Ztracena v uličkách města, první párty

Kůň Brada Pitta

 Původně jsem dnešní den chtěla věnovat výletu do Troji a Assosu, ale na konferenci jsem vyhandlovala poukázku na exkurzi právě do těch míst od jednoho kamaráda, co o exkurzi nestál. Ok, tak se pojede zítra se všemi lidmi s konference. Musím utvořit nějakou síť kontaktů taky v chemii.

Vydala jsem se tedy do města, prostě jen na průzkum. Prvně jsem dost dlouho spala, tak mi toho času už moc nezbylo. Ale to nevadilo, Çanakkale je malé městečko. Za chvilku jsem byla v centru a bylo tam spoustu obchodů, spoustu restaurací, trajekty a autobusy. Vlezla jsem do prvního infocentra a zmocnila se mapy. Došla jsem do námořního muzea, což byl prostor celkem komický – lidé tam posedávali na pobřeží a relaxovali, maminky s kočárky, zamilované páry, prostě idylka – a to všechno mezi děly a minama z války. Na konci parku byla pevnost, ale byl oběd – byla zavřená. Vydala jsem se naslepo po městě do uliček bazaaru, tam bylo spooooustu krásných věcí, ne jako v Konye, kde není nic. Dala jsem si výbornej kebab s colou k obědu (když kebab stojí 3 liry a cola 2,5 lir, je to zvláštní pocit), jen jsem seděla a pozorovala okolí. Prostě se mi tu fakt líbilo. Pak si ke mně přisedla malá vnučka majitele, posypada celý stůl pečlivě solí a začala vybarvovat omalovánky. 

Moje další zastávka bylo něco záhadného z google map (ještě jsem se z google map nepoučila), bylo to vedle toho armádního muzea. Vydala jsem se tam, šla a šla, pořád tak nějak podle map, ale najednou jsem byla v místním Brooklynu, kde kočky vyžíraj zbytky z konzerv, prádlo se suší na ulici, děti vybírají popelnice a lidi posedávají na plesnivých gaučích a ulici. Sice jsem byla skoro u místa na mapě, ale poslední uličku už bych nedala. Prostě jsem se otočila na šla. Samozřejmě, jsem úplně blbá, protože to místo na mapě vedle armádního muzea byla přesně ta pevnost, do které se leze přímo z toho parku! Tak jsem se tam vrátila, samozřejmě do pevnosti chtěl týpek lístek, že ho koupím u vstupu. Ok, šla jsem ke vstupu a vítězoslavně poprvé ukazovala tu müzekart. Pán mi sdělil, že jsem ve vojenském prostoru a tím pádem tu muzekart neplatí. Výborně. Tak kolik mám zaplatit, ptala jsem se. Pán se asi hodně nudil a už mě viděl několikrát projít kolem, tak se zeptal, jestli jsem student. Jo, jsem, ukázala jsem mu doklad. Následoval telefonát a – jistě, můžete dovnitř zdarma. Jo! Miluju Çanakkale. Prohlídla jsem si pevnost, nic moc, nikam se moc lézt nesmělo, následovala přednáška v turečtině, které jsem rozuměla jen „Çanakkale“, letopočty a to bylo všechno. 

Poté jsem se vydala ještě po městě, na pobřeží tam stojí trojský kůň, ve kterém Brad Pitt dobyl ve filmu Trója Tróju, nebo tam byl Brad Pitt zabit, to nevím. Ale někde kolem toho koně se pohyboval Brad Pitt, to je důležitý. Pak jsem chtěla ještě na kopec s vlajkou, kde mohl být pěkný výhled, ovšem když jsem tam došla, opět to byl vojenský prostor se zákazem vstupu, skoro jako všude v Çanakkale. Tím jsem asi uzavřela turistickou část dne.

Moře v pořádku, výhled v pořádku. Vojenský prostor.

Fotka z periskopu

Idylka

Místní bazaar byl super, koupila jsem si tam kromě jiného buçuk buçuk kilo jahod

Následovala ta lepší část, konečně hospoda. Ender mi poslal přes whatsapp svoje souřadnice a já se vydala na cestu (opravdu, takhle se tu děje všechno). Došla jsem do místní hipsterský hospody, vypadalo to tam trochu jako v Kavárně, co hledá jméno v Praze. Měli tam poschůzové hodnocení schůze jejich studentské organizace, která se věnuje zahraničním studentům. Tam jsem se seznámila úplně se všema, dokonce všichni uměli anglicky. Pak tam byl ještě jeden Holanďan, kterej byl v Çanakkale jako dobrovolník – dostává příspěvek od EU a dělá něco s chudými dětmi, postiženými, nemocnými nebo starými lidmi, podle toho, co je třeba a čemu se zrovna organizace věnuje. Super nápad do budoucna po škole, akorát já si budu muset asi vybrat jinou oblast působnosti. No, pak Ender zmizel do přístavu pro další dvě holky, které přijely z Německa a které ho taky našly přes couchsurfing – tedy moje nové spolubydlící. Přivedl je a byly to super holky, asi dva lidi se s nima hned začli bavit, protože uměli jen německy a ne anglicky. Dala jsem si první pivo v Turecku a bylo to dost překvapení – jejich zvláštní způsob otvírání zátky. Aby nemuseli používat otvírák, mají zátku s očkem, jako je u plechovek a nějakým záhadným způsobem se to dá otevřít velice lehce. Já to ještě neotevřela, aniž bych očko urvala nebo pivo rozlila kolem. Pivo šlo, ale Plzeň je Plzeň. Jo a všichni tu znají Kozla. Pak jsme se přesunuli do nějakého jiného klubu, kde byl číšník s perfektníma dredama, což jsem mu velmi inteligentně asi desetkrát zopakovala (moc Turků dredy nenosí, no). Dala jsem si beerchito, protože to u nás nemáme. No pivo ve skleničce s mátou a s brčkem. Ale vzhledem k ceně piv tady je to brčko dobrý, člověk ušetří.

Co mě tenhle večer naučil – pivo v Turecku je drahé. Velmi drahé. 10 lir stojí nejlevnější (cca 85 korun). Pro tyto účely je dobré beerchito, protože pivo, co se pije brčkem, stačí jedno. S tureckými lahváči se nedá hrát „odpal sokola“, zato je velmi zábavné pozorovat holky z Německa a Česka, jak se snaží otevřít pivo přes očko. Ne všude je to blbý jako v Konye. Je konec září a chodím všude v triku, kdežto lidé z Konyi mě přesvědčili, že bude v Çanakkale minimálně sněžit – takže nevěřit lidem z Konyi.

Místní štamgast

Continue Reading

Vědecká konference, couchsurfing, záhada tureckých vlaků vyřešena

Počasí dobrý, budova pěkná.

