Jak funguje Erasmus program, stěhování a konzervatoř v Turecku

Nastal první den školy, ovšem ten z akceptačního dopisu. Některé fakulty začínají až za týden... Měla jsem od Semahat instrukce dostavit se dnes v devět hodin do kanceláře pro přijíždějící studenty a najít Sedu, což je moje koordinátorka. Jako dobře znalá tureckých časových údajů jsem v pohodě v devět vstávala a v devět třicet jsem se v kanceláři ptala po Sedě. První si mě všiml jeden týpek v bílé košili (klasika místní uniforma všech chlapů) a ptal se co chci. Řekla jsem mu, že mluvím jen anglicky. Tak šel pro kolegu. To jsem nepochopila, protože to byl týpek z Erasmus kanceláře, tak by asi anglicky umět měl. Přišel starší kolega, klasika bílá košile, a ptal se, co chci. Začal se strašně smát, a když se dosmál, řekl mi, že Seda má dovolenou a přijede za tejden. Výborně. Tak jsem mu vysvětlila, že mě sem poslala Semahat a že se mám dneska přestěhovat z koleje. A že potřebuju zařídit studentské karty a všechno okolo. Řekl mi klasickou větu „no problem“ a poslal mě pro moje věci, že mi dají klíče od pokoje a všechno bude. To je klasika, nic není problém a všechno bude. Šla jsem si tedy sbalit věci a protože jsem už měla pár věcí nakoupeno, nevešlo se mi to všechno najednou. Dovezla jsem si kufr a batoh na kolej a vrátila se pro spacák a notebook. Když jsem šla s tím spacákem a notebookem, týpek už stál venku s čajíčkem a cigárkem a ptal se mě, co to mám – tím mě opravdu zaskočil, ale frázi sleeping bag znal. A přišlo mu to nějak vtipný, protože se zase strašně smál. Místní srandista. 

Ukázali mi pokoj a pak mě vzali k nějakýmu vicekoordinatorovi, nebo tak něco. Tak čtyři chlapi v zahuleným kanclu, facebooky a whatsappy a čajíčky, všichni strašně vysmátí a mohli se přetrhnout, aby se mi představili – už jim bylo totiž předem oznámeno, že je tu nějaká bláznivá holka o tejden dřív a že tu chce studovat :D pozitivní bylo, že nebyli všichni v bílé košili a že ten chlápek uměl anglicky. Jako klasicky mi neřekl žádnou kloudnou informaci a pořád jen někam volal – totiž nic nebylo připravený a zařízený a můj příjezd vůbec nebyla jeho práce. Oni si totiž tu práci velmi rádi přehazují mezi sebou, že to nakonec nikdo neudělá. Závěr byl ten, že vlastně nemůžou nic dělat, dokud nemám studentské číslo. Ale studentské číslo mi měli dát právě oni, na což jsem je upozornila. Ne, má mi ho dát Semahat. Ne, Semahat je v Istanbulu. Výborně. A když jsem mu naznačila, že chci povolení k pobytu, kartu na muzea a kartu na tramvaj a kartu na jídlo tak málem omdlel. Ale měli velikou radost, že jsme se potkali a okamžitě jsme se zkontaktovali přes whatsapp, jak už je tu zvykem. A jak už je tu zvykem, mám dát vědět, kdybych cokoliv potřebovala. Ano, prozatím by mi stačilo to studentské číslo…

Potom jsem si šla zorganizovat pokoj – pokoje jsou tu po dvou, čtyři pokoje na jednu kuchyň a koupelnu. Ale ty pokoje jsou opravdu extrémně miniaturní. Doufám, že budu v pokoji sama. Výborná věc, ve skříni není ani jedno ramínko a v kuchyni jedině plynová varná deska a lednice, jinak nic. Tím jinak nic je myšleno i to, že tu není ani jedna vidlička. Prostě nic… Vzdala jsem hledání vybavení domácnosti a šli jsme s jedním erasmákem na oběd.

Odchod na oběd jsem zcela nechtěně zkomplikovala – s naprostou samozřejmostí jsem mu napsala číslo pokoje, ať se pro mě staví, až bude ready, že budu vybalovat. A vypla jsem si internet. Po půl hodině mi to už přišlo divný, tak jsem po zapnutí internetu našla asi deset zpráv o tom, kde sakra jsem, že má hlad a že pro mě nemůže přijít, protože nesmí do holčičího sektoru koleje. Jak jsem na to jen mohla zapomenout? K obědu jsem si dala na jistotu salát caesar (to jde v turečtině poznat), což byla směs salátu, rajčat, kuřecího a kousíčků opečenýho chleba. Ale tak člověk něco jíst musí.

Pak jsem měla od Semahat domluvenou schůzku s člověkem, o kterém mi řekla, že je její Ph.D. student a že mi řekne něco o škole a něco o Kappadokyi, kam chci na výlet. Tak jsem se dostavila a potkala jsem se s nějakým učitelem, kterýmu bylo něco přes čtyřicet (jak jsem později zjistila, pod pojmem Ph.D. student si nemůžu představovat to, co v Praze) a skoro vůbec neuměl anglicky. Ale byl to v podstatě jediný člověk přítomný ve škole. Ještě tam byla nějaká jeho studentka. Oba měli obrovskou radost, že tam jsem, moc neuměli anglicky a ptali se mě na lidi z naší katedry, jestli je znám. Tak jsem řekla, že jo a že je od nich mám pozdravovat. Pak mi řekli, že mi o škole vlastně nic neřeknou a že vlastně nic nevědí. Jako klasicky, že musím počkat na příští týden. Ale potom mi aspoň našli jízdenku do Kappadokye a vysvětlili místní autobusovou dopravu. Dobrá, zítra se jede na výlet.

Večer jsem měla domluvenou další schůzku přes couchsurfing. Sešli jsme se ve městě s jednou rodinou – chlap, ženská a asi pětiletý klučík. Taky proto jsem se s nimi sešla, protože mi přes couchsurfing ten chlap napsal, že se chtějí sejít všichni společně. To mi přišlo celkem v pohodě a ostatně, proč ne? Seděli jsme v jakési místní kavárně, já si dala v nějaké touze po porovnání sahlep. No, jak ho znám z Čech, tak mi tenhle moc nechutnal. Ale aspoň to byla super společnost – oba manželé jsou vystudovaní operní pěvci z konzervatoře. Pán tam teď učí a paní pracuje jako zdravotní sestřička v místní nemocnici (ta je uprostřed kampusu). On mluvil velmi dobře anglicky a ona jen rozuměla, ale nemluvila. Tvrdil mi, že nikdy neměl lekce – že se anglicky naučil jen z filmů a čtením webů. Kdyby to nebyl profesionální muzikant, tak bych mu to moc nevěřila. A pak jsem zjistila, proč se chtěli potkat – chtěli si prostě pokecat anglicky, protože k tomu tu moc možností nemají. Obecně, co jsem zatím potkala za lidi mi přišlo, že takoví lidé jako oni sem moc nezapadají – přišli mi vzdělaní, pracovití, celkově velmi na úrovni a i přesto skromní a milí. Vůbec ne jako blázniví Turci, co jsem doposud potkala.