Měla jsem naplánováno jet vlakem do Vídně, tam jednu noc přespat a pak letět do Konyi. Přespat jsem původně chtěla na letišti nebo na nádraží, ale momentální lenost a přítomnost peněz mě zlákala a domluvila jsem si ubytování přes noc u jedné slečny přes Airbnb – za patnáct euro jsem u ní přespala, bylo to v bytě velmi blízko od metra Vorgartenstrasse. Nejdřív jsem měla trochu obavy, ale jak jsme se u metra potkaly, věděla jsem, že to bude ok – nejen, že dohodu neodvolala, ještě mě vyzvedla u toho metra, pomohla mi vzít věci a šly jsme. Nabídla mi v podstatě užívání celého bytu, kuchyň, koupelna, všechno. Spala jsem v obýváku na gauči, kde mi připravila i deku a polštář. A co mě nejvíc šokovalo i potěšilo bylo, že mi dala své druhé klíče od bytu. Nejsem moc jásací sluníčkovej typ, abych někam přijela a celý den se snažila vesele konverzovat o tom, odkud jsem, co studuju, jaký jsou naše jazyky a podobně. Chtěla jsem se jen projít po městě, ideálně sama. To vyšlo, protože jsme se dohodly, kdy a jak kdo odejde, kdo zamkne, kde nechat dveře a jak pohlídat psa a ona odešla na procházku k řece.
 |
| Schönbrunn |
Já jsem jela do Schönbrunnu. Měla jsem sofistikovaně koupenou celodenní lítačku za 7,60 euro, což je super cena. Obecně Vídeň je dost dobře prozkoumatelná, všude je spoustu letáčků, nápisů a orientačních bodů. Jsou prostě zvyklí na davy turistů nemluvící německy, někdy ani anglicky. A myslím, že nejlépe člověk pozná pravou tvář města, když se trochu povozí hromadnou dopravou, hlavně metrem. Pamatuju si pařížské metro, jak na mě působilo děsivě, zastarale a hrozně oproti metru pražskému. Ostatně v Praze máme jen 3 linky a to celkem dost mladé, takže proti pražskému metru vypadá všechno zanedbaně. Všude byly přestupy v pohodě, i když neumím opravdu ani slovo německy, neztratila jsem se a společně se všemi česky, slovensky, rusky, polsky, turecky, arabsky, vietnamsky, čínsky a někdy i německy mluvícími místními jsem metrem dorazila až do Schönbrunnu. Procházka začala hned vesele, kde jsem si v restauraci hned u vchodu nekoupila žádný laskominy ani Franty Pepy jedničky, ani Mozarta za dvacet euro a odhodlaná odolat turistickým lákadlům jsem pokračovala směrem k paláci. Tam bylo šíleně moc lidí. Kvapem se pohybující asijské skupiny s deštníkem v čele, belhající se důchodci a podobně. Výborná věc. Protože palác je obří, chvilku mi trvalo najít kasu s lístky dovnitř. Bylo totiž víc prodejních míst, a hlavně na různých místech se prodávají různé lístky. Do muzeí, zahrad, trvalých a dočasných výstav, na koncerty a podobně.
Paní na kase mi „zakázala“ velký okruh, protože bych ho už prý nestihla – bylo půl páté a zavírá se v 17:30. No, posléze jsem zjistila proč – byla to původem asiatka, takže ví, že normální Asiat by to nestihl. Ale já ten menší okruh stihla za 40 minut, škoda, normálně bych šla na velký okruh. Palác Franty Pepy jedničky byl opravdu ohromující, všechno pečlivě načančané a vypulírované. O to vtipnější mi vše přišlo, když jsme před pár týdny sledovali trilogii filmů Sissi. Dokonce jsem úplnou náhodou vyzkoušela akustiku Zrcadlového sálu, protože tam zrovna přišel ladič-pijan připravit Asinový klavír Steinway na večerní koncert. Nutno podotknout, že hned vedle něj uklízečka vehementně vysávala koberec, a i přesto jsem klavír slyšela přes celý sál krásně, čistě a bez vysavače.
