čtvrtek 29. září 2016

Vědecká konference, couchsurfing, záhada tureckých vlaků vyřešena

Počasí dobrý, budova pěkná.
Takže. Hned po příjezdu do Çanakkale jsme jeli na hotel, byli jsme domluvení, že si přes den u kluků na hotelu nechám batoh a večer si ho vyzvednu a odeberu se do mého ubytování přes couchsurfing. Kamarád mi vše odkýval, že souhlasí a rozumí. Po příjedu na ten jejich hotel mi oznámil, že noc v hotelu stojí sedmdesát lir. Vysvětlila jsem mu po stoosmdesáté první, že tam nechci spát. To pro něj byla samozřejmě novinka, tak se velmi divil. Na to už jsem zvyklá, že mě buď neposlouchaj, nebo mi nerozumí anglicky a odkývou cokoliv, nebo prostě neakceptují to, že holka by mohla mít vlastní plán. Sice jsem si zvykla, ale neuvěřitelně mě to točí pořád. Ok, nechala jsem si tam ten batoh, vyzvedli jsme kamaráda a jelo se na konferenci. Ptám se – je ta škola blízko, že bych pak šla pro batoh večer pěšky? – Jasně, je to blízko. Taxíkem jsme jeli 25 minut po dálnici a ještě museli kopeček vyšlapat, protože taxikáři se do kopce nechtělo. Je to blízko.

Výhled na moře v pořádku.

 Moje první mezinárodní vědecká konference analytické chemie. Nebo kongres, já nevím, jaký je v tom rozdíl. Zní to velice vznešeně, ale vůbec to nebylo. I když, já to neumím posoudit, protože jsem v Praze nikdy na konferenci nebyla. Ale i přes to, že nemám s ničím porovnávat, moc mě to neuchvátilo. Byla to sice mezinárodní slezina, ovšem byla tam samí Turci, pak 3 Řekové, jeden Němec a jeden Polák asi. Což ve výsledku znamenalo, že tam byli celkem 3 lidi mluvící plynně anglicky. Hádejte kdo (kdo mi pošle výčet lidí mluvících tam anglicky a svoji adresu, pošlu mu pohled). Asi dvě hodiny jsme pili kafe a jedli sušenky a dortíky, než skončí obědová pauza. Pak byly nějaký přednášky, jako správný nadšenec jsem si v programu pečlivě označila přednášky, co chci vidět – no z přednášek nebylo nic, protože jsem jim nerozuměla (příšerná angličtina), nebo jsem je neslyšela (otočený zády k mikrofonu a lidem), nebo jsem to nechápala (deset grafů na jednom slidu, tabulka s miliardou čísel okomentováno slovy „zde máte naše výsledky“ a po pěti vteřinách přechod na další slide), nebo to bylo o ničem (přednáška „co je to vlastně analytická chemie a jak je důležité dobře odebrat vzorek“ mi byla odpřednášena před sedmi lety a poté ještě 16783x), nebo jsem po minutě usnula (text na slidu pečlivě čtený pomocí laserového ukazovátka), nebo to vůbec nesouviselo s chemií (sluníčková profesorka, kterou všichni milujou jen proto, že nedělá ani jedno z výše vyjmenovaných, co na tom, že mluví o pozitivní energii a čakrách, ale prezentaci měla skvělou).

Přednáškový sál a skvělá přednáška
Pak jsme s klukama umístili jeden poster, dost se mi líbilo, že měli všechny postery vytištěné na látce – mám slíbeno že jeden pak dostanu na šaty a z dalšího bude mít Taha ubrus. Pak se začali lidi trousit na „poster session“, což spočívalo jen v tom, že žrali sladkosti a fotili se se svými kamarády, což ale bude asi všude stejné. Neuvěřitelně jsem si vzpomněla na jednoho našeho vyučujícího biologie a biochemie, jak takovou „poster session“ perfektně  předstíral při závěrečných laborkách, včetně toho, že držel v ruce imaginární skleničku a tácek s občerstvením. Aby se neřeklo, šla jsem ty postery obejít. Abych jen nekritizovala, dost se mi na posterech líbila témata – půlka z nich byly metody na stanovení léčiv, případně jejich stabilitní studie  pomocí HPLC (moje téma) a druhá půlka byly postery o obsahu různých věcí v nejrůznějších potravinách – to pro mě byla dobrá a zajímavá změna, protože kde se pohybuju v Praze se potraviny vlastně vůbec neřeší, to je parketa VŠCHT. Ale když jsem ty postery prohlížela, zase jsem málem brečela – grafika hrůza. Grafy hrůza. Typografie hrůza. A já trávila s formátováním pitomý bakalářky celý noci. Je to odvážná kritika, ale zrovna v tomhle jsem si celkem jistá a můj poster by nikdy nevypadal jako reklama na cirkus Humberto. Ale musím pochválit mé kamarády, ty měli postery až nečekaně dobré!