Takže. Hned po příjezdu do Çanakkale jsme jeli na hotel, byli jsme domluvení, že si přes den u kluků na hotelu nechám batoh a večer si ho vyzvednu a odeberu se do mého ubytování přes couchsurfing. Kamarád mi vše odkýval, že souhlasí a rozumí. Po příjedu na ten jejich hotel mi oznámil, že noc v hotelu stojí sedmdesát lir. Vysvětlila jsem mu po stoosmdesáté první, že tam nechci spát. To pro něj byla samozřejmě novinka, tak se velmi divil. Na to už jsem zvyklá, že mě buď neposlouchaj, nebo mi nerozumí anglicky a odkývou cokoliv, nebo prostě neakceptují to, že holka by mohla mít vlastní plán. Sice jsem si zvykla, ale neuvěřitelně mě to točí pořád. Ok, nechala jsem si tam ten batoh, vyzvedli jsme kamaráda a jelo se na konferenci. Ptám se – je ta škola blízko, že bych pak šla pro batoh večer pěšky? – Jasně, je to blízko. Taxíkem jsme jeli 25 minut po dálnici a ještě museli kopeček vyšlapat, protože taxikáři se do kopce nechtělo. Je to blízko.

Výhled na moře v pořádku.

 Moje první mezinárodní vědecká konference analytické chemie. Nebo kongres, já nevím, jaký je v tom rozdíl. Zní to velice vznešeně, ale vůbec to nebylo. I když, já to neumím posoudit, protože jsem v Praze nikdy na konferenci nebyla. Ale i přes to, že nemám s ničím porovnávat, moc mě to neuchvátilo. Byla to sice mezinárodní slezina, ovšem byla tam samí Turci, pak 3 Řekové, jeden Němec a jeden Polák asi. Což ve výsledku znamenalo, že tam byli celkem 3 lidi mluvící plynně anglicky. Hádejte kdo (kdo mi pošle výčet lidí mluvících tam anglicky a svoji adresu, pošlu mu pohled). Asi dvě hodiny jsme pili kafe a jedli sušenky a dortíky, než skončí obědová pauza. Pak byly nějaký přednášky, jako správný nadšenec jsem si v programu pečlivě označila přednášky, co chci vidět – no z přednášek nebylo nic, protože jsem jim nerozuměla (příšerná angličtina), nebo jsem je neslyšela (otočený zády k mikrofonu a lidem), nebo jsem to nechápala (deset grafů na jednom slidu, tabulka s miliardou čísel okomentováno slovy „zde máte naše výsledky“ a po pěti vteřinách přechod na další slide), nebo to bylo o ničem (přednáška „co je to vlastně analytická chemie a jak je důležité dobře odebrat vzorek“ mi byla odpřednášena před sedmi lety a poté ještě 16783x), nebo jsem po minutě usnula (text na slidu pečlivě čtený pomocí laserového ukazovátka), nebo to vůbec nesouviselo s chemií (sluníčková profesorka, kterou všichni milujou jen proto, že nedělá ani jedno z výše vyjmenovaných, co na tom, že mluví o pozitivní energii a čakrách, ale prezentaci měla skvělou).

Přednáškový sál a skvělá přednáška

Pak jsme s klukama umístili jeden poster, dost se mi líbilo, že měli všechny postery vytištěné na látce – mám slíbeno že jeden pak dostanu na šaty a z dalšího bude mít Taha ubrus. Pak se začali lidi trousit na „poster session“, což spočívalo jen v tom, že žrali sladkosti a fotili se se svými kamarády, což ale bude asi všude stejné. Neuvěřitelně jsem si vzpomněla na jednoho našeho vyučujícího biologie a biochemie, jak takovou „poster session“ perfektně  předstíral při závěrečných laborkách, včetně toho, že držel v ruce imaginární skleničku a tácek s občerstvením. Aby se neřeklo, šla jsem ty postery obejít. Abych jen nekritizovala, dost se mi na posterech líbila témata – půlka z nich byly metody na stanovení léčiv, případně jejich stabilitní studie  pomocí HPLC (moje téma) a druhá půlka byly postery o obsahu různých věcí v nejrůznějších potravinách – to pro mě byla dobrá a zajímavá změna, protože kde se pohybuju v Praze se potraviny vlastně vůbec neřeší, to je parketa VŠCHT. Ale když jsem ty postery prohlížela, zase jsem málem brečela – grafika hrůza. Grafy hrůza. Typografie hrůza. A já trávila s formátováním pitomý bakalářky celý noci. Je to odvážná kritika, ale zrovna v tomhle jsem si celkem jistá a můj poster by nikdy nevypadal jako reklama na cirkus Humberto. Ale musím pochválit mé kamarády, ty měli postery až nečekaně dobré!

Nekvalitní fotka kvalitního posteru.

Nastal večer a konec konference, jeli jsme na hotel pro věci – jeli jsme snad hodinu autobusem. Tam jsem popadla svoje věci a zavolala Enderovi – to byl kluk, kterého jsem našla přes couchsurfing. Navigoval mě na autobus, samozřejmě směr, ze které jsme přijeli. A prý že mám vystoupit dvě zastávky za mostem. Došlo k jakémusi zkratu, a to co jsem si myslela, že je most, most nebyl a tak jsem se ocitla někde uprostřed sídliště. No nic, počkala jsem na další autobus. Jen mi bylo líto, že na mě chudák tak dlouho čeká na zastávce. Zlatej whatsapp, napsali jsme si a on mi i poslal přesné souřadnice. Pořád se mě ptal, jako jak mě pozná, protože máme sraz na zastávce v centru, kde bude hodně lidí. Vysvětli jsem mu, že mě pozná na sto procent, aniž by znal můj popis. Samozřejmě, barevný kalhoty, baťoh a trekový boty v ruce moc lidí v Turecku nenosí. Čekala jsem skrz couchsurfing cokoliv, ale tohle bylo milé překvápko – čekal tam kluk, kterej ani trochu nevypadal jako Turek, mluv per-fekt-ně anglicky a byl úplně normální. Pak mi říkal, že se sice jmenuje Ender, ale cizinci mu říkaj Andy, že jsme stejně starý, že studuje peďák a že se angažuje v aktivitách pro Erasmus studenty, že hraje na bicí a na kytaru, jestli mám hlad, že jeho máma uvařila a že jestli dáme pivo. Chci bydlet v Çanakkale navždy! 

Došli jsme domů, tam jsem se seznámila s babčou a strejdou (vystudovaný fyzik), kteří hlídkovali na balkóně. Pak mi ukázal, kde budu spát. No, vlastně měli celý volný byt ve spodním patře. Jen táta tam měl pracovnu a on bicí. Jak jsme tak kecali, přišli na inspekci dva asi desetiletí kluci, jeho bratranci, ti byli úplně zlatý! Mluvili anglicky líp, než já, ptali se mě na VŠECHNO a nechtěli jít pryč. Pak jsme šli nahoru na véču, tam byl ještě jeden taky úplně normální kamarád, který tam pro dnešní noc přespával, protože to má blízko na letiště a druhý den letí do školy do Ankary (ano, tady se do školy lítá). A hlavně úplně zlatí rodiče, sice neuměli anglicky, ale ptali se na ÚPLNĚ VŠECHNO. Ender se občas v překladu zaseknul, přiznal mi osm piv, což chápu, že nebylo snadné překládat. Měli jsme k véče polívku, pak rýži, zapečený špenát s vajíčkem a masem a místní specialitu vinné listy plněné rýží, pak salát a meloun, no já byla přežraná jak už dlouho ne. 

