Antalye… zpátky za teplem a mořem ❤

Do Antalye jsem se dost těšila, protože mi o ní všichni dost básnili. Všichni, kdo jezdí k moři do Turecka, jedou do Antalye. Spolubydlící tam má emigrovanou půlku rodiny a v létě tam pracovala, pořád o tom mluví. Všichni učitelé říkali – už jsi byla v Antalyi? Ještě ne? No jeď, dokud je počasí! Dobře, klid! Počasí se pomalu začalo kazit, tak jsem si řekla, teď a nebo nikdy. Navíc, v Konye nastalo pár byrokratických problémů až v takové míře, že jsem se fakt namíchla, až jsem prostě musela jet pryč. Tak co v Antalyi? Zkusím couchsurfing, nebo třeba airbnb nebo si zaplatím hotel?

Tou dobou jsem si psala s mojí kamarádkou ze střední, která byla už dávno na Erasmu v Ispartě, když já jsem ještě ani nevěděla, co je to Erasmus. Ta o Antalyi taky pořád básnila. A ona nepoužívá žádné sociální sítě a na e-mail má pouze své kancelářské hodiny – ale já měla neuvěřitelné štěští, při její smůle. Chudák onemocněla, tak mi nějak odepsala na e-mail hned, ne po třech měsících, jako obvykle… Zmínila jsem se jí, že zrovna tenhle víkend chci do Antalye, tak mi poslala telefonní číslo na jejího kamaráda z Isparty, který žije v Antalyi. Zkusila jsem to a za dvě hodiny telefon – „Ahoj Báro, ty znáš Mirku? No a kdy chceš přijet? Pozejtří? Ok, v pohodě. Můžeš bydlet u mě a ukážu ti město. Tak ahoj.“ – aha, tak jo. Asi už mám plán na víkend.

V pátek jsem přirachala do Antalye, z Konyi je to šílených pět hodin, z Isparty tam jezdili snad za 2-3, což jim teď neuvěřitelně závidím. Ütku na mě čekal na autobusovým nádraží, sice mi tvrdil, že mě nepoznal mezi Turkama, ale určitě si to vymyslel, aby mě potěšil, že jsem splynula s místníma. A začalo mé nadšení z Antalye – za prvé jsem měla za kým jet, měla jsem průvodce městem, nemusela jsem laborovat kam co jede a podobně. A navíc mluvil úplně naprosto dokonale anglicky, prostě jako američan. Byla jsem celkem v šoku, protože potom mi prozradil, že sice dělal akce pro lidi z Erasmu, ale nikdy nebyl v cizině. Ale teď už má minimálně dvě kámošky v Čechách, takže Míjo, jestli čteš tenhle blog, musíme něco zorganizovat ;).

Kupodivu jsme jeli hromadnou dopravou a nikoliv autem, další plus – žádný předvádění se s třicet let starým mercedesem jako obvykle. A v autobuse jsme několikrát posloužili jako turistické informace, protože nás lidé slyšeli mluvit anglicky – pár holanďanů se nás ptalo na cestu. Konečně jsem si přišla jako v normálním světě. Na bytě jsme dali welcome drink a pak šli na véču, do restaurace se super výhledem. A pak na pivo a na procházku do centra. A pak jsme se potkali s další kamarádkou z Ukrajiny, která tu pracuje. S tou byla taky sranda, konečně pár lidí, co jdou normálně na pivo. A pořád se nám malí syřani snažili prodat balíček kapesníků, to je tu celkem byznys – cca šestiletý děti běhají po ulici a „prodávají“ balíček kapesníků. Blbý je, že když potřebujete kapesník, tak jako by se po nich zem slehla. Nastal zase moment dohadování se, kdo bude platit. „No tak, bydlím u tebe zadarmo, tak tě pozvu aspoň na pivo, ne?“ Ne, prostě ne a ne a ne. Ale k mé radosti jsem to uhrála aspoň na to, že já budu platit druhej den. Aspoň večeři…





V sobotu jsme se vydali k moři, jeli jsme celkem daleko, ale cestou nás čekaly tři úkoly – koupit mi žabky, koupit mi brejle a nasnídat se. Tak jsme to vzali přímo direcht centrem, to mi oči přecházely, z těch obchůdků pro turisty a taky bylo dost vedro (předposlední víkend v řijnu, upozorňuju). Boty se mi žádný nelíbily, nakonec jsem si ale vybrala. A brejle jsem si koupila zaručeně pravý rejbenky, z čehož mám radost. A ceny byly také celkem příznivé, protože jsem měla turecky mluvícího průvodce. A po cestě jsme potkali dost zajímavé existence, trochu začínám věřit na toho Dana Nekonečnýho z předchozího článku. K snídani jsme dali zase nějakej ten jejich sendvič, moc to do nás nelezlo, přecejen měli jsme více či méně kocovinu a česnečku nikde neměli.

