Jak mi couchsurfing přerostl přes hlavu

Protože jsme vlastně celý Írán procestovali pomocí couchsurfingu, musím tu ještě před všemi zážitky asi osvětlit to téma couchsurfingu. Blog totiž určitě čtou i lidé, co nemají ani ponětí, co je to couchsurfing (ahoj babi), v zemích českých to není moc populární věc a když někomu vysvětluju, o co tam jde, obvykle to nechápe. Navíc Írán mi ukázal couchsurfing v úplně jiném světle a je mi smutno z toho, že musím napsat, že se mi tím sami Íránci celkem znechutili – i když zůstalo pár skvělých výjimek, které to zklamání alespoň vyvážily.

Co je to couchsurfing?

Couchsurfing se jmenuje webová stránka, chcete-li sociální síť, kterou v roce 2004 založili Casey Fenton, Daniel Hoffer, Sebastian Le Tuan and Leonardo Bassani da Silveira. Na této webové stránce si člověk může založit profil, vyplnit několik informací o sobě, přidat fotku… A primárním účelem je zprostředkování ubytování zdarma a to tak, že uživatel může nabídnout místo u sebe doma např. v obýváku na gauči (odsud název couch = gauč) různým pocestným, kteří mohou naopak svého hostitele vyhledat na základě jeho města, referencí, jazyků, věku a podobně. Zde musím zdůraznit znova filozofii couchsurfingu, aby později vynikla pointa celého mého budoucího psaní – ubytování u sebe doma zdarma.

Samozřejmě, mnoho lidem to velice pomáhá na cestách, protože položky za ubytování nejsou malé. Ale naopak, poznala jsem i lidi, kteří nikdy u nikoho nepřespali a jsou jen hostiteli – nemají totiž možnost cestovat, a protože mají prostor, nechají si svět přijet k sobě domů. My Češi tohle těžko chápeme, to je prostě naše povaha – proč bych si měl někoho zbát k sobě domů, a ještě zadarmo? Proč? Těžko se to vysvětluje. Tady bych mohla konečně přidat dovětek k názvu blogu, jako jsem chtěla dělat v každém článku: Aspoň jednou v životě by každý měl zkusit couchsurfing. Je pravda, že se tam shromažďuje obvykle určitý druh lidí – narazíte hodně na fráze jako poznávání cizích kultur, cizí kuchyně, potkávání lidí z celého světa, vegan, světový mír, lowcost, poníci, duha, zadarmo, stopování, sdílení, poznávání místních, neturistické zážitky, pravda a láska.

Zprostředkování ubytování funguje na celkem propracovaném systému, kdy se při dodržení pár zásad člověku vlastně nemůže nic stát, i když jde tisíckrát k cizímu člověku domů. Nejdůležitější jsou reference. Web neustále upozorňuje, aby nikdo nikdy nezapomněl napsat referenci. Navíc lze poznat, kterou referenci psali ubytovaní a kterou jen kamarádi od vedle. Dále je tu možnost za menší poplatek nechat svůj profil ověřit, což zabrání falešným identitám. Je pravda, že uživatelsky jsem web ještě naplno neovládla a má to ještě dost much, ale je to snad na dobré cestě.

Kde všude jsme tedy spali?

Určitě chystám do budoucna článek o lidech a jejich životních příbězích (a ten bude stát za to!), ale teď je to o couchsurfingu, tak napíšu o místech. Spali jsme celkem v sedmi domácnostech. První jsme spali u rodinky v jejich bytě. V domě celkem tři byty, my spali na zemi v dětském pokoji a rodinka byla celá v ložnici. Večer jsme dostali véču, dali vodnici a šli spát. V obýváku spal ještě kamarád co tam s námi byl. A nad ránem přijeli další tři cestovatelé, co spali v obýváku. A druhou noc tam s námi spal zase jiný člověk. Celkem živo tam bylo, super byt, ovšem trochu z ruky z města.

Další jsme bohužel nic nesehnali, provázel nás problém s názvem „relegious holiday“. Ale spali jsme opět u lidí v bytě, v pokoji kluka, ten spali na zemi v obýváku. Za to jsme ale platili (pamatujete na filozofii couchsurfingu, he?). Ale byla snídaně. Následoval asi nejvíc profi hostitel, kdy bydlel v domě jako kráva se svojí sestrou a dole měli celý volný prázdný byt. Tam byly na zemi jen koberce, pár židlí a nic. Tam jsme spali celkem tři, bylo tam sice trochu nepořádek, protože se tam nebydlí, ale teplo, klid a útulno. Poprvé to bral tak, že cestovatelé si můžou dělat co chtějí a nemusí se jim celou dobu věnovat – když jsme se nechtěli potkat, nepotkali jsme se, když jsme chtěli, vyběhlo se nahoru. Měli jsme i klíče od domu. Přesun dál nám ukázal další byt, kde žil jen jeden člověk, tentokrát evidentně z vyšších sociálních vrstev. Ovšem jako všude jinde, kamarádi si jen podávali dveře. Měli jsme pokoj pro sebe a dokonce jsme spali na posteli, obývák, kuchyň, všechno megaobrovský a snad poprvé vana v koupelně. Tam jsme měli všechno, jídlo, výlety… Předposlední noc jsme strávili v typickém sídlišti, ale v útulném menším bytě, kde jsme dostali zase pokoj i s postelí a rodinka se zmáčkla do dětského pokojíku. Večeře i snídaně. A poslední noc byla nejsrandovnější, to jsme byli v minibytě o dvou místnostech, bylo nás tam šest a bylo tam 39 stupňů, hostitel nám vařil 4 hodiny večeři a druhý den taky přijel někdo další.

