Neexistující hotel a temná ulička, poprvé jsem se opravdu ztratila

Prostě se mi to líbilo.

Takže. Je večer, tudíž konec příběhu dnešního dne je jasný – žiju. Ale co tomu předcházelo, to moc zábava nebyla. Ale opět se ukázalo, že jsou tu lidi hodní a že to vždycky dobře dopadne.

Ráno jsem se sbalila u Endera a chudáka jsem ho vytáhla z postele na rozloučení (včera pravděpodobně někde hráli a on si prý nepamatoval, kdy šel spát), ještě mi poradil přesné instrukce na cestu a vyrazila jsem. Nechtělo se mi, protože to tam bylo fakt super a hlavně se kolem něj dějí hudební a společensko-kulturní akce, takže bych se mohla večer připojit k něčemu, co mě baví – ne jako tureckej rokec v Konye, kde jsou všichni ožralí z čaje jak po osmi pivech.

Autobusem s nápisem otogar jsem se dostala na otogar. To je totiž jedna zásadní věc tady. Tím, jak nemají vlaky, jezdí všude autobusem. A tím pádem je většinou i otogar mimo město, protože autobusy nemají čas se prodírat centry měst. Prostě zastaví na autobusovém nádraží obvykle nejblíž sjezdu z dálnice a jednou dál. Do centra pak jezdí buď hromadná doprava minibus nebo "servis" minibus, což bývá zahrnuto v ceně jízdenky "velkého" autobusu. Protože jsem jako zkušený obyvatel Turecka už měla kartičku na hromadnou dopravu (a Enderovy podrobné instrukce), v poho jsem dojela na hlavní otogar. Na internetu jsem si dopoledne našla, že jede jakýsi bus v 11:30 a další až ve 13:30, bylo to taktak, protože jsme na otogar dorazili v 11:26. Dobrá tedy, jenže jsem nemohla najít kukaň s logem firmy, která měla v těch půl dvanáctý jet. Oni tady totiž nemají jen žlutý autobusy jako my. Tady je milión společností co se tomu věnuje a taky podle toho ty terminály vypadají – jako jedna velká plakátovací plocha. Ale viděla jsem ten jejich autobus, jak nakládá lidi venku. Vlezla jsem do stánku Metra (jedna z největších společností), kde se šťourali v nose dva týpci. 

Zeptala jsem se, jestli můžu jet do Ayvalıku. Prý – počkejte tu pět minut. Dle mého očekávání se vydal zeptat těch autobusáků od cizí firmy. Přivedl jednoho z nich a řekl mi, že 35 lira. Ok teda, zaplatila jsem. Později mi došlo, jak jsem občas natvrdlá — dala bych ruku do ohně, že si ty peníze ztopili pro sebe, takže bych se možná za 25 lir svézt mohla. Týpek mě dovedl až k autobusu, oznámil všem přítomným, že pojedu s nima a druhej už mi tahal baťoh do kufru a umístil mě na sedadlo. A teď nastává krásný příklad tzv. "turkish hospitality", jak jsme si stanovili s Enderem – turecká přepohostinnost. V autobuse nás bylo pět a půl, takže se servír nudil. Začal se se mnou vybavovat (s kým jiným, že?) a velmi vehementně se snažil opakovat mi turecká slovíčka pořád dokola, nemohl pochopit, že když turecky neumím, tak neumím. Každých pět minut mi přišel dolít vodu a nabídnout džus. Pak jsme si museli potřást pravicí, jakože jsme kámoši. Pak rozdával kafe. Pak mi dal sušenku (to bylo fajn, protože jsem ji dostala jediná). Pak se mě ptal odkud jsem. Pak si ke mě chtěl sednout. Pak mi ukazoval, že si můžu nabít mobil. Pak mlel něco o fotkách. Pak ho zaujal můj náramek. Pak rezignoval a aspoň mi nařídil, ať mu aspoň hlídám jeho mobil v nabíječce. Celkem mi otevřel obzory, co se přípravy turecké autobusové kávy týče – vždycky jdou uličkou, a když chce někdo čaj nebo kafe, dostane pytlík s instantním nápojem, kelímek a míchátko. Druhé kolo je průchod uličkou s horkou vodou a příprava daného nápoje. Řekla jsem si, že si dám kafe. Ať vyzkouším kompletní autobusovej sortiment. Dostala jsem pytlíček 3v1 a 2v1. Ok, mám do zásoby na příště, to se hodí. Servír něco naznačoval, ale nechápala jsem to. Vzorně jsem si vysypala 3v1 do kelímku a zase špatně – po příchodu s horkou vodou mi vzal 2v1 a zamíchal do toho taky. Takže výborná výsledná turecká káva 5v2, sladká jak cukrářova p***l. Plus lžičky z NDR. A ten servír už mě pěkně štval.