Dorazili jsme k moři a – ten výhled, ty hory, to moře – to bylo něco. Kupodivu tam bylo relativně dost lidí, tipuju Němci a Holanďani. Hned jsem vlítla do vody, na panelu psali 26 stupňů. Podle mě to 26 nebylo ani náhodou, ale koho to zajímá? Bylo to super. Na Ütkuho prej ledový, tak se mu tam nechtělo, nakonec tam trochu skočil, aby se neřeklo. A pak jsme pozorovali nějaké dvě turkyně, jedna stála ve vodě a přesvědčovala tu druhou, že „né, voda není studená, pooooď..“ a klepala se u toho zimou, až se propadala do země. A druhá jí říkala: „Kecáš, nejdu nikam.“

Za horama je Isparta

Já a moje nový brejle rejbenky

Navečer jsme společně ještě s jedním kamarádem nakoupili občerstvení a měli housepárty, pouštěli jsme si naše pecky z youtube – a za to jsem dost ráda, protože aby bylo jasno – můj nový kamarád totiž hraje na bicí a na baskytaru, tak má dost obstojnej vkus na hudbu, ne jako většina lidí tady – tak jsem poprvé poslouchala normální tureckou muziku v podobě kapely Duman, kterou mám už ve svých oblíbených kapelách. Pak se mě snažili naučit tu ďábelskou hru backgammon, ale já jsem vůči tomu imunní. Taky jsme otestovali spárování gopro kamerky a telefonu, z čehož vznikly velmi kvalitní fotky (doporučuju, je to zábava na celej večer).

V neděli jsme zašli na útes na snídani a pak jsme se vydali směrem k přístavu. Potkali jsme asi pět svatebních průvodů, je to oblíbená lokalita. Měla jsem slíbenou vyjížďku lodí, to jsem se těšila. Jezdily tu samý Černý perly a jiní piráti, tak jsem byla zvědavá, co vyfasujeme my. Došli jsme tam a Ütku na mě: „Hele teď na mě chvíli nemluv jo?“ Protože jsem natvrdlá, tak mi chvíli trvalo, než mi to došlo, tak se mi trochu smál – no ušetřil nám každému minimálně dvacet lir, protože jsme za dva lidi zaplatili patnáct lir, a nevěřím tomu, že když zaslechnou angličtinu, tak si taky řeknou patnáct lir za dva, ani za jednoho. Týpkovi trošku posmutně výraz ve tváři, když jsme po dojednání ceny začaly mluvit anglicky. Nalodili jsme se na vcelku normální loď, bez pirátů, bez medúz… Vyjížďka byla super, vlastně jsem nikdy v životě neviděla tak nádherné moře. Navíc bylo i krásné počasí, opravdu nádhera. Pak jsme se i dost pobavili, protože jsme byli svědky zajímavého výjevu – klasicky na takových lodích pouštějí muziku, asi kdyby se lidi nudili – no a místní dámské osazenstvo si tam začalo celkem pařit. A tu loď řídil dědek, kterej měl to řízení za takovým pultíkem nebo barem a seděl si tam jak pan velký šéf. A protože ty ženský tancovaly kolem toho jeho plácku, vypadalo to dost realisticky, že ten starej tlustej dědek je DJ-Bobo a pouští tam ty písničky. Smutnější výhled byl z lodi ven na pobřeží, na všechny ty chátrající hotely a penziony padající z útesu do moře. Prý bylo letošní léto tak moc kritické, jak si to ani nedovedeme představit.







Na podvečer už jsem bohužel měla koupený lístek do Konyi, vůbec se mi nechtělo. Do zimy. A poprvé jsem šla použít servis bus směrem na otogar, tak jsem z toho byla zase nervní. Velmi milá (myšleno ironicky) paní v kanceláři nás ujistila, že autobus mi může zastavit v Konyi v kampusu, protože pokračuje do Kayseri, tudíž projíždí kampusem. Jen se mám prý připomenout. Super, to se hodí, protože příjezd vychází plus mínus na jednu v noci a já tuším, že v jednu v noci tramvaje nejezdí a že v jednu v noci se mi nechce jít deset kilometrů pěšky na kolej. Servis bus jsem zvládla, aby ne, rozloučili jsme se a dál už jsem nemohla splést cestu – jeli jsme ale snad hodinu a nabírali jsme lidi všude po městě. Pak hurá do busu, kde jsem se optala na ten kampus a jak to mohlo dopadnout? Samozřejmě, tento autobus do kampusu nejede. Výborně. Aspoň cesta byla v pohodě, protože jsem jela zase s jiným dopravcem a ti měli sedačky jako Pegasus v první třídě. Přijeli jsme do Konyi a – hurá, viděla jsem tramvaj, jak souběžně s námi jede směrem do kampusu. A protože tady tramvaje jezdí extrémně pomalu, stihli jsme tu tramvaj předjet, pak jsem stihla dojít z busu na zastávku, vyčkat na okamžik nepozornosti ochranky (abych jela načerno, na kartě totiž byly param yok) a tu tramvaj jsem stihla! Takže tenhle výlet jsem uzavřela jako všeobecně úspěšný.