Další
den v Konye jsem ještě byla na koleji pro Turky, takže výborné turecké záchody
a výborně nikdo nemluvící anglicky. Dopoledne jsem se snažila něco sepsat do
notebooku, ale vstávala jsem pozdě a z toho všeho novýho kolem mi jde pořád
hlava kolem, tak jsem toho moc nesepsala. Ale šla jsem zaťukat na sousedku,
která mě zvědavě pozorovala již v pátek a samozřejmě mi nabídla, jako všichni v
Turecku, že kdybych cokoliv potřebovala, tak se mám stavit. Potkala jsem ji
akorát na chodbě a domluvily jsme se jít v jednu ven, že mi ukáže město. Měla
na sobě zase ty svoje kytičkovaný šaty, co měla v pátek. Asi je nosí furt. V
jednu jsem se u ní stavila na pokoji a ptala jsem se holky, co tam byla, kdeže
má spolubydlící že spolu máme jít ven. Začala se strašně smát a řekla mi: „To
jsem já.“ Já ji totiž vázně nepoznala, když si prostě brejlatá Vietnamka v
květovaných šatech vezme kontaktní čočky, černý šaty, svetr a hidžáb, nemá
průměrný člověk šanci. Dobře, ale bylo vidět, že to čekala. Jako by to udělala
naschvál.
Jely jsme do města a zjistila jsem, že neumí zas tak dobře anglicky,
jak to vypadalo při pár prvních větách. Ale pokecaly jsme si a dala mi velmi
mnoho rad o Turecku, ovšem vesměs všechno už jsem věděla z domova, ale ona mi
to aspoň potvrdila, že je to pravda. Byly jsme ve městě, kde mi ukázala obchody
s oblečením. A taky místo s celkem levným jídlem. Je tam už štamgast, tak měli
radost, že tam zase někoho přivedla. Ovšem jak bylo oblečení to první, co mě
zajímalo, přišlo veliké zklamání. Mají tu pouze obchody typu Gate, New Yorker,
Zara, Mango… Pro mě prostě děs a hrůza. A navíc to oblečení je taky dost hrůza,
samý uměliny, s nápisama, hnusný střihy i hnusný barvy. No prostě ble. Ale ty
ženský tam to braly po tunách do kabinek, nákup oblečení měly asi jako rodinnej
výlet a náramně si to užívaly. A navíc to oblečení vůbec nebylo levný. No ale
pak jsem si koupila celkem fajne pestrobarevný kalhoty, který klasicky nikdo
nechtěl. Aby se neřeklo, Jamila mi pořád něco cpala, ať si to vyzkouším a že je
to super a že mi to sluší a že ať si to koupím. Sama si to totiž chtěla taky
koupit, ale jako muslimka by asi úplně nemohla určitý kousky nosit, nebo já
nevim co, možná neměla peníze… Tak mi bylo blbý nad tím ohrnovat nos, když jí se to
tak líbilo, ale koupit si to nemohla a já mohla.
 |
| Bosna-Hersek |
Po velmi vyčerpávajících
„nákupech“ jsme ještě zajely do místního Žižkova, čtvrti Bosna-Hersek. Tam je
to totiž nejdůležitější znát. Je to 15 minut pěšky od kampusu. Nesmí se tam
chodit sám po setmění. Radši ani přes den. Jsou tam levný supermarkety, kde
prodávají zásadně veliký věci. Ostatně jako všude. Jogurt pět kilo, olej deset
litrů, sýr kilo, máslo kilo, rejže dvacet kilo, čaj dvě kila. Kečup megaláhev,
totéž majonéza. Perfektní pro někoho, kdo kupuje sám pro sebe a má obsedantně
kompulzivní poruchu nakupovat věci nejlevnější podle jednotkových cen. Dál mi
ukázala jinej obchod se zeleninou a ovocem. Tam je dokonce týpek, jehož funkce
je dávat ty věci na váhu a ťukat číselný kódy a lepit na sáčky čárový kódy. Ale
s jakým zápalem to dělá! Už dříve jsem ovšem zpozorovala jejich absolutní
ignoraci ekologie. Přijde mi to dost vtipný, jak se u nás žije ten bioeko styl,
třídí se 38482 druhů odpadů a je snaha o „život bez odpadu”. To všechno já osobně cením a líbí se mi to, ale nesmí se to hnát do extrémů typu „řízky ze
šlupek od pomela“ (opravdu to na internetu existuje). No a přijela jsem do
Turecka a že bych si dala jedno rajče, jednu cibuli a jedno jabko společně do jednoho
pytlíku neexistuje! A kdyby to byly pytlíky na ovoce, co znám. To jsou normální
skoro igelitky. A na pokladně, i když si schválně na nákupy nosím baťoh, než si
stihnu spakovat peněženku, už mám nákup sbalenej v pytlíčku. I když už mám v
ruce sto jiných pytlíčků. Jo a nějaký
žlutý kontejnery? To jsou tu jedině taxíky.
Asi
toliko poznatků z nákupů s Jamilou. Cestou do kampusu mi ukázal i stánek,
kterej vypadal dost odpudivě, a měl všude okolo vystavený omáčky k masu a
salátu, ale Jamila něco objednávala ukázáním na nejmenší kelímek z řady pěti
velikostí vzorových kelímků. Čekala jsem kafe, ale otázkou jestli do toho chci
kečup mě trochu vyvedla z míry. Zeptala jsem se cožeco, jenže ona začala něco
povídat a já jí vůbec nerozuměla. Nechtěla jsem zpochybňovat její angličtinu,
tak jsem řekla že kečup jo :D nakonec se z toho vyklubala vařená kukuřice s
omáčkama, co si člověk řekne. Kečup v tom byl hnusnej. Tím jsme zakončily náš
den a šly domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat