Beerchito, Trója, Assos - opravdické lowcost cestování, poprvé jím rybu

Výhled z chrámu Athény

Ráno jsem se probudila s malinko bolavou hlavou, ono to beerchito večer asi nebyl zas taky výborný nápad, jak to vypadalo. Pivo, co se pije brčkem nikdy nevěstí nic dobrýho. Nějak jsem se vypakovala a vydala se směr univerzita. Problém byl, že jsem potřebovala dobít kartu na autobus. Vydala jsem se směrem, kde jsem tušila autobusovou zastávku a dobíjení karty. Chtěla jsem si dobít peníze přesně na dvě cesty, ale to nešlo, takže kdybyste někdo měl cestu do Çanakkale, mám kartu k dispozici s nevyužitými penězi. Samozřejmě jsem jela o jednu zastávku dál, takže ještě před nástupem na konferenci proběhla pěší túra v poledne v tisíci stupních ve stínu. Došla jsem do areálu a podle sms komunikace s mým zmateným kolegou jsem se dostavila do sálu číslo jedna, kde podle programu měla do 13 hodin probíhat soutěž účastníků – studenti zde měli své postery a z nich bylo v předchozích dnech vybráno dvacet nejlepších, kteří dostali právě teď možnost prezentovat svou práci nejen na posteru, ale před širokým publikem.

A publikum mělo za úkol hlasovat. No byla pro mě to opravdu přínosná chvilka, protože vše, co se při prezentaci dělat NEMÁ, tu bylo v maximální možné koncentraci. Neříkám, že jsem nějaký mistr prezentací, grafiky a typografie, ale myslím, že i kdybych tam v tu chvíli šla ve svých pestrobarevných teplácích a spatra v angličtině odvykládala svoji tři měsíce zapomenutou bakalářku, byla bych pořád nejlepší. Ok, měla jsem v Praze nejlepšího školitele, takže jsem možná trochu moc zlá na ostatní. Ale to nic nemění na tom, že oni mluví tak špatně anglicky, že jim vážně není rozumět. Slidy v prezentaci jsou plné textu. Text doslovně čtou (protože neumí anglicky). Grafy splácají pět kousků na jeden slide. Stojí zády k publiku. Když se někdo z publika zeptá, nevědí co odpovědět (protože neumí anglicky). A o vzhledu prezentací škoda mluvit. A když bylo zadání pět minut, každý kecá deset, ačkoliv to nikoho nezajímá. Každý, kdo v tom sále seděl, už se viděl na výletě uvnitř trojského koně. Jedna holka četla těch svých dva tisíce slov ze slidu, až ji předseda řekl standardní pokyn „conclusion please“. A ona se divila, jakože už? Tak mluvila dál. Tak dlouho, až jí řekl totéž znova. A ona mluvila dál. Znovu ji zarazil, a ona že „nene to už bude jen chvilka“. On se konečně naštval a vyhodil ji, což ji velmi urazilo. Aneb jak ze sebe udělat idiota před celým kongresem.

Mě to dost potěšilo, protože to byl první projev profesionality, co jsem tu zatím viděla. Navíc už bylo 13:21, což znamenalo, že už jsme měli být 21 minut na exkurzi. Po skončení prezentací v 14:11 jsme nafasovali oběd v balíčku a nasáčkovali se do autobusů. Ve 14:47 jsme konečně vyjeli směr Troja. Do Troji jsme dojeli přes zákaz vjezdu, kterým byla opatřená nová asfaltka. Naštěstí už ten asfalt aspoň stihl ztuhnout. V Troji jsme udělali povinné fotky v koňovi, no mě se to moc nelíbilo, protože to až moc připomínalo cimrmanovské „hromadili se mu tam lidi“ v praxi. Totiž každý chtěl fotku v koňovi, kdežto nikdo nevylézal ven. Kůň se tím vlivem stal velmi pohyblivým a člověk si mohl myslet, že je v břiše opravdického koně. To by sice byl za normálních okolností super zážitek, ne však když jste několik metrů nad zemí s nedůvěryhodným pojištěním ISIC pro studenty. Poté jsme si prošli celé zbytky Tróji, já jsem tam spáchala trestný čin odcizení jednoho kamínku. Bylo to vskutku zajímavé, vidět čtyři tisíce let staré zdi a hliněné cihly. Na závěr jsem si v suvenýrshopu koupila knížku mýtických příběhů pro děti. Jsem přesvědčená, že se pomocí té knihy naučím turecky. Už díky ní umím slunce = güneş a koza = kukla.

