Tento den můj spolubydlící opustil hostel. Po večerním
velkém rozhodování jel autobusem a trajektem do Istanbulu, ale předtím chtěl
letět letadlem – sehnal letenku za 17 euro, ale ztroskotalo to na nemožnosti
webového systému pro placení kreditní kartou. Prostě to nešlo zaplatit. Já jsem
si po jeho vzoru našla taky letenku na neděli z Izmiru do Konyi za osmnáct euro,
ale to zase ztroskotalo na nemožnosti mít víc jak 6 kilo batoh nebo nůž, což
samozřejmě obojí mám. O chvíli později nás opustila i ztřeštěná Číňanka, která
měla mega krosnu a k tomu kufr. No s tím se musí parádně cestovat.
Dala jsem si dneska den volněji, protože tuším nějaké to
pivo v Izmiru, tak abych byla odpočatá. Po poledni jsem se vydala do města na
oběd, museli ze mě mít srandu – místní totiž neustále vysedávají venku s čajem
a já nosím celkem nápadné barevné kalhoty – a v půlce cesty jsem si vzpomněla,
že nemám peněženku. Takže jsem chodila sem, tam, sem, tam… Opět jsem v bistru
předstírala plynnou turečtinu. Opět mě fascinovaly místní zvyky s
roznášením/neroznášením jídla – obvykle platí, že si člověk prostě sedne na
židli a někdo se ho přijde zeptat, co si dá. Pak normálně jídlo přinese, odnese
nádobí, ale platit se chodí ke kase. Nic moc odlišného od našich zvyků. Ale
vždycky mě mate kdo je místní a kdo ne – lidi se tam tak okolo motají a na
jídlo jsou schopní zeptat se čtyři různí lidé, z nichž ani jeden nevypadá jako
číšník nebo cokoliv co by naznačovalo, že patří k tomu podniku. Dneska to asi
úplně nevyšlo, protože celkem dost dlouho trvalo, než se mě první člověk
zeptal, co chci. Aby ne, byla jsem tam sama, tak čekali, až mi přijdou kámošky.
A další jejich zlozvyk – mají potřebu odnášet věci dřív. Takže jsem si svou
plechovku koly musela pečlivě střežit, protože tři lidé si mi ji pokusili coby
prázdnou odnést. Kasu střežila tříčlenná ochranka s čaji v ruce – chtěla jsem
tu rozměnit padesátku – to je taky častý problém – vzhledem k miniaturitě
veškerých podniků člověk nemá moc šancí zaplatit padesátkovou bankovkou, natož
stovkou, protože v kase to není ani tržba za celej den. A to je problém, když
vám dojdou drobný. Naštěstí tam na to byli tři, tak si porozměňovali mezi
sebou. Jo a mimochodem asi po měsíci jsem zjistila, že existuje i dvoustovka…
 |
| Pan Galén |
Vydala jsem se na Asklepieion, což je místo, kde působil
Galén a vznikl tam dnešní symbol medicíny – dva stočení hadi, a prostě je to
velmi významné místo. Ovšem zase jsem udělala již klasickou chybu s google
mapama a šla jsem tam opět uličkama, kde nejen, že kočky tahaly zbytky z popelnic
a prádlo se sušilo na ulici, ale i něco velmi podivného tvořilo stoku uprostřed
cesty. Vylezla jsem za městem v největším bordelu světa, všude plastový sáčky,
slupky od brambor a od melounů, slepice a kočky, a uprostřed toho se pásl osel
a hrály děti. Pozdější cestu zpět jsem zvolila pro jistotu po hlavní silnici a
přežila jsem to, co by google mapy nepřežily – o 200 metrů delší trasu. Semtam
i někdo seděl před domem v plastové židličce (chlapi kouřili a ženský loupaly
brambory) a protože vždycky tak blbě čuměli, řekla jsem jim merhaba a hned byla
radost na světě. Naštěstí mě nikdo nepozval na oběd.
 |
| Na kopci - Pergamon. Významné místo taky z trochu jiné perspektivy. |
Asklepieion je obehnán všude plotem a u vstupu turnikety –
důležitou funkci vykonal pán, který vzal moji kartu a vložil ji do turniketu,
čímž mi výrazně usnadnil život. V areálu nikdo nebyl. Kromě tří nudících se
lidí u kasy a dalších tří u suvenýrů. Později jsem potkala dva důchodce a
potom, když jsem téměř odcházela přijel zájezd. To se mohli přetrhnout. Dlouho
nic a najednou zájezd. Asklepieion bylo něco úžasného, celkem dost zachovalé –
a divadlo bylo krásně zrekonstruované. Vlastně to byly asi první lázně na
světě, tak jak je známe dnes – místo, kde se léčí. Prostě nádhera. A hic. A
myslím, že o tom nejlépe vypoví fotky. A nejvíc se mi líbilo, že odtamtud bylo
vidět na Akropolis.
 |
 |
Zpátky jsem zvolila zdánlivě bezpečnější cestu po hlavní,
ale o moc lepší to nebylo, protože tam zrovna pokládali nově kostky – ale v
pohodě, po vzoru místních jsem prostě prošla po hromadě a skoro dělníkům přes
ruce. Potom zastavilo nějaké auto a ptali se mě na cestu, což mě dost šokovalo,
protože vůbec nechápu, jak si mohli myslet, že jsem místní. Pak jsem jen
nakoupila něco k snědku a šla pomalu do hotelu. A následovalo velké překvapení
z domova - chtěla jsem se pustit do pořádného studia turečtiny, ale
následoval super videohovor domů, jehož výsledkem je následující fotka. Vůbec
to nechápu, jak je to možné, ale fotku černobílou a fotku barevnou od sebe dělí
26 let a navíc barevná vznikla zcela bez vědomosti o fotce černobílé. Prostě
občas se na světě stane něco, co nikdo nikdy nevysvětlí...
 |
| Kdyby měl táta jen fotku z Turecka. On má fotku z Bergamy. S tou samou sochou. V té samé pozici. |
Žádné komentáře:
Okomentovat