Aspoň jednou v životě...: Nejstarší minaret v zemi, Pat a Mat, hedvábná stezka, česko-chorvatsko-polsko ruské přátelství v Yazdu

Přijeli jsme do Yazdu nějak k večeru a autobus ani nezastavil a už se na nás sesypali taxikáři, div nebouchali na dveře, jak jsme vystoupili, průměrná hustota byla tři taxikáři na jednoho turistu. Zaskočila nás taky celkem velká zima. Počítala jsem se zimou, ale až severněji, ne tady v Yazdu. Vevnitř jsme počkali na našeho hostitele z couchsurfingu, který pro nás byl ochotný zajet. Pak jsme nějakými spletivými cestami dojeli do jeho domu, který byl celkem na kraji města. Vevnitř bylo konečně příjemně teplo, možná až naopak přetopeno, ostatně jako všude ve zdejších domácnostech. Když mají plyn v podstatě zadarmo, to se to topí. Měli jsme vyhrazené místo v dětském pokoji na zemi, protože jsme byli u mladé rodinky – oba kolem třiceti s malou holčičkou, jejíž pokoj jsme právě zabrali. Článek o lidech a jejich příbězích chci napsat zvlášť, protože to bude stát za to! Navíc, pro Íránce by bylo vrcholně špatné, kdyby si nějakým super náhodným zázrakem můj blog přečetl a přeložil nějaký jejich policista a spojil si jedna a jedna dohromady, zkusím to tedy v rámci možností nechat v anonymitě. Jedna ze zásad je ctít jejich soukromí ze slušnosti, a druhá je ta, že ubytovávání lidí a dělání placených tour je nelegální.

Měli jsme k večeři nějakou dobrotu, už ani nevím co, ale za ty dva dny, co jsme u nich byli, jsme měli vajíčka a maso s houbama, a byla to teda dobrota! Samozřejmě jsme k tomu měli ten jejich perfektní chleba, který mě baví pořád dokola, proto přidávám dokonalou fotku, aneb jak udělat krajíce chleba nůžkama.

Večer se k nám ještě přidal kamarád, student učitelství angličtiny, takže dosud trochu váznoucí konverzace (z důvodu nepříliš plynulé angličtiny hostitele a žádné angličtiny hostitelky) se trochu rozproudila, poněvadž tento kamarád byl i velmi sečtělý a věděl i dost o historii a podobně. Měli jsme první vodnici tady, máme se v Čechách ještě co učit s vodnicema. Taky ten jejich čaj – nemám ponětí, co do něj dali, ale ačkoliv dělají všude obyčejnej pytlíkovej čaj, tenhle byl tuším se špetkou kardamomu a tak chutnal úplně… íránsky.

Kluci nám dali nabídku na placené vyjížďky po okolí. Protože v okolí Yazdu je toho dost (a pro mě osobně hodně zajímavé věci), měli jsme dvě možnosti – vzít to a strávit cestu s lidmi, co už známe a víme, že umí anglicky a že jsou i celkem normální, nebo to nevzít a půl dne lítat po městě a hledat vhodného průvodce na vlastní pěst. I když to nebylo zadarmo, nabídli nám různou kombinaci míst, s tím že nám zaplatí oběd a vstupy (prostě bychom už nic neplatili, jen suvenýry), a protože byly možnosti na dva celodenní výlety, předběžně jsme kývli na oba dva dny, s tím že dostaneme dvoudenní slevu. Mě osobně to přišlo v pohodě, bydlení zdarma, se snídaní a večeří, tour s dvěma „průvodci“ po místech vzdálených stovky kilometrů, zahrnující oběd a vstupy. Samozřejmě jejich byznys spočíval v tom, že vždycky u kasy ukecávali ochranku, že je mimo sezónu, ať nás pustí zdarma nebo levněji, tím pádem jim naše „vstupné v ceně“ mohlo jít do kapsy. A já mnohem radši nechám ty moje peníze někomu jako jim, než abych je cpala do chřtánu tak stupidní vládě ve formě vstupného. V noci ještě měli přijet další cestovatelé z couchsurfingu, tak jsme řekli, že se s nimi rozhodneme ráno, že bychom mohli cenu podělit mezi všechny.

