Ztracena v uličkách města, první párty

Kůň Brada Pitta

 Původně jsem dnešní den chtěla věnovat výletu do Troji a Assosu, ale na konferenci jsem vyhandlovala poukázku na exkurzi právě do těch míst od jednoho kamaráda, co o exkurzi nestál. Ok, tak se pojede zítra se všemi lidmi s konference. Musím utvořit nějakou síť kontaktů taky v chemii.

Vydala jsem se tedy do města, prostě jen na průzkum. Prvně jsem dost dlouho spala, tak mi toho času už moc nezbylo. Ale to nevadilo, Çanakkale je malé městečko. Za chvilku jsem byla v centru a bylo tam spoustu obchodů, spoustu restaurací, trajekty a autobusy. Vlezla jsem do prvního infocentra a zmocnila se mapy. Došla jsem do námořního muzea, což byl prostor celkem komický – lidé tam posedávali na pobřeží a relaxovali, maminky s kočárky, zamilované páry, prostě idylka – a to všechno mezi děly a minama z války. Na konci parku byla pevnost, ale byl oběd – byla zavřená. Vydala jsem se naslepo po městě do uliček bazaaru, tam bylo spooooustu krásných věcí, ne jako v Konye, kde není nic. Dala jsem si výbornej kebab s colou k obědu (když kebab stojí 3 liry a cola 2,5 lir, je to zvláštní pocit), jen jsem seděla a pozorovala okolí. Prostě se mi tu fakt líbilo. Pak si ke mně přisedla malá vnučka majitele, posypada celý stůl pečlivě solí a začala vybarvovat omalovánky. 

Moje další zastávka bylo něco záhadného z google map (ještě jsem se z google map nepoučila), bylo to vedle toho armádního muzea. Vydala jsem se tam, šla a šla, pořád tak nějak podle map, ale najednou jsem byla v místním Brooklynu, kde kočky vyžíraj zbytky z konzerv, prádlo se suší na ulici, děti vybírají popelnice a lidi posedávají na plesnivých gaučích a ulici. Sice jsem byla skoro u místa na mapě, ale poslední uličku už bych nedala. Prostě jsem se otočila na šla. Samozřejmě, jsem úplně blbá, protože to místo na mapě vedle armádního muzea byla přesně ta pevnost, do které se leze přímo z toho parku! Tak jsem se tam vrátila, samozřejmě do pevnosti chtěl týpek lístek, že ho koupím u vstupu. Ok, šla jsem ke vstupu a vítězoslavně poprvé ukazovala tu müzekart. Pán mi sdělil, že jsem ve vojenském prostoru a tím pádem tu muzekart neplatí. Výborně. Tak kolik mám zaplatit, ptala jsem se. Pán se asi hodně nudil a už mě viděl několikrát projít kolem, tak se zeptal, jestli jsem student. Jo, jsem, ukázala jsem mu doklad. Následoval telefonát a – jistě, můžete dovnitř zdarma. Jo! Miluju Çanakkale. Prohlídla jsem si pevnost, nic moc, nikam se moc lézt nesmělo, následovala přednáška v turečtině, které jsem rozuměla jen „Çanakkale“, letopočty a to bylo všechno. 

Poté jsem se vydala ještě po městě, na pobřeží tam stojí trojský kůň, ve kterém Brad Pitt dobyl ve filmu Trója Tróju, nebo tam byl Brad Pitt zabit, to nevím. Ale někde kolem toho koně se pohyboval Brad Pitt, to je důležitý. Pak jsem chtěla ještě na kopec s vlajkou, kde mohl být pěkný výhled, ovšem když jsem tam došla, opět to byl vojenský prostor se zákazem vstupu, skoro jako všude v Çanakkale. Tím jsem asi uzavřela turistickou část dne.

Moře v pořádku, výhled v pořádku. Vojenský prostor.

Fotka z periskopu

Idylka

Místní bazaar byl super, koupila jsem si tam kromě jiného buçuk buçuk kilo jahod

Následovala ta lepší část, konečně hospoda. Ender mi poslal přes whatsapp svoje souřadnice a já se vydala na cestu (opravdu, takhle se tu děje všechno). Došla jsem do místní hipsterský hospody, vypadalo to tam trochu jako v Kavárně, co hledá jméno v Praze. Měli tam poschůzové hodnocení schůze jejich studentské organizace, která se věnuje zahraničním studentům. Tam jsem se seznámila úplně se všema, dokonce všichni uměli anglicky. Pak tam byl ještě jeden Holanďan, kterej byl v Çanakkale jako dobrovolník – dostává příspěvek od EU a dělá něco s chudými dětmi, postiženými, nemocnými nebo starými lidmi, podle toho, co je třeba a čemu se zrovna organizace věnuje. Super nápad do budoucna po škole, akorát já si budu muset asi vybrat jinou oblast působnosti. No, pak Ender zmizel do přístavu pro další dvě holky, které přijely z Německa a které ho taky našly přes couchsurfing – tedy moje nové spolubydlící. Přivedl je a byly to super holky, asi dva lidi se s nima hned začli bavit, protože uměli jen německy a ne anglicky. Dala jsem si první pivo v Turecku a bylo to dost překvapení – jejich zvláštní způsob otvírání zátky. Aby nemuseli používat otvírák, mají zátku s očkem, jako je u plechovek a nějakým záhadným způsobem se to dá otevřít velice lehce. Já to ještě neotevřela, aniž bych očko urvala nebo pivo rozlila kolem. Pivo šlo, ale Plzeň je Plzeň. Jo a všichni tu znají Kozla. Pak jsme se přesunuli do nějakého jiného klubu, kde byl číšník s perfektníma dredama, což jsem mu velmi inteligentně asi desetkrát zopakovala (moc Turků dredy nenosí, no). Dala jsem si beerchito, protože to u nás nemáme. No pivo ve skleničce s mátou a s brčkem. Ale vzhledem k ceně piv tady je to brčko dobrý, člověk ušetří.

Co mě tenhle večer naučil – pivo v Turecku je drahé. Velmi drahé. 10 lir stojí nejlevnější (cca 85 korun). Pro tyto účely je dobré beerchito, protože pivo, co se pije brčkem, stačí jedno. S tureckými lahváči se nedá hrát „odpal sokola“, zato je velmi zábavné pozorovat holky z Německa a Česka, jak se snaží otevřít pivo přes očko. Ne všude je to blbý jako v Konye. Je konec září a chodím všude v triku, kdežto lidé z Konyi mě přesvědčili, že bude v Çanakkale minimálně sněžit – takže nevěřit lidem z Konyi.

Místní štamgast