Jede se na západ (do Çanakkale)

Vskutku působivý vnitřek otogaru

Tenhle den možná nebyl ničím zajímavý, jen s ním mám spojenou radost z muzekarty a z toho, že můžu jet na velkej výlet na západ. Ano, slovo „západ“ ve významu jedu do ráje používali naši rodiče, možná už ani ti ne. A teď to používám i já. Sbalila jsem si svých pět švest… kreditiních karet (holt dneska už se cestuje jinak) a zbývalo jen koupit lístek na autobus. 

Měla jsem přesně daný autobus, do kterého si to mám koupit – jeli jsme totiž na tu vědeckou konferenci do Çanakkale, a tak měl kamarád už lístek koupený. Zahájila jsem proces vskutku náročný, a to kupování lístku na webu, co byl kompletně turecky. To by samo o sobě nebylo těžké, jen mi potom systém zahlásil několik zásadně nepříjemných věcí – sedadlo, které jsem si vybrala, si vybrat nemohu. Nesmí totiž sedět žena vedle muže. V horších případech vám systém zahlásí, že si lze rezervovat místo jen vedle již rezervovaného ženského místa, což je problém, pokud tam žádná žena není. Dál zadní pětka – ta je VŽDYCKY celá modrá, ale opravdu vždycky je jako první vyprodaná pro chlapy. Dostala jsem se nějakým způsobem k placení, a nastal další zádrhel – tady totiž nejde zaplatit ani jednou mojí kartou přes internet. Mají prostě opět svůj systém, který naše banky neberou, takže smolík. Po asi hodinovém zápolení jsem to vzdala a koupil mi to kamarád ze své kreditky (šlo totiž o to, že na otogaru je to o 30 lir dražší). Sešli jsme se na otogaru, což bylo večer celkem hezké prostředí, ale jen vevnitř, kde lidi seděli a byli zticha, venku na nástupištích tam pořádali snad nějakej punkovej hudební festival, nebo co. 

Běžné interiéry záchodů na benzínce - skoro ze zlata a diamantů, ale turecký záchody, takže špinavý k pozvracení se.

Nasáčkovali jsme se do autobusu a já jsem tušila těžkých pár dní, protože ten kamarád doopravdy neuměl moc dobře anglicky, přesně jsme vedli ten druh konverzace, co mě stojí dost sil. Lístek mi taky koupil na úplně jiné místo, než mi sliboval, ale budiž. Těšila jsem se na sušenku a pití. Cesta byla strašná, čekala jsem, jak se krásně v buse vyspím a ráno vyskočím jako rybička v Çanakkale, ovšem usnula jsem tak v pět ráno. Staví se totiž na každým rohu a pořád se musí pít čaj a kouřit. Ovšem ráno jsme dorazili úspěšně do Çanakkale a jeli jsme servis busem do města. Město se mi na první pohled líbilo, protože tam bylo krásně a měli moře.