Všechno zavřeno, vylidněno, piknik pod mostem

Do Esfahánu jsme přijeli nějak po půlnoci a měli jsme zamluvené místo v hostelu, protože jsem přes veškerou snahu nebyla schopná sehnat žádný couchsurfing, což je politováníhodné. Ale důvod byl prostý, my jsme si totiž k návštěvě Íránu vybrali nejblbější čas, a to tak, že v tomhle týdnu byly snad tři dny volna kvůli státnímu svátku (ale kvůli těm náboženským, přes to prostě nejede vlak). Na autobusovém nádraží jsme se pokusili sehnat taxíka, ono sice 4 kilometry do hotelu možná nejsou moc, ale s báglem a když člověk chce spát, ještě bůhví po jaké čtyřproudovce, to je lepší taxík… I když… Mí místní oblíbení podnikatelé nechtěli o slevě ani slyšet a řekli si o 150 tisíc za ty čtyři kilometry, tak jsme se napůl doopravdy a napůl naoko zvedli, že půjdeme pěšky. Venku jsme zahlídli naše staré známé, čínskou rodinku, kteří právě přijeli. Měli hotel blízko nás, nakonec jsme se nějak narvali do auta, domluvili aspoň minimální slevu a konečně dojeli do hostelu. 

V hostelu zima jak v psírně, to mě trochu vyděsilo. Měli jsme zamluvený sdílený pokoj, tzv. dormitory, protože to bývá nejlevnější (ve většině průvodců a webů o cestování jsme se dočetli o ubytování maximálně za 3 dolary, ovšem nikde jsme na nic takového nenarazili, tohle byla standardní nejnižší cena, deset dolarů). V pokoji naštěstí bylo teplo. Bohužel tam už byl jeden obyvatel (ve sdíleném pokoji, jak překvapivé), což se projevilo ráno, když v šest vstal a začal cvičit nějké bojové umění a pak si s hlasitým mlaskáním vychutnával snídani (nojo, Japonec). My jsme se ráno nasnídali a sbalili, protože jsem našla ubytování přes couchsurfing (sice si za to řekli opět peníze, ale pořád méně, než tady v hotelu a navíc všechno by bylo lepší než tenhle hotel). Přesunuli jsme se na místo určení, seznámili se s našimi novými hostiteli a vydali se na obhlídku města.

Prázdno

Začali jsme na Imam square a pokračovali skrz bazar do centra. Esfahán je vyhlášený tím svým obrovským bazarem, ovšem to by ten bazar nesměl být zavřený. Ale i tak, poprvé jsem viděla zavřený bazar. A byl opravdu obrovsky rozlehlý, to se musí uznat. Došli jsme až k bráně Qeysarie gate, která uzavírá Naqsh-e Jahan square, a to byla opravdu krása. Vše zdobené, do detailů vykreslené… Prošmejdili jsme to tam kolem dokola, mešita, krámek, mešita, krámek, mešita… a tak dokola… Samozřejmě, všude vstupné. Taky se tam s námi začalo vybavovat i pár lidí, přesně tady bylo vidět, jak chtějí obchodníci vydělat (ale nebylo to tak vlezlý, jako jinde). A přesně tady jsem měla vyhlédnuté dvě pohlednice, které pošlu rodičům a babičce a druhé babičce. A přesně tady jsem ty pohlednice zapomněla poslat. Takže nic nepřijde, nečekejte.

Já v hidžábu po stopadesáté první

Boží světlo

Podle popisku nejkrásnější mešita na světě (jako každá)

Zde se modlí ženy, ve sklepě. Lepší než jako obvykle za botníkem.

Dál jsme pokračovali do nedalekého parku Hasht Behesht, kde je i dřevěný palác, a v tom parku jsme objevili na zdi nasprejovaný symbol Anonymous. Ten sám o sobě není ničím zajímavý, ale symbol poloilegální skupiny počítačových hackerů, kteří se účastní těch největších počítačových útoků, to bych v Íránu opravdu nečekala. Ale údajně se podíleli na demonstracích v roce 2009 během prezidentských voleb (jsem si zpětně přečetla na wikipedii).

Frozen

Poslední věcí, co jsme ten cen stihli, byly celkem známé Esfahánské tři mosty přes řeku. A to bylo opravdu krásné, ta jejich náplavka, všechno nové, čisté, moderní, máme co závidět! Lidé kouřící vodnici, na pikniku kolem mostů, ve světle zrovna zapadajícího sluníčka, kluci pořádající pěveckou soutěž pod klenbami mostu, že to dodávalo tu správnou akustiku… prostě pohodička. Jen tam tak trochu chyběla ta řeka.

