Východ slunce, focení na reklamu, bloudění, nebezpečný pes a sluníčkáři

Hned na začátku píšu, že fotky dávám bez komentáře a všechny najednou, protože jich je z tohoto dne tolik a všechny jsou krásné. 

Už večer se to zdálo nemožné, protože jsme šli spát všichni asi o půlnoci a východ slunce byl naplánován na 6:30. Naštěstí jsme bydleli tak 15 minut chůze od místa, kde je vyhlídka a kam se na ten východ chodí dívat. Dokonce Murph i věděl přesně cestu, takže nehrozilo mé obvyklé ztracení se. Večer mě upozornil, že jestli máme jít oba, musím ho ráno probudit, protože na něj budíky prostě nefungujou, natož v 5:45 ráno. V noci jsem se asi třikrát stihla probudit, což se mi normálně neděje – asi jsem se tak těšila, nebo to bylo i hrůzou, protože venku byla strašná vichřice. Poslední probuzení přišlo přesně v pět ráno, kdy začalo první halekání z mešity. Probudila jsem Murpha a vcelku hladce jsme se vypakovali z domu. Byla taková ta příjemná ranní zima, kdy člověk ví, že zanedlouho bude zase sluníčko. Šli jsme po tmě nahoru a cestou se Murph málem zabil na něčem velmi zvláštním, bylo to pravděpodobně nějaké mrtvé zvíře. Vylezli jsme nahoru, nastartovali foťáky a čekali jsme. No, čekali. Chodili jsme kolem vyhlídky a hledali, kde vlastně má to slunce vycházet – vylučovací metodou jsme místo určili, protože jsme hlavičky otevřené, čekali jsme východ slunce na opačné straně, než byl včera večer západ. Náš předpoklad se později ukázal jako správný, ale trvalo to dlouho, protože byly mraky. Když slunce vykouklo zpoza mraků, to byla teprve nádhera – celé městečko se zalilo světlem a vážně to stálo nakonec za to!

Po dobu našeho pobytu na vyhlídce jsme si našli i nového kamaráda, říkali jsme mu selfieman. Byl to jeden Turek z Istanbulu, který mě poté, co si udělal 346783229 selfíček sám poprosil, jestli bych to nevyfotila. Samozřejmě. Ale musela jsem mu vysvětlit, že ze selfí tyče to fotit nebudu, že mi ten telefon má dát do ruky. Z toho byl mírně zaskočen, asi focení z ruky neznal. Pak jsme pokecali, klasika, odkuď kdo je, jak je to super, že on je z Istanbulu a že až tam pojedu na výlet, že mu mám zavolat a že u něj můžu bydlet, jak dlouho chci. To určitě. Potom jsem ho poprosila, ať mě a Murpha taky vyfotí, ať máme aspoň jednu společnou. No vyfotil nás celkem debilně (viz foto), ale těch fotek udělal 39582, tak jsem mu slušně poděkovala, že je to hezký.

Stále jsme čekali na pověstné horkovzdušné balóny – to je tady v Kapadokyi veliký byznys a vlastně každé ráno a večer letí velké množství balónů k nebi. Vzhledem k včerejšímu počasí to večer nebylo a úřady dokonce zakázaly i dnešní ranní vzlet. To mě dost překvapilo, protože počasí bylo perfektní a od turecké nátury bych čekala, že ty balóny pustí i v bouřce, hlavně, když číňani zaplatí. Takže nakonec z balónů nic nebylo. Aspoň jsem udělala pár fotek a odebrali jsme se to dospat. Při odchodu jsem ještě viděla selfiemana, jak tam s tou selfí tyčí vehementně bojuje. Po cestě do domku jsme identifikovali Murphovo málem osudné uklouznutí jako rozjetou žábu, což mě přišlo celkem ďábelsky komický, vzhledem k tomu, že Murph je celkem striktní vegan. Ale to jsem mu neříkala.

