Sníh na blízkém východě

Zima v Konye

Než jsem přijela do Turecka, nevím, co jsem si představovala, ale rozhodně ne dva metry sněhu a lyžařská střediska. Jak mě to později pěkně překvapilo…
Když jsem si zjišťovala víc o místě, kam pojedu, uzavřela jsem to tak, že jedu na dva měsíce do léta a na dva do zimy, kde bude mínus deset stupňů. Když jsem sem přijela, počasí mi ukázalo jednu ze svých tváří, co jsem neznala – pouštní počasí. To znamenalo ráno léto, přes oběd pršelo a k večeru pomalu stavět sněhuláky. Ale bylo to super, protože to léto nám celkem dlouho vydrželo. Ale místní mě hned od začátku iniciativně přesvědčovali, že to tu určitě nepřežiju a že takovou zimu si nedovedu představit a že tu bývá mínus třicet. Aha. Řekla jsem jim, že máme občas u nás taky sníh a že mě žádná zima nerozhází, ba naopak, že se na ni těším. Nad tím nevěřícně kroutili hlavou, ale dali pokoj…

Jak to dopadlo? Zima přišla celkem náhle, ale ne přes noc. Ale dvouměsíční deštivý a bahnivý podzim jsme tu neměli, což bylo super. A pak najednou nasněžilo. Jeden den začlo celkem roztomile sněžit, moje malajsijské spolubydlící nadšeně pobíhaly kolem dokola na ulici, a vůbec, v ulici, kde jsou budovy koleje, stačilo vyjít ven a shromažďovali se tam zahraniční studenti zejména z Malajsie a z různých koutů Afriky a pokřikovali „sněží, sněží…“. My jsme to taky pokřikovaly, ale jenom doma v teple, protože už víme, jak sníh chutná. A tak jak večer začalo roztomile sněžit, ráno jsme se probudili a na zemi se válel tak půlmetr sněhu a byla zrušená veškerá výuka ve škole, kvůli sněhu. Rušily se i domácí lety. Jako vždy, když nasněží, nastala všeobecná panika, bylo vidět, že na to moc připravení nebyli. Zatím se škola rušila celkem osmkrát, pluhy projely tak dvakrát a nikdy se nesolilo ani neštěrkovalo, to byl moc velký mráz a nebo to tu neumí. A navíc kvůli nedostatku strojů se ani nikdo nesnažil nějak protahovat cesty, prostě se jezdilo a chodilo, kudy to šlo. Celkem jsme pak měli snad metr a půl sněhu a navzdory mému očekávání to vydrželo dost dlouho, ne jen týden. A avizované mínus třicítky byly pravda, sice byly v Čechách, ale byly. Tady maximálně mínus dvanáct. Ale pouštních – dry cold/dry hot. 

Nakonec jsem se dozvěděla, proč z toho bylo takové pozdvižení – naposledy tu údajně tolik sněhu bylo v roce 1966, takže jsme měli padesáté výročí. 

A pokud by někomu nestačil sníh z Turecka nebo mráz z Česka, divné věci se dějí všude – v Íránu jsme totálně zapadli sněhem po celém dni mrznutí.

Mešita a Mevlana muzeum pod sněhem

Vlastenci

Lyžařsko-gastronomický víkend

Nějakou podivnou náhodou jsem se dozvěděla, že mám vlastně za rohem lyžařské středisko. Vlastně to nebyla náhoda, na konferenci analytické chemie jsem se seznámila s profesorem z Kayseri (původně je z Libanonu, Turci obecně nelyžujou), který mě tam pozval. Tak jsem si naplánovala počkat na sníh a vyrazit na lyžování. Kdo se může pochlubit tím, že lyžoval v Turecku? Ok, dnes už to není zas takový terno, dost lidí z Čech tu lyžovalo, ale rozhodně je to víc k chlubení než Krkonoše nebo Alpy. Navíc pro místní lyžaře tady jsem byla za idol, protože jsem lyžovala v Alpách, což je pro ně snad ještě větší sen než povolení k pobytu v Německu. Středisko u Kayseri jsem si vybrala ze tří míst, které jsou obecně nejpopulárnější — Bursa, Isparta a Kayseri. Bursa je daleko a podle zvěstí je to jen středisko pro saudy, aby se ukázali, kdo je bohatší, takže je to tam drahý jako prase; Isparta je blízko, ale podle fotek to byl spíš takovej cvičnej plácek pro děti a né sjezdovka; vítězí Kayseri, podle fotek luxusní, cenově dostupný a navíc tam loni Ledecká vyhrála nějakej světovej pohár, tak to asi musí bejt dobrý středisko. 

