Ephesus a proč je důležité cestovat sám

Na dnešek jsem přes couchsurfing měla domluvený výlet do Selçuku na Ephesos, na což jsem se dost těšila. Ozval se mi totiž přes couchsurfing jeden člověk s tím, že je průvodce po horách a potapěčský instruktor, a že si chce udělat zkoušky v angličitě, tak se učí anglicky a potřebuje pokecat s cizincema. No dobře, řekla jsem si, to by mohlo být super, takové normální lidi aby člověk v Turecku pohledal. Navíc bychom na výlety jeli jeho autem, což je taky super, než se pořád tahat autobusem.

Navíc jsem už celkem dost potřebovala vypadnout, ne že by se mi v Izmiru nelíbilo, ale Turci jsou až příliš pohostinní – až tak, že jsem myslela, že vyletím z kůže – můj izmirský hostitel to totiž bral tak vážně, že mě pomalu nepustil ani za roh koupit svačinu, protože si asi myslel, že jsem úplně blbá, nebo já nevím – když jsem se mu snažila vysvětlit, že cestuju sama a že dokážu přejít ulici, že u nás taky máme silnice a auta, a podobně, vysvětlil mi to tak, že jednou jsem jeho host, tak se mi musí věnovat – tak jsem se snažila to navlíknout na to, že určitě musí do práce, což bylo k ničemu, protože firma byla jeho. Ok, bylo to otravný, ale zase ne tak hrozný, jako když za mě všechno platil – ale opravdu VŠECHNO. Nakonec jsem vymyslela, že mu za odměnu koupím aspoň ten nazar, když už nic jinýho. Byl totiž dost nadšenej, že vím, co to je – člověk musí nazar dostat od někoho, aby to byl talisman pro štěstí – nesmí si ho koupit sám. No a když jsem nazary kupovala, tak ten blb prodavačce z ruky vyrval moje peníze a zaplatil to sám. Tak jsem ho poslala do háje a řekla mu, že je idiot a že mě urazil. To se trochu zklidnil a pochopil, že asi ženský v Evropě opravdu fungujou jinak. Ale co, dva dny jíst a bydlet zadarmo, plus asi 8 piv, to není k zahození. A mimochodem když se mi líbily kožený kozačky u toho jeho kamaráda, chtěli mi je dát zadarmo. To jsem taky štvalo, protože mi je nakonec vnucovali a bylo to dost trapný. A to jsem si o sobě myslela, že nejsem feministka. Asi jsem. No a proto jsem odsud potřebovala vypadnout, jinak bych ho už zaškrtila.

Odjezd do Selçuku jsme měli domluvený na ráno z parku nedaleko bytu, sešli jsme se a jelo se do Ephesu – a tam přišla první kontrola. Mají zavedené vzhledem k výjimečnému stavu kontroly dokladů, což se prý už stalo, že někdo neměl pas a byl z toho parádní problém. Připadala jsem si fakt divně, ono prostě není pro evropana běžný, že vám vojáci kontrolujou pas. Mají tu totiž různé složky – nebo spíš momentálně nemají – policie, ta (ne)funguje ve městě. Pak jsou tu městské nebo univerzitní (v areálu) „ostrahy“, které fungují jako naše ochranky – když se něco děje, zavolají policii. No a pak je tu jandarma, což prý patří sice pod armádu, ale plní funkci policie – mimo město – jako italský carabinieri, i to tak překládají. No a momentálně (nevím, jak to bylo před tím osudným dnem) tu funguje de facto jen jandarma. Aspoň na západě. V Konye jsem snad nic, co by se podobalo policii ještě nepotkala, nejnebezpečnější je asi vrátnej z koleje. V Konye totiž vše pohlídá víra. A kontrola v Selçuku dopadla dobře, můj pas prošel, podpořeno dokladem o studiu.

Ephesus byl na první pohled prázdný, tak se na nás stánkaři vrhli s lákavou a jistě výhodnou nabídkou. Ale za turnikety už tolik vylidněno nebylo, nedovedu si to představit v sezóně, to musí být hrůza. Prošli jsme první část a pokračovali nahoru – tam jsme se minuli asi se třemi školními výlety a všechno prolezli. Bylo to fakt super, dokonale zachovalé ozdoby a sochy… Prostě zajímavé místo.

