Istanbul, okružní jízda po památkách, den první

Cesta

Výlet do Istanbulu jsem měla celkem dlouho naplánovaný, protože milý Pegasus udělal akci na všechny letenky za polovic. Ten den jsem bohužel byla na cestě z Kappadokye s třemi procenty baterky v mobilu, takže jsem nakonec pořídila jen letenku do toho Istanbulu. Původně jsem chtěla pořídit i letenku domů, do Tel Avivu, do Tbilisi, do Izmiru, případně někam jinam. Ale evidentně jsem nebyla jediná, kdo o akci věděl, protože přetížením totálně spadly servery a stránky pegasu se úplně rozložily, až vůbec nefungovaly. Ale za asi pět stovek (korun) do Istanbulu tam i zpět, tak dobrá cena.

První výzvou bylo dostat se v Konye na letiště. Taxíka bych si přece nikdy nekoupila, tak jsem frajersky opět splývala s místníma a jela kyvadlovým autobusem z otogaru. Jako jízdní řády má ten autobus pouze čas výjezdu z centra, což je perfektní, když máte nastupovat na poslední zastávce. Asi po 30 minutách čekání společně s dalšíma lidma jsme se dočkali, zaplatili 10 lir a jelo se na letiště. Tam začal zmatek, protože celej den nic, a najednou zájezd. Navíc domácí letiště, takže ochranka byla celkem v pohodičce. Nějaký pán jim tam začal anglicky vysvětlovat, jak by měli kontrolu lépe zorganizovat, kam dát krabičky a podobně, aby se jim netvořily fronty. Tak jsem mu vysvětlila, že je v Konye, ať se nenamáhá, že mu za prvé nikdo nerozumí a za druhé je to každýmu buřt. Poprosil mě, ať jim to teda přeložím, tak jsem mu vysvětlila, že ne. Pán byl Holanďan a nemám tušení, co tu dělal. Pak se ochrance něco nelíbilo v mojí tašce, ale už jsem byla v režimu „letiště“, tak jsem mluvila jenom anglicky a řekla jsem jim, že nevím, co po mě chtějí, ať mluví anglicky. Podle mě by aspoň pár základních věcí anglicky měl umět každý na letišti, ať už je to letiště v Praze, Pekingu nebo Horní Dolní. Vyprodukovali „camera“ a „bag“, tak jsem jim ukázala gopro. Nevím, co si mysleli, že je uvnitř, ale musela jsem to otevřít. Jojo, gopro je ideální věc na pašování třaskavin a drog.

Na checkinu se mi líbilo, jak bylo znát, že je to miniletiště. Bylo to trochu jako ten jeden pan průvodčí na S jedničce, který vždycky zakřičí „Karle, kopni to tam!“ a vlak se rozjede. Cestou do letadla musel jeden pán asi čtyřikrát vyfotit nějakýho týpka, s letadlem, bez letadla, pod schůdkama, na schůdcích, s letenkou, bez letenky, přede dveřma a vedle dveří. Pak se mě ten model ještě ptal, kde je jeho sedadlo. Asi neuměl čísla (spíš neuměl arabský číslice), tak jsem byla na vteřinu letuška a ukázala mu, kde sedí. Moje místo u okýnka už suverénně obsadila nějaká bába, tak jsem jí nechala, ať z toho okýnka třeba vypadne. 

Cesta byla výborná, chtěla jsem se konečně vyspat, protože jsem byla vzhůru do noci. Aby byl můj spánek klidný a ničím nerušený, řada za námi byla obsazená dvěma dětmi ve stáří asi pěti let a matkou s kojencem. Samo o sobě by to bylo v pohodě, ale mimino celou cestu řvalo, jako když ho na nože berou a sourozenci skákali a kopali po mojí sedačce, chytali mě za vlasy, až jsem měla chuť je tím okýnkem prohodit. A vůbec zdejší matky jsou perfektní matky. Obecně na mě působí dojmem, že vlastně neví, co mají s dítětem dělat, a že jim je to vlastně jedno, protože každej se na ně usmívá a pitvoří a prostě miminko ňuňuňu. A že by se starala o ty dva starší? Ne. Nic takovýho, nejlepší byla metoda pro uklidnění mimina. Sklopila si stoleček a začala do něj rukou mlátit, nevím, co to mělo znamenat, ale dítěti se to asi moc nelíbilo, protože řvalo ještě víc, a ona ho ještě kvalitnějc uklidňovala. Matka roku, a musí sedět za mnou v letadle. Smůla.

Istanbul

Istanbul mě přivítal trochu blbě, byla tam totiž dost zima. Od moře jsem čekala spíš teplejší atmosféru, ale co se dá dělat. Koupila jsem si zkušeně istanbulkart, což je základ – jezdí totiž i nějaké speciální autobusy, směrem na centrum – a ty stojí třeba dvacet lir jednorázově. Ale s istanbulkart jezdí přímý bus za necelých pět lir až do Kadiköy, což je centrum. A Istanbul je opravdu megaměsto, protože to jelo snad hodinu.

