Vánoce v Turecku

 

Člověk si tak říká, achjo, zase ty otravný Vánoce, všude budou reklamy, tisíce lidí, písničky a reklamy pořád dokola… Sama bych tomu nevěřila, ale nějak mi to chybělo. Jít tou večerní osvětlenou Prahou, dát si předraženej svařáček a trdelník, poslouchat koledy a mrznout tam mezi těma všema Číňanama… Aby každý pochopil, jak moc mi Vánoce chyběly, je třeba popsat, jak probíhají Vánoce tady – absolutně nijak. I když máme Turecko pořád v podvědomí jako zemi, co je napůl „jako my“ a napůl v Asii, a jakože v Antalyi i v Istanbulu se Vánoce slaví, já bydlím v Konye. Tam probíhájí Vánoce asi tak, jako u nás ramadán. Ale nakonec jsem jeden vámoční stromeček našla v supermarketu, společně s jedním druhem vánočních kouliček a dokonce třemi barvami řetězů na stromeček – ale to vše bylo určené na nový rok, protože jak jsem se dozvěděla, lidi tu nechápou a neznají rozdíl mezi Vánoci a novým rokem, navíc je tu cítit dost vliv Ruska a tam se prý nový rok slaví i šestého ledna. A jak jsou tu muslimové, tak většina z nich neslaví ani ten nový rok. Ale tím, jak jsou muslimové, jsou velmi snaživí a v období od 23. prosince do přibližně 3. ledna jsem dostávala zprávy s přáním hezkých Vánoc nebo nového roku. 

Ale rozhodně jsem nechtěla sedět doma. Učitelé mi zmizeli na konference/dovolenou/zkoušky, tudíž jsem neměla nic ve škole. Tak kam asi jet na Štědrý den, abych neseděla doma? Kam jinam, než do Kapadokye. Máme to za rohem a navíc to místo maximálně miluju, chtěla jsem se tam tak jako tak vrátit. Nakonec jsme vyrazili tři, já a dva kluci z univerzity, ale ti měli čas jen na víkend. Ale oba z nich jsou nadšení cestovatelé, dělají couchsurfing a na cestách stopujou, takže ideální. Dojeli jsme do Göreme v pátek odpoledne a můj domluvený hostitel to odřekl, protože jsme najednou byli tři. Ale v záloze jsem měla pozvánku do obchodu s koberci od jeho majitele, který měl na couchsurfingu přes padesát referencí. Göreme je zapadákov o 1500 obyvatelích, takže najít ten obchod nám trvalo asi 30 vteřin. Přivítal nás veselý starší chlapík, hned jsme pokecali, dali čaj a domluvili jsme se, že budeme spát přímo na koberci v obchodě. To znělo lákavě. Vydali jsme se na průzkum okolí. 

Göreme

Naším prvním cílem byla místní restaurace, protože jsme měli hlad, že… Už jak jsme procházeli vesnicí, viděli jsme majitele obchůdků a restaurací, jak na nás hladově koukají, a jaké bylo jejich zklamání, když zjistili, že „jsme místní“. Po jídle jsme procházeli krásným večerním Göreme a zavítali i na vyhlídkové místo, kde jsme důkladně prozkoumali terén pro vyhlížení balónů na zítra. Ještě jsme nakoupili suvenýry a strávili další čas v jedné z prázdných kaváren a vydali se do našeho hotelu. Tam na nás už čekal náš hostitel, nalitej jak necky, se zbytkem domácího vína v barelu od vody (pětilitrovým). Ale byl nalitej srandovně, vyprávěl nám, jak jsou ty jeho koberce lítající, jak to je naprd letošní sezóna a tak podobně… Po skončení společenského večera jsme uklidili jeho venkovní výzdobu, připravili měkolik létajících koberců pro náš spánek a… Sakra, kde tady máte záchody? Bylo to ještě lepší – v docházkové vzdálenosti 30 vteřin od obchodu byly dokonce dvoje veřejné záchodky a jedny z nich víc než luxusní, takže – spaní na lítajícím koberci se sdíleným příslušenstvím – lepší než kdejakej hotel. 

