Šíráz, město básníků… Veksláci, VIP busy, policajti a vojáci

Město básníků na vás vyskočí, když zadáte Šíráz do googlu. My jsme teda žádného básníka nepotkali, ale i tak to bylo super. V ceně hotelu (aby ne, za tolik peněz) byla i snídaně v pěkném přízemním dvorečku hotelového komplexu. Poprvé jsem tu měla mrkvovou marmeládu. A jo, opravdu sladkou marmeládu, ne jen zavařenou mrkev. Íránská specialitka. A další mé oblíbené íránské jídlo, ten jejich chleba. Jsou to takové placky, chovají se k tomu jak ke kusu hadru, ale je to překvapivě poživatelné a i dobré. Vždycky toho nakoupí hromadu, hodí to na sedačku do auta, odloží na schody, poválí porůznu v kuchyni, pak ohřejou na kamnech a tadá…

Nechali jsme si batohy na recepci a tam jsme potkali náhodou Čechy! Vlastně moji první Češi, co jsem potkala tady na cestách… Byla to skupinka s průvodcem a já ho hned poznala, kdo to je, protože před odjezdem do Íránu jsem studovala weby a blogy, a jeho web je celkem vyhlášený, tak zde je odkaz. Můžu potvrdit, člověk, co mluví perfektně persky, zná všechno kolem a je moc milý – nám hned doporučil několik věcí a dal vizitku, kdybychom měli trable, ať zavoláme. A to, že vypadá jako Tomáš Klus je už jen milý bonus navíc J

Obešli jsme město vcelku rychle, protože tam toho vlastně ve výsledku „moc není“. Asi hlavním bodem je citadela, Karim Khan. Ta se mi opravdu líbila a poprvé jsem zde pocítila pravou odlišnost blízkého východu. Šla jsem totiž dovnitř sama, a když jsem si chtěla koupit lístek, týpek u kasy se rozhodl, že se samotnou holkou se prostě bavit nebude a se slovy „no english“ se schoval. Ovšem týpek na trhání lístků mě poslal zpátky do kasy, tak jsem chudáka pána v kase donutila vzít si ode mne peníze, za celou dobu se na mě ani nepodíval a lístky mi div neprohodil skrz zavřené okýnko, jen aby se se mnou nemusel bavit. Ale vevnitř to bylo opravdu krásné, zajímavá kombinace dřeva a skla, všechna práce neskutečně do detailů.

Hned vedle byla bývalá vodárna, kde byla bohužel jen umělecká galerie a nic o vodárně samotné. Potom jsme prošli město kolem dokola, skrz uličky, bazary, mešity, byli jsme i ve Vakil Mosque, kde kluk u vstupu mluvil trochu česky. Ale slevu nedal.

Ze dna vodárny

Zahrada plná citrusů

Sklo a dřevo

Celkem zábavný byl další bod našeho programu, a to směnárna. Nějak mi došly ty moje milióny, tak jsme se nechali navigovat do místního území veksláků, a to bylo něco. Do směnárny jsem se musela skoro propašovat přes zástupy týpků na ulici nabízejících výhodný kurz před vchodem do oficiální směnárny. Nejenže to nabízeli porůznu mrknutím oka pokoutně, ale jeden se s tím nemazal a měl tam rozložený kufřík s penězi, jako kdyby prodával magnetky za dvacku. A tak jsem se zase stala milionářem…

Mešita a hory. Nádhera

Nakonec jsme se vydali na dlouhou cestu pěšky na autobusové nádraží (zas tak daleko to nebylo) a byli jsme poprvé vystaveni kruté realitě koupit si lístky na autobus. Nikde ani písmenko v latince. Já jako poslušná žena v Íránu hlídala batohy v ústraní a můj parťák se vydal hledat ty lístky. K mému zděšení se po chvíli vrátil s tím, že našel někoho, kdo mluví turecky, ať to jdu zařídit. To mě polilo horko, protože umím turecky asi jako moje Kikina aportovat míčky, takže konfrontace s rodilým Turkem by byla špatná. Naštěstí to bylo nedorozumnění a nakonec jsme to dohodli nějak anglicky. A íránské autobusy mě nadchly! Do VIP autobusu se vejde jen 25 lidí, ale zato je to opravdu pohodlné, pro mě v podstatě stejné jako postel. Vždycky jsme všude dostali svačinku na cestu a jelo se. Tímhle autobusem s námi jeli ještě další cestovatelé – dva Číňani s děckem a dva Švédi, tak jsme trochu pokecali a jelo se. Tenhle noční přejezd byl asi na 7 nebo 8 hodin, a během noci, vždycky když se mi podařilo usnout, přišla kontrola. Ani už nevím, jestli to byly policajti nebo vojáci, pravděpodobně od každého několikrát, ale borec vždycky jak vlezl do autobusu, přelétl do pohledem a šel rovnou na nás sedm cizinců. Když mě někdo probudí uprostřed spánku, čučí mi pět minut do pasu a zeptá se mě, jak se jmenuju a odkud jsem, to mám chuť ho někam poslat, když si to neumí přečíst. Ale jsem chytrá holka a vím, že policajti chodí ve dvou, protože vždy jeden umí číst a jeden psát, a protože na ty kontroly vždycky chodili sami (asi zrovna ti co umí psát), slušně jsem mu řekla, co v tom pasu mám napsané. A vždycky byli milí a odpověděli „welcome to Iran“.

Takhle jsme dorazili do Yazdu, kde jsme se potkali s naším hostitelem, ale to už je jiné povídání…

Dvakrát do Brna, prosím

Most přes řeku

VIP autobus, Švédi a moje ruka