Zoo, lidičky Izmiru, jak je to s tou biblí?

Večerní Izmir - "Ukaž, já mám lepší telefon" - "Ne, nemáš. Uhni."

Ráno (ráno asi v jedenáct) jsme si dali snídani v nedaleké uličce od kanclu, a totálně jsem se do té čtvrti zamilovala, všude tolik jídla, ovoce, zeleniny, kalhot, svetrů, bylinek, bohužel i ryb, prostě všechno. K snídani jsme dali gözleme, což jsou takový placky a jedí ve obvykle se sýrem nebo špenátem. Pak jsem měla slíbenou izmirskou zoo, protože jsem ji viděla v Bergamě na plakátě na navíc se zrovna v Praze narodil malý sloníček, tak ať můžu porovnat jejich slony a naše. Prý „ne, zoo není daleko“. Jeli jsme tam snad 45 minut a čekala jsem všechno, ale ne tohle – za prvé vstupné stálo v přepočtu asi 15 korun, což jsem lehce nepochopila. A za druhé – ta zoo byla perfektní. Pěkná, nová, udržovaná. Sice ne tak velká jako Praha, ne tolik pavilónů, ale líbilo se mi tam a moc. Je pravda, že plánek se jim moc nepovedl co se týče přesnosti tras, ale obrázky byly roztomilý. Jen mě zklamali, protože jsem tři a půl hodiny hledala tučňáky a nebyli tam. Ale na plánku byli! Taky tam měli slůně, ale nebylo už moc mini. A vůbec, měli tam všechno. Nejlepší bylo občerstvení se somrujícíma pávama chodícíma mezi stoly.

Povedená ulička na snídani

Potom jsme jeli do města, měla jsme vyhlídnuté centrum a kemeralti, což je bazaar a mešity okolo a prostě je to tam super. V Izmiru fungují jako městská doprava trajekty, samozřejmě, tak jsme jeli. Dost jsem se těšila, ale trochu mě zaskočilo, jak se ta loď houpala, nevím co jsem si myslela, ale přecejen moc na trajektu nejezdím. A pak mě štvali racci, co nás otravovali pro kus rohlíku. Není nad pověstný kebab z racka za 8 korun, na který jsem slyšela samou chválu, ovšem jsem ještě neměla tu čest si ho koupit. Zatím jsem kloním k tomu, že je to jen výmysl, protože živých racků tu bylo až moc. Až ten kebab potkám, dám si pro jistotu hned dva.

Prošli jsme si kemeralti, dali něco k obědu – ten bazar byl super, měli tam všechno – zlato, stříbro, oblečení, mejdla, nazary, vodnice, bylinky – prostě ráj na zemi. Mimochodem henna kilo v přepočtu za 100 korun asi. Jak píšu, ráj na zemi. Pak jsme šli do mešity, vlastně se trochu stydím, byla jsem teprve teď poprvé v mešitě – nějak se mi do těch menších mešit lézt nechtělo, protože lidi divně koukají a obvykle to ani není až tak vevnitř zajímavý – ale tady jsem měla jako průvodce celkem normálního muslima, kterej mě uklidnil, že tam opravdu můžu kdykoliv a všude a pečlivě mě ošálil (=omotal kolem hlavy šátek). Vevnitř to byla opravdu krása a i když nebyl zrovna čas kázání, modlilo se tam dost lidí. Všude okolo byly knihovny, Ismail mi celou dobu tvrdil, že arabsky neumí, ale vzal první část koránu a začal číst. Je to fakt divný, vidět naživo někoho číst zprava doleva. Ale vysvětlil mi, že sice čte, ale nerozumí tomu – asi jako já rusky. Pak si ze mě venku dělal srandu, protože mi řekl, že si první musím obouvat pravou botu, což je pro mě neproveditelný úkon, tak mi to dalo celkem zabrat. Vůbec být tak silně levostranej jako já je v muslimské zemi občas přinejmenším divný.