Po prohlídce vnitřku jsem se vrhla do zahrad, které svou rozlohou taky předčí kdejakou zahrádku – bludiště, fontánky, jezírka, sochy… Dokonce tam jsou snad dvě místa, která znázorňují antické ruiny, ale jsou z roku 1778. Vylezla jsem i nahoru na kopec ke Gloriettě. To byl nádherný výhled skoro na celou Vídeň. Bohužel, opět se skoro vše, co navštívím, opravuje. V polovině září je hlavní turistická sezóna u konce, takže dost často vídám jen lešení a hadr s obrázkem dané budovy natištěným na sobě.
 |
| Glorietta |
Po Schönbrunnu jsem jela do centra, pěkně zase metrem na Karlsplatz. Neměla jsem žádný plán, jsem totiž celkem líná pročítat ty tisíce turistických tipů a nápadů, tak jsem se prostě vydala podle letáčku z infocentra na „city tour I“, protože to vypadalo podle obrázků pěkně a hlavně byla kratší než č. II, která by mi zabrala čas až do rána. Začala jsem stylově, když jsem se hned při východu z metra vydala špatným směrem. Ale našla jsem Dům hudby a podle něj pokračovala dál – vídeňská Opera, dál po Kärtnerstrasse, což byla hrůza a děs turistická ulice se značkovýma obchodama. Dál byla obrovská katedrála sv. Stephena (taky v rekonstrukci), potom zase spoustu turistů. Dostala jsem se až k Hofburgu, na náměstí Heldenplatz. To bylo asi nejkrásnější, co jsem viděla – bylo vidět daleko na několik stran a už byla tma, takže budovy byly krásně nasvícené – byl vidět i parlament a Rasthaus. Na dalším plácku Theresien Platz, mezi dvěma muzei, hráli holka a kluk na housle veškeré klasiky a turisti si je točili, místo aby jim hodili peníze. No, aspoň jeden si je vyfotil a hodil jim za to ty peníze. Nehráli vlastně ani moc dobře, ale bylo to pěkné zpestření do ticha parku.
 |
| Opera |
 |
| Heldenplatz |
Dál jsem zamířila k výchozímu dobu mé trasy, na Karsplatz, odkud jsem chtěla pokračovat k soše Johanna Strausse do parku. Chvilku mi to zabralo, protože jsem se nějakým způsobem ztratila (ztratit se na chodníku, achjo…). Dostala jsem se na Karlspatz a chvíli poseděla u barokního kostela Karlskirche, což byla nádhera, protože hned před kostelem je poměrně velká vodní plocha – jezírko bez fontány. A ten nasvícený kostel se tam opravdu krásně odrážel, jako v zrcadle. Lidi (hlavně mladí, ne moc typických turistů) seděli kolem jezírka a popíjeli. Toho využil jistý místní starší pán, který objížděl v pravidelných intervalech kolem jezírka s kolečkovou taškou plnou piv a hlásal ajn bír bite, ovšem cenu už nezmínil. Asi patřil k místnímu itineráři, protože celkem dost lidí na něj volalo jménem a ty piva si od něj kupovalo.
Poslední cíl mé cesty byla socha Johanna Strausse v nedalekém Stadt-parku. Měla jsem trochu strach (vyplašená ještě z domova z řečí před odjezdem) z parku večer, sama, tma, žejo… bylo to v pohodě, protože tam bylo dost lidí. Posedávali na dekách v parku a popíjeli, hulili trávu nebo šíšu a váleli se, zbylá část v parku přítomných se fotila právě s Johannem. Vyfotila jsem si Johanna s měsícem, i když to nic nemění na tom, že se mi ta socha nelíbila. Tím skončil můj výlet Vídní a vydala jsem se na cestu do bytu.
 |
| Johann Strauss |
 |
| Jackson |
Žádné komentáře:
Okomentovat