Zpátečka celým Íránem

Celkem nelogicky jsme vyjeli z Kashanu do Kermanu, což je přes půl světa cesta zpátky. Jenže jsme v Kashanu zjistili, že jsme ten Írán nějak proletěli rychle a vlastně bychom mohli zítra letět domů, kdežto nám zbývalo stále nějakých šest dní. A protože jsme už několik dní trpěli v mrazu,

po důkladné rešerši jsme se vydali zpět do tepla. Kvůli nedostupnosti vlaků a autobusů (prázdniny, všichni na cestách) nám vyšla jediná možnost, a to Kerman. Jeli jsme tam opět nočním autobusem, kdy mě jako obvykle těšily pravidelné kontroly pasu a zvídavé otázky typu jak se jmenuju a odkud jsem. Do Kermanu jsme dojeli asi v půl sedmé ráno, den předtím jsem tam domluvila klasicky spaní přes couchsurfing. Náš hostitel s kamarádem nás vyzvednul na autobusáku a dojeli jsme k němu domů, kde jsme ještě dospali pár hodin. Což i oni uvítali, protože evidentně tam den předtím byla nějaká párty, protože hned po vstupu do bytu jsem identifikovala lesní směs z vodnice. Rozhodně doporučuju, mnohokrát lepší, než si byt zasmrdět cigaretama.

Po spánku jsme vyrazili na cestu po okolí. Nejdříve jsme si dali oběd v místním podniku. Je to restaurace v hlubinnách bazaru, která vznikla z bývalých lázní (hammam). Bylo tam celkem narváno a všude rozsypané rezervačky, takže populární podnik. Zaujal mě systém – člověk si vybere jídlo hned při vstupu, kde to pán naťuká do počítače a člověk hned zaplatí. Dostane vytištěný A4 papír a pak dole, až se usadí ke stolu, předá se papír obsluze a ta jen přinese jídlo. Zajímavý nápad, ale u té kasy u vchodu se hromadí lidi.

Dala jsem si nějakou tu jejich čočkovou kaši s lilkem, umí to udělat dobře, narozdíl od kebabů, ty mi tu moc nechutnaly – celkově suchá rejže, jídlo skoro bez chuti. Ale ty kaše, do nich se nahází snad všechny voňavé bylinky a koření a překvapivě je to dobré.

Po hammam-restauraci jsme se prošli po bazaru, opěr klasický perský bazar. Překvapilo mě, jak opravdu funguje kontrukce budov proti horku – i když bylo dost teplo, uvnitř budovy byl nějakým záhadným způsobem příjemně chladný vzduch.

Dalším místem našeho zastavení byla zahrada Shahzadeh Garden. Normálně je asi opravdu nádherná, ale tady už byla vidět zásah začínající zimy. Jde o starou typickou perskou zahradu, v češtině se snad nazývá „Princovy zahrady“, protože byla vybudovaná pro panovníka. Jednou zajímavostí je, že fontány údajně fungují jen na základě rozdílů výšky hladiny, jak je zahrada postavená ve svahu, tak není potřeba k provozu fontánek nic, než jen přírodní zákony.

Chytré fontánky

Jeden z mých módních majstrštyků, brýle ladí s šátkem.

Západ slunce

Navečer jsme poseděli doma, trochu pokecali a šli spát. A ještě předtím mě dost zaujala jejich televize, když v tom týdenním zoufalství bez jediné společné řeči na mě začala mluvit polsky. Svět je malý.

Druhý den jsme se vydali „na kempink“, jak tomu tady říkají. Byl to ale normální piknik. Je pravda, že s jejich rychlostním tempem nám toho času moc na piknik nezbylo, protože když se v Íránu jede kousek za město, tak je to tak 150 kilometrů, a když jede „pár kamarádů“, tak jede tak 40 lidí, pořád se někde zastavuje, pořád se někdo vítá, dohaduje. Takže jsme tam jeli hrozně dlouho a pak snad hodinu jezdili po poušti a vybírali plácek na ten piknik. Cestou jsme se na pár minut zastavili u podzemního městečka uprostřed pouště, kde to seshora vypadá jako obyčejná studna, ale zespoda...









A ta poušť... Kalut. Zaprvé bylo asi třicet stupňů, což se mi zamlouvalo. A takovou poušť jsem ještě neviděla, ne jenom hromada písku – i skály a tak... No, lepší prohlédnout i fotky. A bylo vidět, jak je to místo oblíbené, bylo tam v každém zákoutí několik aut a různě poflakující se lidi. Pro ně je poušť vlastně jediné místo svobody, hned, jak jsme sjeli z hlavní silnice, šátky z hlavy dolů, dlouhé rukávy dolů, pivo otevřít... Nejvíc mě pobavilo, jak si tam jedna pochvalovala, jak může chodit bez bot a pořád chodila okolo bez bot. Taky jsme tam dovezli motorku, samozřejmě jsem se svezla...

Pěkný den jsme zakončili pozorováním západu slunce a za tmy se pomalu vydali zpět do Kermanu. Teď už nám to vycházelo pěkně, zase přes noc zpět do Tehránu, pak další zastávka, další, prohlídnout Tehrán a domů...

Tenhle výlet do Kermanu byl za mě asi nejlíp strávený čas v Íránu, s nejnormálnějšími lidmi. Dalo se s nima normálně bavit a neviděli v nás chodící peněženky, asi proto, že sami byli bohatší než my – tahle skupinka lidí totiž patřila k jakési íránské zbohatlické vrstvě, nevím jak, ale snad všichni z nich se živili pěstováním a vývozem pistácií nebo datlí do Německa. A byla s nima sranda...