 |
| Pompézní vjezd do kampusu |
Na ráno mi Semahat dohodla, že můžu posnídat u paní
kolejbáby, protože jsem tu nová a logicky vůbec nevím, kde co jde koupit a
navíc jsou ty prázdniny, takže se ani nevaří. Měla jsem instrukce mezi 8:30 až
9:00 přijít na vrátnici, tak jsem zkušeně v 9:05 přišla na vrátnici. Paní
kolejbába už na mě radostně mávala, já jí říkám „günaydın“ a ona mi říká
„breakfast“. Měla tam ještě kámošku, která mi hned pochválila vlasy a oči, tak
jsme pokecaly o barvení vlasů hennou a daly se do jídla. Nikdo z nich
neuměl anglicky, semtam slovo, ale v pohodě jsme si pokecaly, protože mi
nabídly čaj, a čaj se turecky řekne čaj (çay),
což jsem doteď nevěděla. Poté jsem měla mít sraz se Semahat, instrukce zněla
mezi jedenáctou a dvanáctou. Tenhle styl časově přesných údajů (ve všech
zemích, ale tady je to extrém) mě osobně dohání k šílenství, prostě pro mě
je v devět ráno devět, a ne „něco mezi desátou a jedenáctou“. Semahat
dorazila a jela mi ukázat kampus.
První jsme šly do Vodafónu, což byla komedie
na druhou. Chlápek mi nejprve sdělil, že mu to nejde aktivovat. Pak že dobrý,
ale že mám zaplatit 15 lir za tu aktivaci. Když jsem mu dala kreditku, údajně
nefungoval terminál. Prý vraťte se za půl hodiny. Ok, mezitím jsme zašly
vykrást bankomat. Nechápu proč, ale v kampusu jsou vedle sebe tři pobočky
bank. Vrátily jsme se do Vodafónu, kde těžce prací zasažený týpek pokuřoval a
jistě už měl funkční terminál. Něco ťukal na telefonu a Semahat mi jeho číselné
údaje o cenách a o tarifech vypisovala na papír, protože má sama evidentně
problém překládat do angličtiny. Už mi přišlo, že rozumím těm číslům co tam
házel i sama, protože čísla turecky umím (nejdůležitější věc). Pak mi napsala,
že mu mám zaplatit snad 30 lir za aktivaci a pak nějaký nesmysly. Ale já byla
připravená, že „…ale můj kamarád ten tarif měl za tolik a tolik a měl tam
internet a blabla…“ Najednou se od týpka objevila i jiná nabídka, ta správná.
Nakonec jsem mu dala 10 lir za jeho nedocenitelné služby plus 15 lir za tarif.
Korunu tomu týpek nasadil, když opět odmítl kreditku a ani mi nevrátil na
padesátku, musela jsem rozměnit. Pochybuju, že tu mají EET :D Mimochodem
výsledný tarif je: 1000 sms, 200 minut a 2 GB dat megarychlého internetu.
Bohužel to platí jen 30 dní, protože jinak bych to měla snad až nadosmrti. A 15
lir je cca 130 korun. Porovnejte s českými cenami telefonních služeb.
Normálně doma má 50 korun na měsíc, tak mi 15 lir přišlo dost, ale nechtěla
jsem ho provokovat. Poté jsme jely do Bosna-Hersek (ano, tak se jmenuje jedna
čtvrť a ne, nemá to nic společného s Bosnou) na oběd, měly jsme nějakej
sendvič s masem, ale ne kebab. Bohužel název si nepamatuju, na názvy jsem
vážně antitalent. K tomu výborná kombinace, ayran, což je jogurt, co se
pije. A potom čaj, oni pijou čaj prostě furt.
Semahat mi ještě ukázala katedru chemie, což je kousek po
kampusu od koleje – samozřejmě jsem už zase zapomněla kde. Ale všechny budovy
tu vypadají dost nově, na chemii se zrovna něco budovalo. Jsem zvědavá na
laborky, tam mě zatím nevzala. Prý budu na chemii tenhle semestr jako jediná ze
zahraničí, takže budu mít předměty formou osobní konzultace. Příští týden si
vlastně teprve zvolím definitivní náplň mého studia zde. A prý pokud to půjde,
asi dostanu i stůl a počítač u doktorandů. Jupí, takže doktorát o dva roky
dřív! A můžu chodit s nima do laborky, nebo s tureckýma bakalářskýma
studentama do laborky (asi dělat výpomoc při hodinách nebo co), vlastně jsem to
pochopila, že si ve výsledku můžu dělat, co chci, protože mi stejně ten „transkript“
(dokument k uznání předmětů) bude psát Semahat, a ta bude mít o mé
(ne)schopnosti zprávy od těch svých doktorandů. Všeobecně mi zatím tenhle
pohodový a osobní přístup připomíná přístup u nás na fakultě, v porovnání
s vyprávěním od ostatních.
Odpoledne jsem vyrazila na první schůzku přes couchsurfing.
Seznámila jsem se s jedním klukem z Rumunska, který tu pobývá už třetí měsíc
právě přes erasmus. Za chvíli bude odjíždět, ale aspoň mi může ukázat trochu
okolí a hlavně mi říct, jak tu (ne)funguje erasmus. Jeli jsme do města, ukázal
mi, jak to chodí s tramvajema – neexistují tu časové jízdenky, kupují si
jednotlivé jízdy za 1,80 lir, což není málo, ale až budu student, měla bych to
mít zdarma. Samozřejmě jsem se těšila na škodovácké tramvaje, což je asi jediná
významná věc v Konye. Ale ty tramvaje jsou ošklivý. Já nevím, proč lidi vyrábí
ošklivé věci, Steve Jobs by plakal. Přitom poslední auta od škodovky vypadají
pěkně… Obhlídli jsme i bistra v centru a dali jsme oběd. Výborný zážitek potom,
jít na záchod v místním bistru… Nikdo mi to nevymluví, ale turecký záchody jsou
dost nechutný…
Jako poslední jsme navštívili japonskou zahradu, co je
blízko univerzity… Je opravdu krásná, někdo tam měl zrovna i svatbu… Pak jsme
jeli a já se rozloučila, bylo toho na mě celkem dost, tak jsem akorát šla spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat