První cesta Tureckem, pouštní bouře

Prší

Z pondělka jsem měla předepsaný papírek s názvem autobusové společnosti, názvem města a časem odjezdu. Kdyby mi náhodou nerozuměli, co chci. Sbalila jsem si svůj oblíbený batůžek a úspěšně dojela na otogar, kde jsem i celkem úspěšně našla příslušnou pobočku místního Radima Jančury. Koupila jsem si jízdenku do Göreme, což je vesnice uprostřed národního parku Kappadokya. Všichni byli milí, řekli mi i číslo nástupiště. Tam už se sáčkovali lidi, autobus obsluhovali dva lidi – řidič a druhý pán, který plnil funkci kontroly jízdenek, hlášení jednotlivých stanic, rozdávání sušenek a rozlévání pití, ukládání a vyndávání kufrů a počítání cestujících – u nás se tomu samozřejmě říká stevard, ale nějak mi to tu nejde tak nazvat, protože jsem od nás zvyklá na lidi kolem 25 let a mladší, tady to ovšem dělají i lidi kolem padesátky. Nějak to tu prostě neřeší. A mě k tomu nesedí ten název…

Nic

Stevard senior hned postřehl, že neumím ani slovo turecky. Ostatně byla jsem asi jediná ženská bez hidžábu, tak to asi nebylo těžké poznat. Dostali jsme pišingr a nabízel pití, tak jsem řekla, že chci pepsi – sice jsem nechtěla pepsi, ale bylo to to jediný, co měl na pultíku připravené a já zároveň věděla, jak se řekne. Chechtal se, tak mu to asi bylo jasný. Cesta byla fajn, jeli jsme strašně dlouho (vlastně pořád) neuvěřitelnou pustinou (pouští) – vzpomněla jsem si na naše cesty napříč Coloradem v USA, kdy člověk ujede 400 km a je v sousedním městě. Cestou potkáte jen jednu farmu a kutálející se uschlé keře. Přesně tak to vypadalo. Nedaleko za městem začalo ukrutně pršet. To jsem se trochu bála zkaženého výletu, ale jsme přece v poušti – za chvíli bylo zase ke třiceti. Cestou byly tuším tři oficiální zastávky – Aksaray, Nevşehir a Göreme. Ale dalších mnoho neoficiálních – někde uprostřed ničeho se objevila benzínka, kde stevard s řidičem ve strašné vichřici natankovali. Byla tam dokonce i obsluha, jeden chlápek – podle toho, co jsem viděla uvnitř budovy, tak buď přijel na motorce, nebo tam bydlel – nebo obojí. Rozhodně vzhledem k aktuálnímu počasí tam asi bydlel. Další zastávky byly obvykle někde u benzínek nebo na křižovatce, kde se vedlejší silnice z ničeho napojovala na hlavní silnici nikam. Tam většinou stálo auto plné lidí s kufry a jeden z nich byl právě cestující. Nevím, jak byli domluvení – jestli si to nahlašovali při kupování lístků nebo jestli prostě věděli, že mezi polednem a jednou tudy pojede autobus, tak na něj zkusili mávnout. 

Když jsme přijížděli do Nevşehiru, stevard senior vyhlásil Nevşehir a přispěchal za mnou mě ujistit, ať ještě nevystupuju. Göreme je totiž vesnička fakt malá a asi 15 minut jízdy od Nevşehiru, takže správně předpokládal, že by mě to mohlo zmást a mohla bych omylem vystoupit. Jak milé, asi sedmkrát mi to opakoval a ujišťoval se, že to chápu, ještě se ptal mladých lidí okolo, ať mi to řeknou anglicky. Ale oni neuměli anglicky. Ale já jsem v Nevşehiru nevystoupila, i přes jeho obavy. Příjezd do Göreme byl fakt super, sjížděli jsme z kopce do údolí a už jsme viděli všechny ty roztodivné tvary skal a údolí. I místním se to evidentně líbilo, protože začali dělat množství nekvalitních fotek na mobil. V Göreme jsem vystupovala jediná, ale aspoň asi dva lidi nastupovali.

Vesnička

Měla jsem domluvené spaní přes couchsurfing – bylo to velmi zvláštní – když jsem hledala, u koho být, dal jsem si filtr, aby mi couchsurfing našel jen holky. Napsala jsem dvěma, které měly hodně přes 100 referencí, dokonce že bych jim i klidně za spaní zaplatila. Jedna mi odepsala jen tipy, kde co navštívit v Kappadokyi a druhá mi asi po půl hodině napsala, že u ní můžu být, a že za to nic nechce. S naprostou samozřejmostí. Poslala mi špendlík na mapě, abych dům našla a fotky vstupní branky. Pak mi napsala, že chodí do práce, takže nebude doma. Ať jdu normálně dál, a kdyby tam nikdo nebyl, tak mi napsala, kde je skrýš na klíč. A že celé první patro je pro couchsurfery, ale v přízemí bydlí dědeček. Ten obvykle sedává na zahrádce u branky a je nutné mu jako nově příchozí říci domluvené heslo. 

Chvíli jsem se nemohla zorientovat, kterým směrem od autobusu jít, ale po chvilce jsem už byla u domu – bylo to asi minutu od centra – je to vážně mrňavá vesnička. Seděli tam dva lidé, paní a dědeček. Řekla jsem domluvené heslo a hned mě vítali a poslali do vrchního patra. Nahoře jsem byla uvítána jednou moc milou Číňankou a v posteli spala jakási hromádka dek, kalhot, triček, tetování a dreadů. Prý přiletěl teprve k ránu a pak ho ještě probudili odjíždějící couchsurfeři, tak dospával. Nechtěla jsem ho budit, tak jsem se jako myšla trochu zrelaxovala, sbalila batoh k menší odpolední procházce (celkem těžké rozhodování, vzít či nevzít si bundu, když je venku třicet?) a vydala jsem se směr centrum najít nějakou mapu.

V centru mě zastavil nějaký taxikář a já mu hned po pozdravu sdělila, že neumím turecky. Samozřejmě, to mu bylo jasné hned, při mém vzezření. Jako správný taxikář a místní znalec cestovního ruchu uměl dost dobře anglicky, zeptal se klasicky – odkud jsem a co tu dělám (Českou republiku tu skoro nikdo nezná, ani nepomáhá Československo a ta Praha taky moc netáhne, ovšem to, že studuju v Konye, budí všeobecné nadšení a Selçuk Üniversitesi znají všichni). Tak jsem mu vysvětlila, že jsem teprve teď dorazila a chci si udělat procházku po okolí, ale tak, abych to stihla do tmy. Hned mi nabídl procházku směrem na Holubí údolí (Güvercinlik vadisi), které je asi pět kilometrů „tamtím směrem“. Dobře. Pak mi ukázal místo, kam se chodí pozorovat východ slunce, pak místo na západ slunce, pak místo na večeři, místo na snídani, místo na oběd, místo na nákup, místo na suvenýry, místo na půjčení čtyřkolky, místo na koupení koberce (samozřejmě, že si tu koupím koberec, hodil by se mi nějakej do obýváku), místo na půjčení koně… Tak jsem se zeptala, jestli nemá mapu. To byla ta chvíle, kdy jsem čekala, že mi řekne tak deset lir za tu mapu (jakože za ty jeho rady). Dal mi celkem ničemnej papírovej plánek a k mému údivu nic nechtěl – možná chtěl, ale neřekl si. Hned jsem se rozloučila a šla jsem do Güvercinlik vadisi. Cestou jsem dostala nabídku na výhodné zapůjčení čtyřkolky, koně nebo na slevu na koberce. Najednou lidé zmizeli a pomalu mizela i silnice. To by nebylo tak hrozné, protože se objevila normální prašná cesta, kterou jsem předpokládala. Dokonce jsem potkala i jednu směrovku na Güvercinlik vadisi. Horší byl okamžik, kdy se cesta rozdvojila. Zvolila jsem samozřejmě tu doprava a dobře jsem udělala. Po chvilce jsem byla v nádherném údolí, bylo to tam skoro tak krásné, jako ve Velimi v lomu. Bohužel tam bylo hodně vidět, jak sem lidi chodí na párty, potkala jsem i pár injekčních stříkaček – prostě prasátka, binec všude kolem. Ale příroda a skály kolem byly super. 