Sníh napadl a vyskytl se volný víkend, jede se do Kayseri. Cesta tam byla lehce dramatická, protože jsem málem nestihla autobus a na otogaru mi v půl šestý řekli, že nejbližší jede o půlnoci. To bych ale nesměla být v Turecku, aby nestačilo obejít přepážky a poptat se, sehnala jsem lístek na autobus za dvacet minut. Cesta byla v pohodě, ale potom jsme projeli nějakým magickým pásmem, před kterým jsme dokonce dvacet minut stáli a chlapi něco montovali na autobusu – no montovali tam sněžný řetězy, protože za tím magickým pásmem jako když někdo mávne proutkem, bylo všude, ale naprosto všude po silnici třicet centimetrů sněhu a sněhová bouře, z čehož jsem byla trochu jako na trní. Taky jsem se bála, že zůstanu o půlnoci trčet na otogaru v Kayseri, protože jsem nevěděla, jestli jede do centra servis bus nebo tramvaje nebo co. Vetřela jsem se do servis busu úplně jiné společnosti, ale dovezl mě až v podstatě před dům. Tam na mě čekala Radka, se kterou jsme se poznaly přes couchsurfing (překvapivě) a která mi obětavě každých pár minut volala, kde jsem, protože už měsíc tu žiju bez kreditu v telefonu (doporučuju, jak jsme tu všichni posledních pár dní, máme neaktivní telefony a musíme se scházet postaru, jako třeba sněhová koule do okna, zvonění na zvonek nebo klepání na dveře, a jak je to super, že to ještě zvládáme…). Radka mi ukázala můj dočasný příbytek, což bylo s ní v domě místní neziskové organizace, kde ona zrovna trávila svůj dobrovolnický program. A bylo to v nejstarsí ulici z Kayseri a bylo to super, výhled z okna jako na zámku…

Hned druhý den jsem měla sraz s Mesutem, což byl místní kluk, co lyžuje a přihlásil se ke mě přes couchsurfing. A to jsem přesně potřebovala, aby mi někdo ukázal jak se tam dostat a kde si půjčit lyže. Dojeli jsme do střediska a už jsem věděla, že to bude do-ko-na-lý, protože bylo skvělý počasí. Půjčila jsem si lyže za spřízněnou cenu (protekce od Mesuta) a vyrazili jsme na svah, ješte se k nám přidal jeho bratránek. Bylo to super, projeli jsme všechny sjezdovky a opravdu to stálo za to – včetně strašný vichřice na najevyšší lanovce, kde jsem se opravdu bála… kolem poledne se k nám připojili mí staří známí z Ürgüpu, Yulia a Sergej. Ti blázni dostopovali z Ürgüpu až na sjezdovku, oba si půjčili snowboard a bylo vidět, jak si to užívají – Sergeje jsme nemohli odtrhnout od foťáku a Yulie byla poprvé „na horách“, takže nadšení ze všech stran.





Večer jsme na zasloužené večeři marně vysvětlovali, že vegetariáni nejedí ani kuře, ale nakonec jsme se domohli celkem slušného jídla… To zmiňuju proto, že prostě v Turecku kuře není maso. A ryba? Pf, ta už vůbec. Zajímavý a důležitý poznatek. 

Protože prostřední den na lyžovačce je den krize, druhý den jsem se rozhodla na svah nejít a místo toho navštívit město… Protože ve městě vlastně nic není, dojely jsme s Radkou do místní zooo a technoparku. Vstupné do zoo pro studenty za liru a do technoparku za dvě. Přepočteno na koruny, 24 korun celkem. Zoo byla malá, ale nad moje očekávání pěkná. Měli tam i tygry a žirafy… V technoparku jsem nakonec byla bez Radky, protože měla své povinnosti a už tam byla den předtím… tak jsem se tam ocitla já a stopadesát malých dětí. Ale strávila jsem tam poctivě snad tři hodiny a bylo to fakt dobrý!

