Mysleli jste, že studijní oddělení a SIS máme hrozné?

Bohužel jsem udělala tu chybu, že jsem se koordinátora zeptala, jak to jde s mými úředními úkony. Místo, aby mi napsal „super, máš tu všechny kartičky a povolení k pobytu připravené, přijď si pro ně!“, napsal mi, že je u sebe a že se můžu stavit. Ok, stavila jsem se a zeptal se mě na jména rodičů. Tak jsem mu dost důrazně vysvětlila, že jsem to asi osmdesátkrát už vyplňovala do elektronické přihlášky a posílala i poštou. Asi poznal, že už mě trošilinku točí, tak se zatvářil smutně a já mu ta jména napsala na papír po osmdesáté první. Následovaly nezbytné telefonáty na různá místa (Turci totiž pořád mezi sebou telefonují a já opravdu nevím proč, mám podezření, že si ve skutečnosti povídají o tom, co bude k obědu, místo mého povolení k pobytu) a závěr byl ten, že VŠECHNO BUDE a že se mám stavit za Semahat (moje katedrová koordinátorka). Naštěstí Semahat je asi jedna ze tří lidí, co tu něco dělá. Druhá je její kolegyně Yasemine, co mě bude učit a třetí jsem já. Semahat mě seznámila s Yasemin, to je super úča, a ke všemu mluví perfektně anglicky. Navíc je dost vstřícná, budu s ní mít dva předměty formou konzultace a mám nabídku k ní chodit do laborky (prý až bude zima, kdyby na koleji netopili). Vzaly mě na turecké studijní oddělení, protože jsem jim vysvětlila, že erasmus kancelář úplně nepracuje, jak by asi měla. Na studijním se šťourali v nose celkem tři lidi. Když se týpek dozvěděl, že jsem erasmus student, celkem se naštval, protože zase musel dělat práci, kterou má dělat erasmus kancelář. Následovaly nezbytné telefonáty na různá místa, nefungující počítač a žádost o fotku. To je taky jedna věc, co mě šíleně štve. Už jsem rozdala asi deset pasových fotek, které jsem si přivezla z domova. Na moji poznámku, že mu bude stačit jedna, ať si udělá kopie a trhne nohou, mi odpověděl, že fotky jsou tu levné, ať si nechám udělat další. Vzal si tři a tím už mě fakt naštval. Nikdo neví, proč si ty fotky všude berou. Ještě mě čeká povolení k pobytu, tam jich bude potřeba pět. Nakonec jsem dostala studentské číslo. Hurá! Mám heslo k wifině.

Následně jsem byla vyslána opět do erasmus kanceláře, kde jsem byla očekávána samotným vedoucím celého oddělení erasmus kanceláří. Další člověk, co se tam jen šťourá v nose. Než jsem tam šla, asi třikrát si se Semahat volali, jakože mám hned přijít a že se prostě MUSÍME seznámit. Tak jsem tam přišla, na chodbě nějaká párty před koncem pracovní doby, tak jsem se zapojila a říkám, že hledám Susrana, že mě posílá Semahat:

„Susran tu není.“

„To není možný, teď si volali, že mám přijít.“

„Na, vezmi si baklavu.“

„Děkuju. A kde je Susran?“

„Není tu.“

 „Aha. Tak já zase jdu.“

„Ne, dělám si srandu, já jsem Susran.“

„Aha. Vy si ze mě děláte srandu? To mám radost.“

Blbečci. Už mi to jejich nicnedělání přijde fakt otravný. Čekala jsem, že se aspoň teda dozvím něco od bosse, ale opět jsem se mýlila – oni se se mnou totiž vždycky jen chtějí potkat. Asi mi nějak uniká smysl toho potkávání se. Ale celkem jsme pokecali (to bylo fajn, protože jak tu nikdo neumí anglicky, jsem celkem vděčná za každou konverzaci na úrovni). Říkal mi, že tu minulej semestr byl nějakej Honza z Česka, jestli ho prý neznám (hele, ty jsi z Prahy, já tam znal nějakýho Karla Nováka… neznáš ho?). No, o to vtipnější to je, že fakt vím, o kom mluvil. Pak kecal zase ty klasiky, jakože kdybych cokoliv potřebovala, klasicky whatsaap. A vyzkoušel jestli funguje studentský číslo a ukázal mi jejich SIS. Myslela jsem si, že nic horšího, než náš SIS neexistuje. Existuje. SIS v tureckém jazyce. Pak mě upozornil, že na přístup k wifi je potřeba program, co mi nainstalují v pondělí na recepci (byl už pátek odpoledne a nikdo kromě Susrana už nechtěl pracovat). Wifinu jsem si nainstalovala ještě ten večer sama, když mi spolubydlící, která umí turecky, ukázala webovky s návodem.

Turecký SIS

Mé nové spolubydlící. Mám trochu problém si je zapamatovat, je nás tu moc (vlastně ani nevím, přesně kolik), mají jména pro mě nezapamatovatelná, jsou si všechny podobné a ještě mění podoby – doma normál a na ven hidžáb. To mě dost mate. Dvě jsou z Malajsie a ostatní z Kyrgyzstánu. Ty dvě budou studovat myslím anglicky a zbytek v turečtině. Všechno jsou to studentky tzv. Mevlana programme, což je něco jako Erasmus, ale peníze jsou od turecké vlády a až zpětně. A účastní se toho asiati, a výuka je v turečtině. Hodně v pohodě je, že když nikdo z nás neví slovíčko v angličtině, řeknu to já česky a ony rusky. Moje ruština není na plynulou řeč, takže raději zůstaneme u angličtiny. Ale bavím se hlavně se dvěma až třema, ostatní dost anglicky neumí. Třeba jen rozumí. Daly jsme něco jako společnou večeři a s jednou holkou jsem si i dala becherovku. Na lidi z Kyrgyzstánu jsem čekala větší odvaz. Ale… Oni prostě nepijou....