Tipy na cestu Íránem

Už několik měsíců (jo, již se to počítá v měsících, dobrá práce) jsem chtěla sepsat pár postřehů a tipů o Íránu. Sice na Írán nejsem absolutně žádnej odborník a než jsem tam letěla, jen jsem o něm věděla, že je někde na východě, ale už o něm něco vím – a nerada bych to zapomněla. Taky by bylo fajn si tenhle text za pár let přečíst a porovnat situaci – jak napíšu později, Írán se velmi rychle mění. Taky mě překvapil zájem lidí z mého okolí, mně to už jako taková exotika nepřišlo (letěla jsem tam po několika měsících života v Turecku), ale když jsem se doma zmínila o Íránu, všichni se celkem dost začali vyptávat a dozvídat se i překvapivé věci. Takže zde je těch pár postřehů a tipů na cesty:

Postřeh č. 1 – vykašlete se na všechny články „postřehy a tipy na cesty Íránem”.

… a prostě jeďte. Tím myslím i většinu blogů, průvodců, článků a fotek. Zejména oblíbený knižní průvodce Lonely Planet. V Íránu je vlastně úplně k ničemu. Možná vám pomůže rozhodnout se o trase, ale k tomu není potřeba velká těžká kniha za několik stovek. Írán se tak rychle mění, že i kdybych tenhle článek napsala včas, hned jak jsem se vrátila, už by byl neaktuální. 

Rozhodně si moc neprohlížejte fotky od dobrého fotografa. Je tam opravdu nádherná architektura, spousta barviček a s tím si takový dobrý fotograf tak pěkně vyhraje, až z fotky zachycující realitu je vlastně malovaný fantastický obraz se pouhým základem v realitě. To byla asi moje zásadní chyba a pak, když jsem vše viděla na vlastní oči, přišlo malinké zklamání. K těmto účelům mohou stačit špatné fotky zde, na mém blogu. To vás pak realita nezklame. Naopak příroda na vlastní oči mě příjemně překvapila. Ta se tak snadno nepřimaluje. Hlavně Írán je tak obrovská země a každý z nás má jiné zájmy (příroda/architektura/lidé…), a každý kdo tam byl, to viděl jinýma očima…

Postřeh č. 2 – vízum

Vízum je nejlepší, pro lidi z České republiky (jako jo, jsme z EU, ale nevím, jestli vstup mají Slováci za stejných podmínek, takže tenhle odstavec naši bratia přeskočí), když se zařídí tzv. VOA, visa on airport. Dá se vyřídit i v Praze na ambasádě, ale údajně stojí asi 50 € záloha a trvá to tak dlouho, že než vám ho dají, tak jste z Íránu s náhradním vízem z letiště zpátky a těch padesát euro vám nikdo nevrátí. Podle informací na stránkách ministerstva zahraničí (listopad 2016) by měli Češi dostat vízum na 14 dní, přesněji „při vstupu v pondělí musí opustit zemi v pondělí za 14 dní” (to aby nebyly dohady o tom, kolik je vlastně 14 dní). Není to pravda, my dostali vízum na měsíc. A všichni, koho jsme potkali, taky. Podle jedné konspirační teorie dostanou měsíc ti s biometrickým pasem (ten s plastovou stránkou) a čtrnáct dní ti s klasikou (bez plastu). Toto se provádí jedině v Tehránu ihned po příletu. Takže pozor, první přistání v Tehránu, jinak zpátečka domů. 

Probíhá to asi tak, že je tam velmi důležitý pán a rozdává (s absencí jakéhokoli systému) formuláře a nahání lidi do fronty na poplatky. Vyplní se papíry, zaplatí potřebné poplatky (75 € a pojištění, viz níže) a všechna lejstra společně s potvrzením o rezervaci hotelu min. na první noc se předají monsieur šéfovi. Ten řekne „wejt hír madam“ a předá papíry dál. Tam zkontrolují vaše údaje, ověří existenci toho hotelu a dají vám vízum. My čekali asi deset minut, ale přiletěli jsme, když tam bylo volno. Někdo prý čekal i několik hodin. 