Po véče následoval relax na balkóně s nezbytným čajem. Z balkónu jsme měli výhled na britský a na francouzský hřbitov, tak asi proto uměli tak dobře anglicky. Kamarád, co druhej den letěl, byl veselá kopa, ovšem byl mi představen jako „ten, co rozumí anglicky, ale nikdy nemluví“. Po třech čajích se rozpovídal skoro o Shakespearově dílu a jako znalec se ukázal přes vlaky – byl první, kdo mi zde objasnil mystérium kolem vlakové dopravy v Turecku – neexistuje. Jen asi tři linky a jedou stejně pomalu, tak je pořád lepší letět nebo vzít autobus. Dál mi vyhledal asi stopadesát dalších dopravních spojení po nejrůznějších místech, tak jsem poděkovala a šla spát, bylo dost pozdě a byla jsem unavená.

Continue Reading

Jede se na západ (do Çanakkale)

Vskutku působivý vnitřek otogaru

Tenhle den možná nebyl ničím zajímavý, jen s ním mám spojenou radost z muzekarty a z toho, že můžu jet na velkej výlet na západ. Ano, slovo „západ“ ve významu jedu do ráje používali naši rodiče, možná už ani ti ne. A teď to používám i já. Sbalila jsem si svých pět švest… kreditiních karet (holt dneska už se cestuje jinak) a zbývalo jen koupit lístek na autobus. 

Měla jsem přesně daný autobus, do kterého si to mám koupit – jeli jsme totiž na tu vědeckou konferenci do Çanakkale, a tak měl kamarád už lístek koupený. Zahájila jsem proces vskutku náročný, a to kupování lístku na webu, co byl kompletně turecky. To by samo o sobě nebylo těžké, jen mi potom systém zahlásil několik zásadně nepříjemných věcí – sedadlo, které jsem si vybrala, si vybrat nemohu. Nesmí totiž sedět žena vedle muže. V horších případech vám systém zahlásí, že si lze rezervovat místo jen vedle již rezervovaného ženského místa, což je problém, pokud tam žádná žena není. Dál zadní pětka – ta je VŽDYCKY celá modrá, ale opravdu vždycky je jako první vyprodaná pro chlapy. Dostala jsem se nějakým způsobem k placení, a nastal další zádrhel – tady totiž nejde zaplatit ani jednou mojí kartou přes internet. Mají prostě opět svůj systém, který naše banky neberou, takže smolík. Po asi hodinovém zápolení jsem to vzdala a koupil mi to kamarád ze své kreditky (šlo totiž o to, že na otogaru je to o 30 lir dražší). Sešli jsme se na otogaru, což bylo večer celkem hezké prostředí, ale jen vevnitř, kde lidi seděli a byli zticha, venku na nástupištích tam pořádali snad nějakej punkovej hudební festival, nebo co. 

Běžné interiéry záchodů na benzínce - skoro ze zlata a diamantů, ale turecký záchody, takže špinavý k pozvracení se.

Nasáčkovali jsme se do autobusu a já jsem tušila těžkých pár dní, protože ten kamarád doopravdy neuměl moc dobře anglicky, přesně jsme vedli ten druh konverzace, co mě stojí dost sil. Lístek mi taky koupil na úplně jiné místo, než mi sliboval, ale budiž. Těšila jsem se na sušenku a pití. Cesta byla strašná, čekala jsem, jak se krásně v buse vyspím a ráno vyskočím jako rybička v Çanakkale, ovšem usnula jsem tak v pět ráno. Staví se totiž na každým rohu a pořád se musí pít čaj a kouřit. Ovšem ráno jsme dorazili úspěšně do Çanakkale a jeli jsme servis busem do města. Město se mi na první pohled líbilo, protože tam bylo krásně a měli moře.

Continue Reading

Müzekart vítězství, krádež století zkazí náladu

Dnešní den byl významný v jedné věci – vydala jsem se s mojí turecky mluvící-vietnamskou kamarádkou do města pro muzekart. To je kouzelná karta na vstup zdarma do všech muzeí, parků, galerií a podobně. Dojely jsme do centra k Mevlana muzeu, kde karty prodávají. Upozorňuju, že původně mi byla karta slíbena zdarma od Erasmus kanceláře. Protože jsem tam byla na průzkumu už v neděli a měli zavřeno, jela jsem tam coby situace znalá – na internetu mají napsáno otevírací dobu pořád, ale v neděli zavřeno. Jaké bylo naše překvapení, když byl stánek zavřený i dnes. Jamila se ptala chlápků u turniketu a ti nás informovali, že stánek se zavřel před 2 měsíci a že už bude zavřený navždy, a že nejbližší místo, kde si koupit kartu, je Ankara nebo Izmir. NE! S tím jsem se nehodlala smířit, protože zítra jsem měla jet na veliký výlet, kde bych bez téhle karty vyházela klidně 200 lir za vstupy. Jamila to vzdávala, že prostě si to musím koupit v Izmiru. Ne, prostě ne. Předtím jsem z tramvaje viděla značku infocentra hned vedle, tak jsem tam Jamilu dotáhla. Přišly jsme tam a paní nám řekla, že muzekart je jen pro lidi s trvalým pobytem v Turecku, načež mi Jamila ukázala něco jako občanku, kterou má. To samozřejmě nemám a nikdy mít nebudu, tak už jsem trochu chytla vzteka, protože jsem věděla, že na tu kartu mám nárok a že ji chci hned teď. Paní jsme vysvětlily, že „ve škole nám řekli“, a paní teda přikývla, odebrala se dozadu a následovala klasická chvilka telefonátů. Po 15 minutách paní vylezla, na mapě nám nakreslila plánek k druhému muzeu, které v Konye je, pak nám poradila webovky s kulturou, pak se ptala odkud jsem a byla milá a ochotná, ať kdykoliv přijdeme.

Dojely jsme na místo určení a tam už nás pán očekával – díky všem těm telefonátům člověk vždycky všude přijde objednán. Chtěla jsem muzekart za 50 lir, což je ta nejdražší – chtěla jsem totiž mít co nejvíc slev! Ale pán mě donutil vzít si tu jen za 20 lir, že prý studentská sleva :( Samozřejmě jsem musela dodat fotku, ovšem tentokrát si ji jen zkopíroval. A je to tu! Mám vlastní muzekartu, zítra se jede do Canakkale!!! Jupí!

Fotek mě není nikdy dost, natož s müzekart

Krásné centrum města

Večer jsme zašli na jídlo s kamarádem erasmákem z Rumunska, který v pátek odjíždí – byl tu na léto. Ještě mi dával nespočet rad ohledně lidí tady, ohledně (ne)fukčnosti erasmus kanceláře a podobně. Když jsme se vraceli z večeře, zaslechli jsme v místním „obchodním centru“ v kampusu hudbu. A docela dobrou. Zašli jsme teda dovnitř, slyšeli jsme znaky všeobecného veselí, řehot a zpěv, tak jsme tušili konečně dobrou párty. Jasně, vešli jsme tam a všichni pili čaj. Ok. Chvíli jsme poseděli, dali si to jedno povinný kafe, poslechli tureckej rokec a šli spát (do erasmus ubytovny funguje celkem dobrá zkratka, a to skrz vestibul nemocnice). A tu noc se to stalo.

