Kashan, náboženské oslavy, sama po setmění venku

Do Kashanu jsme dorazili večer, takže nebylo moc času na velké oslavy nebo procházky. Ale seznámili jsme se s naším hostitelem (couchsurfing) a naším spolubydlícím, co tam zrovna přebýval. Měli jsme volně k užívání celý spodní byt, tam sice nic nebylo, jen koberec a pár židlí, ale vyfasovali jsme matrace a deky a měli jsme luxusní příbytek. Dali jsme čaj a trochu jsme pokecali, vyfotili se s jeho sestrou, která miluje příchozí turisty, ale anglicky nemluví. Ještě večer jsem přes zprávy v couchsurfingu obdržela kontakt na jednoho Vietnamce, co sháněl parťáky na zítřejší celodenní výlet po okolí Kashanu. Tak jsem to s ním domluvila a měli jsme brzo ráno sraz, dokonce za námi s tím taxíkem přijeli skoro až k domu.

První zajímavou věcí bylo, že taxikářka byla ženská. Jako první jsme ráno zastavili u Mohammed Hellal Shrine, což byla naprosto kouzelný místo, navíc ranní obloha k focení přímo vybízela, a odtamtud mám právě jednu z mých nejoblíbenějších fotek. Vlezli jsme i dovnitř, já jsem samozřejmě už od vstupu měla na sobě čádor, což se mě zase dělalo neobratný pytel brambor. Mimochodem u vstupu byla obrovská cedule, že se dovnitř smí jen v čádoru, ovšem kde ho vzít? Obvykle se dají půjčit, ale tady jsem je nikde neviděla. Vlezli jsme do prvních náhodných dveří s dotazem a pán nás trochu ztrapnil, protože ty čádory byly pěkně schované v šuplíku přímo v té ceduli, co právě nutnost čádoru přikazovala. Takže až někdy budete hledat čádor a uvidíte poblíž skříňku s nápisem „oblékněte si dovnitř čádor“, s nejvyšší pravděpododností jsou v té skříňce šuplíky a v těch šuplících čádory. Ať nevypadáte jak blb.

Další cesta nás zavedla do pouště, a to hodně daleko do pouště Maranjab. Museli jsme dávat ke kontrole i pasy a zaplatit, no připadala jsem si, jak když vjížděl Sherlock do baskervilskýho vojenskýho výzkumáku na bratrovu ukradenou legitku. V poušti bylo totiž i solné jezero, no sice tam žádná voda nebyla, ale někdy určitě byla. Potkávali jsme i dost náklaďáků plných soli, takže evidentně funkční důl. (kdyby to někoho zajímalo, sůl jsem samozřejmě ochutnala a byla dobrá, slaná.) A jeli jsme opravdu hodně daleko, byl to zážitek, jet s Renaultem pouští, bála jsem se, kdy zapadneme a navždy zůstaneme v písku. Byla vidět i nefalšovaná fata morgana přes skoro celej horizont. Taky jsem poprvé v životě zažila roletu, což jsou velmi malé ztvrdlé hrbolky nebo vlny na cestě v poušti, poprvé jsem o ní slyšela od lidí ze žlutých trabantů a říkala jsem si – jooo, přehánějí, vždyť je to blbost. Nepřeháněli. Byla to vážně hrůza, po tom jet. A nedalo se nic dělat. Ale auto se nerozpadlo, takže dobrý. V poušti to bylo taky super v tom, že jsme tam byli během brzkého dopoledne, takže bylo normální počasí. A taky jsem poprvé v životě viděla naživo volně pobíhající vembloudy!!! Jupí!