Po Tróji jsme se odebrali na cestu do Assosu, což je o trochu dále – tak jsem se pěkně prospala v autobuse. Assos byl fajn, i když ten příjezd – autobus řezal zatáčky jako blázen a já zrovna seděla na straně s výhledem ze srázu do moře. V Assosu jsme navštívili amfiteátr a měli jsme dokonce výklad v angličtině od doktora archeologie z univerzity. To bylo fajn. Pak jsme vytvořili několik hromadných fotek všech účastníků konference – tady se ukázalo, že všichni na tu konferenci jeli fakt kvůli exkurzi – potrhlí jak děti, selfíčka lítaly vzduchem, tak jsem jich taky pár udělala. Pak jsme přejeli autobusy nahoru, kde je chrám Athény. To bylo super, cesta ke chrámu byla do dost strmého kopce a byla lemovaná obchůdky pro turisty. Paní mě na ulici chytaly a rvaly mi do vlasů nějakou čelenku, já si ji ale nekoupila. Odolala jsem. Koupili si ji všichni ostatní. Taky tam prodávali tymián, přímo z pytlů. To musí být kvalitka, bůhví, jak dlouho to v těch pytlích mají, asi se to prodává po generace.

Došli jsme nahoru a – zavřeno. Samozřejmě, bylo po páté odpoledne. Chvíli se něco řešilo a pak nám místní starosta přišel odemknout, následoval výklad, povinné foto a nádherné výhledy po okolí. Ale fakt nádherné. Byl vidět celý ostrov Lesbos, bohužel dál nic, protože se nad mořem vznášel zvláštní opar. I tam dost foukalo, ale chvíle byla dokonalá, protože začínalo zapadat slunce, což je nejlepší období pro výhledy a focení.

Pak jsme slezli dolů a jelo se na večeři. Prý do nějakého hotelu. A že bude ryba. Výborně. Já ryby nejím. Ale rozhodla jsem se být slušně vychovaná a jídlo zkusím sníst, pokud mi nepředloží mořský příšery, játra nebo ledvinky, tak se to dá. Ale tak známe to, pod slovem „fish“ ten turecký vedoucí mohl myslet vpodstatě cokoli včetně vepřa-knedla-zela. Dojeli jsme do hotelu a všichni se tam nahrnuli jak dravá zvěř, my jsme seděli u stolu u lidí, co jsme neznali, společně se dvěma lidmi, co už jsme znali z autobusu. Jedna slečna, co taky nejedla rybu a jeden profesor, co umí japonsky a je Libanonec. Moji noví kamarádi. Samozřejmě byla ryba, normálně bych řekla, že třeba pstruh, ale na pstruha to bylo moc kulatý (jakože vzdálenost mezi zádama a břichem nebyla jako pstruha, popravdě se nikdy nedozvím, co to bylo, protože padlo asi 8 návrhů, každý jiný a k tomu nikdo neuměl v angličině nic jiného než „losos“ nebo „tuňák“. Takže pstruh, losos, tuňák mohou být vyloučeni. Všeobecná legrace nastala, když mě a tu druhou slečnu, co nejí ryby, učili, jak se to jí. Připadala jsem si jak totální střevo, ale nakonec jsem to dala a večeři snědla. Né, že bych si pochutnala, pořád je to ryba, ale bylo to v pohodě. Další velká sranda byla s naší mezinárodní konverzací – já mluvím jen anglicky (jistě, česky taky, ale tady těžko někdo bude umět česky, když si myslí, že v ČR se mluví německy), pak ten profesor byl z Libanonu, mluvil perfektně anglicky a japonsky, ale působil na turecké univerzitě s tím, že neumí turecky. Dál Taha, který taky mluví arabsky a učí se japonsky, tak kecali spolu japonsky. Největší pecka byla, když to libanonec nějak neuhlídal a po dvou skleničkách fanty začal plynně mluvit turecky.

Vyhlásili se vítězové soutěže a odebrali jsme se na cestu domů – v Çanakkale jsme se rozloučili, předali si telefony a whatsappy (někteří turci si pořád myslí, že telefonní číslo na telefon je jiné než na whatsapp – není) a šlo se domů. Neměla jsem klíče od domu, tak jsem volala Enderovi (nebyl doma), tak zaúkoloval mamku, aby mi otevřela, ale naštěstí tam holky z Německa kuchtily něco k večeři, tak jsem vcelku v pohodě vešla balkónem, pokecaly jsme a šly spát.

Kůň

Čtyři a půl tisíce let staré cihly

Assos (všichni jen lidé z konference)

Hromadné foto

Cesta nahoru

Naprosto úžasný výhled, počasí...

Temple of Athena

Miluju dělat fotky z gopro kamery, kde není hned vidět výsledek. Je to zábava.