Klasika sodík do vody

V centru města je zajímavý zastřešený bazar, mešita, zámek… bohužel, zámek je v rekonstrukci, tak jsem se jen tak prošla po tom centru, po bazaru a jela zpátky. Tak měli v té neziskovce konverzační hodinu angličtiny, tak jsem se na chvíli připojila, abychom se zhádali, jestli se banán loupe z jedné nebo druhé strany, a po skončení hodiny jsme se domluvili na další den na sjezdovce. Nad moje očekávání se nás nakonec sešlo dost, i když původně jsme myslely, že pojedu jen já a Radka. Domluva s Turkama není vůbec jednoduchá, to platí pořád. 

K večeři jsme vyrazili na burger, byli jsme v místním americky stylizovaným podniku a pěkně jsme se přežrali. Podnik doporučuju, ale bohužel si nepamatuju jméno :D

V neděli jsme se vypravili v počtu sedmi lidí na svah hned prvním kyvadlový autobusem, ale jeli jsme poloprázdným, protože poslali hned dva a všichni se našlapali do prvního. Půjčili jsme lyže, koupili lístky a vyrazilo se. Z kluků vylezlo, že na lyžích v životě nestáli a že to ani neumí obout. Takže jsme v počtu dva profíci, dva samostatní lyžaři a snad pět absolutních začátečníků dojeli na vrch první sjezdovky, tam jsme to pošéfovali, s Mesutem jsme dali instruktáž, dvě hodiny jsme začátečníky přesouvali na začátečnický svah a zmizeli jsme na pokročilou sjezdovku na druhé straně kopce. Bylo tak nádherný počasí, že dokonce otevřeli jednu lanovku, kterou Mesut jel poprvé, a to je místní. Přes koncem otvírací doby jsme se vydali posbírat a přepočítat začátečníky, které jsme našli polomrtvé u hospody. Vyjeli jsme naposled nahoru, jako dělový koule to naposled sesvištěli a byl konec :(

V půjčovně byl takovej servis, že jsem ani nedošla dovnitř a už mi někdo nesl lyže, někdo jiný odebral hůlky a vevnitř jsem ani nerozmrzla a už mi někdo sundal lyžáky a naservíroval čaj… To se mi dost líbilo, takže pro příště vím, kde si půjčit lyže. Polomrtví jsme se kyvadlovým autobusem vrátili do města a různě rozloučili, ale skupinka pěti statečných pokračovala.

Pod Erciyesem, jako v ráji

Erciyes

Filtresiz pivo (nefiltr) a DJ Bobo

Lanovka a muslimské ženy

Byli jsme pozvaní jedním z kamarádů k němu domů na večeři (kterou uvaří máma se ségrou), protože jsem se den předtím zmínila, že potřebuju v Kayseri ochutnat místní specialitu mantı. Jak nerada chodím k cizím lidem domů, tady se v tom přímo vyžívají… Situace – do bytu se nahrne pět rudých a smradlavých strašáků příchozích přímo z celodenního lyžování, z nichž skoro polovina neumí Turecky, máma pro ně vaří večeři, táta se skoro na chodbě modlí a ségra musí prostírat stůl. Divné. Ale nakonec to byl fajn večer, protože rodiče byli pohodáři a podle mě na návštěvy cizinců zvyklí. Večeře perfektní, nacpali jsme se, ale to nám asi nestačilo a proto jsme se cestou domů ještě zastavili v dalším místním americky stylizovaným podniku na vafle. Tam jsme si zaškrtali, co na vafle chceme za suroviny a bylo to… samozřejmě jsme to zprasili jak jsme mohli, ale přecpali jsme se a bylo to fakt dobrý. Už jsme byly (já a Radka) dost unavený a kluci nás vehementně doprovázeli až domů, kdy obvykle následuje další posezení tam nad čajem, což ale Radka nechtěla, protože to dělají pořád a skoro pak nemůže jít spát. Diplomaticky jsme je poslaly do háje (jakože mě ráno jede autobus) a tím skončil náš sportovně-gastronomický víkend.