Vrátili jsme se do Kashanu na oběd. Zde jsme byli postaveni před hotovou věc, řidička nějak neakceptovala ten fakt, že nepotřebujeme jíst v restauraci, ale že nám stačí ideálně levné bistro, ale prostě jednou jste turisti, tak jste turisti. Dali jsme si nějakej kebab s rejží a že bych si to musela dávat dvakrát… Bylo to dobrý, ale že bych z toho padla na zadek, za tu cenu… Restaurace byla hned u Fin Garden, podle internetu a průvodců nejkrásnější zahrady na světě (bystřejší čtenáři si možná všimli, že v Íránu existují jen věci nejkrásnější, nejstarší, největší, nejvzácnější, nejzáhadnější, nejlepší, ale i nejdražší). Ale co se mi líbilo, měli tam ukázku výroby té růžové vody. Růžová voda z Kashanu, to je pojem. Zaprvé muslimové se všude a vždycky patlají voňavou vodou, ideálně růžovou, hlavně na modlení, a zadruhé touhle růžovou vodou se v Mekce umývá „ta černá kostka“. Přesně touhle vodou z Kashanu. Výroba nebylo nic složitějšího, prostě extrakce destilace a tadá. Zahrada byla sice nádherná, ale tady je asi opravdu lepší zajet sem v létě. Ale jde tam vlézt i do dobových lázní (hamam) a ty stály za to.

Dál jsme zavítali do červené vesničky Abyaneh, což se mi taky dost líbilo. Vesnička už je turistickou atrakcí, takže jsme museli zaplatit vjezdné a vydali se na cestu. Nedovedu si to představit v létě, to musí být přelidněno, až hrůza. Procházeli jsme si vesničku, párkrát omylem prošli hnojem, ztratili vietnamského kamaráda, který si nenechal vysvětlit, že fotku jako z letáčku nevyfotí, obdivovali jsme krásny místní chudoby a na konci na nás čekalo naše auto. 

Dál jsme tak různě projížděli vesničky, stavili jsme se v Natanzu, kde jako klasicky nebylo nic k vidění, ovšem nechali nás za to zaplatit vstupné. Podle průvodce se tam nacházel i Fire Temple, chrám ohně. Naše řidička nám pyšně ukázala, že je to támhle, za mešitou, tak jsme tam došli… a tam jen zřícenina a ruiny a sqat a nic. Tak jsem říkala, hele, kluci, to asi myslela něco jinýho, to jsme blbě… Nene, to je tohle, kluci mě přesvědčili celkem logickými argumenty, protože viděli fotky z průvodce a obrysy těch zbytků vypadaly na Fire Temple, tak jsme si oddychli, že aspoň na tenhle Fire Temple vstupné nechtěli. Pak jsme se vydali zpět do Kashanu a cestou, k našemu překvapení, nám naše řidička zastavila u jiného chrámu ohně, kde sice taky nic nebylo, ale aspoň byl vcelku. Ale už zapadalo slunce, tak jsme jeli domů. Kamaráda jsme vysadili na autobusáku a my se nechali dovézt domů.

Večer jsme s naším švýcarským spolubydlícím vyrazili na večeři, na místo, které mu předtím někdo ukázal. On ovšem místo už nenašel, tak jsme měli klasicky falafel v jiném náhodném bistru. Cestou zpět jsme koupili ještě chleba (ten můj oblíbený) k snídani a vydali jsme se zpět. Došli jsme skoro k domu a opět jsme se ztratili, jako asi už miliardkrát předtím, prostě tahle spleť uliček kolem našeho domu je jako černá díra. A já jsem usoudila, že jsme toho moc hostitelům nepřinesli, jakože obvykle koupíme něco k snídani, hrozny nebo pomeranče. Nějak se to dohodlo a já šla sama z domu na nákup. Týjo, po setmění sama v Íránu na ulici!!! Na první hlavní nic neměli, šla jsem snad miliardu kilometrů, dokud jsem nenašla jediný obchůdek s prapodivnými pomeranči, tak jsem je vzala, k tomu pár granátových jablek, zaplatila místnímu tlouštíkovi pokuřujícímu šíšu (která je tu mimochodem napůl zakázaná). Celkem úspěšně jsem se vrátila, dokonce bez zabloudění. A to jsem si ještě pokecala s místním dědkem ve večerce při nákupu sušenek.