Tunýlek a místní turistická značka (frekvence 2 na trasu)

Prošla jsem i pár tunýlků, hned za jedním tunelem jsem potkala první lidi – konečně! Doteď jsem měla trochu strach, jestli jdu opravdu správně, protože jsem čekala aspoň pár japonských turistů. Ti lidi, co jsem potkala, byl pár asi kolem čtyřicítky. Prošli kolem mě, nějak jsme se pozdravili tak jako že jsme se na sebe usmáli a kejvli hlavou – ale jak mě míjeli, ženská řekla „ça va?“ – to jsem věděla, že vím, co to znamená, jen mi trvalo pár vteřin to v tom mozku najít, tak jsem se otočila a myslela jsem si, že chtěj vyfotit nebo něco – týpek šel ke mně a říkal – ne, ona jen říkala ça va – no jasně! Tak jsem slušně odpověděla, že ça va bien, merci… Z toho měli neuvěřitelnou radost, tak jsme zase pokecali – klasicky – že jsem Češka, že tu budu studovat a že oni jsou Turci a neumí anglicky. Rozloučili jsme se a každý šel dál. Cesty údolím byly vcelku nejasné, protože lidi si prostě chodí, kudy chtějí. Tak jsem šla podle tušení. Byl to opravdu ohromující pohled, na všechny ty skály kolem. Potkala jsem jen jednoho pána a skupinku tří mladých, kteří si tam dělali selfíčka. Pak jsem nevěděla, jestli mám jít dál, ale podle map v telefonu jsem byla celkem blízko. Navíc jsem na skále viděla místní turistickou značku (= šipka nasprejovaná na skále), tak jsem šla dál. 

Výhled

Jaké bylo moje překvapení, když mě šipka dovedla do místního teahouse garden a ne do Holubího údolí. Ale já chtěla vidět holuby! Šla jsem dál a po pár metrech jsem se napojila na polňačku na začátku sousední vesnice, která by mě možná dovedla mezi políčkama a zahradama do centra, nebo taky k někomu domů. To jsem moc neměla v úmyslu, navíc zrovna začalo halekání z mešity a začal se zvedat vítr. Vskutku nezvyklá atmosféra. Naštěstí vedle mě byla cesta vedoucí vlevo do příšernýho kopce, ale tušila jsem, že to je místo, kam chci. Vyběhla jsem ten kopec a taky že jo! Byla jsem na opuštěném místním kopečku, který byl nejvyšší bod v okolí (když nepočítám asi 300 m vzdálenou „tvrz“ s vyhlídkou v centru vesnice). Na tom kopci jsem měla výhled úplně všude. Na jedné straně skladní homolky s okýnkama, na druhé straně skály z Utahu, dál úplně nová hlavní silnice, bordel na políčkách místních, to vyhlídkové místo v Uçhisaru a… příšerná věc hned za vyhlídkovým místem – nejčernější mrak přes celou oblohu. V dálce se mi pohled do krajiny dělil na dvě poloviny – jedna polovina krásného výhledu na vesničky a přírodu a druhá polovina kompletně zahalená mrakem z písku. A do toho dost silný vítr a zpívánky z mešity. Atmoška trochu strašidelná.