Bohužel jsem se opět spolehla na telefon a v aplikaci Trafi (taky doporučuju) jsem si našla, že mám přestoupit na metro. Nechápu, proč mě to nenavedlo na trajekt, což by bylo tak milionkrát jednodušší. Ale tak jsem se svezla i metrem, protože já mám heslo – pokud chcete opravdu poznat město, svezte se místním metrem. Proto je třeba tak těžké poznat Brno… A potom začalo lít jako z konve. Našla jsem hotel, ten taky vřele doporučuju – Golden Galata hotel, hipísáci na recepci, společná místnost, i kuchyňka, hotel zahrnuje všechny druhy pokojů (apartmány, dvojlůžka i mixed dormitory pro baťůžkáře) a všechny druhy koček. Trochu to mate okolím, protože je to v ulici, kde se i já bála sama jít po setmění. A tomu odpovídá i cena, vzhledem k dostupnosti je to hotel velmi levný.

Je to ve čtvrti Beyoğlu, odkud jezdí právě perfektní spojední všude – do Kadiköy trajekt, na grand bazaar 2 zastávky tramvají nebo chvilka pěšky. Prostě perfektní. Navečer jsem se právě trajektem přesunula do Kadiköy, kde bylo něco jako večerní bazar. Tam prodávali jedlý kaštany, tak jsem si je koupila na připomenutí si Prahy a Vánoc. Kam se hrabou pražský kaštany. A opět po mě nějaký dítě chtělo peníze. Zkusila jsem svoji osvědčenou metodu úleku, kdy na ně vychrlím něco anglicky. Samozřejmě, že v Istanbulu mi to nevyšlo, protože tady i žebráci mluví plynule anglicky. Ale vždycky, když se takhle na mě někdo pověsí, tak ho někdo místní odpálkuje. A dost se mi zalíbilo ježdění trajektem jako hromadnou dopravou, až budu v Praze, tak asi budu jezdit pořád dokola z Výtoně na druhou stranu.

Okružní jízda po památkách den 1.

Druhý den nebyl co se počasí týče o moc lepší, ale čekala mě turistická tour kolem Istanbulu. První mě zaujal Galata most, kde stojí v řadě rybáři, jeden vedle druhého, takže přivedli pojem „kupte si čerstvé ryby“ do praxe. Škoda, že je nikdo nekupuje. První cíl – Hagia Sophia (Ayasofya), prý téměř ticíc let byla největším chrámem na světě. Má za sebou období křesťanské i islámské, ovšem od r. 1934 je to muzeum. A byla to nádhera! I přes to, že je uvnitř již několik let lešení předstírající rekonstrukci. Obrovský prostor a nádherná výzdoba, lišící se od mešit – to bylo příjemné zpestření mezi ostatními stejně vypadajícími mešitami. Blízko chrámu je i bývalá podzemní vodárna. Vychytrale tam chtěli vstupné, nebrali muzekartu, ale protože jsem oficiálně turecký student (neakceptují NIKDE studenty ze zahraničí), šla jsem místo asi za dvacet jenom za pět lir dovnitř. Zajímavý prostor, celkem mě to překvapilo a potěšilo, že umí i něco jiného, než mešity.

Další zastávka byla tzv. Modrá mešita, Sultan Ahmed Camii a okolí. Asi jsem měla moc očekávání, byla to překrásná mešita, ale že bych z toho padla na zadek… A konečně jsem viděla „money crop“ v praxi. Turci vám pochválí i vaše tři roky starý a okopaný boty, aby vám mohli dělat průvodce. A pořád češtinu vyhodnocují jako ruštinu. A je srandovní, když se snaží mluvit rusky. A i přes konec sezóny a špatný počasí tam bylo pořád dost lidí. Bohužel, z těch mešit moc selfíček nemám, protože s šátkem na hlavě vznikají fotky, které se nedají publikovat.

Velmi důležitá věc – Grand bazaar, Büyük Çarşı. Tam bylo ještě víc lidí. A prodávalo se tam sice úplně všechno, ale podle mě to bylo neprodejný – ve výsledku všechny věci stejné, předražené a prostě pro turisty. A i za pitomou fotku dost často vypsali poplatek. Ale v přilehlých uličkách venku se dalo koupit totéž za podstatně lepší ceny. Blízko grand bazaru je i Spice bazar, Mısır Çarşısı, ten se mi líbil mnohem víc. Měli tam zase úplně všechno, ale ve výsledku to stejné a drahé. Ale mě se tyhle obchůdky dost líbí. Všechny dobroty se prodávaly i za normální cenu hned vedle, kam chodí nakupovat místní. Tak pěkně kilo pistácií, olivy a rozinky, co víc si přát. A když jsem viděla, jak navečer doplňují zásoby – přivezli oříšky v dvacetikilových pytlech, to byl sen…

K večeři jsem poprvé ochutnala kumpir, další z tureckých jídel – to je velká rozpečená brambora, co ji rozříznou skoro napůl, přidají máslo a sýr a ten vnitřek brambory rozmíchají, až je z toho bramborová kaše. Nechápu, jak to můžou technicky provést, aby zůstal ten tvar brambory. A pak si člověk nadiktuje, co chce nasypat dovnitř. Byla to mňamka. Skoro jako naše kumpiry z ohniště, když jsme byli malí. Doporučuju!