Zmizely mi moje čtyři Efesy (piva)!!!!! Jako tušila jsem to a byla jsem kamarády upozorněna, že se v kampusu nesmí pít, ale že mi někdo z mé kuchyně vezme piva, a to při kontrole věcí v noci, když jsme všechny spaly, to bylo trochu moc. (ráno jsme to totiž řešily a dvě holky slyšely otevírání skříněk v kuchyni v noci, taky jsme měly přehrabané věci v koupelně). Čtyři piva, každé za 50 korun v přepočtu. To mě zamrzelo. Navíc jsem už přesně měla plán, kde a kdy si je vypiju (za školou máme pěkný hory). Tak ještě 2x u mě najdou alkohol a budu moct využít ty nabídky bydlení z couchsurfingu.

Turecká párty s čajem

Continue Reading

Jak se přihlásit na Erasmus do Prahy

Takže dnešní den byl konečně první den výuky. Šla jsem k Semahat do kanceláře, samozřejmě tam nebyla. Ale čekala tam na ni jedna její studentka, která vůbec neuměla anglicky. Tak jsme se pomocí překladače domluvily, že prý Semahat je na cestě a že obě jdeme za ní. Sešlo se nás tam ve výsledku víc, přidal se k nám ještě další student Taha. Tak nějak jsme tam posedávali a pokecávali, což mi silně připomnělo pár návštěv v jedné škole na Lhotce. 

Došli jsme s Tahou na studijní, kde jsem dostala papír a razítko a podpis a s tím papírem a razítkem a podpisem jsme šli do jiné kanceláře, kde jsem na ten papír s razítkem a podpisem dostala jiné razítko a podpis a s tím papírem s razítkem a podpisem a razítkem a podpisem jsme šli jinam a tam jsem dostala na papír s razítkem a podpisem a razítk… Prostě jsem podstoupila záhadný úřední proces a stala se oficiálně studentem, ten papír s podpisy a razítky je můj nejvíc nejdůležitější doklad hned po pasu. Pak jsme se odebrali zase do kanceláře a Taha mě pozval, až s ním jedu na vědeckou konferenci do Canakkale. Ok, uvidíme. 

Dál jsem se seznámila s Yasemine, která mě bude učit dva předměty – ta je super, řekla mi, že všechno v pohodě a ať jedu teď na výlet, dokud je dobré počasí, a že přednášky mi může dát v zimě, až bude těch slibovaných mínus 25. Během konverzace do kanceláře vstoupil velmi hlasitě telefonující muž, usadil se do křesílka uprostřed a dále hlasitě telefonoval. Protože telefonoval tak nahlas, že jsme se navzájem neslyšeli, vyčkali jsme konce jeho telefonátu. Představil se jako profesor Ercan, který mě bude učit fyzikálu a vést „undergraduate research“. Dále dodal, že zítra večer odjíždí na 14 dní do Bruselu, takže ho těšilo a uvidíme se možná za 14 dní.

Posledním úkolem, který mě ten den čekal, byla pomoc s Erasmem v Praze. Taha mi totiž řekl, že na letní semestr jede do Prahy na Erasmus. Zde je potřeba upozornit na znění té věty, co mi opravdu doslova řekl, aby byla správně pochopena pointa následujícího příběhu – řekl „na letní semestr jedu do Prahy na Erasmus“ a toto i zopakovali všichni okolo. Dobrá, super, říkám si. Dobrá náhodička, můžu jim oplatit jejich pomoc a taky mu pak v Praze s něčím pomoct. Akorát mě napadlo, že už ty přihlášky uzavřeli nějak brzo. Taha mě tedy poprosil, jestli bych mu s něčím ohledně toho nepomohla. Jasný, určitě chce pomoct s předmětama a vědět, jakej je kdo učitel, nebo se zorientovat v SISu a podobně.

 „Tak ukaž, co potřebuješ“, říkám mu.

Taha otevřel počítač, prvotní přihlášku na Erasmus ve webové aplikaci, velkolepě se uvelebil u počítače a zeptal se mě, jestli kolonka „Name“ je křestí jméno. Kolonka „Surname“ příjmení… A tak dále… Už jsem rezignovala a jen pila čaj a kývala hlavou…

Na závěr do kolonky „proč chci do Prahy na Erasmus“ zkopíroval předepsaný vzorový text z learning agreementu a přihlášku odeslal. Mají prostě styl.

Continue Reading

Mevlana museum, zoufale sháním müzekart

Dnešní den jsem vlastně strávila prohrabáváním se fotkama z Kappadokye a sepisováním. Taky jsem dělala menší průzkum cestovatelského okolí po mapě. A taky jsem udělala průzkum trhu s Müzekart. To je totiž taková kouzelná turecká karta, na kterou jsou vstupy do muzeí, galerií a do památek buď zdarma, nebo snížené. Vzhledem k ceně vstupů a ceně karty je to zlatý klíč ke všemu. Původní informace byla, že ji obdržím od erasmus kanceláře zdarma. Haha, samozřejmě, že ne. A když, tak třeba za 3 měsíce. Na internetu je popsáno několik druhů karet a ani ta nejdražší nevypadá draze – 50 lir za něco, když za jeden vstup se platí obvykle 30 – 40 lir, to mi přijde hodně v pohodě. Problém je, že musím být buď občan Turecka, nebo student. Protože studentskou kartu obdržím nevím kdy, rozhodla jsem se jít se informovat. Stejně jsem neměla co na práci. Vzala jsem své provizorní studentské ID (kus papíru s datem a podpisem) a jela do města k Mevlana Muzeu, kde se to prodává. Samozřejmě měli zavřeno, protože do muzea se chodí zdarma, tak kasa funguje jen na výdej téhle karty – to už na internetu ale otevírací hodiny nebyly. Taky ten systém moc nechápu. Chvíli jsem přemýšlela o tom muzeu, ale bylo tak tak absolutně nesnesitelné množství lidí, že jsem to nechala na jindy. Jo a mimochodem – při vstupu musel každý zrentgenovat tašku a projít rámem, takže si přestaňte dělat srandu z Pražskýho Hradu!

Cestou zpět jsem navštívila dlouho vychvalovanou Kent plazu. Prostě obchodní centrum. A všichni o něm pořád básnili a já jsem byla ten, kdo se pořád zajímal o nákupy oblečení – přecijen, budu tu na zimu a přivezla jsem si jen jeden kulich, jedny rukavice a jednu jarní bundu s teplou mikinou. To by mohlo do údajných mínus patnácti být málo, ale to tvrdí místní. Vzhledem k tomu, že dnes tu chodí místní v péřovkách a já v triku s tříčtvrťákama, nevím, jak to mám vyhodntotit. Prý že v kentplaze jsou super věci a super levný. Byly tam věci hnusný a drahý. A na tom obchoďáku mě nejvíc pobavilo, že tak 70 % obchodů jsou obchody s oblečením pro chlapy. Ale s jakým! To jsou tak super věci, že by kluci z celýho světa mohli závidět. A oni toho taky dost využívají. Obecně je vidět, že jsou tu všichni dost parádiví, ale chlapi extrémně. Ale moc jim to nepomáhá, potrhlí jsou pořád

Continue Reading

První bazar

Sobota. Čas na bazar. Na to jsem se těšila nejvíc, protože se tam dá fakt levně nakoupit úplně všechno. Vyrazily jsme s holkama, já už jsem do Bosny cestu znala. Po pár neúspěšných pokusech jsme bazar našly, protože stačí jít opačným směrem, než chodí lidi s plnými sáčky zeleniny. Holky tam coby muslimky s hidžábem celkem zapadly, i když nemluví turecky – Fati celkem něco povídala, co se naučila jen během večera od holek. Druhá kámoška je celkově o dost tišší, a navíc neumí turecky, tak si jen semtam něco koupila. Ale nejvíc mě pobavila, protože bylo asi 30 ve stínu a ona šla v péřovce.

