Istanbul, den čtvrtý. Cesta časoprostorem a Sentimentov

Čtvrtý den, výlet na úžasný ostrov Büyükada

Poslední použitelný den v Istanbulu byl vyhrazený pro návštěvu ostrovů nedaleko města. Na ostrov Büyükada se jede něco kolem hodiny trajektem, přičemž se několikrát staví na ostatních ostrovech. Za pár lir, cesta do pohádky. Byla sice znát zima, člověk to na tom otevřeném moři pocítí, ale co na tom.

Istanbul

Ostrov Büyükada se vyznačuje několika věcmi – stěžejní věc je, že se na ostrově nesmí používat nic, co má motor. Takže se na dopravu z místa na místo používají kola, kočáry (jakože s koňma) nebo skútříky na elektromotor. Člověk by tomu nevěřil – taková hloupost a dokáže vytvořit dokonalou atmosféru. Ale to není jediná věc – ostrov mi připadal, jako by byl někde za portálem pro přesun v časoprostoru, protože nejen, že jsme se přesunuli do doby kočárů a bicyklů, ale i někam úplně mimo Turecko. Ostrov byl zastavěný převážně dřevěnými velmi krásnými vilami, s velkými zahradami plnými květin, spoustou koček, jehličnatým lesem… Naprostá paráda, jako někde v pohádce. Celkově na mě město hned prvním dojmem zapůsobilo jako městečko ze seriálu Simpsonovi, které se jmenovalo Humbleton, v překladu Sentimentov – tam se v jednom díle odstěhoval Flanders a byl to v první chvíli ráj na zemi. 

Co bylo horší, byl kopec. Ostrov byl vlastně jeden veliký kopec, bohužel zrovna na tom kopci byl nás cíl. To se mi už tak nelíbilo, ale stálo to za to. Cestou jsme prošli kolem obrovské dřevěné zbořeniny, což byl bývalý sirotčinec – a stavba to byla skutečně obrovská. Pěkně uprostřed ostrova, uprostřed jehličnatého lesa, všude kolem příroda, ticho, moře a klid. To mě zase přesunulo do prostředí Hercula Poirota a britských internátních škol nebo domovů pro děti. 

Bývalý sirotčinec

Následoval kopec jako blázen, bohužel, cesta byla lemovaná strašnou spoustou odpadků. Při bližším ohledání jsem zjistila, že ne všechno jsou odpadky – vyskytovalo se tam až moc etiket z pet lahví uvázaných pečlivě na větvičkách roští, tak asi nějaká pověra nebo co. Nahoře na kopci byl famoźní výhled! Do širého moře, na ostrůvky a na část toho tak obrovského Istanbulu. Ale co je hlavní, byl tam kostel. Kostel Aya Yorgi je druhý kostel tady v Turecku, co jsem viděla. Pěkné místo.

Protože jsme věděli, že musíme chytit trajekt zpátky (trajekt jede něco kolem hodiny), museli jsme trošku přidat do kroku na cestu zpátky. Navíc se začalo trochu kazit počasí a už jsme viděli všechno, tak byl čas. Skoro jsme to nestihli, trajekt, co měl jet v 15:00 už tam stál, akorát to nevypadalo, že by jelo moc lidí. Nakonec jsme i museli popoběhnout, společně s námi běžela skupinka dalších asi deseti lidí. Ale když jsme doběhli dovnitř, na ceduli svítil nápis: „další trajekt jede v 17:30.“ To už jsem tušila nějakou zradu, ostatní se taky zasekli. Zeptali se pána z ochranky a ten to potvrdil, v půl šestý jede další. Co je to sakra za blbost, přece v Turecku není možný, aby jeden trajekt odjel na vteřinu přesně? Bylo přesně 15:00 a trajekt jsme neviděli odjíždět. Trochu mě zmátlo, že na nástěnných hodinách bylo 16:00. Šli jsme tedy k vedlejším trajektům a tak taky – 16:00. Proč všude odjíždějí trajekty jinak a proč je jinak hodin než ve skutečnosti. Byli jsme na to sice dva, ale i tak nám to dalo chvíl zabrat. V noci se měnil čas z letního na zimní! Ještě jsem ráno cloumala s telefonem, proč idiot nefunguje a proč mi vrací špatný čas, když dám automatickou volbu. Tak jsem si to nastavila ručně. Původní vysvětlení tedy bylo, že si to tady na ostrůvku ještě pro dnešek nezměnili, prostě turecký styl. Když jsme se vítězoslavně (po zmrzlině na uklidnění) nalodili na trajekt, nastalo rozuzlení záhady – uvnitř byla televize a skutečně čas o hodinu jinak. Ten, kdo nás převezl, nebyl ostrůvek Büyükada, ale opět samotný pan nejvyšší, který bez okolků ke konci září prostě zrušil zimní čas, aby měli hodiny blíže k Mekce.

Cestou jsme z trajektu pozorovali nádherný západ slunce nad městem a nezbývalo než se rozloučit, protože druhý den mi letělo letadlo domů.

Což byl mimochodem taky excelentní zážitek – stačí tam bejt hodinu předem, když je to domácí let, říkali. Neboj se, když je to domácí, říkali. Netrvá to dlouho, když je to domácí let, říkali. Přišli jsme tam, fronta jako blázen, když se desítičlenné rodiny s tunou kufrů snažily odbavit zavazadla. Všechny domácí lety, ať už kamkoliv, se odbavovaly neorganizovaně na všech přepážkách a ani to nestačilo. Výborně. Nenápadným přesunem po páskou s aktivovaným módem „neviditelná“ jsem předběhla celou frontu, načež mě týpek vyhodil, ať si počkám. Úspěšně jsem předstírala, že nerozumím a vecpala se (k všeobecné radosti ostatních) jinam, ženská mi ještě chtěla baťoh vnutit na palubu, aby to nemusela odbavovat. Následovala bezpečností kontrola, kde byl celkem zmatek, že nebylo možné zjistit, kdo a co kde pípá. A pak už jen sprint ke gatu a ve finiši už jsem doběhla na last call, což už nikdy nechci. Ale přiběhlo nás asi deset, protože letiště prostě ten nápor lidí nezvládá. Let byl asi to nejhorší, co jsem zažila, poprvé jsem se v letadle doopravdy bála a byla jsem ráda, že to, co pilot v Konye trefil, byla opravdu runway, protože to vypadalo, že možná ani nejsme v Konye.

Tak a teď mám sepsané všechny cestovatelské příběhy a můžu s čistým stolem pokračovat z dalšího výletu, který začne za malou chvíli. A pokud někdo zavítal na tenhle blog poprvé, tenhle příspěvek shrnuje téměř vše doposud napsané.