My a nas prastenej hostitel

O zábavu se nám postarala jeho zákeřná kočka, která střídavě mizela a objevovala se, pak můj nácvik turečtiny, protože můj přízvuk je nějakým způsobem děsně vtipnej a pak… náš hostitel, když nechal vyhasnout kamna, jak byl opilej. To jsme ovšem zjistili až v průběhu noci, když jsme postupně začínali ve spacácích mrznout, já si navlíkala jedny legíny za druhejma a nepomohlo to. Protože jsme stejnak mrzli a koberec nelítal, pěkně na šestou jsme si vstali na ten východ slunce. Asi si říkáte, co je to za blbost, v šest na východ slunce – ale v Kapadokyi je s východem spojený i výlet horkovzdušnými balóny, což jsem minule kvůli počasí neviděla. A podle kobercpána měly balóny letěl v 6:30. Já jsem jim tvrdila, že je zima a východ slunce v 7:50, tudíž je to nesmysl. Ale člověk nikdy neví, tak jsme se rozhodli to pokrýt celé, od šesti třiceti. 

Vyrazili jsme na vyhlídkové místo a už jsme tušili že asi nic. Byla taková mlha, že jsme neviděli na dvacet metrů. Ale nevzdávali jsme se. Ti dole se taky nevzdávali, naděje umírá poslední. Dopadlo to tak, že jsme ve tmě a příšerným mrazu asi hodinu a půl na vyhlídce stepovali a fotili se s toulavým psem, a pod námi na louce stály asi tři minibusy plné natěšených Číňanů, kteří zaplatili 80 euro za osobu za to, že poletí balónem, plus mnoho zklamaných majitelů balónů, čekající na zázrak, kdy se mlha rozestoupí, jen aby těch 80 euro na osobu nemuseli vracet (pokud se někomu zdá 80 hodně, v létě a před pučem byla minimální cena 160 euro a lidi na to stáli fronty). Zázrak se nekonal, balóny neletěly a my udělali jen fotky se psem. Vrátili jsme se dospat to na létající koberec. 

V obchodě jsme se asi hodinu pokoušeli rozdělat oheň pomocí mokrýho dříví, co tam bylo, resp. já jsem se pokoušela, protože kluci v životě oheň nerozdělávali… Není divu, že se to nepodařilo a já jsem se vzteky zavřela do spacáku, dokud nepřišel kobercpán, naházel do kamen dvě nohy od plastový židle a hořelo to jedna báseň. Zahřáli jsme se a dostali jsme perfektní snídani… Potom jsme se vypravili do Love Valley. 

Love Valley

Love valley je asi dva kilometry chůze od Göreme po hlavní silnici a je to skvělý místo. Minule jsem ho neprošla celé, byla jsem jen na začátku, takže jsem informovala kluky, že to prostě projdeme celý až do Uçhisaru. Dorazili jsme na začátek a poseděli v chajdě na čaji u místního pána, co tam chová holuby. Pak jsme se vydali na cestu, a to jsme si dali. Museli jsme čelit bahnu, vodě, říčkám tekutým, zmrzlým i napůl zmrzlým, trní a podobně. Ale stálo to za to, údolí se v průběhu cesty několikrát změnilo a ukázalo nám hodně druhů skalních útvarů. A hlavně tam bylo naprosto neuvěřitelný množství jmelí, a dneska byl ten Štědrej den. Tak aspoň trochu vánoční atmoška. 

Dorazili jsme na hlavní ulici do Uçhisaru, ale kluci byli nějak znavený. Dali jsme pauzu a konečně spatřili balóny, letěly nám za zády! Viděli jsme i jeden přistávat… Protože zavládla únava a nebylo moc času, ty dva kilometry do Göreme jsme se rozhodli stopovat. A je to tady! V životě jsem nestopovala… Než nám někdo zastavil, trvalo asi dvě minuty, naskákali jsme do kufru dodávky k baklavě a pečenýmu kuřeti a svezli se pěkně do Göreme. Tak jsme si sbalili věci, pokecali a vydali se na cestu do Ürgüpu. Upozorňuju, že od září jsem si byla naprosto suverénně jistá, že je to Ügrüp, občas se přeřeknu i teď a pro místní je to náramná legrace. 

