Půlka je pryč, ohlédnutí za 2 měsíci v Turecku

Nemůžu tomu uvěřit, že už je to dva měsíce, co jsem v Turecku. Nebo spíš teprve dva měsíce? Za dva měsíce, podle mě relativně krátké období, jsem toho stihla jakž takž dost, i když pokud bych měla pytel zlaťáků, stihnu toho mnohem více. Pokud někdo začal číst můj blog teprve teď, je prakticky nemožné to všechno přečíst od začátku. Leda by to byl opravdový knihomol, jenže já nejsem E. L. James, abych někoho udržela několik hodin u čtení nudných keců. Proto si dovolím malé ohlédnutí s odkazy na články, kde si každý může rozkliknout to nejlákavější.

Chce to odvahu, vzít obrovskej kufr a prostě zmizet do země, kde se dějou věci. Proto je dobré se trochu osmělit v cizím prostředí, které je ale vlastně doma – ideální místo, Vídeň.

Pak následuje kulturní šok i přes to, že očekáváte naprosto všechno. Ve snaze zahájit svůj Erasmus pobyt se vším všudy, o čem jste kdy od jiných Erasmáků slyšeli, budete v Turecku velmi zklamáni. Nic totiž nefunguje.

Abych se z toho nezbláznila, odjela jsem na svůj první výlet, celá vykulená a neznaje jediného slova Turecky. Poprvé jsem jako pravý cestovatel regulérně začala s couchsurfingem a seznamovat se s ostatními, taky jsem nafotila reklamu. To byla nádherná Kappadokye.

Po návratu zpět následovala ovšem další hořkosladká konfrontace s krutými nástrahami muslimského města Konya. Tam jsem nepobyla ovšem moc dlouho a vydala jsem se na jedenáctidenní cestu napříč západním pobřežím Turecka, ovšem dokázala jsem termín „lowcost“ cestování dostat do extrémů – stačí se zúčastnit vědecké konference, kde jsou v ceně (v lístku od kamaráda) zahrnuty dva výlety a večeře, a lowcost je na světě. Po perfektní konferenci jsem si sama zavinila dost špatnej a kritickej den, který naštěstí skončil dobře. Zavítala jsem do městečka Bergama, kde to bylo jako v ráji. Došlo na velmi dojemné shledání s neznámou paní a také došlo k zázraku po 26 letech, který si doteď nedokážu vysvětlit.

Další zastávkou bylo velkoměsto Izmir, kde jsem oprášila své střelecké umění, seznámila se s mnoha zajímavými lidmi a odhalila tajemství bible. Nesměla chybět ani návštěva Efesu, ovšem trochu to překonal můj zážitek z prvního potápění v životě.

Následuje období bez velkých výletů. Co tedy dělat, když je nuda v Konye? Přijel prezident! Měly jsme odvahu tam jít, nebo ne? A co ta naše škola, jak to tam vlastně po večerech vypadá?

Dlouho se na jednom místě být nedalo a rukou osudu jsem se ocitla v úžasné Antalyi ve skvělé společnosti. A protože v Antalyi bylo moc teplo, nedalo mi to, a vydala jsem se do chladného Istanbulu, který jsem si taky, ostatně jako všechna místa v Turecku (až na Ayvalik) zamilovala.

A co následovalo po všech těch cestách? Poznala jsem dost skvělých lidí a snažíme se vymýtit nudu z Konyi. Zatím se, myslím daří. I když je to úkol těžký. Jsem zvědavá, jaké bude shrnutí příštích dvou měsíců, a vzhledem k tomu, že toho dost chystám, sama jsem zvědavá, jak to všechno dopadne. Držte mi palce.