Aspoň jednou v životě...: Akropolis Pergamon a dojemné shledání

Atmosféra hotelu znázorněná v jedné fotce

Další den je za mnou a opět jsem se nenudila. Ráno jsem si sice chtěla přivstat, ale znáte to… Asi v deset jsem vyrazila na Akropolis. Klasicky jsem si zadala trasu do google map a vyrazila jsem. Nebudu se zdržovat žádnou hlavní silnicí, vzala jsem to zkratkou přímo nahoru. Uličky sice na mapách vypadaly jako klasický vedlejší silnice, ale byly to vlastně chodníčky mezi domy. Nevím, možná jsem někomu i prošla po zahradě. Divoký kočky, koťátka, psi, základní škola, slepice a sušák na prádlo, to všechno jsem cestou potkala. Cesta byla celkem dlouhá a do kopce. Ale 15 lir za lanovku bych nikdy nedala, i kdybych tam měla vylízt po skále. Cestou byl krásný výhled, ale přes plot. Asi si to místo natolik střežili. U tureckých pamětihodností není problém vstup, protože mám kartu na přístup všude zdarma. Ale horší je projít prostorem před vstupem, kde je milión stánkařů (chlapů) a já jsem jediný turista v okolí (žena). Přecije je už říjen a těch turistů tu od července moc nebylo. Osvědčilo se předstírat, že jsem hluchá. Jdu a usmívám se jak idiot, oni mi vehementně nabízejí „magnet za 5 lira, ale pro vás pět magnetů za liru”. A když nereaguju, úspěšně takto projdu k turniketům a do bezpečné zóny.

Cestou na Akropolis

Akropolis, to bylo něco úžasnýho! Nebyly tam jen ruiny, jako obvykle, ale i dost zachovalé sloupy a dost detailních ozdobiček všude kolem. Někde před sebou jsem tušila bláznivou Číňanku, co přijela včera večer na hotel. Taky že jo. Potkaly jsme se v hlavním prostoru a už to brala fotografickým útokem. Dostala jsem vynadáno, jak to, že spím tak dlouho, když jsem na výletě! Ona prý v 8:30 vycházela z hotelu. Ani mě nehne.

Pár metrů opodál se na mě usmíval artefakt ze všech nejcennější, za který jsem měla slíbeno několik zlatých bludišťáků, když ho najdu. Socha, kterou má na profilovce na facebooku Radek. No, zas tak těžký hledání na bludištáky to nebylo, upřímně jsem úplně zapomněla, že ji tu vůbec mám hledat. Poprosila jsem Číňanku o pár vítězných snímků se sochou. Na to, že měla zrcadlovku, s telefonem neuměla. Pak mě dirigovala všude kolem a mám dalších 379 miliónů fotek, který jsem ani nechtěla. Pak mi půjčila svoji zrcadlovku, ať vyfotim já ji. To bylo asi poprvé, co jsem držela v ruce zrcadlovku. A rozhodla jsem se, že si ji musím koupit – totiž, vyfotila jsem krásné fotky. Ale jí se nelíbily a zorganizovala si jinou kompozici, která byla strašná. Pak naštěstí dala pokoj.

Odešla a já jsem si dala minutku relax ve stínu na 2000 staré kamenné lavičce (kecám, na kusu sloupu) s výhledem na zlatou sochu, stromy a okolí. Přibližovali se ke mně dva důchodci, slyšela jsem je bavit se anglicky o tom, jestli se dá pokračovat za rohem nahoru.

Zavolala jsem na ně: „There are stairs over there, you can go up there.”

„Come on, there are stairs.” Řekla paní a šli ke mě.

„Where are you from?” Zeptala jsem se, protože to bylo zvláštní, najednou dva důchodci mluvící anglicky.

„Your english is very good.” Pochválil mě pán.

A paní zírala na moji placku Lékařů bez hranic, co nosím na tašce a vyhrkla: „JSEM V TOM! Ty jsi Češka?“

„…?!? Ddobrý den, no, jsem…” (trošku šok)

Proč nejít na Akropolis? Protože je vám osmdesát?

