Tady nejde o žádný hlubší příběh, ale aspoň pár fotek, o
kterých si myslím, že se celkem vydařily, na to, že jsou z telefonu (ono
je to totiž obvykle rukama, a ne fotoaparátem) a na to, že byly focené skoro za tmy.
Asi v půl šesté večer jsme se s holkama vypravily „do
hor“. Ráno jsem říkala – holky, pojďte do hor. Tak ve tři, ve čtyři. Ať to
stihneme do západu slunce. Tak jsme v těch půl šestý vyrazily. Holky se
nabalily na dobytí severního pólu a šlo se. Ihned po opuštění zóny chodníku se
k nám připojil divoký pes. Nedá se říct, že bych z nich měla strach,
ale dobrý pocit to člověku nepřidá. Ono to možná vypadá, alahví kam jsme nešly,
ale my máme hory hned za barákem. Jsme totiž úplný okraj města. Tak jsme
vylezly za kopec, krásný výhled, jedna farma a nic. Slovo nic tu dostává úplně
jiný rozměr. Šly jsme 4, dvě trochu hysterčily z toho psa, a my ostatní
jsme předstíraly, že jsme v pohodě. Dost se stmívalo, tak jsme musely
zahnout na neověřenou cestu, tady člověk nikdy neví, kde bude další pes.
Překonaly jsme další kopeček a užily si pořádnej výhled na západ slunce a
město. Bylo krásně vidět, jak ve městě nic není. Prostě nic v Konye.
Příchod zpět do kampusu byl trochu dramatičtější, protože jsme musely projít
kolem asi třiceti dost zuřivých psů, přičemž s námi pochodoval ten „náš“
pes. No veselo s pejskama až na půdu, a to mi jako výmluva, proč opravdu
nechodit běhat, stačilo.
 |
| Malajsie 2x staví sněhuláka, Čechy a Kyrgystán fotí selfí |
 |
| Pro doladění atmosféry místních drsných hor na téhle fotce chybí už jen major Kuneš |
Žádné komentáře:
Okomentovat