Jízda autobusem s krásnými výhledy

Dojeli jsme do totálního konce světa mezi polema a servír najednou stojí ve dveřích s mým báglem a že prej Ayvaık, že mám vystupovat. Cože?!?! Něco tam mlel a vysvětloval a po chvíli jsme se pochopili – autobus staví na otogaru za městem a do města jede "servis". Servis zde byl v podobě nějakýho dědka, což jsem měla radost, protože jsem evidentně do Ayvalıku jela jediná. Radši jsem se ujistila, jestli je to zadarmo a jelo se. Normálně se jezdí minibusem, ale samozřejmě jsme jeli osobákem. Cestou mi volal ještě Ender, jestli jsem v pohodě, takže jsem ho ujistila, že naprosto maximálně, že mě všichni vždycky navigují a někam vedou, protože moc blbů co neumí turecky tu nemají, tak jim to neva. To jsem netušila, jak jsem se spletla. Chvíli po Enderově telefonátu, že jsem ok, jsme dojeli do města. Dědkovi jsem ukázala na mobilu obrázek s názvem a adresou hostelu. Ukázal mi, že je to ještě rovně a pantomimicky něco naznačoval. Až když si "oprášil ruce" a poklepal na auto jsem pochopila, že mě dovezl na jeho konečnou (práce skončila). Ale že ta adresa je kousek. Ok, zamávali jsme si a šla jsem.

Městečko nic moc, na to co všechno bylo na mapě a recenze na netu. Šla jsem pořád dál do místa, kde jsem tušila hostel. Aby měl tenhle příběh trochu pointu, tady musím napsat, proč jsem sem vlastně jela. Dosud se mi víc než osvědčilo cestovat přes couchsurfing, nebo minimálně s cílem místa, kde budou další cestovatelé – za prvé se tím ušetří dost peněz, ale hlavně potkám lidi s podobným cílem. Takže si i pokecáme nebo něco podnikneme, což je naprosto super, když je člověk sám v cizí zemi, kde mu nikdo nerozumí. Městečko Ayvalık vypadalo dle mapy dobře, ale hlavně jsem tam našla perfektní ubytování přes Airbnb – přesně pro baťůžkáře, společné prostory, pokoje po šesti a levné. Ale fakt perfektní se super recenzema, dokonce s okamžitou dostupností. V městečku jsem chtěla zkusit moře a jejich vyhlášený toasty, nějaký muzea v okolí plus něco s cestovateli z hostelu. Jen jednu noc a ráno pryč do Bergamy.

Příběh má nečekaný obrat. Protože adresa na plakátě mi nešla v google mapách vyhledat, zeptala jsem se náhodného kluka na ulici – přece google nemusí všechno rozeznat, adresa může být v nějakém zvláštním formátu. Jasně, to je ještě rovně. Ok, šla jsem dál. Ale došla jsem do centra a nikde žádná šipka, nic. Ale mapa z airbnb už naznačovala cíl. Chtěla jsem se zeptat někoho dalšího na ulici, ženská, co šla kolem se pro jistotu podívala jinam a ignorovala mě. Další nevěděli. Ok, přes ulici jsem viděla nudícího se měšťáka, jak se s někým vybavuje. Ten by přece měl mít přehled o okolí, aspoň podle adresy by mě měl navigovat. O chvíli později už můj problém řešila celá policejní stanice. Závěr byl, že hostel vlastně není vůbec v tomhle městě. Pak to přehodnotili a že prej je. Přidal se k nám místní napůl mentál s napůl bezďák, kamarád toho policajta z ulice. Policajt ho pověřil, ať mě na tu adresu dovede. To jsem skákala radostí do stropu, protože mně by stačilo, kdyby mi to ukázali na mapě, nemusí mi ochranku dělat něco jako velimskej Přehozenejpřesvrata. Naštěstí to bylo jen pár metrů. Cestou jsme se ještě stavili v jednom krámku s filmama do foťáku (ano!) a tam problém řešili tři dědci. Hostel neznali, ačkoliv od nich byl za rohem. Ale našli to na těch internetech. Přehozenejpřesvrata poděkoval a šli jsme. Když jsme se blížili, viděla jsem ceduli, super! Jenže hned vzápětí jsem viděla i další cedule – v tu chvíli jsem tušila, že to nebude správně. Zkusila jsem kliku a nic. Přehozenejpřesvrata konstatoval „kapat“ a zdrhnul. Samozřejmě, kapat je zavřeno. Naštěstí jsme byli asi jen 30 metrů od původní hlavní silnice, tam jsem našla první kancl Metro, kde se v nose štourala nějaká tlusťoška. Chtěla jsem po ní radu, jak se ihned dostanu do Bergamy. Nemělo smysl tu zůstávat, nic, kvůli čemu jsem sem jela, nefunguje – moře smrdí a hostel zavřenej. Řekla mi, že musím jet minubusem na otogar a potom do Bergamy. Čekala jsem, že by mi aspoň řekla, jestli VŮBEC něco jede, ale mlela to furt dokola — minibus, otogar. 