Došly jsme tam – a to byl mega trh! Všude kolem strašně moc lidí, obchodníci pokřikující nabídky, spooooooousta lidí, spoooousta věcí a prostě…. Super! Koupila jsem si tam konvičku na turecký čaj, pak klasicky zeleninu, kilo brambor, kilo rajčat a kilo cibule po jedné liře (8 korun), pak nějakej lilek, chilli papričky a jarní cibulku za asi 2 liry, no a pak mi to nedalo a musela jsem si koupit mandarinky, které tu prodávají zelené a potom pytlík krystalu (anglicky meth, známá droga ze seriálu Breaking Bad, pozn. pro ty, co seriál neznají). Oboje po jedné liře.

Crystal meth (kdyby to někdo nepoznal, je to sůl. Aspoň myslím.)

Po náročných nákupech na trhu jsme ještě zaútočily na supermarket pro věci, co na trhu nebyly nebo byly moc drahé. Já si ještě koupila nejdražší 4 piva v mém životě, jejichž osud bude zpečetěn v dalších článcích. Po těchto náročných nákupech jsme se vydaly najíst, kebab za 32 korun celkem ujde. Obsluhoval tam nějakej kluk ve věku jako my, neuměl vůbec anglicky, tak jsme se nějak rukama nohama domluvili. Jídlo super, na odchodu si ještě vynutil moje telefonní číslo a asi dva dny na to mi pořád psal na whatsappu, evidentně přes google překladač…

Köfte od mého ctitele

Celkem úspěšný den jsem doplnila psaním blogu, celkem mě to baví, protože mám tolik zážitků, je potřeba to archivovat.

Konvička a pytlík čaje

Continue Reading

Mysleli jste, že studijní oddělení a SIS máme hrozné?

Bohužel jsem udělala tu chybu, že jsem se koordinátora zeptala, jak to jde s mými úředními úkony. Místo, aby mi napsal „super, máš tu všechny kartičky a povolení k pobytu připravené, přijď si pro ně!“, napsal mi, že je u sebe a že se můžu stavit. Ok, stavila jsem se a zeptal se mě na jména rodičů. Tak jsem mu dost důrazně vysvětlila, že jsem to asi osmdesátkrát už vyplňovala do elektronické přihlášky a posílala i poštou. Asi poznal, že už mě trošilinku točí, tak se zatvářil smutně a já mu ta jména napsala na papír po osmdesáté první. Následovaly nezbytné telefonáty na různá místa (Turci totiž pořád mezi sebou telefonují a já opravdu nevím proč, mám podezření, že si ve skutečnosti povídají o tom, co bude k obědu, místo mého povolení k pobytu) a závěr byl ten, že VŠECHNO BUDE a že se mám stavit za Semahat (moje katedrová koordinátorka). Naštěstí Semahat je asi jedna ze tří lidí, co tu něco dělá. Druhá je její kolegyně Yasemine, co mě bude učit a třetí jsem já. Semahat mě seznámila s Yasemin, to je super úča, a ke všemu mluví perfektně anglicky. Navíc je dost vstřícná, budu s ní mít dva předměty formou konzultace a mám nabídku k ní chodit do laborky (prý až bude zima, kdyby na koleji netopili). Vzaly mě na turecké studijní oddělení, protože jsem jim vysvětlila, že erasmus kancelář úplně nepracuje, jak by asi měla. Na studijním se šťourali v nose celkem tři lidi. Když se týpek dozvěděl, že jsem erasmus student, celkem se naštval, protože zase musel dělat práci, kterou má dělat erasmus kancelář. Následovaly nezbytné telefonáty na různá místa, nefungující počítač a žádost o fotku. To je taky jedna věc, co mě šíleně štve. Už jsem rozdala asi deset pasových fotek, které jsem si přivezla z domova. Na moji poznámku, že mu bude stačit jedna, ať si udělá kopie a trhne nohou, mi odpověděl, že fotky jsou tu levné, ať si nechám udělat další. Vzal si tři a tím už mě fakt naštval. Nikdo neví, proč si ty fotky všude berou. Ještě mě čeká povolení k pobytu, tam jich bude potřeba pět. Nakonec jsem dostala studentské číslo. Hurá! Mám heslo k wifině.

Následně jsem byla vyslána opět do erasmus kanceláře, kde jsem byla očekávána samotným vedoucím celého oddělení erasmus kanceláří. Další člověk, co se tam jen šťourá v nose. Než jsem tam šla, asi třikrát si se Semahat volali, jakože mám hned přijít a že se prostě MUSÍME seznámit. Tak jsem tam přišla, na chodbě nějaká párty před koncem pracovní doby, tak jsem se zapojila a říkám, že hledám Susrana, že mě posílá Semahat:

„Susran tu není.“

„To není možný, teď si volali, že mám přijít.“

„Na, vezmi si baklavu.“

„Děkuju. A kde je Susran?“

„Není tu.“

 „Aha. Tak já zase jdu.“

„Ne, dělám si srandu, já jsem Susran.“

„Aha. Vy si ze mě děláte srandu? To mám radost.“

Blbečci. Už mi to jejich nicnedělání přijde fakt otravný. Čekala jsem, že se aspoň teda dozvím něco od bosse, ale opět jsem se mýlila – oni se se mnou totiž vždycky jen chtějí potkat. Asi mi nějak uniká smysl toho potkávání se. Ale celkem jsme pokecali (to bylo fajn, protože jak tu nikdo neumí anglicky, jsem celkem vděčná za každou konverzaci na úrovni). Říkal mi, že tu minulej semestr byl nějakej Honza z Česka, jestli ho prý neznám (hele, ty jsi z Prahy, já tam znal nějakýho Karla Nováka… neznáš ho?). No, o to vtipnější to je, že fakt vím, o kom mluvil. Pak kecal zase ty klasiky, jakože kdybych cokoliv potřebovala, klasicky whatsaap. A vyzkoušel jestli funguje studentský číslo a ukázal mi jejich SIS. Myslela jsem si, že nic horšího, než náš SIS neexistuje. Existuje. SIS v tureckém jazyce. Pak mě upozornil, že na přístup k wifi je potřeba program, co mi nainstalují v pondělí na recepci (byl už pátek odpoledne a nikdo kromě Susrana už nechtěl pracovat). Wifinu jsem si nainstalovala ještě ten večer sama, když mi spolubydlící, která umí turecky, ukázala webovky s návodem.

