Blížil se pátek, předposlední den v Íránu. Poslední den byl jasný, na ten připadal Tehrán. Ale co s pátkem? Věděli jsme, že je ještě jedno místo, co chceme navštívit, taky proto jsme založili základní tábor v Qazvínu, ale co dál, jak se tam dostat? Nakonec se problém vyřešil sám, už druhým dnem jsem na couchsurfingu vedla jednu velmi prapodivnou konverzaci. Totiž, na couchsurfingu jsem vyvěsila, že se nacházíme v Qazvinu. A proč se jezdí do Qazvinu? Protože chceme navštívit Alamút, Alamutské údolí, chcete-li Alamut valley (jedno údolí, jen nevím překlad). A taky to věděl pán, co se mi právě na couchsurfingu ozval, že když už jsme v tom Qazvinu, vezme nás do Alamutského údolí.
„Výborně! Kolik to
bude stát?“
„Nic.“
„Jak nic, asi jsi
místní průvodce, tak za to něco budeš chtít, ne?“
„Ne, nic nechci.“
„Moment, tak proč mi
píšeš? Tady každej píše jen kvůli penězům, nikdo mi nenabídl nic nezištně.“
„Fakt nic nechci, jen
jídlo si koupíte, vstupný a něco malinko na benzín.“
„A jako za to, že tam
s náma pojedeš nic zaplatit nechceš?“
„Fakt nic.“
„V čem je háček?“
„V ničem, zítra v sedum
vás vyzvednu před domem. Pošli mi adresu.“
„Ok. Tak zítra.“
Předesílám, že tenhle
člověk mě ze všech lidí v Íránu nejvíc zaujal, bude mít zvláštní kapitolku
ve článku „o lidech“.
Tak jsme v pátek ráno sbalili svých pět
švestek, a mimochodem všichni, naprosto všichni nás od výletu odrazovali – že je
špatné počasí, že bude v horách vítr, sníh, mráz a cesty neprůjezdné, že
tam umřeme a nic neuvidíme a bůhvíco všechno... Ještě jsem ráno rychle
zkontrolovala zprávy, a i nás budoucí průvodce se ujišťoval, že jestli opravdu
chceme jet, když je počasí, jaké je. Dokonce jsem k tomu měla asi i
horečku, ale prostě jede se, ať to stojí co to stojí. Náš hostitel, co jsme u
něj spali, s námi posnídal a šel nás vyprovodit, načež cestou málem utrpěl
omrzliny třetího stupně (upozorňuju, že bylo naprosto normální počasí, co se
týče teploty, jen bylo zataženo a foukal trochu silnější vítr).
Vyrazili jsme na cestu do hor, nutno se
předzásobit potravinami v místním obchůdku – tam spal prodavač, jak
špalek, ale my byli poctvici a probudili ho. Vydali jsme se na cestu, hned za
městem jsme se napojili na velmi kvalitní polní cestu, což prý měla být zkratka
do hor. Začíná se mi to líbit. Polní cesta to vlastně nebyla, jen normální
silnice, ale ještě na ni nestihli dát asfalt, ale všichni ji už používali. A to
všichni bylo super, protože to bylo jen jedno auto. Po celkem krátké chvíli
jsme byli v horách! Klid, ticho, nikde nikdo. Nikde žádní otravní
taxikáři, nikde žádní průvodci, prodejci, vstupenky, kontroly... Jen my a hory.
Když jsme dojeli trochu dál, zastavili jsme na chvilku, abychom mohli udělat
pár fotek toho krásného výhledu. Jaké bylo moje překvapení, když mě málem vítra
srazil k zemi, to se mi opravdu ještě nikdy nestalo...





Jeli jsme dál a bylo to super! Ty hory byly
naprosto famózní, výhledy, prostě nádhera. Nedokážu to popsat. Jediné co mne
znervózňovalo bylo, že jsme neměli moc plnou nádrž benzínu. Jako dobře, občas
člověk prostě nenatankuje včas, ale sakra proč lidi ani v Íránu, kde je
benzín levnější než voda, mívají prázdné nádrže? Natož když jedou na celodenní
výlet do dvě stě kilometrů dlouhého údolí... Prostě některé věci mezi nebem a
zemí člověk nepochopí...



Po celkem dlouhé době, a hlavně náročném
terénu, kde jsem se občas opravdu bála, že se rozpadne auto, nebo cesta, nebo
skála nad cestou, jsme dojeli do vesničky a za vesničkou jsme dosáhli cíle –
Assassin castle. Asasínská pevnost. Náš milý průvodce řekl, že do toho deště a
mrazu nepoleze, že na nás počká v autě, přikryl se, usnul a spal. My se
vydali do toho mrazu a deště, který měl podobu zataženého nebe a jedné kapky na
celé údolí. Zaradovali jsme se, protože kasa na placení vstupného (samozřejmě,
že to není zadarmo, jsme přece v Íránu) byl zavřená. Ušetřili jsme dvě stě
tisíc za osobu.