A paní mě objala a začala se neuvěřitelně radovat, až jsem z toho byla trošku naměkko. No, povídaly jsme si a – paní tu byla na výletní lodi se svými kamarády, trvale žije v Anglii, v podstatě celý život. Má letní byt v Chorvatsku a má vystudovanou Karlovku (promovala prý 1964). Procestovala celý svět, hlavně jižní Ameriku. Proto umí i španělsky, pak ještě francouzsky, rusky a chorvatsky. Prý si chce zařídit český pas, kvůli tomu, že Britové chtějí z EU pryč. Ale má problém, protože byla narozená na Slovensku. A Slováci dvojí občanství nedovolují. Ale bylo to Československo, takže prý uhání ambasádu, aby jí ten pas dali. A když jsem se jí ptala, jestli nechce pomoct do schodů, říkala že v pohodě, že má hůlku, kterou použije buď do těch schodů anebo na ulici, když chce přejít, tak hůlku výhružně zvedne a auta jí zastaví. Pak mě naučila nové slovní spojení „money crop“, což jsme my pro Turky. Já osobně v češtině říkám chodící peněženka, doslova je to asi úroda peněz. A pak mě seznámila s ostatníma, což byly taky neskutečný lidi. Nejvíc mě fascinovalo tetování jednoho pána. Prostě parta správňáckých důchodců, kteří nemají nic společného, ale jezdí spolu na výletní lodi. V jejich věku by mi stačilo, kdybych byla naživu a při vědomí. Rozloučili jsme se a já se vydala na průzkum amfiteártu.

Cestou jsme se potkali s mým spolubydlícím z hotelu a vysvětlila jsem mu své nové kamarády. On taky vstával brzo jako Číňanka, ale domluvili jsme se, že odpoledne půjdem do města spolu. Dorazila jsem do amfiteátru. Tam byl boží výhled a dalo mi celkem námahu vylézt schody zpět. Přecijen bylo kolem poledne. Pak jsem ještě zkontrolovala ostatní budovy a šla dolů. Cestou dolů zastavil týpek na skútru, co jel stejným směrem a ptal se mě, jestli jdu dolů. Néasi, na svatbu. Nevím proč se ptal, ale pokračoval v jídě. Pak jel jiný skútr nahoru, kterej na mě halekal „merhaaaabaaaa merhaaabaa“, protože jsem udělala tu chybu a začala místní lidi zdravit – a on si mě z dopoledne pamatoval.

Vedle hotelu jsem koupila za cca 25 korun meloun a moooc hroznovýho vína a dala ovocnou svačinku k obědu, protože byl hic a v tom se jíst nedá. Pak jsem našla spícího spolubydlícího, který se zanedlouho probudil a vydali jsme se do města na průzkum.

Majitel hotelu nás navigoval na jakýsi "turecký typický bazaar", ale vyklubal se z toho normální turecký trh, kterej už mě rozhodně neohromí. Ve městě jsme navštívili muzeum, kde bylo strašně moc soch a věcí a moc se mi to líbilo. A nejvíc mě pobavilo, že ta socha za bludištáka tam byla taky. Tak buď byla původně dvakrát, nebo je jedna z nich kopie nebo ji stihli za ty dvě hodiny přestěhovat. Taky tam bylo pár vitrín s naaranžovanými figurínami, představujícími typický turecký život. V jedné místnosti byla žena, co tkala koberec. A můj spolubydlící bystře poznamenal: „hele, ženská tu pracuje a vedle v místnosti chlapi tancujou.“ Taky, že jo. Jeden tancoval, jeden hrál a jeden kouřil vodnici. Typické. Ale o to vtipnější, že si to sami takhle naaranžovali do muzea vedle sebe. Potom jsme navštívili i Červenou baziliku, ale nic moc, byla v rekonstrukci.

Následovala večeře klasicky v kebabu. Chtěli jsme si kebab vzít do parku a naznačovali jsme jakože „take away“, ale vypadalo to, že nikdo nechápal. Tak jsme to přehodnotili a usadili se. Mezitím nám pán připravil takeaway a když viděl, že sedíme, z takeaway hbitě udělal kebab na talíři. Prostě zase komedie. Nejlepší bylo, jak si můj spolubydlící myslel, jakou vedu konverzaci v turečtině s majitelem. Obecně si lidé nemluvící turecky myslí, že mluvím plynně turecky. A turci si totéž myslí první čtyři vteřiny našeho setkání. Umím totiž pozdrav merhaba, následuje ovšem can you speak english, což turkům smaže úsměv z tváře. A potom umím jen „kolik to stojí, děkuji, kuřecí kebab, studuju v Konye chemii, jsem z Česka, Sparta Praha, chci slevu“ a čísla do dvaceti. A toto stačí k „týjo ty umíš turecky!“

Poslední sranda se nám stala, když jsme šli po kebabu posedět do místního čajokafe podniku, kde se číšník s kámoškama a nějakou tetkou strašně řehtali, až se nás ptal, odkuď jsme. A pak si předávali sázky a znova se řehtali. Pak nás otravovala nějaká ušmudlaná holčička, ale slovíčko money uměla a vytrvalá byla dost. Prostě žebrala, a ten číšník ji dost ostře odehnal, ať neotravuje turisty. Když jsme platili, nedalo mi to a pomocí lámané english a překladače v telefonu jsem se číšníka ptala, proč se tak řehtali. Prý že tipovali, že jsme z Německa, Rakouska, Česka nebo Francie. Už jen to, že znají ty země, byl úspěch na závěr dne.