Autonehoda

           Podle názvu článku, tenhle zážitek vůbec nebyl veselý, ale to se přece děje – ne všechno, co se člověku přihodí, je veselé. Ale v dnešní době se mluví skoro jen o těch pozitivních zážitcích, což taky není dobře, protože když se stane něco špatného, ne každý ví, co s tím. Proto jsem se rozhodla tenhle text napsat, i když s odstupem času, protože i když to byla hrůza, už vím, že se mi to stalo a kdyby se to stalo nedejbože ještě jednou, budu už klidnější a budu snad vědět, co dělat.

          Šli jsme s několika kamarády po silnici lesem do sousední vesnice, byli jsme na jedné akci od fakulty a vydali jsme se klasicky nakoupit nějaké občerstvení na večer (prostě jsme šli pro chlast). Už byl večer a začínalo zapadat slunce, prostě pohodička. Najedou se před námi za zatáčkou ale vylouplo něco podivnýho, na levý straně silnice nějaká tmavá škodovka, dveře dokořán a kolem pobíhali asi dva lidi. Asi dva lidi píšu proto, že vlastně celý následující sled událostí mám v jakési mlze, protože se všechno seběhlo tak moc rychle a stalo se tak moc věcí, že jsme asi všichni jeli na mozkovýho autopilota a prostě se všechno nedá zapamatovat. Už z pohledu bylo jasný, že je to nějaká autonehoda, naneštěstí (možná naštěstí) ta silnice nebyla moc frekventovaná, takže jim zatím nikdo nepomohl, bylo to teda na nás. Jako vždycky jsem měla zrovna mobil v ruce kvůli mapám, tak jsem hned zahlásila, že volám záchranku. Najednou jsem ale nevěděla co vlastně říct – operátor na lince mě okamžitě zastavil a jen se vyptával, kde jsme. Nějak jsem mu vysvětlila, kde vlastně jsme – na silnici z té do té vesnice, pár upřesňujících otázek a operátorovi to naštěstí stačilo. Potřeboval ale vědět, co se vlastně stalo, aby mohl poslat dostatečnou pomoc – už jsem mu řekla, že je tu asi hodně lidí. Kamarádi mezitím chytili zmateně pobíhající paní, které byly v tom autě, ale vůbec nevěděly, co vlastně dělat. Našly v autě asi tři vesty, což je super, protože povinná je jen jedna, a snažily se složit trojúhelník a do toho volat záchranku. No ono když vám crčí krev z pusy a máte šok, nic moc. 

          Naštěstí nás „kolemjdoucích“ bylo hodně, tak jsme se toho ujali – já byla pořád na lince s operátorem, jeden šel s trojúhelníkem, někdo si vzal vestu a ostatní šli hledat zraněné. Já začala detailně mapovat situaci a s telefonem na uchu jsem obcházela zachraňující kamarády. Nějak jsem se snažila i kontrolovat situaci kolem, i když jsme byli na malé silničce, mohlo kolem ještě projíždět auto a další nehodu jsme nechtěli. Nahlásila jsem přibližnej počet zraněných jako pět, protože auto jelo evidentně plné, ale šla jsem dopředu a viděla jsem paní sraženou autem a jednu, co hodně krvácela, takže toho asi bude víc. Dostali jsme instrukce se sraženou paní nehýbat a krvácející nějak donutit si ránu stlačit, i když to nebylo jednoduchý, protože byly pěkně v šoku a vůbec neposlouchaly, ale kamarádka je nějak ohlídala a pomáhala jim. Další byl řidič, naštěstí při vědomí, ale hrozně v šoku, pořád vykřikoval, že asi usnul, že je všechny zabil a že za to může – s trochou snahy a námahy se nám podařilo ho přesvědčit, ať se hlavně nehýbe kvůli páteři, vyndali jsme klíče ze zapalování a někdo u něj zůstal, aby mu přidržel hlavu a ohlídal ho. Šla jsem dál a vždy jsem se ptala, co se děje, přetlumočila jsem to operátorovi na lince a ten poradil, co dělat. Většinou jsme věděli, co dělat, když jsme si nebyli jistí, operátor na lince popsal postup a případně jsme se doptali na detaily. Naštěstí byla valná většina lidí při vědomí, i když v té situaci je to možná na škodu, protože ta situace byla strašně hystericky zmatená, trochu jsem se začínala ztrácet a bála jsem se, abychom na někoho nezapomněli nebo ho nepřehlédli a pak ho našli už pozdě… Naštěstí nás bylo celkem dost a lidí v bezvědomí málo, tak to šlo jakž takž zvládat. Obcházela jsem auto dál, víceméně samé krvácení, modřiny nebo omdlévání z šoku, rychlá rada operátora a jde se dál, o život moc nešlo, jen spíš situaci zabezpečit a uklidnit do příjezdu pomoci, která už byla na cestě. Šla jsem dál a uviděla jsem kamarádku, jak začala resuscitovat miminko! To mě docela vzalo, ještě vedle seděla jeho maminka, byla chudák v takovém šoku že tam jen tak apaticky seděla a koukala. Byl to zázrak, že miminko v autě našli, bylo prý někde v dece pod sedačkou, no jen idiot vozí dítě bez sedačky v náručí.

