Ráno jsme se probrali a zkoušeli jsme s Murphem znova
nalákat ty dva sluníčkáře z Argentiny na půjčení si auta. Auto na den za
100 lir (cca 850 korun) a benzín, přičemž bez auta to do Ihlary moc nejde –
museli bychom chytit autobus v půl sedmý ráno a třikrát přestupovat a to
ještě s nejistotou, že všechny spoje pojedou. A do Ihlary se člověk
dostane po obědě. Sluníčkářům přišlo 25 lir na osobu moc, ale já jsem se té
holce pokoušela znova vysvětlit, že se tam prostě jinak nedostanou a že 25 lir
na osobu doopravdy není moc. Ona mi odvětila, že ne, že pro ně je to 50 lir,
protože mají společný rozpočet, kdežto pro mě je to jen 25 lir a pro Murpha 25
lir. Jistě, to je velmi logický argument a slečna by si zasloužila Nobelovu
cenu za matematiku a filozofii. Takže prostě radši stráví celej den stopováním
do místa, kam auta nejezděj, hlavně že si ušetřej svých ušmudlaných 50 lir. Podle mě tohle není lowcost cestování, ale vyhozené peníze za letenku.
To
mě trochu naštvalo a Murpha taky, protože jsme s nima celkem počítali a o
Ihlaře jsme četli jen to nejlepší a začali se dost těšit. Naštěstí se do hry
vložila naše hostitelka, která věděla o našem plánu a předala nám kontakt na
jiné dva cestovatele, kteří byli v Göreme – Davida a Jen i Nového Zélandu.
Ti za půl hodiny byli v naše příbytku, protože se tu den předtím pokoušeli
ubytovat, ale nikdo tu nebyl, tak si našli hotel – ale věděli, kde je středisko
pro couchsurfery (u nás). Murph mezitím z města přivezl auto. Napadlo mě,
omg, američan vlastně neumí manuál – tak jsem se ho ptala a on že prý v pohodě,
že umí. Tak jsem se ho znova zeptala, jako kde se to v americe naučil, že
to není obvyklé. Tak z něj vylezlo, že to vlastně nikdy neřídil. Ale
vyjeli jsme a jeli jsme celkem v pohodě. Ovšem turecká logika procesů se
zde ukázala opět jako zákeřná, a to tak, že půjčovny auta půjčují s prázdnou
nádrží. Výborně, nejen, že na tom rejžujou v podobě večer vráceného
benzínu, ale navíc v zapadákově jako je Göreme není benzínka. Vydali jsme
se jakýmsi směrem, kde jsme tušili benzínku, ale ta tam nebyla. Rozhodli jsme
se zeptat, tak jsme zastavili u krámku a kdo jiný se šel zeptat, než já –
mluvím totiž nejvíc plynně turecky (minimálně z posádky našeho auta).
Samozřejmě, benzínka v sousedních městech. Šli jsme do rizika a zvolili
jsme cestu po směru do Ihlary ale do kopce. Nakonec jsme asi po půl hodině
dojeli na benzínku a natankovali. Hurá! Jedeme do Ihlary.
Cesta byla vskutku zajímavá, jeli jsme totálním nejchudším
tureckým venkovem a to ještě věřím tomu, že jsou horší oblasti. Všichni na nás
koukali a ukazovali si, jednu silnici nám zatarasil bazaar.
Nakonec jsme dojeli
do Ihlary a na první pohled to vypadalo jakože nic moc. Ale za turniketama se
to změnilo! Ukázal se nám krásný výhled na kus přírody s řekou uprostřed,
stromečky, kytičky – to jsem potřebovala po vyprahlé Konye. Prošli jsme snad
všechno, bylo tam hodně skalních kostelů a domečků, prostě všechno…
 |
| Mešita nesmí chybět nikde |
Kluci
prolézali chodbičky, několikrát jsme je i ztratily – a po chvíli vylezli jinde.
Došli jsme podél řeky na úplně super místo – občerstvení na říčce. Byly tam
postavené pergoly v řece, takže lidi seděli nad hladinou. Museli jsme se k někomu
připojit, protože bylo všude obsazeno. Viděli jsme ve větši pergole jeden
turecký mladý pár, tak jsme se zeptali (já se zeptala), jestli si tam čtyři
můžeme přisednout. Chlápek div hned neobjednával čaj pro všechny, ale holka
vypadala nějak naštvaně – asi měli nějakej krizovej rozhovor zrovna. Popravdě
asi tomu chlápek moc nepřidal, když jí ignoroval a snažil se bavit s náma.
Dali jsme si placky gözleme, každej jiný – se sýrem, špenátem nebo bramborama.
A to byla lahůdka. Bohužel jsem seděla na kraji, tak mě celou dobu ohrožovala
nebezpečná kachna. Vzadu se krmily slepice a opodál ovce a osel :D
Po jídle jsme pokračovali ještě dál a pak zpátky k autu.
Byli jsme dost unavení, ale stálo to za to!
Hlavně jsem ráda, že jsem potkala
tyhle lidi: Murph je američan, ale dva roky žil v Chile a studuje historii
a věci kolem jižní Ameriky, až se vrátí, bude učit jazyky. David a Jen – dva
mladí novozélanďani, kteří dali výpověď v práci a sebrali se na cestu
kolem světa – David je elektrikář a Jen webdesignerka, tipuju, že ta z toho
má nějaké peníze na cesty. Byli na spoustě míst a na Islandu se nečekaně vzali.
Po našem setkání mi doteď napíšou zprávu, kde jsou a co já, zrovna jsou v Gruzii.
Naše cesty se rozdělily večer v Nevsehiru, kde mě
dovezli na autobus a já jela zpět do Konyi a oni do nedalekého Göreme. Cesta
zpět byla smutná, protože se mi nechtělo a hlavně čím blíž jsme byli Konye, tím
víc pršelo. Do Konyi jsme dorazili před půlnocí a já chytila naštěstí možná
poslední tramvaj. Nechtěla bych to jít pěšky…
Žádné komentáře:
Okomentovat