Americká ambasáda

Dorazili jsme po nekonečně dlouhé cestě do Tehránu – „před městem“ (asi sto kilometrů) byla totiž naprosto zacpaná silnice. Náš sdílený taxikář nás hodil na metro (o metru napíšu jindy, stojí to za to) a jeli jsme na zastávku, kterou nám popsal nás poslední hostitel z couchsurfingu. Po výlezu z metru jsme moc nevěděli kam a kde a co a jak, protože instrukce byly trochu zmatené. Tak jsem jako obvykle ukázala telefon nejbližším kolemjdoucím, což nebylo těžké, protože se sami zeptali, jestli potřebujeme pomoct s cestou. Podle instrukcí v telefonu (vždycky si nechte instrukce napsat i v místním jazyce) nás navedli ke sdíleným taxíkům za rohem od stanice metra. Šikulové, přímo před stanicí stojí žluté drahé taxíky a sdílené mhdčkové taxíky stojí za rohem. Tomu říkám kvalitní marketing. Sdílenej taxík byl opravdu levnej, prostě auto, co jezdí trasu okolo města a nabírá lidi. Celkem zajímavá věc.

Dorazili jsme do místa určení, a že máme hlad, že půjdeme někam ven na jídlo. Prej neee, nikam nechoďte, brácha uvaří. No jako ne, my někam zajdeme. Ne, když počkáte hodinu, brácha udělá večeři. Ok, počkáme hodinu. Z hodiny byly hodiny asi čtyři a jedli jsme o půlnoci, to už mě málem kleplo, když vždycky vzal novej hrnec a začal produkovat něco novýho. Ale ve výsledku to jídlo bylo doopravdy perfektní. Rýže, maso, lilek, zelenina a spoustu dalšího, ale opravdu vynikající. Taky nás v tomhle bytě opravdu zastihl ten jejich příšernej styl topení – protože mají veškerý paliva v podstatě zadarmo, průměrnou teplotu v bytech mají asi 58 stupňů Celsia, a tady to byla opravdu hrůza, pro nás jako v sauně, a když jsme otevřeli okno, jim se div nezačaly dělat rampouchy u nosu :) A během toho čekání na večeři jsem shlédla film o Geberovi (Džábir ibn Hajján), což je jeden z nejvýznamějších starověkých vědců, škoda, že film byl v perštině.

Druhý den jsme se trochu přispali, stejně jsem věděla, že v noci letím, že nebudu spát. Vyrazili jsme po okružní procházce po Tehránu. Opět nám nikdo nechtěl věřit, že půjdeme bez taxíku a bez průvodce. Zahvězdičkovala jsem si na google mapách místa, něco jsme doplnili z průvodce a vyrazili jsme. Pěšky, světe div se. A cestou jsme měli perfektní kuřecí kebab, úplně jinej, než v Turecku – člověk by ani nevěřil, kolik variant to jídlo může mít.

Jako první jsme zamířili směrem k americké ambasádě. Nebyl to můj nápad, popravdě jsem do té doby neměla moc tušení, o co tu jde, to přiznávám rovnou a stydím se. Samozřejmě šlo o bývalou americkou ambasádu, prože Írán nesnáší spojený státy a Izrael víc než Češi EET, a to už je co říct. Kdo neví, jako já, nastuduje si na internetu historii. Je to skoro čtyřicet let, co se v Tehránu stala revoluce a z Íránu se stala islámská republika. Současně tam proběhl i oficiální počátek nekamarádění se se západem, tudíž tehdejší americká ambasáda se dneska už nazývá jenom „Former Embassy of USA in Tehran“. A slouží jako muzeum, kde se můžete pokochat protizápadní proislámskou propagandou a fotkama z té revoluce. Všude okolo nápisy „Down with USA“, symboly bomb, satirické kresby, špionážní zařízení, falešné pasy, drtičky a archivy dokumentů, tajné místnosti, kódovací a dekódovací stroje, vysílače a přijímače,... Prostě něco jako z mých oblíbených filmů, ale když si člověk uvědomí, že se to doopravdy dělo a děje... Trochu z toho běhá mráz po zádech. A pořád je ironie, jak v tom Íránu skoro všichni mluví perfektně anglicky...