Dospali jsme krásně ten brzký budíček a vstávali kolem jedenácté. Našla jsem zprávu od naší hostitelky, že prej jestli mám čas dneska. Ok, napsala jsem jí o co jde – ona odepsala, a já že teda půjdu. Přijela pro mě asi za hodinu a půl (turecky „za 30 minut jsem u tebe“), samozřejmě v taxíku (je to recepční a taxikářka :D ), kde měla i svoji mamču a kufr plný večerních šatů a bot. A tak jsem se stala na chvíli modelkou a někde děláme společně s ní reklamu na jeden místní luxusní hotel. Totiž kamarád kamaráda kamaráda poprosil kamaráda, ať jeho přítelkyně jde fotit reklamu a sežene k sobě ještě někoho. A protože ta přítelkyně byla moje dočasná bláznivá domovnice, pozvala mě a jelo se. V hotelu už jsme byly očekávány, její maminka si tam dřepla do gauče a hned na mě vybalila nějakou ručně vyráběnou čelenku do vlasů na svatbu, že mi bude slušet, že mám dobrý vlasy a pokračovala v pletení té čelenky. Já tam oblečená v mých cestovatelských teplácích, dva dny starým triku a botaskách od prachu jsem si připadala trochu nesvá. Po dlouhém rozhodování si fotograf vybral šaty, který máme kdo mít. Čekala jsem nějakej příšernej výsledek hodný záznamu na webovou stránku „grafický odpad“, protože šaty, co vybral, mi přišly dost neadekvátní k účelu. Ale tak nechtěla jsem jim do toho kecat, oni mají prostě svůj styl. Velmi složitým způsobem jsme v těch šatech vylezly na střechu. Nutno podotknout, že mi šaty byly asi o metr delší a velmi inteligentně jsem si půjčila nalepovací pushupku, která mi se mi furt odlepovala, takže hrozila ztráta poprsí. Navíc foukal opět vítr a nechtěla jsem ty šaty zničit. Na střeše už bylo naaranžovaný zátiší a začlo se fotit. Fotograf mě mile překvapil, měl fakt vymyšleno, co chce, dával jasné instrukce, jak se natočit a co a jak. Celkově to nebyl moc místní styl, protože to fungovalo, jak si představuju, že by mělo. Všichni byli celkově nadšení, až na mě, protože k padající podprdě jsem přidala ještě 12 cm podpatky, a nejlevnější pojistka na světě, co mám, mi rozhodně pád ze střechy v plesovém úboru nezaplatí. Po převlečení jsme si fotky prohlíželi a vypadaly vážně dobře! Ten člověk opravdu umí fotit. Pak nám ukazoval ještě svého synka a ženu, ten jeho kluk se pořád neuvěřitelně nakrucoval do objektivu, a to i když jsem ho chtěla vyfotit s někým, kdo ho zrovna choval.

Po focení jsem vyzvedla v domku Murpha a vydali jsme se do Open Air muzea. Bylo to kousek za městečkem a stálo to fakt za to! Tady ani nevím, co bych napsala – bylo to prostě ohromující. Tisíc let staré příbytky lidí vyškrábané ve skalách. Fresky uvnitř, dost zachovalé – obrázky biblických postav, všechno to byly kostely. A ty neuvěřitelné výhledy z vyvýšených míst daleko do krajiny. Prolezli jsme to celé, chodbičky, kostelíky, místnosti, sklady, vyhlídky… Tady už se platilo vstupné a bylo to poznat – nebylo tam tolik bince okolo. Ale ještě mají prostor se zlepšovat. Dost jsem si tu vzpomněla na americké Mesa Verde.

Když jsme se vraceli směrem k městečku, měla jsem v hlavě plán – pokud zítra pojedeme do té Ihlary, musím ještě dnes navštívit Love Valley. Ale to je na druhé straně města, normálně se tam chodí z mého včerejšího Holubího údolí, ale když byla ta bouřka… Šli jsme tedy zpět a bylo vidět, že Murph už nikam nechce. Tak jsme se v centru rozdělili. Ještě předtím jsme koukali na mapu společně, abych se někde neztratila, nebo aby aspoň on věděl, kde pak mají hledat kosti. Viděl nás místní stánkař a něco povídal. Pak klasika, odkuď jsme a tak… Na jeho věk uměl celkem obstojně anglicky. Obchod je obchod. Samozřejmě všechno znal a všude byl. A když jsem mu řekla, že jdu do Love Valley, zakázal mi to. Bylo totiž něco před pátou a západ slunce byl naplánovaný na 18:40. Předtím jsem o tom tak přemýšlela, ale rozhodla jsem se jít. Ale tenhle pán je místní, ten o tom musí něco vědět… Dost mě zviklal. Ale nakonec jsem tam šla. A jak jsem dobře udělala! Šla jsem sice celkem kus po hlavní silnici, což nebylo nic příjemnýho, ale bylo to lepší než potom jít liduprázdnou polňačkou. Dostala jsem se do údolí za 38 minut, kdežto podle google map to mělo být za 55. Tssss, amatéři. A to údolí stálo tisíckrát za to!!! Prošla jsem to tam, chvíli pobyla a zase se vydala nazpět. Cestu skrz jako okruh bych určitě nestihla. Nechtěla jsem chodit za tmy.