Jiné zážitky mám z Turecka, kde jsem spala taky různorodě – jednou ve spodním volném bytě rodinného domu (s večeří), podruhé v obrovitánském obýváku obrovského bytu, kde žil jeden člověk a přespávali jeho kamarádi, dál v rodinném domečku, kde je celé patro vyhrazené pouze cestovatelům, kteří přicházejí a odcházejí dle libosti, ovšem jako bezpečnostní opatření slouží dědeček sedící dole slyšící na speciální heslo, a jako poslední v naprosto nechutně úžasným luxusním bytě nezaměstnanýho programátora plným alkoholu a nizozemských knih. A jo, původně jsem to dělala výhradně za účelem ušetřit. Ale začlo mě to bavit samo o sobě.

Jak mi couchsurfing přerostl přes hlavu

Na webu je taková šikovná funkce, kde člověk může vytvořit doslova „veřejný výlet“. Zadá tam město, kam jede a datum. A hostitelé se mu mohou ozvat sami, místo aby on psal hostitelům. V naivní snaze ušetřit si práci jsem to udělala do Íránu. Protože pořád je lepší, když vám hostitel sám napíše, protože má zájem se potkat, než když vy píšete několika lidem a všichni vás odmítají. A teď to přijde, čtěte pozorně. Za tři týdny existence žádosti na ubytování v Íránu jsem obdržela 289 zpráv s nabídkou, slovy dvě stě osmdesát devět.

Jeli jsme tam s tím, jak všude na webu cestovatelé psali o jejich pohostinnosti, o tom jak zvou lidi z ulice k sobě domů, jak jsou milí a kdesi cosi. Omyl. Jsou to vychytralí, prolhaní a úskočný kapitalisti, a i když islám přikazuje být pohostinný, ke každému bez rozdílu a nezištně, z těch 289 zpráv byla ztěží desetina upřímná. Obvykle po výměně pár zdvořilostních frází následovala žádost o zaplacení deseti dolarů za osobu a noc. Ale většina zpráv obsahovala jen nabídku tour po okolí (placené), taxi služeb (placené), pozvánku na oběd (placené), pozvánku na vystoupení (placené), pozvánku do obchodu (placené), pozvánku na kafe (rande), pozvánku na čaj (rande), nabídku k sňatku (rande), hodinu angličtiny (rande) nebo rasistické nadávky o (cituji) zasraných bílých zbohatlících z Evropy co nemají ani na hotel (konec citace).

Dál jsem obdržela i pár zpráv velmi ufňukaných a sebelítostivých, protože ve vší té smršti zpráv jsem prostě nestíhala odpovídat na všechno, a tak se mi párkrát stalo, že jsem někomu napsala, že možná přijedeme, a pak jsme ale jeli jinam. A o dva dny později mi bylo sděleno, že jsme strašně nevychovaní, jak je mu smutno, že kvůli nám připravil dům, peřiny, auto, pomalu výpověď v práci dal a my nepřijeli a on strachy nespal, že se nám něco stalo. Co na tom, že jsme na ničem nebyli domluvení.

Nechci, aby to někdo pochopil špatně, samozřejmě to píšu trochu s nadsázkou a za možnost takového ubytování jsem vděčná, ale styl couchsurfingu v Íránu mi přijde trochu úsměvný, přecijen jsem ze země, kde člověk neotevře dveře skoro ani sousedovi, a pak zničehonic dostanu 289 zpráv s nabídkou. Ale proč to tam tak mají? Jsou zoufale chudí a snaží se urvat každou korunu, aby mohli emigrovat, inflace jde směrem kolmo vzhůru a o Evropanech jsou přesvědčení, že tisknou peníze, co na tom, že jsme socky z Česka. A hlavně, kvůli filozofii islámu (pohostinný nezištně) se tam hoteliérský kapitalismus musí vyvíjet trochu načerno, například airbnb nebo booking.com je ilegální, tak si ten trh prostě vytvořili na couchsurfingu.

Příští článek bude pozitivní a srandovní, slibuju! Ale tohle jsem napsat musela.