Turecký SIS

Mé nové spolubydlící. Mám trochu problém si je zapamatovat, je nás tu moc (vlastně ani nevím, přesně kolik), mají jména pro mě nezapamatovatelná, jsou si všechny podobné a ještě mění podoby – doma normál a na ven hidžáb. To mě dost mate. Dvě jsou z Malajsie a ostatní z Kyrgyzstánu. Ty dvě budou studovat myslím anglicky a zbytek v turečtině. Všechno jsou to studentky tzv. Mevlana programme, což je něco jako Erasmus, ale peníze jsou od turecké vlády a až zpětně. A účastní se toho asiati, a výuka je v turečtině. Hodně v pohodě je, že když nikdo z nás neví slovíčko v angličtině, řeknu to já česky a ony rusky. Moje ruština není na plynulou řeč, takže raději zůstaneme u angličtiny. Ale bavím se hlavně se dvěma až třema, ostatní dost anglicky neumí. Třeba jen rozumí. Daly jsme něco jako společnou večeři a s jednou holkou jsem si i dala becherovku. Na lidi z Kyrgyzstánu jsem čekala větší odvaz. Ale… Oni prostě nepijou....

Continue Reading

Půjčené auto a cesta do Ihlara Valley, kamarádi z Nového Zélandu

Ráno jsme se probrali a zkoušeli jsme s Murphem znova nalákat ty dva sluníčkáře z Argentiny na půjčení si auta. Auto na den za 100 lir (cca 850 korun) a benzín, přičemž bez auta to do Ihlary moc nejde – museli bychom chytit autobus v půl sedmý ráno a třikrát přestupovat a to ještě s nejistotou, že všechny spoje pojedou. A do Ihlary se člověk dostane po obědě. Sluníčkářům přišlo 25 lir na osobu moc, ale já jsem se té holce pokoušela znova vysvětlit, že se tam prostě jinak nedostanou a že 25 lir na osobu doopravdy není moc. Ona mi odvětila, že ne, že pro ně je to 50 lir, protože mají společný rozpočet, kdežto pro mě je to jen 25 lir a pro Murpha 25 lir. Jistě, to je velmi logický argument a slečna by si zasloužila Nobelovu cenu za matematiku a filozofii. Takže prostě radši stráví celej den stopováním do místa, kam auta nejezděj, hlavně že si ušetřej svých ušmudlaných 50 lir. Podle mě tohle není lowcost cestování, ale vyhozené peníze za letenku. 

To mě trochu naštvalo a Murpha taky, protože jsme s nima celkem počítali a o Ihlaře jsme četli jen to nejlepší a začali se dost těšit. Naštěstí se do hry vložila naše hostitelka, která věděla o našem plánu a předala nám kontakt na jiné dva cestovatele, kteří byli v Göreme – Davida a Jen i Nového Zélandu. Ti za půl hodiny byli v naše příbytku, protože se tu den předtím pokoušeli ubytovat, ale nikdo tu nebyl, tak si našli hotel – ale věděli, kde je středisko pro couchsurfery (u nás). Murph mezitím z města přivezl auto. Napadlo mě, omg, američan vlastně neumí manuál – tak jsem se ho ptala a on že prý v pohodě, že umí. Tak jsem se ho znova zeptala, jako kde se to v americe naučil, že to není obvyklé. Tak z něj vylezlo, že to vlastně nikdy neřídil. Ale vyjeli jsme a jeli jsme celkem v pohodě. Ovšem turecká logika procesů se zde ukázala opět jako zákeřná, a to tak, že půjčovny auta půjčují s prázdnou nádrží. Výborně, nejen, že na tom rejžujou v podobě večer vráceného benzínu, ale navíc v zapadákově jako je Göreme není benzínka. Vydali jsme se jakýmsi směrem, kde jsme tušili benzínku, ale ta tam nebyla. Rozhodli jsme se zeptat, tak jsme zastavili u krámku a kdo jiný se šel zeptat, než já – mluvím totiž nejvíc plynně turecky (minimálně z posádky našeho auta). Samozřejmě, benzínka v sousedních městech. Šli jsme do rizika a zvolili jsme cestu po směru do Ihlary ale do kopce. Nakonec jsme asi po půl hodině dojeli na benzínku a natankovali. Hurá! Jedeme do Ihlary.

Cesta byla vskutku zajímavá, jeli jsme totálním nejchudším tureckým venkovem a to ještě věřím tomu, že jsou horší oblasti. Všichni na nás koukali a ukazovali si, jednu silnici nám zatarasil bazaar. 

Nakonec jsme dojeli do Ihlary a na první pohled to vypadalo jakože nic moc. Ale za turniketama se to změnilo! Ukázal se nám krásný výhled na kus přírody s řekou uprostřed, stromečky, kytičky – to jsem potřebovala po vyprahlé Konye. Prošli jsme snad všechno, bylo tam hodně skalních kostelů a domečků, prostě všechno… 

Mešita nesmí chybět nikde

Kluci prolézali chodbičky, několikrát jsme je i ztratily – a po chvíli vylezli jinde. Došli jsme podél řeky na úplně super místo – občerstvení na říčce. Byly tam postavené pergoly v řece, takže lidi seděli nad hladinou. Museli jsme se k někomu připojit, protože bylo všude obsazeno. Viděli jsme ve větši pergole jeden turecký mladý pár, tak jsme se zeptali (já se zeptala), jestli si tam čtyři můžeme přisednout. Chlápek div hned neobjednával čaj pro všechny, ale holka vypadala nějak naštvaně – asi měli nějakej krizovej rozhovor zrovna. Popravdě asi tomu chlápek moc nepřidal, když jí ignoroval a snažil se bavit s náma. Dali jsme si placky gözleme, každej jiný – se sýrem, špenátem nebo bramborama. A to byla lahůdka. Bohužel jsem seděla na kraji, tak mě celou dobu ohrožovala nebezpečná kachna. Vzadu se krmily slepice a opodál ovce a osel :D

Po jídle jsme pokračovali ještě dál a pak zpátky k autu. Byli jsme dost unavení, ale stálo to za to! 

Hlavně jsem ráda, že jsem potkala tyhle lidi: Murph je američan, ale dva roky žil v Chile a studuje historii a věci kolem jižní Ameriky, až se vrátí, bude učit jazyky. David a Jen – dva mladí novozélanďani, kteří dali výpověď v práci a sebrali se na cestu kolem světa – David je elektrikář a Jen webdesignerka, tipuju, že ta z toho má nějaké peníze na cesty. Byli na spoustě míst a na Islandu se nečekaně vzali. Po našem setkání mi doteď napíšou zprávu, kde jsou a co já, zrovna jsou v Gruzii.

Naše cesty se rozdělily večer v Nevsehiru, kde mě dovezli na autobus a já jela zpět do Konyi a oni do nedalekého Göreme. Cesta zpět byla smutná, protože se mi nechtělo a hlavně čím blíž jsme byli Konye, tím víc pršelo. Do Konyi jsme dorazili před půlnocí a já chytila naštěstí možná poslední tramvaj. Nechtěla bych to jít pěšky…

Continue Reading

Východ slunce, focení na reklamu, bloudění, nebezpečný pes a sluníčkáři

Hned na začátku píšu, že fotky dávám bez komentáře a všechny najednou, protože jich je z tohoto dne tolik a všechny jsou krásné. 