Copak jmeli

Ürgüp

Do Urgupu jsme se rozhodli opět dostopovat, jak jinak… je to asi deset kilometrů odsud, a hlavně tam už nic nejede. Auto jsme chytili asi za dvě minuty a dojeli jsme až do centra. A v Urgupu jsme měli domluvené bydlení, a to napůl přes couchsurfing a napůl přes facebook. Mě totiž napsala na couchsurfingu Yulie, že jestli jedeme do Kapadokye, tak ať jedeme k nim, že bydlí sama s přítelem ve velikém bytě a rádi ubytovávají cestovatele, a navíc jsou sami teď na ty Vánoce a nový rok… a tutéž zprávu viděli v cestovatelské skupině kluci, co tam napsal její přítelv Sergey. Tušíte správně, jsou z Ukrajiny. Měli jsme instrukce, jak najít jejich byt a lokaci na mobilu v mapě. Z centra jsme museli asi dva kilometry pěšky až na kraj města, ale to nebylo nic hrozného. Kluci ale že prý mají hlad, tak jsme se stavili na ciğ köfte. Měla jsem to úplně poprvé a musím říct – nic moc. Původně to je něco jako náš tatarák, prostě syrový maso s kořením, se zeleninou zamotaný do placky, ale protože syrový maso je tu naprosto zakázaný (aha!), dělají to ze směsi bulguru a rajčat a koření. Nic moc prostě. 

Našli jsme byt (instrukce na okně je Santa Claus náš úkol výrazně zjednodušila), ovšem v bytě nikde nikdo. Chvíli jsme nervózně pobíhali kolem, ale byli jsme správně. Přes telefon jsme dostali nápovědu, kde jsou klíče a úspěšně se vloupali dovnitř. Yulia totiž byla v práci a Sergey s jiným hostem na západu slunce. Chvíli jsme seděli v kuchyni a čekali příchod hostitelů, ale kde nic tu nic, až to bylo dost divný, sedět v cizím bytě, rozhodli jsme se jít na lov štědrovečerního drinku. Ani jsme nestihli dojít za roh a potkali jsme Sergeje i s Hoanem, to byl ten druhý host, z Číny. Po krátkém úvodu jsme pokračovali v našem lovu alkoholu. Ten jsme ulovili až skoro zase zpátky v centu, v marketu, kde měli i víno – jako dobrý nápad se mi jevilo koupit místní, víno z Kapadokye, navíc na něm byla stříbrná medaile kvality z Francie. Nakoupili jsme tedy materiál a vzhůru na štědrovečerní večeři! Hoan něco ukuchtil, dali jsme víno, které bylo naprosto grandiózní, pokecali, pobavili se a šli spát. To by byl můj štědrý den v kostce. 

Devrent Valley

V neděli jsme toho měli mnoho v plánu. Začali jsme smělým stopováním do Devrent Valley. Pro dnešek byl naším průvodcem Sergey, protože je to fotograf a zná to tu. Yulia musela do práce, tak se k nám bohužel nepřipojila. Na stopování jsme se museli rozdělit, protože nás bylo pět. My šli dva jako první do pidiauta, co nám zastavilo. A i když náš cíl byl asi čtyři kilometru po hlavní, samozřejmě jsme se ztratili. A to je jedna věc, co na Turcích prostě absolutně nesnáším a kopala bych za to do nich – i když nemají sebemenší tušení, snaží se vám pomoct nebo problém vyřešit, i když výsledky jsou mnohdy dost fatální. Autem jsme náš cíl přejeli, a já věděla, že se musíme jen pár metrů vrátit, ale neee, přece váz dovezu a blablabla, můj kamarád mi taky nepomohl, protože ačkoliv netušil, kde jsme a kam máme jet, neposlouchal mě a řešil to po svém – takže dva řešící Turci a já. Vzdala jsem to, a když jsme se pak asi po 30 minutách dostali na hlavní cestu, ze které to bylo asi jen 3 kilometry, zastavilo nám auto plné barelů od vody, vajíček, peří a slepičinců. Ale na co si stěžovat, dovezl nás kam jsme chtěli a byla to sranda. H

Devrent Valley je rozhodně zázrak přírody, vypadá to tam jednoduše – jako na Marsu. Lepší bude prohlédnout si fotky. A není to zas tak profláknutý místo, i když stánky i Číňani tam jsou. Tady jsme se pěkně vyblbli a jelo se dál. 

