První potápění a poslední den výletu

Je to tady, den D, na který jsem se těšila – měla jsem slíbené potápění nebo/a túru do hor. Ale moc se mi to nezamlouvalo, protože celou noc lilo jako z konve. Lilo tak hodně, že to bylo moc i na mě, a to jsem v Turecku za ostříleného skautíka, že mi počasí moc nevadí. Lilo tak hodně, že mi kamarád z Izmiru psal smsku, jestli jsme se někde neutopili. V Izmiru totiž lilo ještě víc.

Naštěstí se to dost uklidnilo a ještě než jsme vstali, tak bylo počasí v pohodě. Šli jsme na snídani, to bylo spoustu jídla! My tomu říká me švédské stoly, ale oni si ty věci servírují rovnou na každý stůl – no a překvapila mě růžová marmeláda. Ne růžová barvou, ale růžová jako z růží. Překvapivě dobrá.

A následovalo konečně to potápění – bylo pod mrakem, schylovalo se k dešti a vítr pofukoval. Ideální počasí na to jít do vody, když jedeme na lodě na vodu, v jiném počasí než v takovém vlastně výlety neznám. Následovala lekce potápění, naštěstí jsem dostala instrukce od jiného potápěče – protože můj průvodce již předem uznal, že neumí anglicky tak moc dobře na to, aby si mohl dovolit mě vzít potápět. Podepsala jsem papír, že když se mi něco stane, tak oni za to nemůžou. Klasika, ale v tu chvíli mi to přišlo srandovní. A do vody jsem šla zase s jiným člověkem. To byl borec, pán cca 50, dlouhý vlasy, náušničky, tetování chobotnic, typický mořský vlk. Vlastně mi skoro všechno potom vysvětloval znova, aby všechno bylo v pohodě.

Nasoukali jsme se do ploutví a následoval trénink dýchání, což bylo něco pro mě, protože já neumím dýchat pusou :D :D Ale nějak jsem to zvládla a vyrazili jsme, tak jsem se těšila, až jsem se tak po dvaceti metrech začala skoro topit, protože mi „došel vzduch a nemůžu dýchat“. Samozřejmě, že je to blbost, ale prý takhle panikaří všichni, kdo jsou s přístrojem poprvé pod vodou. Tak jsme se zasmáli, já se uklidnila a dalších asi 30 minut pod vodou byla hračka, a hlavně to bylo super! Cestou jsme potkali chobotnici tak ochočenou, že si myslím, že jí tam chovají jen kvůli tomu potápění. Ale chce to trochu tréninku, aby si člověk nepřipadal jako nehybná velryba na suchu a mohl se trochu rozumě pohybovat.

Po vynoření následoval komplikovaný úkol vysoukat se z neoprenu, skoro by bylo lepší v něm zůstat, protože začalo zase pršet. Tak porůznu jsme potom pozorovali další dvojici, co šla pod vodu – asi plavali dál, pán už vypadal zkušeně. Bohužel pro ně, přívalový déšť vyrobil něco příšenýho, co teklo ze všech ulic do moře.

Vyfoť mě s rybama

Po téhle akci jsme se odebrali zpět do Izmiru, kde měla následovat ta túra do hor. Jenže byly už tři odpoledne a průvodce asi moc nedomyslel, že když se jde tam, musí se i zpátky, takže mi celou dobu tvrdil, že půjdeme šest kilometrů, což jsem samozřejmě považovala za hračku a že to v pohodě stihneme. Tak nějak mezi řečí se mi zmínil, že to je šest tam a šest zpět, přičemž ještě do kopce. Aha. No tak to asi nestihneme, ne? Ptala jsem se, jestli to stihneme do tmy. Předpokládám, že mi nerozuměl. A nějak jsem myslela, že když je průvodce, tak to promyslí on. Ale nějak jsme se domluvili, že to necháme na jindy. Aspoň jsme se tedy stavili v Decathlonu na nákup věcí a pak mě dovezl do města, kde jsme se rozloučili.

To bylo celkem podle mého plánu, protože jsem nechtěla nikde za tmy šaškovat po horách, raději jsem se šla rozloučit s mým hostitelem číslo jedna, kterému jsem vyrazila dech, když jsem pěšky a sama dorazila do jeho kanceláře (jo, s gps navigací to není zas až takový problém, ale o jeho mínění o ženském myšlení jsem psala v jiném článku). Moc jsem se už s nima vybavovat nechtěla, tak jsem vyrazila „za roh“ pro baklavu a svačinu. Pak jsme ještě pokecali, rozloučila jsem se se starším kolegou srandistou, došla předat dluh krabičky cigaret za spravené boty, našli jsme autobus, co mi jede domů a pak mě večer odvezli na otogar. Kupodivu mě nechali jít samotnou.

Na kolej jsem dojela někdy ráno a pak jsem hned jako uvítání dostala první napomenutí, že jsem byla deset dní pryč a že se to musí napsat předem na formulář (prý se za dlouhodobou nepřítomnost počítá jedna noc). Ok, řekla jsem, že těžko můžu plnit pravidla, když se nikdo neobtěžoval mi je říct, a vyplnila jsem formuláře pro všechny mé další nepřítomnosti, ať si z toho udělají třeba nástěnku měsíce října.

Konya v šest ráno. Klid

Tímhle bych asi blog jako deník ukončila, protože už jsem si na život v Turecku jakž takž zvykla (není to už tak zajímavé) a protože tím skončil můj vícedenní výlet. Dál si asi zapíšu jen pár hlavních bodů za delší časový úsek nebo pár věcí, co mě tu štve nebo obecně stojí za zmínku. 

A bude následovat pár kratších výletů, ale na konci listopadu přijde asi znova deník z jednoho velkého dobrodružství, které snad dobře dopadne. Pak Vánoce, nový rok a hurá domů.