Už večer se to zdálo nemožné, protože jsme šli spát všichni asi o půlnoci a východ slunce byl naplánován na 6:30. Naštěstí jsme bydleli tak 15 minut chůze od místa, kde je vyhlídka a kam se na ten východ chodí dívat. Dokonce Murph i věděl přesně cestu, takže nehrozilo mé obvyklé ztracení se. Večer mě upozornil, že jestli máme jít oba, musím ho ráno probudit, protože na něj budíky prostě nefungujou, natož v 5:45 ráno. V noci jsem se asi třikrát stihla probudit, což se mi normálně neděje – asi jsem se tak těšila, nebo to bylo i hrůzou, protože venku byla strašná vichřice. Poslední probuzení přišlo přesně v pět ráno, kdy začalo první halekání z mešity. Probudila jsem Murpha a vcelku hladce jsme se vypakovali z domu. Byla taková ta příjemná ranní zima, kdy člověk ví, že zanedlouho bude zase sluníčko. Šli jsme po tmě nahoru a cestou se Murph málem zabil na něčem velmi zvláštním, bylo to pravděpodobně nějaké mrtvé zvíře. Vylezli jsme nahoru, nastartovali foťáky a čekali jsme. No, čekali. Chodili jsme kolem vyhlídky a hledali, kde vlastně má to slunce vycházet – vylučovací metodou jsme místo určili, protože jsme hlavičky otevřené, čekali jsme východ slunce na opačné straně, než byl včera večer západ. Náš předpoklad se později ukázal jako správný, ale trvalo to dlouho, protože byly mraky. Když slunce vykouklo zpoza mraků, to byla teprve nádhera – celé městečko se zalilo světlem a vážně to stálo nakonec za to!

Po dobu našeho pobytu na vyhlídce jsme si našli i nového kamaráda, říkali jsme mu selfieman. Byl to jeden Turek z Istanbulu, který mě poté, co si udělal 346783229 selfíček sám poprosil, jestli bych to nevyfotila. Samozřejmě. Ale musela jsem mu vysvětlit, že ze selfí tyče to fotit nebudu, že mi ten telefon má dát do ruky. Z toho byl mírně zaskočen, asi focení z ruky neznal. Pak jsme pokecali, klasika, odkuď kdo je, jak je to super, že on je z Istanbulu a že až tam pojedu na výlet, že mu mám zavolat a že u něj můžu bydlet, jak dlouho chci. To určitě. Potom jsem ho poprosila, ať mě a Murpha taky vyfotí, ať máme aspoň jednu společnou. No vyfotil nás celkem debilně (viz foto), ale těch fotek udělal 39582, tak jsem mu slušně poděkovala, že je to hezký.

Stále jsme čekali na pověstné horkovzdušné balóny – to je tady v Kapadokyi veliký byznys a vlastně každé ráno a večer letí velké množství balónů k nebi. Vzhledem k včerejšímu počasí to večer nebylo a úřady dokonce zakázaly i dnešní ranní vzlet. To mě dost překvapilo, protože počasí bylo perfektní a od turecké nátury bych čekala, že ty balóny pustí i v bouřce, hlavně, když číňani zaplatí. Takže nakonec z balónů nic nebylo. Aspoň jsem udělala pár fotek a odebrali jsme se to dospat. Při odchodu jsem ještě viděla selfiemana, jak tam s tou selfí tyčí vehementně bojuje. Po cestě do domku jsme identifikovali Murphovo málem osudné uklouznutí jako rozjetou žábu, což mě přišlo celkem ďábelsky komický, vzhledem k tomu, že Murph je celkem striktní vegan. Ale to jsem mu neříkala.

Dospali jsme krásně ten brzký budíček a vstávali kolem jedenácté. Našla jsem zprávu od naší hostitelky, že prej jestli mám čas dneska. Ok, napsala jsem jí o co jde – ona odepsala, a já že teda půjdu. Přijela pro mě asi za hodinu a půl (turecky „za 30 minut jsem u tebe“), samozřejmě v taxíku (je to recepční a taxikářka :D ), kde měla i svoji mamču a kufr plný večerních šatů a bot. A tak jsem se stala na chvíli modelkou a někde děláme společně s ní reklamu na jeden místní luxusní hotel. Totiž kamarád kamaráda kamaráda poprosil kamaráda, ať jeho přítelkyně jde fotit reklamu a sežene k sobě ještě někoho. A protože ta přítelkyně byla moje dočasná bláznivá domovnice, pozvala mě a jelo se. V hotelu už jsme byly očekávány, její maminka si tam dřepla do gauče a hned na mě vybalila nějakou ručně vyráběnou čelenku do vlasů na svatbu, že mi bude slušet, že mám dobrý vlasy a pokračovala v pletení té čelenky. Já tam oblečená v mých cestovatelských teplácích, dva dny starým triku a botaskách od prachu jsem si připadala trochu nesvá. Po dlouhém rozhodování si fotograf vybral šaty, který máme kdo mít. Čekala jsem nějakej příšernej výsledek hodný záznamu na webovou stránku „grafický odpad“, protože šaty, co vybral, mi přišly dost neadekvátní k účelu. Ale tak nechtěla jsem jim do toho kecat, oni mají prostě svůj styl. Velmi složitým způsobem jsme v těch šatech vylezly na střechu. Nutno podotknout, že mi šaty byly asi o metr delší a velmi inteligentně jsem si půjčila nalepovací pushupku, která mi se mi furt odlepovala, takže hrozila ztráta poprsí. Navíc foukal opět vítr a nechtěla jsem ty šaty zničit. Na střeše už bylo naaranžovaný zátiší a začlo se fotit. Fotograf mě mile překvapil, měl fakt vymyšleno, co chce, dával jasné instrukce, jak se natočit a co a jak. Celkově to nebyl moc místní styl, protože to fungovalo, jak si představuju, že by mělo. Všichni byli celkově nadšení, až na mě, protože k padající podprdě jsem přidala ještě 12 cm podpatky, a nejlevnější pojistka na světě, co mám, mi rozhodně pád ze střechy v plesovém úboru nezaplatí. Po převlečení jsme si fotky prohlíželi a vypadaly vážně dobře! Ten člověk opravdu umí fotit. Pak nám ukazoval ještě svého synka a ženu, ten jeho kluk se pořád neuvěřitelně nakrucoval do objektivu, a to i když jsem ho chtěla vyfotit s někým, kdo ho zrovna choval.

Po focení jsem vyzvedla v domku Murpha a vydali jsme se do Open Air muzea. Bylo to kousek za městečkem a stálo to fakt za to! Tady ani nevím, co bych napsala – bylo to prostě ohromující. Tisíc let staré příbytky lidí vyškrábané ve skalách. Fresky uvnitř, dost zachovalé – obrázky biblických postav, všechno to byly kostely. A ty neuvěřitelné výhledy z vyvýšených míst daleko do krajiny. Prolezli jsme to celé, chodbičky, kostelíky, místnosti, sklady, vyhlídky… Tady už se platilo vstupné a bylo to poznat – nebylo tam tolik bince okolo. Ale ještě mají prostor se zlepšovat. Dost jsem si tu vzpomněla na americké Mesa Verde.

