Cesta do Konyi a první večer

Ráno jsem se ve Vídni sbalila a ještě převážila kufr, to byl kámen úrazu. Měl podle mě víc, než by měl mít. Asi o dvě deka. Řekla jsem si, že to zatím nechám a kdyžtak na letišti vyndám tu čokoládičku od babči, která má 200 gramů. Měla jsem velmi přesné instrukce od Petry, jak se dostat na letiště. Bohužel to bylo vlakem, kde jsem si musela koupit další lístek, i když mi Petra poradila, ať jedu klidně načerno. Nakonec měla pravdu, lístek nikdo nechtěl. Na letišti jsem ještě šla asi tisíc kilometrů k terminálu, ovšem oceňuju šipkovanou a obrázkovou řeč, protože jsem se ani trochu neztratila a za pár minut byla u check-inu. Už se tam hromadili lidi, i když bylo tři a půl hodiny před odletem.

Zkusila jsem kufr na váze a měl 19,6 kilo. Pohoda. Tak jsem se začala shánět po stánku s fólií, aby mi kufr zabalili. Přecijen je to můj veškerý majetek pro příští 4 měsíce. Zeptala jsem se, kolik stojí zabalení kufru do fólie. Paní mi sdělila, že dvanáct euro. Tak jsem jí poděkovala a šla jsem pryč. Předtím jsem si totiž všimla, že před terminálem dva chlápci balí kola a tašky a helmy a skoro i sebe do vlastní fólie. A ne do ledajaké fólie na svačinu, ale do té z obrovské role. Zeptala jsem se jich, kolik chtějí euro za to, když mi taky zabalí můj kufr. Prý ať počkám, jestli zbyde. Tak jsem počkala a zbylo. Zabalili mi kufr, zalepili izolepou, a protože to zabalili i s kolečkama a úchytkama, dokonce mi jeden z nich ten kufr donesl až k check-inu. Nic za to nechtěli, ani sušenky si nevzali. Achjo. Asi to zabalili pečlivě, protože na check-inu měl kufr přesně dvacet kilo. 

To bylo celkem dost štěstí. Ještě jsem se ujistila o zavazadlech na palubu, protože sice na webu je seznam věcí (notebook, knihy, deštník…), které se do příručních zavazadel nepočítají a mohou být zdarma na palubě k tomu, ale je to turecká aerolinka a u nich člověk nikdy neví. Tam totiž nemusí vždy platit „co je psáno to je dáno“. Ale byla jsem ujištěna, že si opravdu můžu ten notebook vzít. Zkusila jsem poctivě i klícku na rozměr a váhu, to byla pohodička. Později jsem si všimla minimálně dalších pěti lidí, kteří mají stejný batoh z armyshopu jako já. Asi armádníci mysleli i na příruční zavazadla do letadla, protože rozměrama sedí perfektně.

Sabiha Gokcen

Dál probíhala taková klasila, jako přejít opět tisíc kilometrů ke kontrole a odletu. Těšila jsem se na razítko u pasové kontroly, bohužel nic. My z EU máme pořád smůlu, můžeme skoro všude bez razítek L. Poctivě jsem koupila duty-free Becherovku, protože duty-free se taky nepočítá do hmotnosti příručního zavazadla. Následovala bezpečnostní kontrola, nějaký veselý starší pán mi prolustroval tašku na noťas, naházel do bedýnek bundy, mikiny a šátky, měl obrovskou radost a dost upřímně jásal, když jsem mu podala poctivě srovnané „liquids in small package“. Moc jsem nechápala, proč se tak raduje, když je na webu jasně napsáno, že se to tak musí balit (kapaliny do 100 ml do zavřenýho sáčku), ale chápu, že když lidi letí letadlem, tak si vůbec nepřečtou předpisy a nevadí jim půlku svého majetku včetně parfému šanel na kontrolní bráně vyházet. Všechno šlo na můj vkus nějak až moc rychle, vždycky mi pípaly minimálně knoflíky, ale dneska nic. Tak jsem se sbalila a zase šla. Po tisíci administrativních úkonech a miliónu vytištěných papírů se otevřel gate a konečně jsme nastoupili, dopravili se na místo určení a nasáčkovali se do letadla. Nějak jsem začala mít trochu strach, dlouho jsem nikam neletěla, seděla jsem u nouzovýho východu (což je na druhou stranu třikrát víc místa na nohy) a hlavně už nebylo cesty zpět – fakt teď definitivně letím na 4 měsíce do toho Turecka, kam mě nikdo nechtěl pustit. Trochu mě mrzelo, že jsem letuškám nerozuměla ani slovo (ani v angličtině), ale aspoň tam byl super nejkrásnější letušák.

