Sněžná kalamita uprostřed Íránu, došel nám benzín, věčný oheň Zaroastriánů, opuštěná místa

Další den v Yazdu jsme si trošku „přivstali“, protože nás čekal další celodenní výlet. Připojil se k nám i v noci příchozí Artem, což bylo fajn a trochu to vneslo další srandu do cestování. Naší první zastávkou bylo místo, kde je tradiční perský bazar, ovšem byli jsme tam velmi brzo ráno, tak se místo teprve probouzelo. Ale prošli jsme jednu chodbičku, druhou, vlezli do správných dveří a šup, byli jsme na super místě na snídani. To místo bylo dobré v tom, že tam měli prostě jen jednu věc k snídani a nic jiného, tak člověk jen řekl, kolik porcí chce. A hlavně tam bylo plno! K jídlu byla čočková kaše se skořící a mým oblíbeným chlebem, na první pohled divná kombinace, ale výborná!

Původní bazar

Odsud jsme jeli směrem ven z města, ale naši průvodci Pat a Mat nechali dojít benzín. Jako pochopím všechno, ale nepochopím, že v zemi, kde je benzín levnější než voda, může někomu dojít benzín. To prostě nejde! Tak jsme se zasmáli a zavolali kámošovi, ať dodá nějakou šťávu.

Jakmile jsme byli zase schopni pohybu, dojeli jsme do Meybodu, kde byl naší první zastávkou takzvaný „ice-house“, volně přeloženo dům ledu – to bylo totiž místo, kde v zimě nahromadili obrovskou zásobu sněhu a ledu, kterou potom používali k chlazení, když nastalo to čtyřicetistupňové vedro. Těžko tomuto uvěřit, když kolem vás poletují vločky a mrzne vám nos. Uvnitř to bylo opravdu obrovské, ještě větší, ne to vypadá na fotce a byla tam neuvěřitelně zajímavá akustika, stačilo popojít o jeden schod jinam a zvuk se šířil jinak (byly slyšet i naše kroky, jak se zvuk odráží od stěn). Trochu jsem si tam dole připadala jako mravkolev Ťutínek z Ferdy mravence.

Ice-house zvenčí

Je to mnohem větší, než vypadá - ice-house zevnitř

Selfíčko ve slušivém hidžábu

Dál jsme se přesunuli po Meybodu do místního tradičního bazaru, kde jsme chvíli pozorovali pána, jak vyrábí koberce. Celý obchůdek i s pánem patřil do UNESCO. Cestou jsme potkali naše evropské kamarády, ti si sehnali někde na ulici taxíka v podobě neidentifikovatelné plechovky na kolech, ale vypadali spokojeně.

Tradiční bazar v Meybodu

Pán patří do UNESCA

Přesunuli jsme se do meybodského Narin Castle, což je jedna z nejstarších pevností na světě. Mezitím tak přituhlo, že i Artem prohlásil, že si vezme asi rukavice. (Hádejte, odkud Artem přicestoval). Pevnost byla skvělá, sice bohužel opět z poloviny zničená, ale stále ve snesitelném stavu. Vevnitř byla místa, kde bylo hodně teplo, díky spleti chodbiček a místností. Ze střechy byl super výhled na okolí a vůbec, bylo to tam pěkný.

Nalevo já, mrznu. Napravo Artem, hádejte, odkud je.

Meybod

Jedna z nejstarších pevností na světě

Další naší zastávkou bylo posvátné místo Chak-Chak, což v překladu znamená kap, kap. Ze skály tam totiž pořád kape voda (pramen). A to místo je posvátné, ovšem nikoliv pro muslimy, ale pro zaroastriány. (Tady si vůbec nejsem jistá překladem ani skloňováním, každý to překládá jinak, ale prostě jsou to lidé, kteří vyznávají zoroastrismus, což je maximálně zajímavé náboženství. Přijde mi to jako kombinace náboženství z dálného východu a pohanů, ale musím to ještě víc nastudovat). Každý rok sem přijedou (skoro všichni) zaroastrijci a mají tu obřady, hlavním bodem je místo úplně nahoře, kde je ve skále ten vodní pramen (od toho to Chak-chak, kap, kap) a udržují zde údajně přes 1500 let věčný oheň. Chak-chak vskutku působí magicky, se vším tím svým okolím, kde není nic než obrovské krásné hory. O to víc jsem z návštěvy toho místa měla radost, za prvé jsem objevila existenci dalšího vcelku normálního náboženství a za druhé jsme to místo viděli pod deseti centimetry sněhu, což si myslím, jen tak nikdo neviděl.

Nic vyjádřené v jednom obrázku

Věčný oheň. Sice ne moc, ale byl tam!

Člověk si udělá výlet za teplem...

Poslední zastávkou byla vesnice Kharanaq, což je dodnes obývaná vesnice (no, viděli jsme tam pobíhat tři kozy, pár slepic a jednoho pána). Upřímně, život tam si nedovedu představit, natož v zimě. Naším cílem byly ovšem trosky staré části vesnice (opět jen trosky, které se za dvacet let rozpadnou na prach, ostatně jako všechno v Íránu). Prolézali jsme chodbičky a uličky, došli jsme až k hlavnímu bodu – chvějícímu se minaretu. Tyto minarety jsou v celém Íránu jen dva, takže to byl náš první (možná bude v dalším článku i ten druhý, kdoví?). Chvějící se minaret je minaret, do kterého nahoru někdo vleze a normálně s ním začne cloumat, čímž se minaret rozkýve a zvonečky na vršku se rozezvoní, za účelem svolání lidí k motlitbě. Vůbec nechápu, jak to může ty stovky let fugovat bez újmy, ale dokud jsem to neviděla na vlastní oči, vůbec jsem tomu nevěřila.

Nikde nikdo, nic, ticho, zima.

Chvějící se minaret

Kozy

Pohled na vesničku

Trochu jsme se ve spleti uliček poztráceli, ale asi po 20 minutách intenzivního hledání jsme se našli a vydali se na cestu zpět. Cesta zpět ještě vedla na místo, kde jsou Tower of silence, Věže mlčení. Tyto věže byly ještě nedávno používány právě zaroastriány, dosud se používají ty, které jsou v Bombaji. Sloužily k „pohřbívání“, mrtvá těla se nechala na vršku rozložit a očistit zvířaty a přírodnímy živly až na kosti, které se pak hromadily uprostřed. U věží nás zastihla snad největší sněžná bouře na světě, prý tam bývá sníh dva dny v roce, a naposledy tam byl takhle hodně tak před šesti lety. Šlo o opravdu zajímavé místo, navíc kompletně pokryté sněhem ho také jen tak někdo neviděl.

Schody do nebe

Taková zima byla moc i na mě, to musím přiznat.

Potom jsme se už vydali na cestu zpět a na autobus, když jsme se chtěli přesunout do Esfahánu. Naši íránští kamarádi s námi poctivě počkali na odjezd autobusu, zorganizovali naši cestu a domluvili s řidičem, že neumíme persky, aby nás nedovezl někam špatně. Ještě pak srovnali do laťe místňáky, co nám vevnitř zasedli místa a mohlo se jet. Byl to trochu komický příklad místy až přehnané pohostinnosti, jak nás do toho Esfahánu skoro doprovodili. Takže další fotky už budou z Esfahánu.