Stavili jsme se ještě v „Domě Panny Marie“, což je velmi významné místo a celkem mě překvapily všudypřítomné nápisy „toto je svaté místo, proto se chovejte patřičně tiše a ohleduplně a oblečte se slušně“ a seznam, jak se člověk má obléci. A to vše v sedmi jazycích. Na to, že jsem nikde předtím v Evropě v kostele neviděla nic jiného, než symbol zákaz focení, mě to zrovna v Turecku překvapilo.

Příjezdová cesta do přístavu

House of Virgin Mary. Zeď s napsanými přáními, místo úplně ztrácí význam, lidi fotí selfíčka, pořvávají a je jich tu moc.

Po čase mě začalo trochu vysilovat to, že můj průvodce vlastně vůbec neuměl anglicky tak, jak to podle domlouvání výletu vypadalo. Nakonec mi řekl, že se naučil anglicky sám přes internet, takže umí lépe psát, než mluvit. No, uvedla bych to tak, že mluvit uměl tak na úrovni A0,006 a rozumět mi dokázal na úrovni A0,009. Což mě trochu zklamalo, protože jsem se těšila trochu na výklad – místní a ještě průvodce. Ještě horší to bylo, když se mě po prohlídce Ephesus zeptal, co chci dělat. Jak co chci? Byli jsme domluvení, že on to tu zná a že mi ukáže okolí. Ne, že bych úplně nevěděla, kde jsem, ale prostě jsem měla slíbený výlet s průvodcem, tak jsem neměla přesný plán.

Prý můžeme jet kamkoliv chceš, jsi můj host. Na tuhle větu a všeobecně „řekni co chceš“ jsem dost alergická, tak to nebyl zas až tak super výlet. Zajeli jsme někam na oběd a opět – jsi můj host, já platím. Asi tisíckrát jsem se to pokoušela rozmluvit, no ale už jsem neměla sílu. Byla jsem tam, odkud jsem z Izmiru utekla. Při obědě z něj vypadlo, že teda pojedeme do toho kempu a zítra se potápět. Cože? Kemp byl jako jedna z možností, ne že bychom se dohodli. A potápění nebo hory zítra…? Nakonec jsme se shodli na tom, že jsme si jen nerozuměli, kvůli té angličtině. Tak jsem řekla, že mám věci v bytě v Izmiru a že jsem počítala jen s denním výletem. Že prý to nevadí, že všechno na kempování má. Ne, já chci svoje věci, protože tohle nebylo domluvené. Ne, to nevadí, věci mám. Takhle jsme se přetahovali několikrát, protože prostě nechci dělat něco, s čím jsem nepočítala a v cizím spacáku spát nebudu. I když stanuju ráda. Prostě ne. Naštěstí původní „naplánované“ místo kempování bylo tak, že se prý stejně jelo přes Izmir. Tak jsem si v Izmiru sbalila věci a jelo se. Po cestě z průvodce vypadlo, že vlastně neví, jestli je ten kemp otevřenej. No potěš koště :D

A k tomu ještě tak strašně řídil. Když jsem něco říkala, díval se na PŘÍMO mě. Což je slušnost, ale ne když jedete 150 po dálnici. Když jsme jeli do zatáčky, jel rovně. A když jsem se ho zeptala, proč to dělá, odpověděl mi, že má oči i na stranách a že se může koukat na mě. A že do zatáček je lepší jet rovně protože je to úspornější, než zatáčet, když je volná silnice. Tak jsem mu vysvětlila, že to takhle nefunguje, že ty silnice jsou spočítaný a nakloněný tak, aby se projížděly zatáčky do zatáčky a ne rovně, což ho trochu rozhodilo a měl o čem přemýšlet. No. Měl Dacii. A když mi nerozuměl, řekl, že „no problem“. To byl den.

Ale to není všechno!!! Kemp byl samozřejmě zavřenej, vždyť je říjen! Ale naštěstí to bylo ve městě toho jeho potápěčského klubu, tak jsme se jen vrátili a tam měl klub restauraci a ubytování. Dali jsme večeři, u vedlejšího stolu se slavily narozeniny, tak byl i dort a jinak to bylo všechno, co se ve městě dělo. Ubytování bylo v pohodě, pěkně dvoupatrový „řadovky“, že by se nás tam vešlo i deset. Tak jsem si zabrala horní patro, a byl klid. Prosím, ať na mě zítra někdo mluví anglicky…