Škoda má v Turecku úspěch od Favoritů, přes tramvaje až po nejnovější modely.

Na letadlech mám nejradši vzlétání, nevím proč. Po vzlítnutí na mě nějak zapůsobila ta změna a hrozně se mi chtělo spát, mám pocit, že jsem možná chvíli i byla v bezvědomí. V tu chvíli jsem si vzpomněla na seriál Sherlock a „the flight of dead“. V Istanbulu nás nahnali k pasové kontrole, kde bylo milión lidí a bylo to znatelné první uvítání mimo Evropu. Ale bylo to spravedlivé, ke kontrole šli všichni a šlo to rychle. Dostala jsem razítko (konečně razítko!) a šla jsem hledat odlet dalšího letadla. Měla jsem asi 2 hodiny, ale na webu psali, že je potřeba 3 hodiny kvůli kontrolám. Nic nebylo potřeba, protože Turci mají dost času a ani ještě nevěděli gate. Když napsali, že v 18:45 ho určí, určili ho v 19:15 (možná aby se jim tam nehromadili lidi). Jeden pán kolem informační tabule zmateně pobíhal a ptal se lidí, jestli umí anglicky nebo francouzsky. Samozřejmě nikdo neuměl, tak jsem se ho zeptala, co potřebuje. Moc to nechápu, ale potřeboval se ujistit, kolik je hodin. Asi ho ten časový rozdíl mezi Paříží a Istanbulem tak zachvátil, že prostě nevěděl. Aspoň jsem procvičila čísla francouzsky. Bezpečnostní kontrola v Istanbulu byla celkem zbytečná, protože jsem začala poctivě vyndávat věci do bedýnek, ale pán na mě mávnul, ať na to kašlu a prostě to pošlu pod rentgen. V pohodě. Let z Istanbulu byl opravdu krásný, protože se setmělo a vzlétali jsme za úplné tmy, stejně tak přistání v Konye bylo krásné. Noční lety mají něco do sebe.

Dokonce mi v pořádku dorazil i kufr, následovala ještě jedna bezpečnostní kontrola. Ta byla úplně k ničemu, protože zatímco kufry jezdily skrz rentgen, chlápek se hrabal pod stolem, místo aby sledoval monitor. Ale snaha byla. Na letišti na mě přesně podle dohody čekala paní erasmus koordinátorka z chemické sekce, dr. Semahat (její křestní jméno, Turci si běžně říkají křestními, nebo aspoň nám cizincům usnadňují život, protože příjmení nelze pamatovat). Jely jsme autem do kampusu, byla to celkem dost dálka – cestou mi sdělila, že jsou zrovna všichni pryč kvůli tomu, že je volno a ještě nezačal semestr. A že kolej pro Erasmus studenty (= Erasmus house) je do pondělka zavřená. Výborně. Ale to prý vůbec nevadí, protože můžu do pondělka zůstat na normální koleji, kde bydlí Turci (= dorm/dormitory). Nikdo tam totiž není, protože jsou všichni pryč. Jsou tam jen ti mezinárodní studenti, co byli vystěhovaní z Erasmus house. Dobře. Na koleji samozřejmě paní kolejbába neumí anglicky, tak Semahat všechno vyjednala, ale už jsem tam byla zapsaná. To je věc, co mě tu nepřestává fascinovat – já jsem až ten poslední, kdo se dozví nějakou kloudnou organizační informaci ohledně mého pobytu, ale všechno je zařízené a já mezitím můžu zešílet strachy, že budu spát někde na ulici. Pokoje jsou tu po čtyřech, dva stoly a dvě skříně. Pokoj velikosti akorát pro dva lidi, asi bych to ve čtyřech nezvládla. Ale já ho mám na celý víkend pro sebe. Akorát jsme se rozloučily a já šla spát, byla jsem utahaná jako kotě a navíc jsem měla těžkej jet lag…