Hlavně neskákat po hlavě

Pokus o stylovou fotografii

Bylo toho celkem dost, akorát tak, abychom došli do bytu. Jenže, měli jsme hlad a prázdniny – naštěstí jediné otevřené bistro v celém Esfahánu, a tam jsme měli megaobrovskej falafel a místní náhražku piva (nealko radler). Pěkně napapaní jsme se vydali zpět, ale protože nás byt byl v blízkosti hlavní mešity, ještě jsme se tam zastavili. Proklouzli jsme normálně dovnitř, bylo to tam nádherný, ale já z toho byla trochu jako na trní, protože asi zrovna skončilo kázání a začali se trousit davy místních lidí, co dost okázale čuměli (spíš čuměly, hlavně ženský - kdyby mi radši půjčily čádor, aby čumět nemusely, ale ony bohužel jen čuměly). Ale stálo to za to, bylo to tam hezky osvětlené.

Jeden falafel prosím

Druhý den v Esfahánu jsme zas až tak akční nebyli. Navštívili jsme tu hlavní mešitu ze včera, znova za denního světla – to byl můj přiblblý nápad, že když tam půjdeme za dne, dostaneme se i dál dovnitř, na rozdíl od času kázání. No samozřejmě nás nechali zaplatit to příšerný vstupný (jako, platit vstupný, dobře, ale to, že musím platit vstup opravdu do každé fungující mešity tady, to je proti všem pravidlům islámu, a právě celkově takovým chováním je pro mě Írán uzavřená kapitola). V mešitě samozřejmě nic nového vidět nebylo, sice byla krásná, ale 140 korun za vlez na dvoreček mešity mi nepřijde levný.

Vlastně jsme se vrátili na včerejší místo činu (šli jsme na bazar), protože tohle město bylo moje číslo jedna na nakupování suvenýrů. Nechala jsem si napsat persky seznam koření, co si určitě musím z Iránu odvézt a šli jsme. Bazar byl sice super (mě ty bazary vážně baví), ale po tom, co jsem na něj slyšela chvály, mě celkem dost zklamal. Nic moc. Koupila jsem pár pěkných šátků u paní, a pak se šlo na koření. Pořád mi vrtaly hlavou ty podivné směsi a vrstvy koření, došlo mi to vlastně až doma – poprvé v životě jsem viděla kari. 

Pak jsem koupila konečně první věci, kde jsem ukecala solidní slevu – opravdu mě to v Íránu nebavilo, nikdo nikde nechtěl o slevě ani slyšet, Íránci prostě nesmlouvají. To mi hodně chybělo Turecko, tam se obchodník usmlouvá sám, stačí mlčet. Pěšky jsme se vydali směrem, kde jsme tušili směnárnu a měli jsme na programu náš cíl dne, Monar Jonban. Cestou jsme potkali zajímavého dědulu, co se nás (jako desítky jiných) jen tak na ulici zeptal, odkud jsme, a začal s námi svou perfektní angličtinou rozprávět. Vyprávěl nám všechno, historii města, míst, o tom jak se naučil anglicky, o jeho rodině a pak nás pozval večer na jakési představení. Tam jsem cítila zradu, tak jsem se ho zkušeně zeptala, kolik stojí lístky. Tak se začal hrozně smát a moc mě pochválil, že je vidět, že se vyznám a hned vysypal ceník. To mě potěšilo (to, že mě pochválil, ne ten ceník). Zmínili jsme Monar Jonban a on nám poradil, jak se tam dostat bez taxíku. A dobře udělal, taxík by si řekl tak 150 tisíc, a my tam jeli autobusem snad za 40 tam i zpět. 

Jestli někdo četl předchozí článek, psala jsem tam o tom, že v Íránu jsou jen dva chvějící se minatery. Jeden v Kharanaqu a jeden… V Esfahánu, samozřejmě, a to je právě ten Monar Jonban. Nějak jsme našli autobus, podplatili řidiče a jelo se. Taky zážitek, autobusy rozdělené na dvě části, pro chlapi a pro ženský. Je to fakt zvláštní pocit. Dorazili jsme na místo a museli počkat na představení, protože prý už turisty nahoru do minaretů kvůli častým nehodám nepouštějí. Tak mají profesionálního shakera (anglicky shaking minaret). Musím říct, že dosud to byl asi nejlepší zážitek z celého výletu. Pán vyšplhal nahoru do minaretu, chytil sloupek a začal celým minaretem zevnitř cloumat. Na minaretu viselo pár zvonečků, tak se rozcinkaly. Ale co bylo lepší, výkyvy se přenesly díky speciální kostrukci samy od sebe do druhého minaretu, který se začal také kývat a rozezvonil svoje zvonečky. Vážně super věc!

Chvějící se minarety

Dostali jsme se trochu do slepé uličky – vlastně jsme tu viděli všechno, a protože byly prázdniny, moc autobusů do dalšího města nejezdilo. Tak jsme se rozhodli tak trochu narychlo a vydali jsme se na cestu. Museli jsme taxíkem, protože tu byl autobusák daleko. Autobusový nádraží tady na východě miluju, to člověk přijde na terminál a hned má kolem sebe deset prodejců nabízejících veškeré dostupné i nedostupné destinace. Nějak jsme tedy koupili lístek, dostali se do autobusu a konečně se jelo. Tahle cesta byla krátká, jenom asi tři hodinky, ale pasy nám cestou zkontrolovat nezapomněli, ostatně jako vždy…