pátek 14. října 2016

Jak přijel prezident


Dozvěděla jsem se to vlastně náhodou – všude okolo byly billboardy s tím pánem, jenže protože jsem líná jako veš, tak ještě pořád neumím turecky měsíce – tak jsem se zeptala – to asi budou brzo nějaký volby, co? Dozvěděla jsem se, že ne volby, že má do Konyi přijet sám pan velký šéf. A za dva dny už!!! Super, další věc, co mi nikdo neřekl, ale už mě to nepřekvapuje.

Zásady pro bezpečné přežití v zemi, kde probíhá plíživá změna státního zřízení k diktatuře a teroristi lítají vzduchem:
-          Nechodit na přelidněná místa
-          Nevyjadřovat svůj názor
-          Nechodit na místa, kde je někdo důležitý
-          Nezúčastňovat se veřejných akcí
-          Nebýt nápadný
-          Nebavit se o politice a o náboženství

Celkem se to ve mě pralo, jestli se mám na prezidenta jet podívat, nebo ne. Holky z Malajsie to z výše uvedených důvodů odmítly hned, ale naštěstí jsem tu našla dvě spřízněné duše, které navíc k tomu umí turecky – tak bude i překlad. Stejně jsem byla i tak na vážkách, ale napsala jsem do Česka třem kamarádům – abych dostala jednu kladnou, jednu zápornou a jednu rozhodující odpověď. Ale i kdyby byl výsledek ne, stejně bych šla. Kolik z vás může říct, že viděli naživo tureckého prezidenta? Nikdo. Já jo.

Situace pro splnění výše uvedených pravidel byla ideální. Už svým vzhledem, kdy ani jedna nenosíme hidžáb a vypadáme prostě JINAK, jsme pravidla hravě nedodržely. Následovala cesta tramvají, která byla asi ve dvou třetinách přerušena – právě kvůli bezpečnosti nastaly manévry a prostě žádná hromadná doprava nejela. Místo tramvaje přijel kyvadlový autobus, do kterého jsme se doslova narvali, a to myslím fakt vážně, že narvali. A kdo pamatuje ježdění pardubickou 13 v pátek odpoledne, to bylo proti tomu slabý kafe. Ironické, v zemi, kde v autobuse nesmí sedět žena s mužem. Tím bylo porušeno pravidlo o přítomnosti v přelidněném místě. Došly jsme do města a teď – kde to je? Stačilo následovat všechny ty lidi s tričkama s nápisem Erdogan. Došly jsme do centra a to byl masakr už z dálky – z reproduktorů někdo něco hlásal, lidi seděli na kolejích, na stromech, na plotech, na střechách – všude, kde se dalo. Abych trochu dotvořila představu té atmosféry, představte si zatemnělé nebe s možným podzimním deštěm, lidi všude kolem, rudo úplně všude kolem – čepice, šály, vlajky a vzduchem se nese z reproduktorů hlas, který neustále dokola opakuje stejné věci takovou dikcí, že bych i uvěřila, že je něco kolem 19:40.



No a tím byla asi všechna výše uvedená pravidla bezpečného žití porušena, protože víc už bych je mohla porušit jenom tím, že bych zahájila nějakej protest. Chtěly jsme samozřejmě co nejblíž, tak nás nahnali do vchodu – klasika jako na rockovým koncertě, akorát chlapi a ženský šli zvlášť. Samozřejmě, koho prvního vyhmátli na kontrolu – z těch všech hidžábů moje rudý vlasy moc nepůsobí nenápadně, tak mě braly hned 4 ženský, ať jim ukážu tašku. Atmosféra byla fakt napjatá, všichni nedočkaví – sice jsme šly pěkně pozdě, ale prezident tam ještě nebyl – někdo se snažil donutit dav, aby odstoupil od pódia, jinak nepřijde. Jak naivní představa. Trvalo to asi 30 minut, než se podařilo dav odsunout, celou dobu jsme museli poslouchat příšernou disco pecku o NĚM, všichni nadskakovali, dostaly (vzaly jsme si) jsme zdarma vlajku, kvůli který jsem tam šla, no – plno očekávání, že jsem koukala, kdy zpoza rohu vyskočí Dan Nekonečný a začne rozdávat rozkoš. V mezičase jsem zkontrolovala, jestli jsou vojáci dobře strategicky rozmístění, jestli helikoptéra dobře lítá, jestli tam není nějaká nálož a po těch 30 minutách šéf konečně přišel. Lidi se mohli pominout, oni ho fakt milujou. A on si sednul do sesličky a nic neříkal. To mě trochu zklamal. Ale bylo to tak, že někdo pořád kecal a lidi se za šéfem chodili vyfotit nebo popovídat – nevím, podle čeho se jim dostala ta čest, ale obvykle to byl nějakej mrňous nebo postižený, podezřele vyšňořený – asi to věděli předem, že se náhodou půjdou vyfotit s šéfem. A dostali dárek! Holt, lidový prezident. Skoro jako u nás.