Nekvalitní fotka kvalitního posteru.
Nastal večer a konec konference, jeli jsme na hotel pro věci – jeli jsme snad hodinu autobusem. Tam jsem popadla svoje věci a zavolala Enderovi – to byl kluk, kterého jsem našla přes couchsurfing. Navigoval mě na autobus, samozřejmě směr, ze které jsme přijeli. A prý že mám vystoupit dvě zastávky za mostem. Došlo k jakémusi zkratu, a to co jsem si myslela, že je most, most nebyl a tak jsem se ocitla někde uprostřed sídliště. No nic, počkala jsem na další autobus. Jen mi bylo líto, že na mě chudák tak dlouho čeká na zastávce. Zlatej whatsapp, napsali jsme si a on mi i poslal přesné souřadnice. Pořád se mě ptal, jako jak mě pozná, protože máme sraz na zastávce v centru, kde bude hodně lidí. Vysvětli jsem mu, že mě pozná na sto procent, aniž by znal můj popis. Samozřejmě, barevný kalhoty, baťoh a trekový boty v ruce moc lidí v Turecku nenosí. Čekala jsem skrz couchsurfing cokoliv, ale tohle bylo milé překvápko – čekal tam kluk, kterej ani trochu nevypadal jako Turek, mluv per-fekt-ně anglicky a byl úplně normální. Pak mi říkal, že se sice jmenuje Ender, ale cizinci mu říkaj Andy, že jsme stejně starý, že studuje peďák a že se angažuje v aktivitách pro Erasmus studenty, že hraje na bicí a na kytaru, jestli mám hlad, že jeho máma uvařila a že jestli dáme pivo. Chci bydlet v Çanakkale navždy! 

Došli jsme domů, tam jsem se seznámila s babčou a strejdou (vystudovaný fyzik), kteří hlídkovali na balkóně. Pak mi ukázal, kde budu spát. No, vlastně měli celý volný byt ve spodním patře. Jen táta tam měl pracovnu a on bicí. Jak jsme tak kecali, přišli na inspekci dva asi desetiletí kluci, jeho bratranci, ti byli úplně zlatý! Mluvili anglicky líp, než já, ptali se mě na VŠECHNO a nechtěli jít pryč. Pak jsme šli nahoru na véču, tam byl ještě jeden taky úplně normální kamarád, který tam pro dnešní noc přespával, protože to má blízko na letiště a druhý den letí do školy do Ankary (ano, tady se do školy lítá). A hlavně úplně zlatí rodiče, sice neuměli anglicky, ale ptali se na ÚPLNĚ VŠECHNO. Ender se občas v překladu zaseknul, přiznal mi osm piv, což chápu, že nebylo snadné překládat. Měli jsme k véče polívku, pak rýži, zapečený špenát s vajíčkem a masem a místní specialitu vinné listy plněné rýží, pak salát a meloun, no já byla přežraná jak už dlouho ne. 

Po véče následoval relax na balkóně s nezbytným čajem. Z balkónu jsme měli výhled na britský a na francouzský hřbitov, tak asi proto uměli tak dobře anglicky. Kamarád, co druhej den letěl, byl veselá kopa, ovšem byl mi představen jako „ten, co rozumí anglicky, ale nikdy nemluví“. Po třech čajích se rozpovídal skoro o Shakespearově dílu a jako znalec se ukázal přes vlaky – byl první, kdo mi zde objasnil mystérium kolem vlakové dopravy v Turecku – neexistuje. Jen asi tři linky a jedou stejně pomalu, tak je pořád lepší letět nebo vzít autobus. Dál mi vyhledal asi stopadesát dalších dopravních spojení po nejrůznějších místech, tak jsem poděkovala a šla spát, bylo dost pozdě a byla jsem unavená.

3 komentáře:

  1. S těmi vlaky si nejsem tak jistá. Jela jsem teda jenom jedním, mezinárodním, v roce 2012 z Ankary do Teheránu. Ale bylo to perfektní! Vlak sice přijel na nádraží o 4 hodiny později a cestou nabral ještě několik dalších hodin zpoždění, takže ze dvou a půl dne ve vlaku byly skoro tři. Ale skvělá atmosféra, rozšafný pan průvodčí, s kterým jsme si sice já a mé íránské spolucestující z dámského kupéčka nerozuměly ani slovo, ale chodil se každou půlhodinu ptát, jestli jsme spokojené a vše je v pořádku :) Skvělý zážitek a moje první cesta lůžkovým vlakem (od té doby jsem si tento typ cestování zamilovala), doporučuju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem slyšela samou chválu, jenže já potřebovala do Tehránu letadlem, kvůli vízu. A pak uvnitř Íránu jsme vlak nepoužili, protože byly náboženské svátky a vlaky přeplněné. A v Turecku jsem zatím vlak nevyužila, pro mě by se vyplatil jen do Ankary nebo Istanbulu - do Ankary se nechystám a do Istanbulu jsem letěla, když letenky byly za polovic, tudíž to jde letadlem dokonce i levněji než vlakem ;)
      V tomhle článku je to samozřejmě s nadsázkou :)

      Vymazat
  2. S těmi vlaky si nejsem tak jistá. Jela jsem teda jenom jedním, mezinárodním, v roce 2012 z Ankary do Teheránu. Ale bylo to perfektní! Vlak sice přijel na nádraží o 4 hodiny později a cestou nabral ještě několik dalších hodin zpoždění, takže ze dvou a půl dne ve vlaku byly skoro tři. Ale skvělá atmosféra, rozšafný pan průvodčí, s kterým jsme si sice já a mé íránské spolucestující z dámského kupéčka nerozuměly ani slovo, ale chodil se každou půlhodinu ptát, jestli jsme spokojené a vše je v pořádku :) Skvělý zážitek a moje první cesta lůžkovým vlakem (od té doby jsem si tento typ cestování zamilovala), doporučuju.

    OdpovědětVymazat

Počasí

Prohledat tento blog

Odkud píšu?

Napište mi

Název

E-mail *

Vzkaz *