Ok, tak aspoň lístek ať mi prodá. Ne, ty se prodávají na otogaru… Sakra co v tom kanclu má za náplň práce? Šla jsem na autobusovou zastávku, kde jsem tušila minibus na otogar. Neměla jsem ale kartičku na jízdný, tak jsem se zeptala 2 kluků, jestli odsud jede bus na otogar a kde koupím kartičku. Že prej jede a že to nevadí, že to zaplatí ze svý kartičky. To jsem se mu snažila vymluvit, ale nakonec nevymluvila. Českou republiku neznali, ale Sparta Praha, to jo. Jako většina lidí zde. Bus přijel, týpek mi zaplatil cestu a vysvětlil řidiči, že jsem idiot co neumí turecky a ať mě vysadí na otogaru. Jeli jsme přes milión sídlišť a dojeli jsme úplně jinam, než jsem původně vystupovala! Asi mají příjezdové a odjezdové stanoviště. Dědula, co tam dojel se mnou na mě neurčitě mávnul, že Bergama támhle, tak jsem vlezla do prvního autobusu s nápisem Bergama. Že prej lístek mít nemusím, platí se řidiči. Pohodička. Stačilo sledovat ostatní. Baby platily řidiči za jízdy a on jim na červených semaforech vracel. Tak jsem taky zaplatila a tradá Bergama. Přes internet v mobilu jsem rychle udělala novou rezervačku na dnešní noc v Bergamě v tom samém místě, jak jsem měla rezervovány další noci. Řidič tohodle autobusu mě neuvěřitelně bavil, protože to byl minibus – asi nějaká místní linka typu – Kolín-Kouřim, takže jsme jezdili přes menší vesničky a nabírali lidi kolem silnice. Ten řidič pořád troubil, aby lidi viděli, že jede a kdo chtěl, tak si mávnul. Když nemávli, řidič radši furt troubil. Když jsem tušila Bergamu, zeptala jsem se holky vedle sebe, jestli jede taky do Bergamy.

 Začala něco o Izmiru, tak jsem jí rychle vysvětlila, že potřebuju vystoupit v Bergamě – lidi si totiž o zastávky říkají a já fakt netušila, jak vystoupit :D pomocí mapy a google translatoru jsem jí to nějak vysvětlila a o chvíli později mé vystupování řešil celý autobus. Když komise ustanovila místo mého výstupu, holka ještě běžela na ulici objednat mi taxík do hotelu. Řekla jsem jí, že půjdu pěšky. Došla téměř na místo určení a… panebože to je ulice jak z amerických filmů, zadní vchody do restaurací. Ale směrovka na hostel jako blázen, tak jsem se tam vydala. Zamčeno, ale zvonek. Po zkušenosti z Ayvalıku jsem začla trochu panikařit. Po pár minutách mi otevřel majitel, uvítal mě, mluvil anglicky a následovala prohlídka ubytování – to bylo dokonalý zadostiučinění! 

Napoprvé jsem se do toho místa zamilovala. Je to několikapatrový a velmi členěný dům, ve kterém je zřízený hotel – mají tu i mini jednolůžkové pokoje, dvojlůžkové, ale já jsem si zabookovala přes internet „sdílený pokoj s jinymi lidmi“, to bývá jako levná alternativa právě pro ty batůžkáře, co jsou sami a nemají peníze. Čekala jsem pokoj pro 15 lidí, ale majitel mi přiděli postel ve třílůžáku, jedna už byla zabraná jiným cestovatelem. Dokonce i servis jako ručník, to mě překvapilo. A pak mi nabídl, že když nebudu chtít snídani, která přes booking byla v ceně, a když zruším tu rezervaci, tak mi dá slevu. Ze čtyřiceti lir za noc na dvacet pět. (!!!). Jediné mínus je, že neberou karty, což je pro mě nepříznivé, protože mám jen jeden výběr na měsíc – a utratit den po výběru sto hotovosti není úplně ideální. Pak mi ještě ukázal vrchní patro – dokonalá terasa, obýváček a kuchyň. A všude po domě jsou rozmístěné knihy, do kterých mě hned pobídl. Prostě to tu miluju. Akorát tu asi na třetí noc zůstanu sama, takže zemřu strachy. Trochu jsme pokecali s mým spolubydlícím, kluk z Německa, na dovolený. A po chvíli dorazila nějaká prdlá Číňanka. Tak uvidíme, jestli vyrazíme společně zítra na turistiku.

K véče jsem si jen koupila u stánku kafe s kečupem (vařená kukuřice z předchozího příběhu), protože krámky zavíraly. Ještě jsem stihla ale supermarket aspoň na jogurt a to byla asi celá moje šílená neděle. 

Můj nový domov.