Příprava na mešitu

Pak jsme se tak nějak pohybovali po městě, že jsme jeli zase pozdravit kamarády do jeho kanceláře – to mě vůbec dost bavilo, protože jak občas přivede nějakého cestovatele z couchsurfingu, mají v kanceláři aspoň trošku veselo. Jeden starší kolega, místní srandista, se zajímal o VŠECHNO – klasický výslech, odkud jsem, co dělám… Ale pořád to na mě chrlil turecky, tak jsem mu na všechno řekla, že jo a měl radost. Pak tam byl pán, co umí dobře anglicky a perfektně německy, a jakožto (stavební) inženýr (nevím přesně překlad, používají výraz civil engineering, pod to lze podle mě zahrnout snad všechny technické obory, v Turecku určitě i mnohé další) jezdí skrz firmu často do Německa, kam by se měl teď služebně přesunout na pár let…

Dál jsem se seznámila s dalším super člověkem, co měl za rohem dílničku, kde vyráběl boty a kabelky z kůže, ovšem jak už to u takhle šikovných lidí bývá, živilo ho spravování nekvalitních cviček. Tak jsem si u něj nechala za krabičku cigaret spravit svoje trekový boty, který jsem se ještě doma pokoušela opravit chemoprenem (kovářova kobyla… až budete spravovat něco chemoprenem, nezapomeňte, že s něčím to může udělat chemickou reakci a vzniknout ještě větší díra, ale ne že by se mi zrovna tohle stalo). Každopádně mám slíbeno, že ať si namaluju nebo vyfotím jakýkoliv boty na světě, tak mi je vyrobí.

Ale nejvíc jsem si zamilovala pána, co měl kdesi ve spleti uliček svoje bistro. A jeho systém. U každých dveří v ulicích v okolí cca 5 ulic od jeho bistra byl zvonek. Klasickej domovní zvonek s mluvítkem. A všechny zvonky vedly do toho jeho bistra. Stačilo zazvonit, ozvalo se něco, pak říct svoji objednávku a místo určení a za pár minut byl čaj nebo káva u vás. S tímhle jsme si užili moc srandy, protože pán byl srandista sám o sobě, natož když do čtvrti přijela na návštěvu holka z Evropy (jakože já). Obvykle čaj servíroval a u toho něco neustále mlel, ale vážně neustále a kluci křičeli smíchy – prostě bavič. A pak mi vysvětlovali, že se pán hrozně styděl, protože to není moc obvyklý, aby se tu holky takhle vyskytovaly – takže byl ochota sama, nosil mi cukříky navíc, dokonce se i snažil anglicky naučit „here you are“ (prosím při servírování), aby mě potěšil, což dopadlo maximálně roztomilým příchodem s čajem pro mě a hlasitým „thank you“ k tomu. No to už jsme brečeli smíchy a pán k tomu ještě pár hlášek přidal. Pak jsem si u něj chtěla domluvit práci, že budu dělat ty čaje, abych nemusela zpátky do Konyi, což byla taky sranda – samozřejmě, že u něj můžu pracovat, ale prý nemusím pracovat, že stačí jen zůstat v Izmiru a bude mě živit. Takhle se hledá práce v cizině!!!



Po pár objednávkách jsem tak zdomácněla, že nastal čas, abych objednala já. Dostala jsem instrukce, co říci do mluvítka, pečlivě jsem to procvičila a šlo se na to. Ismail zazvonil, vyčkal na signál a já jsem řekla heslo – prý znova – znova – znova – to už se mohli potrhat smíchy, protože dědek je trochu nahluchlej, tak jsem to musela říct asi desetkrát, až objednávku potvrdil. Po chvíli mi došlo, že jsem mu neřekla, kam má kafe donést – kluci mě uklidnili, že určitě ví, protože není v celém jeho dosahu jediná ženská kromě mě, která by se mu ozvala ze zvonku. Samozřejmě, že věděl, kam to donést. Jenže jsme nebyli v Ismailově kanceláři, ale v dílně toho kamaráda. Čekali jsme na objednávku asi 20 minut a najednou se dědek vynořil zpoza rohu a strašně se smál, protože moji objednávku správě donesl do kanceláře, ale my tam nebyli, tak ji dal těm lidem, co tam byli :D Toliko asi k životě v uličkách Izmiru.

Večer jsme jen pokecali na bytě, přišel tam zase jinej kamarád a já jsem na webu sledovala výsledky voleb – došlo k velmi intelektuální diskuzi o ČR, když jsem nebyla schopná vysvětlit, co to jsou kraje a proč je Praha na volební mapičce bílá. Taky se jako velké překvapení dozvěděli, že se u nás nemluví německy a že se u nás vyrábí auta a tramvaje („cože, vy máte techniku na to vyrobit tramvaj?“ Ne, žijeme v jeskyních a k obědu máme mamuta). Dál jsem jim řekla, že ta „naše kniha“ jako „jejich korán“ není „bubble“ (bublina), ale bible… Taky jsme zkontrolovali správnost turecké wikipedie – v pořádku – a šlo se spát.