V noci opravdu někdo přijel a ráno jsme se seznámili, taky zajímavá partička – chlápek z Polska, kluk z Chorvatska, holka z Chorvatska, která žije v Praze a chodí s tím Polákem. Uměla perfektně česky, má všechen můj obdiv. Tak jsme měli možnost mluvit česky, čímž jsme zabránili naším peněz dychtivým hostitelům kecat nám do naší finanční úvahy. Bohužel oni naopak kvůli nám přepli do Chorvatštiny, protože bystrý kluk si všiml, že my jsme dva a oni tři, čímž pádem při sdílení ceny jsou oni ve výhodě a můžou se obejít bez nás (jo, chorvatsky rozumím líp než persky). Takže se rozhodli opustit nás a tour si nějak obstarat sami, navíc si sehnali hostel, protože nechtěli u hostitele zůstávat, když nepojedou na tour.

Tak jako tak, na tour jsme se vydali, protože bychom tam stejně jeli.

Fahraj – naše první zastávka. Říkala jsem si, jedeme skoro mimo civilizaci, vezmu si pro změnu červený outfit. Jasně, Báro, výbornej nápad, když jedeš do Íránské vesnice kde žije 400 starousedlíků, vzít si červený šaty. Ale, Fahraj je typická íránská vesnička, celá vlastně ze směsi hlíny a slámy. Prolezli jsme si i místní rozpadající se pevnost, prošli uličky, viděli mešitu, vylezli na pár střech a viděli nejstarší minaret v Íránu (a taky jsme byli vevnitř té mešity). Bylo to super, ty jejich uličky mě nikdy nepřestanout bavit a nahánět hrůzu zároveň. Ale už teď byla znát ta podivná pouštní zima, kdy slunce svítí jako o život, pálí vás to do zad, ale zároveň člověk jen sleduje, jak mu na prstech a na nose vznikají omrzliny. V téhle vesničce jsme se tak potulovali, až jsem omylem viděla kozí zabíjačku, z čehož úplně radost nemám, ale tak co už – jak táta stahuje králíka jsem viděla nesčetněkrát. Taky jsme našli trosky bývalých lázní, místní sqat plný bordelu. Bohužel, v podstatě všechna zajímavá místa kromě mešit jsou v dezolátním stavu.

Pevnost ve Fahraji, na spadnutí

Věc, co se při obřadu nosí mnohokrát kolem dokola návsi

Nejstarší minaret v Íránu

Já jakože koukám z okna

Saryazd byla naše další zastávka, a to pevnost, ve které se dříve skladovaly potraviny a tak porůznu se tam žilo. A tam jsme teprve pocítili pravou pouštní zimu. I já, co chodím v pouštní zimě v mikině, jsem myslela, že umřu zimou. Pevnost byla totiž postavená schválně tak, aby to tam dostatečně luftovalo a ochlazovalo se, protože skladovat jídlo uprostřed pouště není žádná sranda. Bohužel, opačný efekt na zimu to nemělo. Pevnost jsme prolézali křížem krážem, celkem jsem se i bála, kdy se pod námi propadne strop nebo se nám za zády zasype chodba. A byla to obrovská budova! Bohužel, opět zničená. Nakonec jsme dostali čaj, pochytali pár paprsků sluníčka a vydali se dál.

Saryazd

Dechberoucí hory všude kolem s typickou hladovou zdí

Zein-o-din Caravanseray – to bylo skvělé místo, ale vlastně nic uprostřed ničeho. Bývala to součást hedvábné stezky, jedno z 999 místo pro cestovatele. Dneska, po rekonstrukci, to funguje také jako hotel, vevnitř je to krásné a luxusní a v perském stylu a taky to stojí čtyřicet euro za noc. Tam jsme dali zase čaj, protože tam nikdo nebyl, rebelsky jsem seděla v restauraci bez hidžábu. Pak se k nám přidali dva cestovatelé, Češka s Australanem, trochu jsme pokecali a vydali se dál.

Vrátili jsme se do Yazdu a měli jsme slibovanou večeři, špagety se salátem v bagetě, vskutku zajímavá kombinace, ale konečně jsme objasnili záhadu všudypřítomných Pata a Mata. Pat a Mat je totiž v Íránu po léta vyhlášený, všichni ho milujou stejně jako u nás. O něco menší popularitou se u chlubí i Krtek.

Nechali jsme se vysadit ve městě a trochu si prošli centrum, celkem jsme i bloudili, ve snaze najít jedno vyhlášené místo na výhled ze střechy (podle průvodce lonely planet). Nakonec jsme to nenašli, ale dám krk na to, že to bylo to místo, kde za to opět chtěli vstup. Město pěkné, ale opět půlka věcí zavřených.

Pak jsme se dopravili domů, měli večeři, pokecali a přivítali dalšího zajímavého cestovatelského hosta… A to už zase až v dalším článku…