Postřeh č. 3 – pojištění

Vízum nedostanete bez platného pojištění. A normální pojištění, co si přivezete, je podle Íránců v Íránu neplatné. Takže vás naženou do fronty, kde je nutné zaplatit 15 $ nebo 15 € íránského pojištění, i kdybyste měli stopadesát pojistek na celý svět včetně skoku padákem. Tohle vám budou tvrdit oni i všichni ostatní, ale není to pravda. Když máte celosvětové pojištění (nebo jen na Írán nebo cokoliv, co tam z našeho pohledu platí), stačí si poprosit hodnou paní v pojišťovně, ať vám na anglicky psaný výpis z pojistné smlouvy (prostě ten nejdůležitější oficiální papír) připíše a orazítkuje a podepíše větu „validity – worldwide, including territory of Iran.“ Oni se zřejmě nepovažují za členy světa, ale co už… Mě to ušetřilo 15 dolarů, a to se vždycky hodí.  Udělala bych to, i kdyby šlo o jeden cent. A dokonce to byl jen vytištěný scan toho výpisu. 

Postřeh č. 4 – telefon a internet

V dnešní době je pro lowcost cestování na vlastní pěst skoro nutností mít nějaký místní telefonní tarif – když se zařizuje couchsurfing, hotel, na mapy, nebo prostě na cokoliv. Obecně směrem na východ jsou tarify levnější, a to výrazně. Ihned po příjezdu jsme si pořídili SIM kartu ve stánku Irancellu v dolním patře tehránského mezinárodního letiště. Už údajně neměli nejlevnější čtrnáctidenní tarif, tak jsme si museli koupit měsíční balíček, kde bylo asi 4 GB dat a nějaký volání a smsky. Nevím, kolik to bylo. Samozřejmě jsme to zdaleka nevyužili při skoro pořád zapnutých datech, tak jsem to ani nesledovala. Ani vlastně nevím, kolik to stálo – ale myslím, že něco okolo 150 korun v přepočtu. Podepíše se tam smlouva a dá se otisk prstu (hahaha), okopíruje pas a můžete telefonovat. 

Internet. Je super, že máme koupený 4 GB mobilních dat, ale k čemu to, když nic nefunguje, že? Co vím, že je v Íránu určitě nelegální a tím pádem blokované je facebook. Dál nevím, protože jiné sítě nepoužívám, ale asi i instagram a tak… Určitě servery booking.com nebo airbnb.com v Íránu nenajdete. Sociální sítě naprosto všichni používají, k odblokování stačí jednoduše VPN síť. Nerozumím tomu. Ale stačí si stáhnout nějakou aplikaci, pro iPhone je dobrý Betternet a pro Android něco, kde běhá králík a jmenuje se to přibližně "fast wifi". Já měla Betternet, ale celých 14 dní jsem se na fb dostala snad jednou, jinak ne, nevím proč. Přitom při plošném krátkodobém blokování soc. sítí na podzim v Turecku mi Betternet odemkl všechno. 

Jinak couchsurfing se normálně používá, ale někdo tvrdil, že to taky není úplně legální a vždycky se hned snažili konverzaci přesunout na jiný komunikační kanál a nikdy nechtěli o couchsurfování mluvit na veřejnosti, vždycky jsme byli „kamarádi, co přijeli na návštěvu.“

K dorozumívání používají klasicky whatsapp, viber nebo telegram. 

Postřeh č. 5 – peníze

Peníze v Íránu jsou strašná věc, co jsem nepochopila a nikdy nepochopím. Měna, kterou se zde fyzicky platí, se jmenuje riál. Sto tisíc (100 000) riálů je něco pod 70 korun (listopad 2016). Jenže měna, ve které vám řeknou cenu nákupu, se jmenuje toman. A sto tisíc riálů je deset tisíc (10 000) tomanů. Takže českých sedmdesát korun je buď sto tisíc riálů (papírové fyzicky existující peníze) nebo deset tisíc tomanů (neexistující měna v které se mluví o ceně). A aby to nebylo jednoduché, protože tam máme moc nul a tisíců, říkají to bez tisíců (nebo bez třech nul…?). Takže vlastně znova: sedmdesát českých korun je 100 riálů. Vlastně ne, je to 10 tomanů. Ale těch deset tomanů se zaplatí 100 000 riály. Nebo jinak – obchodník za něco chce dostat 100 000 riálů. Tak si řekne 10. Deset tomanů. Vlastně deset tisíc tomanů. Ale to je 100 000 riálů. No nekup to! 