Druhý den jsme měli v plánu samotný Kashan a odjezd, který jsme zařídili večer. V samotném Kashanu jsou k vidění historické domy a pěkný bazar, samozřejmě mešity… To psali v průvodci. No ale tady nastal ten kámen úrazu, byl prostě svátek. Otevřeně přiznávám, že se v těch jejich svátcích po upřímné snaze neorientuju a ani nejsem schopná to zaručeně vyhledat, jen vím, že to bylo nějaké výročí úmrtí jednoho z ímámů. Pro účely blogu musí stačit, když napíšu, že absolutně všechno bylo zavřené. A když jsem toto psala o Yazdu, myslela jsem si, že horší to být nemůže. Může.

Ráno jsme se vydali směrem do centra a absolutní náhodou jsme narazili na připravující se průvod lidí, kteří právě takhle oslavovali ten den. Já jsem vždycky z takových shromáždění nesvá, když jediná nejsem místní a tady to platilo dvojnásob. Ale dostali jsme kakao s kardamomem a skořicí a chvíli pokukovali, co se buse dít. Ale. Všichni svátečně oblečení a my tam turisti, navíc já ten den měla červenou verzi modelu, což je v Íránu celkem špatný. Všichni v černém, ženy v čádoru. A pak se průvod vydal do ulic, zpívali, měli i menší kapelu, co šla první. Samozřejmě šli chlapi první a ženy za nimi. Až skoro jedna z posleních, co šla, se nás přišla zeptat, odkud jsme, jestli víme, o co jde a že se máme podívat a ať si to užijeme. Jinak bych řekla, že jsme nebyli vítaní ani v nejmenším, a i tahle paní asi přišla i jen tak ze slušnosti, aby se neřeklo. Taky jsme se tam nějak moc necpali. Ten obřad jsme později potkali uprostřed toho zavřeného bazaru a byl to celkem silný zážitek, spousta lidí, všichni v černým, odříkavali něco, bičovali se (jen naoko) do zad a procházeli celým tím bazarem.

Došli jsme k místu, kde jsou historické domy a zjistili, že jsou zavřené. Holka u vchodu řekla, že nás dovnitř pustit nemůže, ale že máme jít „támhle“. Támhle byla samozřejmě předražená restaurace a nic. Chvíli jsme pokukovali po okolí, potkali i skupinu čínských turistů a ani ti nevěděli, jak dovnitř (doufali jsme v průvodkyni či VIP prohlídku). Pak jsem se pokoušela ještě ukecat místní prodavače v suvenýrech, jestli nevědí o někom, kdo by nás tam pustil. Ne, ne, ne, ne. Je svátek. V takovým Turecku, tam by to za menší úplatek (který jsem celou dobu zřetelně nabízela) šlo zcela jistě. Ale ukázal nám aspoň místo, kde šlo vylézt na zeď a přibližně něco vidět. A tam stál pán. Ale taky nás dovnitř nevzal. Vysvětlili nám, že by nás rádi dovnitř vzali i mimo otevíračku, což dělali i dřív, ale vláda jim tam vpodstatě na všech památkách zavedla kamerový systémy, tak už to nejde, nejde to mimo otevíračku, nejde to bez lístku na slevu, nejde to na množstevní slevu, prostě nic.

Prošli jsme tedy naposledy městečkem, prolezli po polorozpadlých hradbách a navštívili velmi pěknou mešitu, kam nás pustili i zadarmo! Protože jsme před sebou měli dlouhou cestu, vydali jsme se zpět, zabalili, poseděli, rozloučili se a vydali se na cestu do další destinace. Už nás totiž štval věčný mráz, tak jsme se i přes veškerou nelogičnost rozhodli vydat zpět do tepla. Ve hře byl ostrov v Perském zálivu, ale vzhledem k stáletrvajícím svátkům byly veškeré autobusy i vlaky vyprodané, nebo v Íráku. Takže prostě nebyla dostupná doprava. A potom nestihnout letadlo v Tehránu, to jsme si nemohli dovolit. Kam jsme se vydali? Příští článek…