          Dobrá, pořád jsem byla na lince, operátor mi dal instrukce, kamarádi i já už jsme věděli co a jak a že za cca 15 minut dorazí pomoc. Už jsme si neměli co říct, tak jsem mu řekla, že už všechno víme a že zavěsím, abych mohla přiložit taky pořádně ruku k dílu, už jsem si připadala jako největší idiot, že se kolem mě lidi válí v kalužích krve na zemi a já si tam telefonuju, navíc už jsme si neměli co říct a prý kdyby něco, ať ihned volám znovu. Vylezla jsem tedy na silnici, abych naposledy rychle zběžně zkontrolovala celkem uklidněnou situaci a už už jsem málem zavěsila, když jsem si všimla někoho, kdo mi do naší skupiny úplně nezapadal, ale ani nebyl zraněný. Už byla docela tma a v té rychlosti a šoku jsem si přestala být jistá snad vším, tak jsem ho pár vteřin pozorovala. Byl to chlápek, v kožené bundě, v kulichu a s šátkem přes obličej a zkušeně si v pohodičce otevřel kufr od auta a začal si vyndávat, co mu přišlo pod ruku. Pak šel dopředu a obhlížel, jestli se s autem nedá odjet a v tu chvíli mi došlo, že tam vážně nepatří a že ani pomoct nám nepřišel. Poprosila jsem operátora aby hned vyslal i policejní hlídku, dostala jsem přísný zákaz jakkoliv se pokoušet ho zadržet, jen jsem ho měla nenápadně pozorovat, kdyby chtěl dělat něco víc, než jen vyklízet kufr od auta.

          A najednou se situace z relativního klidu mrknutím oka změnila v blázinec, všechno bylo snad ještě rychlejší, než doteď. Aby toho nebylo málo, z lesíka se zpoza rohu (zpoza stromu) vyvalili dva týpci s křivou chůzí a prázdnýma lahvema v rukou, vrhli se za zpěvu „Na Pankráci“ k nám a začali nám vehementně pomáhat. Jejich pomoc ovšem byla dost na škodu, ale nebyli agresivní, jen překáželi. Já stále s telefonem na uchu, snažila jsem se nějak odlákat opilce, nebo je aspoň nějak zabavit nebo zaměstnat, během toho být k dispozici pro to, abych valící se dotazy kamarádů z různých stran tlumočila operátorovi a jeho rady jim zpátky, do toho jsem musela obezřetně pozorovat týpka v kožený bundě, který nějak změnil taktiku a vytáhl z auta jakýsi blíže neidentifikovatelný kanystr a začal jeho obsah rozlévat všude kolem auta, na auto, v lesíku a sháněl zapalovač. Výborně, pošlete prosím raději i hasiče, už to snad ani horší bejt nemohlo.

          Mohlo. Kamarádka, která doteď poctivě držela a uklidňovala řidiče, aby si  šoku nepoškodil páteř, taky viděla týpka v kožené bundě (ostatní asi byli tak zaměstnaní pomocí, že to nějak přešli bez povšimnutí), akorát v tom šoku a v šeru a vůbec, nedošlo jí, že může bejt fakt nebezpečnej, a odešla ho za auto asi něčím praštit. Naštěstí jsem si jí všimla a zakřičela na ní, ať to nedělá, jenže jakmile odešla, už jsem jen viděla barevnou šmouhu postavy řidiče, jak se v šoku zbláznil, z auta utekl směrem do lesa a… prostě utekl. Operátor mi opět důrazně doporučil za ním neběhat, jen ať si pamatujeme směr, policie že ho prý najde. Navíc v tu chvíli už si to tím samým směrem do lesa šinul týpek v kožený bundě s kanystrem, takže jsem doufala, že ten zapalovač nenašel.

          Už toho bylo dost, instrukce podané, záchranka, policie i hasiči na cestě, už jsem doopravdy hovor s operátorem ukončila a šla pomáhat. Podle psaní tohle vypadá, že to vše trvalo strašně dlouho, ale od nálezu auta až doteď mohlo uplynout maximálně čtyři až pět minut, pyroman, opilci a útěk zraněného řidiče se udál tak v rozmezí třiceti vteřin. Zbývalo „už jen“ počkat na příjezd pomoci, přijeli za asi 15 minut, což bylo štěstí. Mezitím jsem ještě šla kamarádce pomáhat zvládnout ty dva opilce, s kterýma se snažila někam odpotácet dál od všech zraněných a pořád jsem se všech vyptávala, jestli nepotřebují pomoct nebo znova zavolat na linku pro radu. Po cestě jsem ještě kontrolovala bezpečnostní situaci, jestli se na nás nevalí nějaká další hrůza, a jestli týpek v kožený bundě stále hledá zapalovač. Zapalovač nenašel, oznámil mi „nečum“ a rázně odkráčel po cestě pryč. Do příjezdu pomoci se naštěstí nic dalšího nestalo, přijelo několik sanitek, hasiči a za chvíli i policie. Popsala jsem jim přibližně co se stalo a oni už si postupně začali zraněné přebírat a odvážet…

Poznámka na konec 1: článek je celkem dlouhý, i když popisuje události tak pěti minut, navíc jen z mého pohledu – bylo i spousta věcí, které jsem ani neviděla a nestihla zaregistrovat. Bylo to vážně náročné a je pravda, že už to nikdy nechci zažít a nikomu nepřeju, aby to zažít musel.

Poznámka na konec 2: kdo dočetl do konce, možná se mu to zdálo přitažené za vlasy, že jsem si něco vymyslela nebo přimalovala. Ne, takhle se to opravdu stalo, přesně jak popisuju. Ale možná se ptáte, jak nakonec dopadli všichni ti zranění, jestli má tenhle příběh dobrý konec? Ano, má. Musím říct, že při téhle autonehodě nikdo nebyl zraněn, ať už z nás kolemjdoucích, pasažérů nebo náhodných kolemjdoucích. Šlo o simulaci autonehody na kurzu první pomoci od naší fakulty (však jak píšu na začátku – „jednou na fakultní akci“.

http://www.prvnipomocprfuk.eu/ 😊