Vydali jsme se dál, a to abychom za světla stihli všemi vychvalovaný most spojující parky. Jeli jsme zase metrem, a prostě při ježdění metrem člověk obejde Tehrán za jedno odpoledne a skoro zadarmo. Od zastávky metra jsme museli k mostu dojít skrz armádní muzeum, což bylo místo absolutně perfektní, všechno moderní, čisté, nové, stále ve výstavbě... Dost tam bylo vidět, že prostě ty peníze mají, jak se všeobecně ví. Ale ne mezi obyvateli. Našli jsme cestu skrz park, co vedla k mostu. Cestou jsme potkali obrovitááááánskou íránskou vlajku. Byla to vlajka tak obrovská, že kolem ní v okruhu asi padesáti metrů byl zákaz vstupu, kvůli bezpečnosti, kdyby něco spadlo. Byla tak velká, že měla i vlastního hlídače. Byla tak velká, že i když nefoukal nijak extrémně silný vítr, i tak jsem se jí bála. Tak jsem si jí chtěla vyfotit aspoň z nejbližšího možného místa, kam jsem mohla dojít – nahoře na schůdcích byly řetězy, tak jsem chtěla vyběhnout schody a ... viděl mě hlídač a hned začal zuřivě pískat, že tam nesmím – svou denní povinnost splnil a já mám fotku jen zpod schůdků, nenechám se přece kvůli vlajce zavřít.

Za pár minut jsme dorazili na most a opravdu to stálo za to – snad tři patra, obrovskej most, novej, s vyhlídkovými místy... Lepší podívat se na fotky.

Po mostě jsme zavítali rychle metrem na Golestan Palace, protože už se blížila zavírací hodina (achjo, ta zimní sezóna). Probojovali jsme se naprosto šíleně přelidněným místem až k paláci, tam zaplatili naprosto nekřesťanský (doslova) vstupný a vyrazili dovnitř. A stálo to za to. Perfektní interiéry plné zdobení, zrcadlové sály, křišťálové sály včetně Bohemia krystal... Bohužel, fotky nemám, nesmělo se tam fotit a vzhledem k množství lidí uvnitř se to moc na tajňačku nedalo.

Jako předposlední jsme navštívili místní bazar, což bylo fajn, protože to tam žilo, skoro jako v Qazvinu (i když na Qazvinský bazar nic nemá). Nakoupili něco jídla a suvenýrů a jako poslední zastávku jsem si vydupala Azadi Tower. Už byla tma, ale Azadi tower je prostě místo, kam člověk musí, když je v Tehránu. No, poslední cesta metrem a byli jsme tam, udělali pár fotek a vydali se na cestu zpět.

Cestou zpátky jsme ještě nakoupili nějaké jídlo, protože jsem slíbila, že udělám k večeři bramboráky – normálně to nedělám, jakože kvůli couchsurfingu „jeden den vařím já a druhej den uvaříš ty“, protože je to hrozně složitý. To radši zajdu na jídlo ven a zaplatím, na oplátku za ubytování. Ale tady se to nějak sešlo a nedalo se tomu vyhnout, bohužel. Nakoupili jsme jídlo za mnoho set tisíc (mě to pořád přijde srandovní, jak se nakupuje ve stovkách tisíc) a zavítali domů. Tam jsme se nějak začali balit, já do toho dělala bramboráky, do toho přijel další cestovatel z Německa, no cestovatelskej bordel, jak má bejt. Chudák náš hostitel byl trochu zmatenej, protože najedou tam měl tolik lidí a mluvil na střídačku anglicky, německy a persky – všechna čest jemu, protože mluvil naprosto perfektně, a to německy neumím.

O půlnoci jsem se sebrala a jela taxíkem sama na letiště (všechny zásady lowcost cestování v ten moment zmizely). Jenže letiště je fakt asi šedesát kilometrů odtamtud, jeli jsme tam snad hodinu. A nejvíc mě na tom pobavilo, že taxikář nebral dolary, ale cenu si řekl v dolarech. A já už neměla ani prd, prostě ani jeden riál. Dovezl mě na letiště a byli jsme domluvení, že dojdu do směnáry a vrátím se mu zaplatit. Kdo to kdy viděl? Prostě jsem mohla normálně odejít a na taxikáře se vykašlat. Ale tak nebudeme zlí, taxikář mě dovezl až ke dveřím. Došla jsem do směnárny a nechala si vyměnit přesně 15 dolarů, vrátila se to zaplatit a ještě mi něco vlastně zbylo, jako suvenýr.

Následovala klasická nuda na letišti, pak mi milý pán odmítl odbavit let až do Konyi, takže jsem musela v Istanbulu vyzvednout batoh a udělat nový check-in, což člověk dobrovolně dělat nechce – bohužel, byla to daň za ušetřených asi 1500 korun na letence – levnější je koupit si domácí a mezinárodní let odděleně, než jeden mezinárodní s přestupem. Jenže cestou tam mi to odbavili jako jeden let, protože to byli milí a úslužní Turci, kdežto cestou zpět mi to neodbavili, protože to byl prostě jeden z těch Íránců...

Je to asi zvláštní, ale už jsem se těšila „domů“, až si sundám ten hadr z hlavy, vezmu si džíny, dám si levnej kebab, budu smlouvat o cenách a budu chodit zadarmo do mešit a do muzeí... Ale rozhodně ten výlet stál za to!