Když jsme se vraceli směrem k městečku, měla jsem v hlavě plán – pokud zítra pojedeme do té Ihlary, musím ještě dnes navštívit Love Valley. Ale to je na druhé straně města, normálně se tam chodí z mého včerejšího Holubího údolí, ale když byla ta bouřka… Šli jsme tedy zpět a bylo vidět, že Murph už nikam nechce. Tak jsme se v centru rozdělili. Ještě předtím jsme koukali na mapu společně, abych se někde neztratila, nebo aby aspoň on věděl, kde pak mají hledat kosti. Viděl nás místní stánkař a něco povídal. Pak klasika, odkuď jsme a tak… Na jeho věk uměl celkem obstojně anglicky. Obchod je obchod. Samozřejmě všechno znal a všude byl. A když jsem mu řekla, že jdu do Love Valley, zakázal mi to. Bylo totiž něco před pátou a západ slunce byl naplánovaný na 18:40. Předtím jsem o tom tak přemýšlela, ale rozhodla jsem se jít. Ale tenhle pán je místní, ten o tom musí něco vědět… Dost mě zviklal. Ale nakonec jsem tam šla. A jak jsem dobře udělala! Šla jsem sice celkem kus po hlavní silnici, což nebylo nic příjemnýho, ale bylo to lepší než potom jít liduprázdnou polňačkou. Dostala jsem se do údolí za 38 minut, kdežto podle google map to mělo být za 55. Tssss, amatéři. A to údolí stálo tisíckrát za to!!! Prošla jsem to tam, chvíli pobyla a zase se vydala nazpět. Cestu skrz jako okruh bych určitě nestihla. Nechtěla jsem chodit za tmy.

Když jsem šla zpět, uvědomila jsem si, že vlastně půjdu podél toho bodu, odkud se pozoruje západ slunce. A zrodil se nápad – když jsem to včera nestihla až na na ten bod, stihnu to dneska. Nasadila jsem svoje chodecké tempíčko a cesta ubíhala podle plánu. Jenže to bych nebyla já, aby se něco nestalo. Protože dneska už jsem to prostě musela trefit, dala jsem si trasu do navigace. A to byl ten kámen úrazu. Google sice věděl, kde je ten bod, ale čím víc jsem se přibližovala k místu určení, tím víc jsem chápala, že tu google má hic sunt leones. Navedlo mě to POD kopec a ještě k tomu z opačné strany, než byl ten západ! To místo totiž je jen bod na mapě a neexistuje k němu oficiální cesta. Takže jsem se dostala na cestu, která byla nejblíže vzdušnou čarou. Ale že to bylo o padesát metrů níž, to bylo vedlejší. Celkem to z dálky nešlo odhadnout, takže zas takovej blbec nejsem, že jsem šla slepě podle navigace. Ale měla jsem ještě krásných 8 minut do západu, tak jsem to nevzdala. Vcelku rychle jsem obcházela tu skálu a našla vyježděnou cestu. Nakonec jsem zatušila východisko a vyškrábala se posledních pár metrů nahoru po skále. Byla jsem tam! Sice o 100 metrů jinde, ale stejně vysoko. Navíc jsem tam byla bez té stovky turistů, která byla na tom bodě z mapy. Takže jsem to zhodnotila velmi úspěšně. Za mnou jsem viděla také spěchat dva lidi, evidentně stejný problém jako já. Ale místo, kde jsem já vylezla nahoru, obešli. Koukali na mě, tak jsem na ně mávala, ať to vylezou. Bohužel to nepochopili a mysleli si, že najdou cestu. Myslím, že západ nestihli. Když jsem se vracela zpět, byla vlastně už tma.

Somewhere in Utah...

Můj talisman, co jsem dostala na cestu. Kde jinde ho vyfotit.

Při vstupu na hlavní silnici je ohrada s koňmi a tam na mě vyběhl dost agresivní pes baskervilský. V ruce jsem si pohupovala mojí oblíbenou selfí tyčí, ze které po setmění sundávám gopro a tyč používám jako zbraň proti strašidlům. Tomu psovi se to asi nelíbilo, bylo vidět, že po mě fakt jde. Nejdřív jsem si myslela, že jen hlídá ty koně. Tak jsem jen šla do obloučku od koňů dál. Pes pořád za mnou a pokukoval po té tyči. Snažila jsem se nenavazovat oční kontakt a splynout s krajinou, ale to moc nešlo. Naštěstí tam byl jeho majitel, který ho jakž takž přivolal. Ale fakt nevím, kdyby tam nebyl… A to je právě ten okamžik, kdy jsem se poprvé, a doufám naposled, zcela vážně v celém svém životě bála o život. Člověk by čekal, že to zrovna v Turecku nebude pes, kdo mě tak vyděsí.

Večer jsem přišla a v domku se nás sešlo mnohem víc. Přijeli další čtyři cestovatelé. Dva ještě dřív než já a dva potom. Slečna z Číny uvařila večeři, protože jak říkala, je už osm měsíců na cestách a jede domů – je už tak z cestování unavená, že jen vlastně sedí doma a relaxuje. A protože je hrozně ráda, že tu je plně vybavená kuchyň, prostě nám uvařila večeři. Jak jinak, než vegetariánskou (o tom, jak se ze mě stává vegetarián později). Ale to byla večeře! Opečený brambory, cuketa, lilek, rajčata, rejže, brambory a špenát… To bylo tak super! Zas až tak super mi nepřišla vidina úžasné sluníčkářské cool společné večeře na koberci s ostatními velmi šťastnými lidmi. Ten koberec mi nevadil, já bych se najedla i ze země, vadili mi ti lidi. Ale později jsem je začla ignorovat a šla prostě spát s vysvětlením, že mě strašně mrzí, že si s nimi nemůžu sdílet velmi zajímavé zážitky z cest, ale že mám za sebou náročný den. Co to tedy bylo za lidi? Dva páry, první pár byl vcelku v pohodě. Holka Italka, chlap napůl Španěl, oba spolu žijící ve Francii – absolutně multilingvistický, ale aspoň doopravdy. Ten druhý pár mi vyloženě lezl na nervy. Už podle jejich vzhledu to byla přesně ta sorta lidí, co moc nemůžu vystát. Byli z Argentiny. Uměli všechny jazyky světa, žili dvacet let v každé zemi světa a navštívili každé místo na světě, samozřejmě kromě turistických atrakcí (tam by ani nepáchli) a všechno samozřejmě s deseti dolary v kapse, protože je každý zval k sobě na přespání zdarma a každý je zdarma nakrmil. Mimochodem tahle lowcost cestovatelka si druhej den ráno uprostřed místnosti, kde jsme měli postele, zapla epilátor a pečlivě si odchlupila nohy a pak hledala smetáček, že prej aby tam nebyl binec. No to už jsem byla ráda, že jsme byli tou dobou na odchodu. Bůhví, co by přišlo poté.

Continue Reading