Protože neumím vysvětlovat a sama jsem celou dobu natvrdle přepočítávala, přikládám vysoce profesionální finanční vývojový diagram. (Nakonec nic nepřikládám, protože se mi ten diagram nechtělo kreslit).

Kovové mince se nepoužívají. Hodnota materiálu přesahuje nominální hodnotu mince. Ale je to fajn suvenýr, zkuste se v kavárně nebo restauraci zeptat, vrátí-li vám v drobných a možná vám je i dají navíc. Jiní vykukové je prodávají po jednom euru kus, což je tak stomilionnásobná marže. 

Peníze musíte mít všechny s sebou v hotovosti. Naše karty tam nefungují ani pro placení, ani pro bankomaty. Lepší je možná dolar, ale – oni v podstatě vezmou cokoliv, co platí. Důležité je, nikdy neměnit peníze v bance!!! Vždy pouze v exchange office, dokonce i jednou jsme museli na ulici (týpek ze směnárny ve dveřích směnárny) a bylo to v pořádku, bez provize. Jen pozor na obejdy okolo směnáren, mají dost pravděpodobně neplatné nebo falešné bankovky. Protože se o turistech ví, že mají hotovost, může prý dojít k pokusu o loupež, ale to jsme opravdu nezažili ani v nejmenším a myslím, že to je jen výmysl – průvodci s taxikáři nás elegantně oloupili dost :D

Riály se dají vyměnit hned na letišti v Tehránu – v horním patře letiště je malý stánek exchange office a je tam spousta lidí. Pozor, jsou tam i banky, banky nebrat!!!

Nastala několikrát divná situace, kdy po mě někdo chtěl peníze za záchody – to je lepší mít někde schovanou takovou dvou až pětitisícovku, pokud nemáte menší. Nikdy jsem nevěděla, jestli jim dávám málo nebo moc, ale jako co – persky neumím a možná vlastně ani peníze nechtěli, ale všichni jsme byli spokojení. Horší by bylo mít v kapse jen půlmilionovku, to by se záchod prodražil :D

Postřeh č. 6 – doprava

Letadlem:

Doprava po Íránu se vyplatí na delší vzdálenosti rozhodně letadlem (např. Tehrán-Shiraz). Tam je potřeba v Tehránu přejet na domácí letiště, které je asi hodinu cesty od mezinárodního – dá se tam dostat zatím jedině taxíkem (listopad 2016, snad se chystá metro). Taxík by údajně neměl stát více, než 600 000 riálů, ale taxikáři jsou samozřejmě spolu a vy je potřebujete. Na domácím letišti jsou pobočky libovolných aerolinek a tak se koupí letenka a nejbližší let. My využili IranAir. Let stál pár stovek, trval dvě hodiny a dostali jsme celkem velkou a dobrou svačinu, což mě dost překvapilo. Jo ale předtím mě dost vyzmatkovaly všechny ty kontroly, tam totiž přesně začaly všechny ty extra ženský oddělení a já měla zezačátku problém s orientací, když všichni šli normálně a ženský musely do koutečku za závěsem. Tak na to pozor, ale nejsou zlí, jen vás prostě pošlou jinam. 

