na metro. Nechápu, proč mě to nenavedlo na trajekt, což by bylo tak milionkrát jednodušší. Ale tak jsem se svezla i metrem, protože já mám heslo – pokud chcete opravdu poznat město, svezte se místním metrem. Proto je třeba tak těžké poznat Brno… A potom začalo lít jako z konve. Našla jsem hotel, ten taky vřele doporučuju – Golden Galata hotel, hipísáci na recepci, společná místnost, i kuchyňka, hotel zahrnuje všechny druhy pokojů (apartmány, dvojlůžka i mixed dormitory pro baťůžkáře) a všechny druhy koček. Trochu to mate okolím, protože je to v ulici, kde se i já bála sama jít po setmění. A tomu odpovídá i cena, vzhledem k dostupnosti je to hotel velmi levný.

Je to ve čtvrti Beyoğlu, odkud jezdí právě perfektní spojední všude – do Kadiköy trajekt, na grand bazaar 2 zastávky tramvají nebo chvilka pěšky. Prostě perfektní. Navečer jsem se právě trajektem přesunula do Kadiköy, kde bylo něco jako večerní bazar. Tam prodávali jedlý kaštany, tak jsem si je koupila na připomenutí si Prahy a Vánoc. Kam se hrabou pražský kaštany. A opět po mě nějaký dítě chtělo peníze. Zkusila jsem svoji osvědčenou metodu úleku, kdy na ně vychrlím něco anglicky. Samozřejmě, že v Istanbulu mi to nevyšlo, protože tady i žebráci mluví plynule anglicky. Ale vždycky, když se takhle na mě někdo pověsí, tak ho někdo místní odpálkuje. A dost se mi zalíbilo ježdění trajektem jako hromadnou dopravou, až budu v Praze, tak asi budu jezdit pořád dokola z Výtoně na druhou stranu.

Okružní jízda po památkách den 1.

Druhý den nebyl co se počasí týče o moc lepší, ale čekala mě turistická tour kolem Istanbulu. První mě zaujal Galata most, kde stojí v řadě rybáři, jeden vedle druhého, takže přivedli pojem „kupte si čerstvé ryby“ do praxe. Škoda, že je nikdo nekupuje. První cíl – Hagia Sophia (Ayasofya), prý téměř ticíc let byla největším chrámem na světě. Má za sebou období křesťanské i islámské, ovšem od r. 1934 je to muzeum. A byla to nádhera! I přes to, že je uvnitř již několik let lešení předstírající rekonstrukci. Obrovský prostor a nádherná výzdoba, lišící se od mešit – to bylo příjemné zpestření mezi ostatními stejně vypadajícími mešitami. Blízko chrámu je i bývalá podzemní vodárna. Vychytrale tam chtěli vstupné, nebrali muzekartu, ale protože jsem oficiálně turecký student (neakceptují NIKDE studenty ze zahraničí), šla jsem místo asi za dvacet jenom za pět lir dovnitř. Zajímavý prostor, celkem mě to překvapilo a potěšilo, že umí i něco jiného, než mešity.

Další zastávka byla tzv. Modrá mešita, Sultan Ahmed Camii a okolí. Asi jsem měla moc očekávání, byla to překrásná mešita, ale že bych z toho padla na zadek… A konečně jsem viděla „money crop“ v praxi. Turci vám pochválí i vaše tři roky starý a okopaný boty, aby vám mohli dělat průvodce. A pořád češtinu vyhodnocují jako ruštinu. A je srandovní, když se snaží mluvit rusky. A i přes konec sezóny a špatný počasí tam bylo pořád dost lidí. Bohužel, z těch mešit moc selfíček nemám, protože s šátkem na hlavě vznikají fotky, které se nedají publikovat.

Velmi důležitá věc – Grand bazaar, Büyük Çarşı. Tam bylo ještě víc lidí. A prodávalo se tam sice úplně všechno, ale podle mě to bylo neprodejný – ve výsledku všechny věci stejné, předražené a prostě pro turisty. A i za pitomou fotku dost často vypsali poplatek. Ale v přilehlých uličkách venku se dalo koupit totéž za podstatně lepší ceny. Blízko grand bazaru je i Spice bazar, Mısır Çarşısı, ten se mi líbil mnohem víc. Měli tam zase úplně všechno, ale ve výsledku to stejné a drahé. Ale mě se tyhle obchůdky dost líbí. Všechny dobroty se prodávaly i za normální cenu hned vedle, kam chodí nakupovat místní. Tak pěkně kilo pistácií, olivy a rozinky, co víc si přát. A když jsem viděla, jak navečer doplňují zásoby – přivezli oříšky v dvacetikilových pytlech, to byl sen…

K večeři jsem poprvé ochutnala kumpir, další z tureckých jídel – to je velká rozpečená brambora, co ji rozříznou skoro napůl, přidají máslo a sýr a ten vnitřek brambory rozmíchají, až je z toho bramborová kaše. Nechápu, jak to můžou technicky provést, aby zůstal ten tvar brambory. A pak si člověk nadiktuje, co chce nasypat dovnitř. Byla to mňamka. Skoro jako naše kumpiry z ohniště, když jsme byli malí. Doporučuju!

Continue Reading