Voják I


Voják II

Voják III


Pak kecal premiér a pak konečně on. Kecali pořád o tom samém, jak je Konya nejlepší, jak jim dali hodně peněz, jak je důležité školství a jak je důležité ctít demokracii!!! Tak si to pamatujte a ctěte demokracii! (mimochodem tenhle článek píšu se značným odstupem ve dnech, kdy v zemi už druhým dnem ne náhodou nejde instagram, whatsapp a mluví se i o odstavení youtube a facebooku).
Asi po pěti minutách projevu jsme se radši šly najíst, dala jsem si specialitku Konyi, etliekmek. Je to normální maso zapečený na těstu, vlastně taková pizza, ale je to místní specialita. A protože jsme zrovna natrefily na nějakou nově otevřenou restauraci, dostaly jsme čaj a dezert zadarmo, to bylo super!!!


Selfíčko nesmí chybět.
Místní specialita etliekmek (v překladu etlichleba)
A poslední zážitek dne, z kterýho jsem byla trochu v rozpacích – měly jsme ty naše tři poctivě ukořistěné červené vlajky u mě v batohu, abychom to nemusely tahat. Měla jsem to jako anténku za krkem. A proti nám v parčíku šla rodinka s podobným super suvenýrem – měli obrovský balón s nápisem „Město Konya“ a s městským znakem. Už se dost stmívalo, ale vypadali nějak ušmudlaně… Holky šly pár metrů přede mnou a děti se k nim přihnaly, loudily peníze. Začalo mi těch dětí být trošičku líto, ale zase – měly balón a já ne. Hlavou mi asi na dvě vteřiny projelo, že tomu usmrkanečkovi to svoji vlajku dám, ale ten malej syrskej smrad mi vyskočil na záda a naprosto suverénně si všechny ty vlajky vzal! Zkušeně začal hned zdrhat, ale pořád jsem byla rychlejší než on – chytla jsem ho, trochu zaklepala za svetr, vytáhla do vzduchu a vzala si vlajky zpátky. Chtěla jsem ho úplně původně sejmout až na zem, ale byl malej a já byla tak v šoku, že jsem mu ani nevynadala. To bylo podruhé, co mě tu okradli, a doufám že už to mockrát nebude. Pěkně na závěr dne.

3 komentáře:

  1. Ty jo, v Kayseri byl taky, ale já byla bohužel zrovna mimo město, jinak bych šla taky! Pravidla nepravidla, přece nebudem sedět doma a třást se strachem. To by to lidstvo daleko nedotáhlo. Krom toho, jak říkáš, kolik prezidentů za život potkám?!
    Nicméně jak to tak čtu, možná je lepší, že jsem tam nebyla. Asi bych musela přemáhat nutkání zvracet...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přemáhat by ses nemusela, bylo to příjemné odpoledne, dostali jsme vlaječky zdarma…

      Vymazat
  2. Objevte eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde miliony klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.

    Přidejte se k úspěšným Spojte se s více než 4 miliony investorů a obchodníků ze 170 zemí

    Otevřené obchody na eToro: 227,651,647

    OdpovědětVymazat

Počasí

Prohledat tento blog

Odkud píšu?

Napište mi

Název

E-mail *

Vzkaz *