Autobusem:

Asi nejlepší transport je autobusem – je to relativně levné a spolehlivé. Autobusové nádraží je vlastně všude a autobusy jezdí dost často. Na turisty jsou celkem zvyklí, ale moc anglicky většinou neumí. Dálkové autobusy (v podstatě všechny) jsou třeba jen pro 30 lidí a sedačky jsou tak obrovské a dají se tak sklopit/natáhnout, že můžete pohodlně spát celou cestu. To by vás ovšem nesměla rušit každých pár hodin nesmyslná pasová kontrola, kdy se vás voják s vaším pasem v ruce pro jistotu optá, jak se jmenujete, odkud jste, co děláte v Íránu a jestli je tohle váš manžel. Po vyhovujících odpovědích vám odvětí „welkam tú Írán“ a jde dál. 

Vlakem:

Vlakem jsme bohužel jet nestihli, ale prý na ostrov Qeshm je to nejlepší způsob dopravy. Třeba zajistit místa předem, nefunguje to jako v ČR. 

Taxíkem:

Taxikáři jsou opravdu velmi aktivní a snaživí, i když moc angličtinou nevládnou, naslibují vám hory doly a obvykle si řeknou cenu za auto a den. Benzín je tam vlastně zadarmo, ale to rozhodně neznamená, že jsou taxíky levné. Na ceně se předem velmi pečlivě a jasně dohodněte. Vyplatí se sdílet taxíky s ostatními cestovateli. Po městě se pak vyplatí sdílené taxíky, které jezdí kolečka po městě a nabírají lidi. Ale na to je potřeba se poptat místních, okolo jejich stanovišť postávají podnikavci s desetinásobnými cenami. Klasika taxikáři. Nezkoušela bych si půjčovat a řídit vlastní auto, pokud vás zastaví hlídka, bez znalosti perštiny se nedoplatíte, i když jsou i tací, co to tak udělali – ale já bych se doahdovat nechtěla. 

Postřeh č. 6 – dress code aneb nebuď tlustej pytel na brambory

A jsme u toho. Írán je islámská republika, a tak tam platí nějaká pravidla. Paradoxem je, že ta pravidla nemají s islámem mnoho společného – je to jen způsob, jak si korán vykládá současná náboženská vláda republiky. Pro chlapy je to celkem jednoduché – žádné krátké rukávy a šortky, asi ani sandále (byli jsme tam v zimě, tak tohle nevím). Pro ženský je to složitější, ale taky nic nesnesitelnýho – musí být zahalené vlasy (hidžáb), ramena, paže, nohy (obecně u nikoho nesmí být vidět holá kůže, kromě obličeje a rukou) a nesmí se moc okázala ukazovat ženské tvary – dlouho jsem nad tím špekulovala, protože jsem nechtěla vypadat jako idiot – pak jsem se bavila s kamarádem Íráncem a dospěla jsem k ideální kombinaci – legíny a šaty do půlky stehen. Wow, celkem odvážný, neměla by být vidět ani kolena. Ale ty šaty se mi v pračce srazily, původně byly ke kolenům. Hlavní je, že nebyla vidět holá kůže a neměla jsem džíny natěsno přes zadek (zrovna u mě by tohle asi byl opravdu problém). Oblečení obecně by nemělo být nijak křiklavé nebo moc vzorované, výrazně světlé nebo červené. Nic se nezkazí černou, tmavě modrou, šedivou, jednobarevnými věcmi. Ale já byla i v křiklavě červené a nic se nestalo. Přišlo mi, že to už ani tolik neřeší – nejdůležitější prostě je zakrytá kůže a vlasy. Ale v křiklavém nebo sportovním oblečení budete jako pěst na oko, ale pokud vám nevadí, že lidí zírají… Jsem ráda, že jsem to riskla, protože mám celkem normální fotky, když jsem viděla některé „vzpomínky na Írán“ a tam tlustej pytel od brambor s ručičkama, to bylo srandovní…

Vlasy nemusí být zahalené úplně, naopak móda je nosit šátek jen na temeni, kdy je vidět přední polovina vlasů. Chcete-li splynout s davem, nesmí chybět velmi výrazné, avšak vkusné a opravdu do-ko-na-lé líčení a plastika nosu. 