Když jsem šla zpět, uvědomila jsem si, že vlastně půjdu podél toho bodu, odkud se pozoruje západ slunce. A zrodil se nápad – když jsem to včera nestihla až na na ten bod, stihnu to dneska. Nasadila jsem svoje chodecké tempíčko a cesta ubíhala podle plánu. Jenže to bych nebyla já, aby se něco nestalo. Protože dneska už jsem to prostě musela trefit, dala jsem si trasu do navigace. A to byl ten kámen úrazu. Google sice věděl, kde je ten bod, ale čím víc jsem se přibližovala k místu určení, tím víc jsem chápala, že tu google má hic sunt leones. Navedlo mě to POD kopec a ještě k tomu z opačné strany, než byl ten západ! To místo totiž je jen bod na mapě a neexistuje k němu oficiální cesta. Takže jsem se dostala na cestu, která byla nejblíže vzdušnou čarou. Ale že to bylo o padesát metrů níž, to bylo vedlejší. Celkem to z dálky nešlo odhadnout, takže zas takovej blbec nejsem, že jsem šla slepě podle navigace. Ale měla jsem ještě krásných 8 minut do západu, tak jsem to nevzdala. Vcelku rychle jsem obcházela tu skálu a našla vyježděnou cestu. Nakonec jsem zatušila východisko a vyškrábala se posledních pár metrů nahoru po skále. Byla jsem tam! Sice o 100 metrů jinde, ale stejně vysoko. Navíc jsem tam byla bez té stovky turistů, která byla na tom bodě z mapy. Takže jsem to zhodnotila velmi úspěšně. Za mnou jsem viděla také spěchat dva lidi, evidentně stejný problém jako já. Ale místo, kde jsem já vylezla nahoru, obešli. Koukali na mě, tak jsem na ně mávala, ať to vylezou. Bohužel to nepochopili a mysleli si, že najdou cestu. Myslím, že západ nestihli. Když jsem se vracela zpět, byla vlastně už tma.

Somewhere in Utah...

Můj talisman, co jsem dostala na cestu. Kde jinde ho vyfotit.

Při vstupu na hlavní silnici je ohrada s koňmi a tam na mě vyběhl dost agresivní pes baskervilský. V ruce jsem si pohupovala mojí oblíbenou selfí tyčí, ze které po setmění sundávám gopro a tyč používám jako zbraň proti strašidlům. Tomu psovi se to asi nelíbilo, bylo vidět, že po mě fakt jde. Nejdřív jsem si myslela, že jen hlídá ty koně. Tak jsem jen šla do obloučku od koňů dál. Pes pořád za mnou a pokukoval po té tyči. Snažila jsem se nenavazovat oční kontakt a splynout s krajinou, ale to moc nešlo. Naštěstí tam byl jeho majitel, který ho jakž takž přivolal. Ale fakt nevím, kdyby tam nebyl… A to je právě ten okamžik, kdy jsem se poprvé, a doufám naposled, zcela vážně v celém svém životě bála o život. Člověk by čekal, že to zrovna v Turecku nebude pes, kdo mě tak vyděsí.

Večer jsem přišla a v domku se nás sešlo mnohem víc. Přijeli další čtyři cestovatelé. Dva ještě dřív než já a dva potom. Slečna z Číny uvařila večeři, protože jak říkala, je už osm měsíců na cestách a jede domů – je už tak z cestování unavená, že jen vlastně sedí doma a relaxuje. A protože je hrozně ráda, že tu je plně vybavená kuchyň, prostě nám uvařila večeři. Jak jinak, než vegetariánskou (o tom, jak se ze mě stává vegetarián později). Ale to byla večeře! Opečený brambory, cuketa, lilek, rajčata, rejže, brambory a špenát… To bylo tak super! Zas až tak super mi nepřišla vidina úžasné sluníčkářské cool společné večeře na koberci s ostatními velmi šťastnými lidmi. Ten koberec mi nevadil, já bych se najedla i ze země, vadili mi ti lidi. Ale později jsem je začla ignorovat a šla prostě spát s vysvětlením, že mě strašně mrzí, že si s nimi nemůžu sdílet velmi zajímavé zážitky z cest, ale že mám za sebou náročný den. Co to tedy bylo za lidi? Dva páry, první pár byl vcelku v pohodě. Holka Italka, chlap napůl Španěl, oba spolu žijící ve Francii – absolutně multilingvistický, ale aspoň doopravdy. Ten druhý pár mi vyloženě lezl na nervy. Už podle jejich vzhledu to byla přesně ta sorta lidí, co moc nemůžu vystát. Byli z Argentiny. Uměli všechny jazyky světa, žili dvacet let v každé zemi světa a navštívili každé místo na světě, samozřejmě kromě turistických atrakcí (tam by ani nepáchli) a všechno samozřejmě s deseti dolary v kapse, protože je každý zval k sobě na přespání zdarma a každý je zdarma nakrmil. Mimochodem tahle lowcost cestovatelka si druhej den ráno uprostřed místnosti, kde jsme měli postele, zapla epilátor a pečlivě si odchlupila nohy a pak hledala smetáček, že prej aby tam nebyl binec. No to už jsem byla ráda, že jsme byli tou dobou na odchodu. Bůhví, co by přišlo poté.