Uçhisar s přicházející bouřkou

Vzhledem k počasí jsem se rozhodla nejít na vyhlídkové místo v Uçhisaru, protože jsem se bála, že by mě mohla zabít buď ta vlající vlajka, nebo blesk, který trefí do stožáru té vlajky. Další problém nastal, protože jsem se chvilku nemohla vymotat na tu hlavní silnici. Všude byly hotely, ale to tak, že hotel byl třeba přes tři ulice – tu recepce, tu restaurace, tu lázně a tu pokoje. Tak jsem přišla „zadem“ do nějakého luxusního hotelového komplexu a došla až na hlavní. To jsem vůbec nechtěla, původně jsem přece chtěla do toho Holubího údolí. Podle telefonu bylo údolí dávno úplně někde jinde. Nechápala jsem, jak jsem mohla minout celé údolí. Navíc jsem chtěla udělat okruh, ale teď byly nade mnou tuny vody, co chtěly spadnout, tak mi nezbývalo, než zvolit nejrychlejší cestu – něco přes dva kilometry po hlavní silnici směrem dolů do Göreme. Nebylo to nic příjemného, vítr byl opravdu velmi silný a už pomalu přijel i ten písek. Dokonce mi cestou zastavily asi dvě auta (samozřejmě), ale poděkovala jsem jim, že jsem ok a že to mám pár metrů. Při vstupu do vesnice byla samozřejmě uvítací cedule, když jsem jí zahlédla, trochu ze mě spadla ta panika z větru a deště – to už jsem ale strašpytel měla na sobě větrovku, protože trochu pršelo. Nějaký turisti se tam fotili s krajinkou, tak jsem se jim ještě nabídla, že je cvaknu. Když jsou na mě oni tak milí, proč nebýt taky.

Vítejte v Göreme

Za chvíli jsem došla do domku a po chvíli to všechno z toho nebe spadlo. Ještě, že jsem šla po té hlavní. Zkoušela jsem se dovolat přes Skype domů, protože jsem poprvé v Turecku měla wifinu a ne mobilní data. Opět mi nedošel hodinový rozdíl, tak jsem se samozřejmě nedovolala, protože máma asi rajčatovala. Po tomhle pokusu jsem urychleně vyrazila zkusit najít „místo na pozorování západu slunce“. Tak se to doopravdy v mapě jmenuje. Vyrazila jsem ven a dole seděl security dědeček a konečně i hostitelka ještě s nějakou kamarádkou. Tak jsme se seznámily a zasmály jsme se, protože obvykle přes couchsurfing píšu několika lidem najednou – a tady jsem shodou okolností psala právě oběma těmhle holkám.

Západ slunce jsem stihla tak napůl – byla jsem asi sto metrů od místa na mapě, ale cesta mě nějak sváděla mimo a okolo a já nevím co tak, že bych to až na ten bod na mapě nestihla. Tak jsem západ slunce viděla z místa o padesát metrů níže. Ale místo to bylo super, taková planina obehnaná skálama za městem. Jezdili tam místní i turisti na čtyřkolkách jak šílenci. A na západ slunce tam byly přímo nájezdy čtyřkolek a koňů.

Po západu slunce jsem se vydala do města dát si něco k večeři – zapadla jsem do „levnější“ restaurace a dala jsem si kebab – opět nechápu, proč ve směsi masa a zeleniny byly kostičky opečenýho chleba, jako minule v salátu caesar. Ovšem na výběr tam byly dva druhy kebabu – ale oba se v překladu jmenovaly pottery kebab. Jeden stál patnáct a jeden dvacet čtyři lir. Samozřejmě jsem si dala ten za patnáct, a i to mi přišlo moc. Ale to jídlo vypadalo fakt skvěle a i fakt dobře chutnalo. Naproti u stolu se uvelebil číňánek-turista a samozřejmě si dal ten za dvacet čtyři. Byl to kebab dělaný v keramické nádobě, vytáhne se to z ohně, týpek v rukavicích to skoro ještě hořící donese turistovi až na stůl a velmi efektivně kladívkem rozklepne. Milý turista ten proces vysílá živě na facebook a já mám za cenu normálního kebabu zážitek kebabu za dvacet čtyři.

Kebab

Vrátila jsem se do domečku a dala snad hodinu a půl skype domů, nejlepší bylo vidět babču, jak žasne nad skypem, že mě může pozdravit v počítači. Chci vidět, nad čím budeme takhle pěkně za šedesát let žasnout my. Konečně jsem se seznámila s tím spícím klukem – američan na cestách, z Washingtonu, ale žijící v Chile. Pokecali jsme a domluvili se, že půjdeme ráno na východ slunce. Pak jsme se ještě dohodli, že seženeme někoho, s kým si půjčíme auto a pojedeme do Ihlary. To zní jako výzva na příštích pár hodin!