Šátek je potřeba mít na sobě všude na veřejnosti, kdekoliv v soukromí je pak většina žen hned sundavá. Někde kolují historky, jak ženě vítr sfoukl nedopatřením šátek a už ji zatkla policie – to je samozřejmě nesmysl, nejen, že dnes už je Írán dost benevolentní a otevřený (myslím tím v porovnání sám se sebou před pár lety), ale samy dámy se vždy navzájem upozorní na chyby, zejména k turistkám jsou shovívavé a rády pomůžou. Ale výjimka, že by žena šátek mít nemusela, neexistuje. Pro ilustraci přikládám můj íránský lookbook.

Photo: Vu Nguyen

Postřeh č. 7 – ubytování

Všude se dozvíte, jak je ubytování superlevné. Není. Nejlevnější hostely byly za 10 dolarů na osobu a noc ve sdíleném pokoji. Možná jsme špatně hledali? Zkuste hledat lépe. Jinak hotely se daly, ale opravdu bych za ně víc jak v průvodcích avizované 4 dolary nedala. Používali jsme i couchsurfing, ale tam není vůbec žádnou výjimkou, že si za to řeknou peníze – oukej, jsou chudý a my jsme zbohatlíci z Evropy, ale… buď dělám couchsurfing, nebo nedělám. U jedněch lidí jsme za cs zaplatili, jeden si tak nějak nenápadně nechal udělat kompletní nákup do prázdné lednice, couchsurfing zde byl evidentně zdrojem obživy. Ale našli jsme i velmi pohostinné couchsurfery, kteří si nic neřekli – to ten nákup udělám sama od sebe a radši. Čtěte hlavně reference! Couchsurfing tu opravdu funguje jako jeden z největších zdrojů peněz, protože jiné hostitelské servery jsou tu nelegální a blokované. Zejména upozorňuju na jednoho experta, který je hostitelem v Kermanu, má opravdu hodně, ale hodně referencí, ale nezištně to fakt nedělá. 

Opačným extrémem byli ti přehnaně pohostinní, se kterými jsme se na ničem nedohodli, a oni mi pak ublíženě psali, že kvůli nám uklidili celej dům předělali plány na víkend a kdesi cosi kecy v kleci… Mě pak z toho bylo smutno a oni nedostali vytoužených 15 dolarů. 

Postřeh č. 8 – jídlo

Na jídlo nejsem odborník a necestuju kvůli jídlu, takže toho moc nevím a obvykle si dám, co doporučí místní. Přitom si ale hlídám, aby to nebylo jídlo typu „vařené skopové mozečky“, protože na tomhle jídle je pro mě nepoživatelné každé slovo samostatně, natož všechny dohromady. Nejlepší, a paradoxně nejlevnější byl pouliční falafel v Šírázu. V přepočtu asi za 15 korun, výborná chuť a nacpala jsem se k prasknutí. A všeobecně falafel. Pak hodně jedí jakési kaše z luštěnin, to mi taky dost chutnalo. A pak klasicky kebab (což jsou kousky masa) s rýží, nebo těstoviny s omáčkou v bagetě, pečený kuřeta a tak různě… Míchaný vajíčka, k snídani džem a marmeláda… mohlo by se to na první pohled zdát dost obyčejný, ale oni to umí tak okořenit a dochutit, že je to fakt pecka… I když zrovna klasickej kebab moc neumí – proti Turkům to je jako když vaří moje máma nebo já. Na tureckej kebab nic nemá. Ale döner kebab jo. Občas, když jsme byli celý den na výletě a měli jsme celodenního taxíka, řidič nás zavezl do „nejlepší restaurace v okolí“ a byl to celkem… nic moc… Věděli jsme, že nás povede do nějaké předražené přeplácané turistické restaurace, ale nikdy si to nenechali vymluvit a dělali, že nerozumí. Nevím, proč skoro každý průvodce trpí syndromem „přijel sem aby zde jedl špatné napodobeniny svého jídla tak ho vezmu do nóbl restaurace“. Neexistuje placení zvlášť, nechápou to, občas to ani nechtějí udělat – a překontrolujte si ceny. Čísla persky nejsou těžká a minimálně tisícovku vám to za celý výlet ušetří. My takhle málem přišli asi o 7 stovek. 