Paşabaği

Z Devrent jsme dostopovali, opět na etapy, do blízkosti Zelve Open Air museum. A to jsem byla v šoku, protože nás vezli perfektně anglicky mluvící pánové, a jeden z nich byl čerstve důchodce, ale patnáct let pracoval pro «farmaceutickou firmu Bayer jako export manager, jestli vám ta firma něco říká…» Tak to mě celkem spadla brada, že někoho takovýho potkám. Odsud jsme přešli asi kilometr za horizont a vyskytli jsme se v Paşabaği. V překladu by to mělo být něco s panovníkem, na jedné z fotek uvidíte proč. Byl to úžasný pohled, celé to místo úžasné, prostě nedokážu to popsat, tak snad jen fotky. A v létě je tam prý tolik lidí, že se ani po chodníku chodit nedá.

Nevypadalo to extra

Tyhle fotky neomrzi, proto jich sem dam hodne

Tyhle fotky neomrzi, proto jich sem dam hodne

Tyhle fotky neomrzi, proto jich sem dam hodne

Přidat popisek

Nepochopitely prirodni utvar

Kralova koruna

Soking centre

Foto syemelin, Seraphim

Çavuşin kalesi

Po důkladném průzkumu jsme se vydali na cestu do Çavuşinu, kde je starý zámek. Šli jsme tam pěkně tajnou cestičkou, kterou znal jen náš průvodce, pěšky, sami, v tichosti… proste zážitek, expedice Mars. V jednom momentu nastala velmi dramatická chvíle, když jsme museli překonat menší příkop, ale byl tam různě sníh. Bylo to složitějši přelézt, tak jsme se tak různě plazili, a já už si na druhé straně příkopu dělala z kamerky a baťohu videobaťoh. Ale kamera byla zapnutá. Mé snažení se vyplatilo, když pět metrů od mne kluci přehazovali tašku se zrcadlovkou přes ten kanál. A Hoanovi ta taška vypadla z rukou. A padala směrem k tomu čtyřicetimetrovému srázu. Alp, majitel fotoaparátu neváhal a skočil do čtyřicetimetrové propasti za taškou. Tašku naštěstí chytil a Alpa chytil Sergey, který se smíchy za břicho popadal. A pak proč se holky dožívají vyššího věku. A nejdůležitější je – všechno-je-to-na-videu.

Po menších útrapách jsme tedy dorazili do čavušinského zámku. Samozřejmě by se tam moc lézt nemělo, ale znáte to… Jako první jsme byli nahoře, jde jsou ve skále vytesané jakési otvory, vypadá to jako krmítka pro ptáky nebo snad truhlíky na kytky… bohužel, jsou to hroby pro děti. A co víc, ty děti se tam dávaly živé jako oběti bohům, ptáci si je tam rozebrali a bylo to… Postupovali jsme obezřetně do hlubin zámku s prolézsli místnůstky a chodbičky, nádech hororu se dostavil, když jsme došli do černého kostela, z mešity se začal ozývat ezan (allahakbar písnička svolávající k motlitbě) a slunce už bylo značně za obzorem, takže bylo šero, mráz a tajemno… Sergej byl ve svém živlu, bývali bychom ho odtamtud nedostali, ale opravdu jsme raději vypadli pryč, protože i on, jakožto místní, se začal ztrácet, a kdo se jednou v čavušínu ztratí, bloudí tam dodnes.

Cestou skrz vesničku si kluci nakoupili suvenýry, a to tak, že stánky nebyly sklizené – vzali si zboží a potřebnou minci položili na místo. Jak jsme si později ověrili, obchod byl úspěšný. Došli jsme na hlavní a auta si stopli asi za pět vteřin, dovezli se do Göreme, povečeřeli s vyprovodili kluky na autobus – museli se vrátit do Konyi, protože škola volá… já, Sergej a Hoan jsme se vydali na stop do Urgupu a celkem dlouho nic… až jsem z toho začala být nervózní… ale pak nám zastavil pán, že jede jen kilometr do muzea, ale že nás hodí až do Urgupu, protože je večer, protože mrzne, protože autobusy už nejezdí, protože sám pochází z Urgupu a protože ještě nikdy nevezl Češku, Ukrajince a Číňana v jednom autě a hodil nás až před dveře bytu…

Fotka  Cavusinu, kam jsmee podeji vratili, tudiz budou dalsi fotky

Mezinarodni stop