Asi dvacet minut jsme lezli nahoru po schodech, kolem obrovské skály, a už tady se nám naskytly skvělé výhledy. A když jsme vylezli nahoru, úplně na vrcholek nejvíc opuštěnýho místa v celým Íránu, přivítala nás tam kočka. To mě pobavilo a zároveň se mi jí zželelo, tak jsem jí nakrmila sušenkou z autobusu. Takže asasínská kočka. Ale pevnost byla ještě a něco výš. Vyběhla jsem po pochybném lešení nahoru, a bohužel, co všichni říkali, byla pravda. Žádná asasínská pevnost, jen asi půlmetrové zbytky zdí z původně obrovské pevnosti. Pokryté lešením, aby aspoň ty zbytečky ochránili před povětrnostními vlivy a nohama turistů. Ale né že by tam nic nebylo, ale člověk potřebuje hodně představivosti, a na prohlídku pevnosti asi bude vhodnější zahrát si Assassin’s Creed nebo tak něco. Ale ten výhled! To stálo opravdu za to, a řekla bych, že to jen tak neomrzí.

Asi dvacet minut jsme lezli nahoru po schodech, kolem obrovské skály, a už tady se nám naskytly skvělé výhledy. A když jsme vylezli nahoru, úplně na vrcholek nejvíc opuštěnýho místa v celým Íránu, přivítala nás tam kočka. To mě pobavilo a zároveň se mi jí zželelo, tak jsem jí nakrmila sušenkou z autobusu. Takže asasínská kočka. Ale pevnost byla ještě a něco výš. Vyběhla jsem po pochybném lešení nahoru, a bohužel, co všichni říkali, byla pravda. Žádná asasínská pevnost, jen asi půlmetrové zbytky zdí z původně obrovské pevnosti. Pokryté lešením, aby aspoň ty zbytečky ochránili před povětrnostními vlivy a nohama turistů. Ale né že by tam nic nebylo, ale člověk potřebuje hodně představivosti, a na prohlídku pevnosti asi bude vhodnější zahrát si Assassin’s Creed nebo tak něco. Ale ten výhled! To stálo opravdu za to, a řekla bych, že to jen tak neomrzí.



Aby to moje nadšení dávalo smysl, že potřeba vědět trochu historie – asasínové byli lidé, kteří v desátém stolení byli vyhlášení nejlepší a hlavně nejoodanější profesionální zabijáci. A jak si je jejich vůdce získával? Vzal je sem, do hor a normálně je zhašišoval. Ve stavu opojení jim ukázal překrásnou krajinu, plno jídla, ovoce, zeleniny, fontány s vínem, mlékem a medem, a všde okolo krásné ženy. A po vystřízlivění, už v normálním prostředí, jim řekl, že to, kde byli, byl ráj. A tam přijdou právě po smrti, pokud zemřou ve službě pro něj. A proto byli všichni tak oddaní a slepě plnili jeho rozkazy, i když věděli, že naprosto jistě zemřou... Taky proto, že byli věčně na opiu... (malá poznámka – nepřipomíná vám to něco? Jeden dnešní velmi cílevědomý prezident k těmto asasínům ve svých projevech dnes a denně přirovnává skupinu útočníků, kteří se ho v létě pokusili zabít). A já to chápu, že to všechno fungovalo, protože tam bylo opravdu nádherně, i přes to, že počasí nebylo ideální.



Po sestupu jsme vzkřísili našeho průvodce a
vydali se pomalu jinou cestou skrz údolí zpět. Cestou se údolí měnilo, jak je
obrovské, viděli jsme několik druhů krajin a výhledů. Zastavili jsme se ještě
několikrát na focení, vzali jsme místního belhajícího se vesničana kousek
autem, jak se brodil bahnem, projeli jsme šíleným slejvákem, jednou jsem si
málem nestihla nasadit šítek na hlavu (jo, normální člověk, když vidí policejní
auto, všichni křičí „zpomal“ a „zapni si pásy“, v Íránu se křičí „nasaď si
hidžáb a stáhni rukávy“). Na oběd jsme se zastavili v domě jeho rodiny,
tam jsme se museli trochu dobývat přes rozbahněnou cestu, a uvnitř jsme měli
piknik – většina lidí totiž na zimu odjíždí do Qazvinu nebo Tehránu, tak byl
dům prázdný a nevytopený, akorát na piknik a celkem zajímavý rozhovor.







Po návratu do Qazvinu jsme to už nechtěli protahovat a vydali se zpět do Tehránu, vstříc poslednímu dni v Íránu. Jet autobusem je nesmysl, pomůžu vám sehnat sdílenýho taxíka. A začala sranda... Normálně jsme se postavaili k dalším padesáti lidem hned za křižovatku, kde projížděla auta směrem na Tehrán. A řidiči měli schválně stažená okýnka a postávající lidé jen říkali „Tehrán, jeden člověk“ neo prostě to, co chtěli. A auto jim buď zastavilo nebo ne. A když zastavilo, začalo jednání o ceně. Takhle náš kamarád odmítl asi deset aut, protože mu nabídli moc vysokou cenu. Mezitím s námi (ne se mnou, s mým kamarádem) hovořili kolemjdoucí místní včetně vojáka, odkud jsme, jak se nám tu líbí a tak podobně, což už byla taková íránská klasika průběhu normálního dne. Když někdo zastavil, obvykle nic nenechal náhodě a auto se muselo zcela naplnit, takže jsme o chvíli později seděli jako sardinky v autě směrem na Tehrán. Cesta se celkem protáhla, protože jsme uvízli snad přes hodinu v koloně na pětiproudový silnici, kde auta jela v sedmi pruzích. Dorazili jsme k metru a vydali se na večerní cestu k našemu poslednímu couchsurfingovému stanovišti...
Žádné komentáře:
Okomentovat