Postřeh č. 9 – co koupit a jak

Rozhodně bych si z Íránu přivezla (a chci si dál nechat přivézt, až tam někdo pojede) šafrán – kupovala jsem 5 gramů asi za 200 korun. Pravý krásný šafrán. A pak ještě existují falešné šafránové esence, to jsou cca 200ml lahvičky. Ty ale nevím, kolik stojí. Žádná íránská domácnost se bez nich ale neobejde. O ceně šafránu se absolutně nesmlouvá. 

Rozhodně bych nevynechala tzv. gaz, což jsou bonbónky, které vypadají jako turecký med, ale je to měkká hmota s pistáciemi, šafránem a růžovou příchutí. Kilo jsem kupovala asi za 100 000 riálů. 

Dál klasika jako kurkuma, kardamom nebo skořice, ale to asi není zas až tak nedostupné zboží. 

A co je podle mě absolutní špička je cokoliv z růží v Kashanu. Růžová voda, snad litr mi nabízeli za 100 000 riálů (jistě, tourist quality, ale i tak). Růžové a jasmínové parfémy, stejná cena, kvalita neuvěřitelná. 

Dalších spousta věcí by se určitě našla, jenže jak jsem v ten čas bydlela v Turecku, dost věcí jsem měla už za „obyčejné“. Jistě, majetnější si koupí ten lítající perský koberec :)

Jak nakupovat? Každý obvykle uměl alespoň pár slovíček anglicky, ale při nakupování stačí ruce a nohy. Navzdory mému očekávání Íránci ani trochu nesmlouvali. Naprosto pevný ceny, snad jen dvakrát se mi podařilo usmlouvat malilinkou slevu, ale to bylo při velké útratě a mimo turistickou sezónu. Je potřeba se vždy ptát na měnu, ve které vám říkají cenu (čekoholiv). Zřetelně si ujasnit, chtějí-li danou částku v tomanech nebo riálech (viz výše). Je to velmi účinná a používaná iluze. 

Postřeh č. 10 – tareoff

Netuším, jak se to píše, ani co to znamená v překladu. Ale jde o jednoduchou věc – pokud vám někdo něco nabídne, ze slušnosti musíte odmítnout, i když si věc chcete vzít. Pokud vám je věd nabízena podruhé, opět byste měli odmítnout. A do třetice všeho dobrého, pokud je vám věc skutečně nabízena, abyste ji přijali, až po třetím nabídnutí si můžete vzít. Totéž, pokud chcete někomu něco dát – pokud odmítne, neznamená to, že to nechce. Nabídněte danou věc podruhé, zase odmítne. Nabídnete-li potřetí, teprve si může nabízenou věc vzít. Prostě až podle třetí odpovědi se ukáže, zda-li nabízenou věc skutečně chce, nebo nechce, případně chce dát nebo nechce dát. Jedná se především o jídlo a pití. Údajně by to mělo platit i u peněz, ale ty si každý bral hned. 

Postřeh č. 11 – palec nahoru (y)

Palec nahoru prostě neukazujte. 

Postřeh č. 12 – návštěva mešity

Íránci jsou šíítové. Druhou skupinou jsou sunitové, ti jsou převážně v Turecku. Každá z obou skupin si myslí, že je lepší než druhá. Ale z mého pohledu jsou méně vírou svazovaní sunitové, v Turecku stačilo jen zahalit vlasy při vstupu dovnitř do mešity. I když zase v tom Íránu hraje roli náboženská vláda… A tak to třeba dopadlo, že nejen, že jsem musela mít zahalené vlasy, ale musela jsem byť jen při vstupu na „dvoreček“ mešity mít na sobě čádor. Ty tam byly vždycky k dispozici a u větších mešit byly i bezpečnostní kontroly a i paní, které s tím čádorem pomohly. A při vstupu do mešity samotné samozřejmě zout boty a použít vchod určený pro ženy/pro muže. Někde se stalo, že nás přímo do mešity dovnitř ani nepustili, protože nejsme muslimové. Mohli jsme se jen podívat skrz dveře. 

Postřeh č. 13 – vstupné 

Vstupné zaplatíte úplně za všechno. Prý ještě v létě 2016 byly všude vstupy do třiceti korun, obvykle tak deset korun v přepočtu. My jsme tam přijeli a kdekoliv zaplatili vstup minimálně 200 000 riálů. I když vevnitř nic nebylo. Vstup byl nakonec asi největší položkou rozpočtu, nedá se smlouvat, nedá se jít bez lístku, nedá se být student, nedá se zjistit, má-li to cenu platit, nebo ne – „na pozdější reklamace nebude brán zřetel“. Jo a kdyby se vám zdálo, že místní platí nějak málo, nezdá se vám to. Místní platí vstupy desetkrát levnější. 

Postřeh č. 14 – žena v Íránu

Než jsem tam jela, snažila jsem se toho zjistit co nejvíc – přecijen už je to země, kde žádné ženy nejsou rovny mužům a to jsem nikdy vlastně nezažila. Nejsem feministka, ale zároveň asi nejsem úplně nesamostatná blbka, takže jsem taky občas byla z chování některých místních nervózní. Překvapivě vždycky, když se můj parťák rozhodl jít fotit hory nebo nejít dovnitř do nějaké památky. Potřebovala jsem si koupit vstupenku, týpek v pokladně řekl „nou ingliš“ a otočil hlavu do papírů, i když předtím jasně jiným turistům tu vstupenku prodal. Prostě se nebude bavit se samotnou holkou. Potom jsme se taky zezačátku snažili poplatky za víza nebo za hotel platit každý zvlášť, protože jsme měli každý své peníze. Ale to neexistovalo, a ani moje jméno v žádných oficiálních dokumentech nijak zvlášť nefigurovalo. Jednou máš cenu kusu hadru, tak jsi kus hadru a nikoho nezajímá, že si můžeš pas nosit sama, platit vlastními penězi nebo mluvit sama za sebe. Samozřejmě tohle je nadsázka, vůbec se tak nechovají všichni – naopak spíš menšina. Ovšem ti, co se chovají „normálně“, jsou obvykle ti nešťastní v současné situaci a chystají se na emigraci. Ten jiný pohled na ženy jsem pak pocítila ještě mnohokrát – třeba lidé hodně zastavují turisty na ulici jen tak, povídají si a potřesou rukama – obvykle ne se mnou; v autobusech hned otázky na manžela (i když spíš se ani neptali a automaticky jsme byli manželé); obecně neochota se vybavovat se samotnou holkou (když jsem na šla cokoliv domluvit); absolutní vytřeštěnost kluka, co nás ubytoval přes couchsurfing, že má v bytě holku a jestli mi nevadí bejt v místnosti s jinýma lidma. K dokonalosti to dotáhl jeden voják, když jsme čekali, až nám náš místní spřízněnec sežene sdílený taxi do Tehránu – přišel k mýmu parťákovi, seznámili se, potřásli rukama a následoval asi desetiminutový přatelský pokec, kdy ačkoliv jsem stála asi metr od nich, byla jsem naprosto absolutně neviditelná.

I přes to všechno je mnoho holek a i některé znám, které samy strávily třeba i měsíc v Íránu… Ale všechny ty pohledy a otravy bych asi já osobně nezvládla, zase nejsem blázen a nejdu přece do rizika… ;)

Postřeh č. 15 – alkohol

Do Íránu nezkoušejte přivézt, poslat, nezkoušejte ho tam koupit, a když už, nenechte se chytit policií. Lidé v Yazdu nám tvrdili, že při chycení s alkoholem následuje záznam a zmrskání, podruhé totéž, a při třetím záznamu poprava. Člověk v Kazvínu nám tvrdil, že se v Íránu vůbec nepopravuje a že alkohol je jen na pokutu (čti úplatek). Lidé zase jinde nakoupili karton piv a litr kořalky a jeli na piknik. Takže si vyber… Umřít na otravu methanolem z domácí pálenky nebo na otravu krve po zmrskání?

Šťastnou cestu!